na Blog.cz

Včera večer jsem si konečně udělala čas a pustila si film, o kterém se už před nějakou dobou zmiňovala Ellanor - film Příšera v Paříži (v originále Un monstre à Paris). Přemýšlela jsem, jestli se o tomhle filmu mám nebo nemám zmiňovat, nakonec jsem se - jak vidíte - rozhodla o něm napsat alespoň krátký článek (tedy, uvidíme, jak "krátký" nakonec bude). Proč? Protože ve filmu najdeme pár věcí, které, zdá se, ukazují k FO. Náhoda? Možná...

Mí drazí,

ze svého světa provoněného stokrát otáčenými stránkami románů se znovu hlásí knihomolka BJ, tentokrát s románem Vzdálené vrcholky hor (v originále The Far Pavilions) britské spisovatelky Mary Margaret Kaye (1908-2004). Jde o nejslavnější autorčin román, který se dočkal i filmového a seriálového zpracování. Děj románu se odehrává v Indii v druhé polovině 19. století, to znamená v době, kdy se královna Viktorie pyšnila titulem indické císařovny, a je v něm dost cítit, že autorka o Indii "něco ví". V každé druhé větě se objevuje slovo v některém z místních jazyků, čtenáři je skvěle přiblížena i kultura Indie, její podnebí a krajina. Paní Kaye (která, čistě náhodou, má v městské knihovně místečko hned vedle Susan Kay :D) doopravdy neměla k Indii daleko - narodila se tam a snad každý druhý muž v její rodině (dědeček, otec, bratr i manžel) sloužili jako důstojníci v indické armádě.

Vážení přátelé,

po nějaké době, kdy práce na mém blogu buď nepocházela z mé hlavy (Ellanor krásně vytváří dojem, že jsem na blogu velmi činná) nebo nebyla čtenáři viditelná (pomalu jsem totiž začala s úpravou překladů LND) jsem tu konečně s něčím mým a novým - a to je článek o knize Charlese Dickense Nadějné vyhlídky.

K téhle knize jsem se vlastně dostala docela náhodou, dalo by se říct z nudy: to jsem takhle jednou dočetla jednu knížku a neměla jsem kdy si dojít do knihovny, tak jsem se rozhodla porozhlédnout ve vlastních skromných zásobách, protože u mě platí, že to, co mám doma, čtu jako poslední (proč?). První, co upoutalo mou pozornost, byly právě Dickensovy Nadějné vyhlídky, za což jsem vážně ráda. Tenhle román se totiž čte vážně jedna radost - i když je příběh komplikovanější, než si čtenář uvědomuje. Je psaný s nádhernou lehkostí, která vytváří dojem, že příběh tak nějak člověku sám přechází do krve, aniž bychom se museli namáhat čtením. Vše je protkané takovým vzdušným humorem - humorem, který těžkopádně nedopadá na zbytek celku a nepůsobí rušivě, i když je součástí každičké kapitoly. Častá jsou neobvyklá, vtipná a trefná přirovnání a hrátky s jazykem - škoda, že není moje angličtina tak skvělá, abych si mohla přečíst originál. Román je psaný v ich-formě, což nám pomáhá nejen se do hlavního hrdiny Pipa vcítit, ale mnohem líp pochopit jeho charakter.

Stalo se, že i Ellanořin epilog byl doplněn, a to o epilog 2, který máte teď před sebou. V praxi to znamená, že původní epilog 2 je teď epilog 3 a epilog 3 je epilogem 4. Chápeme se? :)

Zároveň přibylo i malé doplnění k epilogu 4.

Co víc si může čtenář přát? :)

Vážení přátelé,

dospěla jsem k názoru, že je třeba mít slovník BJsko-český stále po ruce, stejně jako seznam přezdívek udělených do této chvíle, proto jsem dnešní večer věnovala věděcké práci - zde je výsledek:

Bylo už k večeru, tma byla dřív než obvykle, protože obloha byla zatažená. Někdo zazvonil u dveří. První vyběhla Christinka, která utekla z koupelny jakoby něco tušila. Když služebná otevřela dveře, propletla se kolem ní a zavolala "Jéé, stlejda! Doblý den, stlejdo, máš plo mě nějaké hlačky?!" Bezelstně se na něho vrhla a Erik se přes bolavé kolena sklonil a vzal si ji do náruče. "Dobrý večer, ty má malá princezno, něco jsem ti přinesl, ale to není první věc, kterou bys měla chtít hned po pozdravu." Holčička ho držela kolem krku a pusinkovala na vrásčitou tvář. "To nevadí, já se pšíště polepším."

Nejdražší přátelé (přihlaste se, kdyby vám má oslovení lezla na nervy :D),

i když jsem tu zatím nezmiňovala jiné narozeniny než moje, mého blogu a Opery Garnier, dnešního oslavence nemůžu přejít mlčením. Ten, o kom mluvím, ušel od chvíle, kdy byl mnou objeven, docela dlouhou cestu - od titulu "ňákej Fraser" se vyšplhal na "prostě Hadleyho", což je víc než kdyby mu byla přidělena přezdívka, tak jako ji získali třeba Sranda John či Chlupatý Péťa (a že přezdívku si tady musí taky každý zasloužit!). Dnes můžu říct, že je Hadley můj "nejvíc největší oblíbenec", což v praxi znamená, že se jeho hlas line z mého mobilu víc než často a že i při sledování Fresh Beat Band mám v obličeji místo výrazu *co to sakra je??* přiblblý úsměv (Reedovi prostě ta zelená sedí!).

Monsieur Firmin seděl na lavičce v parku de Tuilliers a vyhříval se v jarních paprscích se svým velkým psem. Myšlenky zabloudily do doby před už skoro dvaceti lety, kdy nedaleko odtud v opeře zažíval nejkrušnější chvíle svého života. Od té doby už v umění nepracoval, zdálo se mu to příliš nebezpečné. Teď si užíval zaslouženého odpočinku a nedávno se vrátil do Paříže, doufaje, ze potká staré známé a zavzpomíná na staré časy.