Le Fantôme de l'Opéra - Gaston Leroux

25. dubna 2011 v 19:18 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky


Protože byl tenhle blog založen kvůli Love Never Dies, začnu svůj čtenářský deník právě knížkami s "fantomovskou" tématikou. A který jiný román než právě Fantóm Opery spisovatele Gastona Lerouxe je ten pravý, aby vám přiblížil osobnost Erika - Fantoma a jeho příběh?
S představováním FO začneme - jak jinak - úplně na začátku. Tím naším pomyslným začátkem nebude rok 1911, kdy se první výtisky Fantóma Opery dostaly na pulty francouzských knihkupectví, ale rok ještě o něco vzdálenější tomu letošnímu - rok 1860. Toho roku totiž začala stavba budovy známé jako Opéra Garnier nebo Palais Garnier, která dodnes nese jméno svého "otce", kterým je architekt Charles Garnier. Výhra veřejné soutěže architektů, kteří toužili posadit na jim vyhrzené místo v Pařiží právě své dílo, možná pro Garniera dvakrát výhrou nebyla. Už při kopání základů se totiž narazilo na problém, konkrétně na vodu, která i přes plný výkon parních pump vytrvale zaplavovala zárodky Opery. Tento problém byl nakonec vyřešen dost netradičním způsobem - pod budouvou Opery nechali stavitelé podzemní jezero, které ohraničili dvojitými zdmi (mezi kterými právě přebývá/přebýval Lerouxův Erik). Další překážkou, která bránila růstu Garnierova "dítěte" byla prusko-francouzská válka, během které se z Opery stal sklad a v jejích podzemních prostorách byli prý i někteří nešťastníci vězněni. Po válce, která zasáhla Paříž neskutečným hladomorem, byla Opera dostavěna do své dnešní krásy. Budova je to opravdu obrovská - se svou rozlohou 11 237 m2 se může honosit titulem "největší divadlo světa", i když nejvyšším počtem sedadel se pyšnit nemůže. Palais Garnier je nádherná budova s mnoha poschodími (nesmíme opomenout ani podzemní patra), velkolepým mramorovým schodištěm, krásným kříšťálovým lustrem, pyšně visícím nad velikým hledištěm, opředená podivuhodnými pověstmi - no kde jinde by měl žít někdo takový, jako je Erik?

















Autor Fantóma Opery Gaston Louis Alfred Leroux, který se narodil 6. května 1868 v Paříži, byl povoláním novinář, což v nebylo nic lehkého, protože to znamenalo cestovat neustále sem a tam v době, kdy byla doprava mnohem složitější a nepohodlnější než dnes. Inspirací pro FO mu byly báchorky o tajemném duchovi, který se měl údajně potulovat v budově Pařížské opery, ke kterým vedly některé podivnosti, kterých byli lidé v Opeře svědky - ze začátku prý byly z podzemí slyšet různé hlasy a při jednom představení dokonce ze stropu spadlo protizávaží lustru a zabilo ženu sedící v hledišti. Fantóm Opery vyšel roku 1911, což znamená, že letos slaví "stovečku", brzy ale upadl v zapomnění. Opravdu slavným se stal až roku 1925, kdy do kin přišel němým film s Lonem Chaneym v hlavní roli. Při promítáních prý některé dámy při pohledu na fantoma omdlévaly a musely si čichnout k čichacím solím, aby vůbec přišly k sobě :D. Dál to šlo s filmy jak na běžícím páse, opravdu vám nepovím, kolik filmových verzí do dnes vzniklo, ale bylo jich vážně hodně :D. Posledním krokem do povědomí publika byla premiéra muzikálu Andrewa Lloyda Webbera The Phantom of the Opera roku 1986, který měl (a má) takový úspěch, že se na Broadwayi i v Londýně hraje dodnes, byl přeložen do 14 jazyků a dokonce se dočkal i pokračování. Muzikál toho má s původním románem společného jen hodně málo (kromě jmen postav a místa, kde se odehrává, jsou další podobnosti přinejmenším sporné), ale snad díky úžasné hudbě je právě tahle verze Erikova příběhu ta, kterou zná nejvíc lidí.
Ale přejděme k samotnému ději románu.
Christine Daaé, sboristka Opery skandinávského původu, po smrti svého milovaného otce čeká, až uslyší nadpozemsky krásný hlas Anděla hudby, kterého jí otec slíbil poslat. Když se její šatnou konečně začne linout Andělův hlas, je Christine zcela unesená jeho nádherou. Netuší ale, že ten překrásný hlas nepatří nebeskému ochránci, ale Erikovi, nešťastnému muži se znetvořeným obličejem, který je pro svůj fyzický nedostatek plný nenávisti k lidem a který je ze stejného důvodu nucen nosit přes obličej masku a žít v podzemí Opery v "domě u jezera" (jeho dům se rozkládá mezi dvojitými zdmi základů). Erik je možná stejným dílem šílenec jako génius. Skládá neskutečnou hudbu, která je jeho největší vášní, přitom je schopen bez mrknutí oka zabít. Roli Anděla hudby na sebe vzal z toho důvodu, že chtěl Christine, do které se šíleně zamilovat, učit zpěvu a být jí nablízku. Když Christine zjistí, kdo se skrývá za hlasem Anděla hudby, začne pravé drama. Ze strachu před hněvem Erika, který ji nějakou dobu dokonce drží ve svém podzemním příbytku, odmítá svého přítele z dětství vikomta Raoula de Chagny, kterého ale miluje, ví, že by byl Erik schopen ho zabít. Raoul se ale nedá odbýt, stále na Christine naléhá. Ta nakonec souhlasí s jejich tajným zasnoubením, které má trvat jen do doby, než Raoul odjede na cestu, kterou už delší dobu plánuje. Raoul ale nakonec nikam neodjíždí a chce svou milovanou Christine dostat z Erikova dosahu. Mladí zamilovaní spolu plánují útěk, Christine ale nechce odjet dřív než po představení, kterým by se symbolicky s Erikem rozloučila. Jejich plány ale vyslechne Erik a uprostřed představení Christine unese přímo z jeviště. Raoul se za ní s pomocí Peršana, bývalého policisty (darogy), který už měl s Erikem tu čest, snaží dostat, jejich cesta ale končí v zrcalové mučírně, místnosti, jejíchž šest stěn tvoří zrcadla a ve které jsou lidé vystaveni vysokým teplotám, po čemž se raději sami oběsí na železném stromě, který v mučírně stojí. Erik Christine nutí, aby se rozhodla: buď si ho vezme za muže, nebo vyhodí celou Operu do povětří. Když ale Christine pod nátlakem řekne "ano" a Erik poprvé v životě pozná, jak chutná polibek, uvědomí si, kam až vše zašlo, a z lásky k ní Christine i s Raoulem nechá jít jen se slibem, že bude Christine nosit jeho prsten a po jeho smrti přijde Erika s oním prstenem pohřbít.

Zajímavou scénou je maškarní ples v Opeře, na který přijde Erik v převleku za Červenou smrt bez masky na obličeji a od ostatních přítomných poslouchá pochvaly na líčení, protože nikoho nenapadne, je jde o jeho vlastní obličej.

Doufám, že jsem vás alespoň trošku navnadila a že ti z vás, kdo ještě Fantóma Opery neměli v ruce, si k němu najdou cestu :)
Vaše
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KK KK | Web | 16. května 2011 v 22:35 | Reagovat

my very fvourite ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama