Brněnský koloběžkový půlmaraton: 26 koleček a 1 medaile

Neděle v 16:37 | BarbaraJane |  Já a zase já
"Jsme v půlce závodu, závodníci mají za sebou 5 kilometrů, to je 13 kol. Mezi ženami je průběžně na prvním místě Barbora Nováková, na druhém..."

Tyhle krásné věci hlásili v půlce závodu, který jsem v neděli odjela. Jo, vážně mě hlásili na prvním místě! Musela jsem se vám s tím pochlubit, protože to se mi už nestane. Jste na mě pyšní?

A teď fakta:
  • Nebyla jsem první. Ani průběžně.
  • Možná jsem v tomhle bodě ani nebyla v půlce. Upřímně, neměla jsem tušení, kolik jsem ujela.
  • Tohle hlášení bylo ovlivněné tím, že se zbláznila časomíra a čipy nám měřily úplně nereálné věci.
  • ALE! Stejně jsem byla třetí. Třetí! To je na medaili, a ne bramborovou!
  • Strašlivě pršelo.
  • Z toho závodu mám hrozné fotky. (Nebo přesněji: fotky jsou pěkné. Jen já na nich nejsem pěkná.)
  • ALE! Jsem na sebe hrdopyšná!
A teď si to rozebereme. Elektronickou tužkou, máte-li nějakou. Já mám jen obyčejnou, ale zato je to jednička. A ty jsou, jak známo, dobré na kreslení.
 

Bžilion trapných způsobů, jak se vyhnout tykání

16. září 2017 v 16:38 | BarbaraJane |  Já a zase já
Vážení, tady končí veškerá sranda. Žumova maminka, kteroužto přezdíváme paní Eva, mi řekla, že jí mám tykat.

Ono se to stalo už nějakou dobu zpátky, ale protože jsme chvilku potom s žumem odjížděli, pustila jsem to z hlavy. Jenže teď máme jet zase na návštěvu a mě jímá hrůza. Co mám sakra dělat?

Tož jí tykej, ne? No jasně, to se vám řekne. Už vám někdy nabídl tykání šéf? Nebo učitel? Nebo rodič vaší drahé polovice? Jestli ne, jen počkejte, až se vám to stane. Ona to není žádná legrace. Mně už se staly všechny tři situace a docela se mnou zamávaly. To přece nejde, jentak začít takovým lidem tykat! Takovou poctu si člověk musí v bolestech odtrpět.

Osobně se s tím vyrovnávám následovně:

Mlčím jako ryba (A já jsem Ryba!)

Tak jsem to měla s jedním vyučijícím. V prváku jsem ho potkala na bohemistickém večírku a měla jsem ho za studenta ne o moc staršího, než jsem já sama, a tak jsem mu přirozeně tykala (a přirozeně jsem měla v sobě pivo či dvě). O semestr později jsem zažila šok, když jsem ho potkala v roli učitele. A tak jsem plynule přešla do vykání.


Poznámka nad čarou: Přechod z tykání na vykání jde mnohem líp než naopak.


No dobře, takhle on nevypadá. Je vlastně mladý, fajn a tak. Ale stejně!

Mám časožravou nemoc?

9. září 2017 v 13:20 | BarbaraJane |  Já a zase já
Čím jsem starší, tím rychleji mi utíká čas. Třeba tyhle prázdniny: všimli jste si vůbec, že byly? Já vlastně ani ne. Třikrát jsem mrkla a byly pryč. A to jsem chtěla stihnout asi bžilion věcí, koukejte:
  • Posunout se v italštině
  • Napsat knížku
  • Přestěhovat blog na vlastní doménu (kterou jsem koupila už někdy na začátku léta)
  • Udělat doma generální úklid
  • Konečně umýt okna (nebo aspoň to jedno, které jsem posledně, to jest loni, nestihla)
  • Poznat spoustu nových míst
  • Přečíst aspoň tu jednu knihu k diplomce, kterou mám rozečtenou. A pár studií navrch
  • Nezabít žuma

A co jsem stihla?

Nó, nezabila jsem žuma. Ale tenhle bod jsem vlastně připsala až teď, aby to vypadalo, že jsem fakt něco udělala podle plánu.
 


Čeština není jenom jedna. A Češi nemluví špatně česky

2. září 2017 v 17:02 | BarbaraJane |  Psaní o psaní
Být češtinář je občas peklo. V jednom kuse se mě někdo ptá na věci jako: "Hele, je tohle správně česky?" nebo "My u nás říkáme ruksak místo batoh. Může se to?" nebo ještě hůř "Prosim tě, von říká "kvůli tebe" místo "kvůli tobě". No že to není česky?"

Než se začnete ptát taky, mám pro všechny univerzální odpověď:
  • Jestli to používáte, je to správně česky.
  • Jo, může se to.
  • A jo, je to česky.
Ono totiž neexistuje nic jako "správně česky" nebo dokonce "špatně česky". Špatně česky může mluvit cizinec, Čech ne. Protože co je čeština jiného než jazyk, kterým mluví Češi?

Jak to bylo s diamantem?

26. srpna 2017 v 11:47 | BarbaraJane |  Žum a já, já a žum
Minulý víkend jsme s žumem vyrazili na svatbu. Cestu popsal sám žum v komentáři na mé facebookové stránce takhle:

"Jedeme ve sto let starém, plném a neklimatizovaném vlaku ČD, vedle se někdo bez sluchátek dívá na Hvězdnou bránu (nejdebilnejší seriál ever) a Barbora furt otravuje, že by chtěla být po smrti diamant."

Pojďme se teďka nesoustředit na to, že žum nemá rád Hvězdnou bránu (no tak, taťka tenhle seriál miluje!) a dostaňme se k jádru pudla: jak jsme došli k tomu diamantu?

Víte, my máme naplánovanou spoustu věcí. Třeba svatbu (žum chce, aby nám tam hráli indiáni) nebo svatební cestu, i když se neplánujeme v dohledné době brát. Dohlednou dobou myslím dobu od teď do roku dva tisíce bžilion. A já mám dokonce naplánováno, co se mnou bude, až umřu. Vážně, promyslela jsem to důkladně. Podívejme se na možnosti:

Kroměříž: čokoláda, živý kostel a zamčený park

20. srpna 2017 v 17:44 | BarbaraJane |  Pozdravy ze světa
Povedlo se! Konečně, ko-neč-ně jsem vytáhla žuma na výlet! Sliboval mi to už jakou dobu, ale vždycky se z toho nakonec vybrblal. Tentokrát ale nebylo úniku, naplánovala jsem Kroměříž, kterou jsem chtěla vždycky vidět.

A víte co? Žum byl nakonec nadšený. I když se musel v Kromclu procpávat dírou v plotě (ale o tom později).

Kroměříž jsem si za ten jeden den zamilovala. A to jsem neviděla její dominantu, Květnou zahradu. Zato jsme s žumem vylezli na věž, vlezli do bludiště, prolezli město, nalezli do čokoládovny a málem nevylezli z parku. Svou atmosférou mi Kroměříž připomínala Olomouc. Na tu doteď vzpomínám se slzou v oku, jak víte z článku. Třeba na to, jak mě cizí pán nenechal číst. Nebo na opilou vědu.

Loučení se svobodou (Použít v případě, že by se žum požumil)

12. srpna 2017 v 13:00 | BarbaraJane |  Žum a já, já a žum
Víte, co to znamená, být přes léto v Brně? To znamená být na tři měsíce v úplně jiném městě než přes zbytek roku. Z Brna odjedou studenti a místo nich zaberou ulice...

Tlupy nevěst a družiček.

Jsou vážně děsivé a všechny stejné. Růžové, pištivé a tak vůbec. Jedna holka má na hlavě podivnou parádu a ty ostatní v pětivteřinových intervalech vykřikují: "Ježišmarjá, Alenó, ty jsi nevěstáááá! Lidi, vona se vdáááváááá!"

Nechápejte mě špatně, nemám nic proti. Jsme holky a jako takové se jednou za čas potřebujeme vypištět, tak koneckonců proč ne pár dní před svatbou. Vdáváte se jenom jednou až pětkrát za život, že jo. Ale když takých tlup potkáte za jeden den sedm a všechny jsou stejné, ztrácí to svoje kouzlo. Minulou sobotu se stačilo projít od hlavasu na Českou a potkali jsme tyhle tlupy čtyři, nekecám. Lehce se odlišovala jenom jedna - jejich nevěsta měla nafukovacího plameňáka, to jsem musela ocenit. Ale jinak byly všechny na chlup stejné.

S žumem nás to vedlo k zamyšlení: Jak budou vypadat naše rozlučky?

A teď mě zase nechápejte špatně, nebudu se v nejbližší době vdávat. Žum říká, že si mě vezme, až dostuju, a doufá, že budu dělat doktorát. Ale na každý pád je dobré mít tohle vymyšlené. Víte jak, kdyby náhodou žumovi louplo v bedně a chtěl mě žádat o pacičku už někdy v dohledné době, tak ať z toho pak nejsem vykulená.

Co jsme vymysleli?

Nestudujte kraviny, jo? (čili Jak studovat a nezbláznit se)

5. srpna 2017 v 14:10 | BarbaraJane |  Já a zase já
Lidičky, mně se zdá, že jsem si z Olomouce přivezla recept na úspěšné a spokojené studium. Chcete ho znát? Tady je:

Jo, to je v podstatě celé. Ale přijde na to, co prof. Barbor myslí tím "kraviny", žejo. Nenechte se zmejlit, nenarážím na obory, které se obecně považují za méněcenné. Kravina můžou být klidně práva. Nebo ekonomie. Nebo medicína. Nebo klidně čeština (pámbu chraň!).

Kravina je studovat cokoliv, co vás nebaví. Nebo vůbec studovat, když vás to nebaví. Prostě dělat věci, které vám nedávají smysl. Měla jsem fůru spolužáků, kteří šli studovat kvůli rodičům nebo proto, aby měli nějaký titul. Už nemám, většina z nich vylítala. Já vám nevím, vy tohle chápete? Že se někdo jednoho krásného dne prostě probudí a řekne si: "Hm, čím bych si asi tak mohl zkazit nejbližší 3 až nekonečno let? Už vím, půjdu studovat obor, který mě nezajímá!"

Holomóc, lingvistika a vůbec

29. července 2017 v 20:48 | BarbaraJane |  Já a zase já
Lidičky, v Olomouci je to boží!

Zrovna jsem se na skok (víkendový) vrátila z olomouckého EGGu, takže to přece musím vědět. EGG je letní škola generativní gramatiky (to jest jednoho konkrétního vědeckého přístupu k jazyku), na kterou se mi nejdřív vůbec nechtělo. Bála jsem se, že nebudu rozumět přednáškám v angličtině a mezi všemi těmi lingvisty se budu cítit nepatřičně. A víte co? Ve skutečnosti je to boží.

Od deseti do pěti mám čtyři bájo přednášky, kde se konečně dozvídám něco nového a zajímavého. U oběda se můžu s ostatními bavit o jazyce, večer se můžu s ostatními bavit o jazyce nad pivem... Nebo o čemkoliv jiném. Účastníci EGGu jsou skvělí - udělali si uprostřed prázdnin čas na to, aby přijeli (nebo přiletěli) do Olomouce a místo letního poflakování tu seděli ve škole, tak moc je lingvistika zajímá. Není to super? Je to super!

A sama Olomouc je taky skvělá. Pořád se mi tam děje něco vtipného. Vida, to je vlastně to, co jsem vám chtěla vykládat! Tak pojďme na to.

2× povídání o pepřáku

23. července 2017 v 11:46 | BarbaraJane |  Já a zase já
Žum mi před časem koupil pepřák. Říkala jsem mu, že ho nepotřebuju, ale trval na tom, že jo. Pro mé bezpečí, prý.

Tak já vám něco povím, žumové celého světa: pepřák je nebezpečný především té neškodné osobě, která ho nosí v kabelce. Když už ho v ní najde, může si s ním šeredně ublížit. Mně se to stalo dvakrát.

Kam dál