Večery v zámku na L - Kapitola první: Nic

20. dubna 2011 v 21:45 | BJ |  Já a zase já
Ahoj všichni!
Jelikož nemám blog moc dlouho, bude mi ještě chvíli trvat, než přijdu na všechny "vychytávky", které dělají blog blogem. Aby mi tohle otrkávání usnadnila, upozornila mě moje drahá sestřička (díky ti za to ) na možnost psát články na téma týdne. Nejdřív jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ale když jsem přišla na to, jaké je aktuální téma, v hlavě se mi vyrojily nápady. Moje výsledná - no, bylo by asi namyšlené tvrdit, že je to povídka - není žádné veledílo, to netvrdím, přesto doufám, že se alespoň pár z vás bude líbit
Táákže (prosím fanfáru! )

Nic

"Co je to vlastně nic?" otázal se zčistajasna zcela vážně strýček Leo. Právě zaklapl další ze svých objemných knih, o kterých mu v knihkupectví tvrdili, že jsou psány vysoce učenými mudrci, a tak považoval za vhodné započít úvahu na téma tak moudré, že jeho moudrost nebude schopen nikdo z přítomných pochopit. Strýček Leo byl mezi svými blízkými velmi vážen pro jeho nejvýraznější dovednost - nejvýraznější proto, že ji rád dával na odiv - a tou bylo čtení. Abychom vše uvedli na pravou míru: strýček Leo, dobrosrdečný pán s šedým plnovousem a maličkými brejličkami, které byly jeho jedinou malichernou drobností, na kterou nedal dopustit - připadal si díky nim učeně, byl ostatními považován za nejmoudřejšího člena rodiny, protože si ostatní mysleli, že jako jediný umí číst. Jako malého ho prý teta Poldy, jeho sestra, našla v pokoji nad obrázkovou knížkou a hned se běžela ostatním pochlubit, že z jejího jediného bratra bude jistojistě velký učenec, jelikož ovládá čtení. Leo by jim býval rád tuto mylnou domněnku vyvrátil, když ale viděl, jak si ho ostatní cení, začal je v jejich omylu naopak utvrzovat. Pořizoval si nové a nové knihy, jeho pokoj se jimi pomalu ale jistě plnil, až se jednoho dne musel kvůli svým moudrým láskám, jak své knihy často nazýval, vystěhovat na půdu, kam ovšem odcházel jen zřídkakdy, jelikož většinu svého času trávil s knihou v ruce v salonu, kde přebývali i jeho spolubydlící. Kdysi prý pozval do rodinného zámku svého přítele profesora Hohlsteina, vyhlášeného odborníka na současnou literaturu, aby se mu pochlubil svou knihovnou. Profesor prý tenkrát vyběhl ze zámku tak rychle, jak snad nikdy v životě neběžel (musí být řečeno, že profesor nikdy nebyl žádným sportovcem), vykřikujíc po cestě nesrozumitelné hlouposti. "Zlaté stránky!… Příručka pro pěstitele mrkví!… Velká kniha omalovánek pro nejmenší!… To je - to je neslýchané!… Prý krásná literatura!… Vy jste se zbláznil, Leo!" vykřikoval ještě daleko za vraty. Strýček Leo na tuto událost vždy vzpomínal se slzou v oku. "Přišel jsem tenkrát nejen o přítele," říkal, neboť se domníval, že se profesor pomátl závistí při pohledu na jeho obsáhlou knihovnu, "ale i o mou nejcennější knihu." Byla to kniha, kterou rozrušený profesor mával zuřivě nad hlavou při svém poněkud spěšném odchodu a kterou, jak strýček smutně připomínal, nikdy nevrátil - snad pro její hodnotu. Tato kniha byla strýčkova oblíbená, protože ji považoval za nejučenější pro její rozsah. Měla neskutečné množství stránek (Ta přece musí být moudrá, když je tak tlustá! říkal si strýček, když ji kupoval), popsaných drobným písmem v úhledných sloupečcích, a krásnou žlutou barvu. Když ji profesor označil názvem Zlaté stránky, stoupla v Leových očích její cena ještě výš, jelikož patřilo k heslům, která se v rodině dědila po celá staletí, že co je zlaté, je dobré.
"Co je to vlastně nic?" otázal se tedy strýček Leo, jak jsme již zmínili, a ohlédl se se zdviženým ukazováčkem po ostatních. Teta Poldy, pan Leopold i Poldýnka mlčeli, pan Leopold z toho důvodu, že právě podřimoval, ženské proto, že s napětím očekávaly, co z jejich učeného příbuzného vypadne. "Jsem toho názoru, že nic je velmi abstraktní pojem!" pokračoval Leo zaníceně. "Můžeme totiž tvrdit, že vidíme, cítíme, nebo máme nic?" položil strýček otázku, na kterou si vzápětí sám odpověděl. "Nikoli!" zvolal. "Mluvíme-li totiž o skutečnosti, že někde není žádná věc, kterou bychom pozorovali, pravíme: Není tu nic. Ale ouha! Již tato věta - samotná tato krátká větička - je, dle mého vlastního názoru, velmi zavádějící. Uvážíme-li, že jsme použili dva zápory - upozorňuji DVA - dala by se možná věta vyložit i jinak. Nevidím-li totiž nic - chci říci, nevidím-li nic samotné, mohu směle tvrdit, že vidím něco jiného než nic, ale co pak vidím?" podíval se vítězoslavně po své společnosti, a když zjistil, že nikdo nerozuzlil zapeklitost jeho myšlenkových pochodů, se samolibým úsměvem se opřel v křesle. "Vidím, že ne každý z vás chápe, co tímto míním, což je pochopitelné - jen člověk s dostatečnou zkušeností s psaným slovem dokáže vést své myšlenky směrem, kterým by se měly ubírat, aby byly, abych tak řekl, užitečné." pravil po chvíli. "Chci jen naznačit, že nic jako slovo je zbytečným přežitkem našeho jazyka! Vždyť i samotné slovo - nic - jako by se snažilo i vzhledem podobat svému významu, písmenko n si pro nedostatek místa, které je mu vyhrazeno, nemůže dovolit ani další oblouček, o hubeňoučkém i v samém středu slova ani nemluvím. Slovo nic jako takové je zbytečné, přátelé, a to ani nemluvím o tom, že samotný jeho význam je z fyzikálního hlediska holý nesmysl." Dokončil svou řeč strýček Leo a rozhlédl se kolem sebe, aby se pokochal obdivnými pohledy ostatních.
"To vám nemohu odsouhlasit, příteli." probral se po chvíli z dřímoty pan Leopold, o kterém vlastně nikdo nevěděl, jak se k rodině dostal, který se ale nejspíš domníval, že bez jeho souhlasu nemají věci, myšlenky a tak vůbec všechno vůbec právo existovat, a aby v tom každého utvrdil, hned mu na rovinu oznámil, zda s ním souhlasí, nebo ne. Jestliže většina věcí na světě stále existovala, bylo to proto, že s nimi pan Leopold blahosklonně souhlasil. Souhlasil s tím, že slunce na nebi stále visí, svítí a hřeje, a tak mohlo viset, svítit a hřát dál a v noci zapadalo nejspíš jen proto, že pan Leopold uznal za vhodné odsouhlasit trochu ticha a tmy právě ve večerních hodinách.
Jelikož pan Leopold, jak bylo všeobecně známo, číst neuměl, netěšil se v Poldýnčiných očích takové úctě jako strýček Leo, a tak vyprskla smíchy. Pan Leopold jí přišel celý legrační - jeho bílé vousy, houpací křeslo, kostkovaná deka, pod kterou neustále podřimoval, i to, že se z polospánku probíral jen ve chvílích, kdy nabyl dojmu, že je třeba něco odsouhlasit. Teta Poldy, přísná dáma v černých šatech, které nosila, co byl svět světem, i když nikdo netušil proč, se na Poldýnku zamračila a ona dobře věděla proč, a tak poslušně sklopila hlavu a silou stála koutky úst dolů. Věděla, že byl tenhle její prohřešek - smích v tetině přítomnosti - ještě horší než ten ze včerejšího odpoledne, kdy přišla ze zahrady s fialkou na kloboučku, přestože byl čtvrtek. Poldýnka byla velmi zajímavá a výjimečná dívka. Od malička vyrůstala s tetou, kterou nikdo nepamatoval mladší, než byla teď, jejím bratrem a panem Leopoldem, nikdy neopustila zahradu zchátralého rodinného zámečku a ani se o to nepokoušela. Jedinými společníky jí byli ti tři staří lidé, kteří mnoho pohybu nenadělali, a tak považovala za normální to, že i člověk v jejím věku tráví čas na jednom místě a naříká na bolavá záda. Trápily ji jen dvě věci - první z nich byl fakt, že se své tetě nepodobá. Kdysi zaslechla, že jsou si blízcí příbuzní podobní, a velmi ji trápilo, že si mezi sebou a svou vrásčitou tetou podobnosti nikdy nevšimla. Bála se, aby jednoho dne tuto zvláštnost nezpozorovala teta, proto se stále usilovně mračila a trávila dlouhé hodiny tím, že v zrcadle zkoumala, jestli už i jí naskakují nějaké vrásky. Druhým jejím trápením bylo její strašlivé tajemství. Poldýnka uměla číst, sama se tomu naučila, ale jelikož měla pocit, že i kdyby spolkla všechnu moudrost světa, strýčku Leovi se nevyrovná, raději to tajila. Četla hlavně romány, ve kterých se vzdychalo, plakalo, omdlévalo a mluvilo o lásce, a jelikož ji rodina vedla k tomu, že co je psáno, je i dáno, všem svým knihám věřila. Nabyla tak dojmu, že se každý musí zamilovat co nejdřív, a protože nebyl široko daleko nikdo jiný než její zestárlá společnost, vzala si do hlavy, že ptáček, který přilétá k jejímu oknu, aby tu zobal drobečky, je zakletý princ, který je do ní zamilován, a že i ona jej bezmezně miluje. Poté, co nebohého ptáčka polapila do klece a několikrát se ho marně snažila políbit, došla k závěru, že si nebohého prince musí nejprve vzít, až potom ho smí políbit a on ji neklovne. Jelikož si ale netroufala říct o svatbě tetě Poldy, musela dál snášet odmítání malého ptáčka a před ostatními skrývat do krve rozklované rty.
Poldýnka tedy ovládla své veselí, jelikož se bála, aby ji ostatní nevyloučili z večerních sezení, jak říkali večerům, které trávili společně, což byly večery pondělní, páteční, čtvrteční a padesát šest týdnů v roce i úterní, středeční a víkendové (později se k večerním sezením přidala sezení ranní a polední, takže naše společnost po nějaké době uznala za vhodné se ze salonu vůbec nevzdalovat a v křeslech trávila často i noci).
Když se uklidnila, uznal pan Leopold za vhodné sdělit strýčku Leovi, proč nemůže s jeho názorem souhlasit. "Drahý Leo," pravil, "jistě máte pravdu v tom, že slovo nic je neužitečné, neřku-li zbytečné slovo. Nemůžu ale souhlasit s tím, že z fyzikálního hlediska není jeho význam plnohodnotný s významy ostatních slov." "Ale prosím vás, Leopolde!" vykřikl znenadání strýček Leo pobouřeně. "Ukažte mi jedno jediné místo na zemi, jedno jediné, kde budete moci vztáhnout ruku a říci: Hle, toť nic! Vždyť ani vzduch, ani tma, nic nemůžeme označit jako nic!" "Třeba takový duch, to je pravé nic," pokrčil rameny pan Leopold. "Vy jste někdy nějakého viděl?" zajímala se Poldýnka. "Ale prosím tě, Poldýnko, uklidni se, příliš se ti červenají tváře, když moc mluvíš!" vzhlédla od vyšívání teta Poldy. "I jen ji nechte, slečno Leopoldie!" usmál se shovívavě pan Leopold a dal se do vyprávění.
"Je už tomu pěkných pár let, co jsem si udělal výlet do nedaleké vesnice,"začal pan Leopold. "Mám tam příbuzného, nějakého Leoše - já vím, divné jméno -, měl jsem u něj tenkrát strávit pár dní. Těšil jsem se na ty dny jako školák, to se ví, jeho sestřenka byla děvče jako lusk a já doufal, že se mnou půjde na tancovačku. Už po první noci jsem na ni ale musel zapomenout, jen blázen by zůstal v té vesnici, kdyby viděl to, co já té první noci!" "Co jste viděl - co se stalo?" vyhrkla Poldýnka, ale pak si uvědomila, že se na ni teta dívá s nelibostí, a tak ztišila hlas. "Odpusťte, že jsem vás přerušila, vyprávějte dál," zamumlala tichým hláskem a sklopila pohled do klína. Pan Leopold pokračoval: "Tu noc byla hrozná bouřka, blesky létaly, stromy se ohýbaly větrem, kdekdo se bál o střechu nad hlavou. Protože není Leošův dům nikterak veliký (a já byl tenkrát mladý, takže jsem vzal zavděk jakýmkoliv noclehem), měl jsem přespat na půdě. Když se tedy šlo spát, uvelebil jsem se mezi starými bednami a hromadami potrhaných hadrů a chtěl jsem co nejdřív usnout, abych byl na zítřek čilý a pomohl Leošovi s nějakou důležitou prací. Když jsem ale zavřel oči, i přes víčka jsem uviděl jakousi záři. Rychle jsem oči otevřel a vtom jsem ho spatřil!" "Koho?" přerušila pana Leopolda neurvale teta Poldy. "Ducha, slečno, ducha!" pravil pan Leopold tajemně. "Jak jsem řekl, takový duch, to je opravdové nic. Jen takový mlhavý obláček, svítí to, mráz z toho jde po zádech a tak vůbec - je to nepříjemná věc. Ten duch, kterého jsem viděl, byl nejspíš duchem hodným, jelikož si mě ani nevšiml a pomalu se sunul k druhému konci půdy, kde zůstal viset ve vzduchu."
"Viset?" zeptal se nevěřícně strýček Leo. "A co tam dělal?" "Nic," pokrčil pan Leopold rameny, "jen tam visel a nic nedělal. Ten den jsme trochu oslavovali, myslím, že jsem drobet přebral, takže jestli něco dělal, zaspal jsem to."
"Tomu nevěřím, to je pitomost!" obul se do pana Leopolda neurvale strýček Leo. Pan Leopold jen uraženě pokrčil rameny a v duchu si usmyslel, že Leovi už nikdy nic neodsouhlasí. "Proč by to měla být pitomost?" ozvala se na jeho obranu Poldýnka a mírně se začervenala, když si uvědomila, jak ostré slovo vyslovila. "Já panu Leopoldovi věřím! V jednom románu se píše o duchovi - tedy slyšela jsem o tom," dodala rychle. "Duchové prostě neexistují a tečka!" prohlásil strýček Leo. "Podle mého vlastního pozorování se žádný nenachází v našem okolí, proč by se tedy měli nacházet jinde? V žádné z mých knih se o nich rozhodně nepíše." ukončil debatu a pohodlně se zabořil do křesla, jelikož si byl jistý, že teď už mu nikdo odporovat nebude. "Pan Leopold pravděpodobně mohl mít halucinace způsobené alkoholem." přisadil si ještě a v duchu obdivoval složitost výrazů, které použil. Jestli takhle nemluví učený člověk, tak už nevím! pomyslel si. "To není možné!" řekla Poldýnka a podívala se na pana Leopolda a jeho důstojné bílé vousy, které jí už nepřišly směšné, jelikož si byla jistá, že pan Leopold zažil veliké dobrodružství. "Co o tom soudíte vy?" obrátila se na pana Leopolda. "Já s vámi s oběma souhlasím," zamumlal jen pan Leopold, který opět podřimoval pod kostkovanou dekou ve svém houpacím křesle.

Budu ráda za jakýkoliv komentář k mému "výtvoru"

Vaše
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majda Majda | E-mail | Web | 20. dubna 2011 v 22:00 | Reagovat

Povedené,i když mi chvilku trvalo než jsem to přelouskala x)

2 Neriah Neriah | E-mail | Web | 20. dubna 2011 v 23:19 | Reagovat

Povedené, vážně jsem se pobavila :-) Nechceš tomu napsat pokračování? :D

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 21. dubna 2011 v 8:09 | Reagovat

Děkuju moc, mám obrovskou radost, že se tohle "Nic" líbí :-D
Jestli bude pokračování, to ještě nevím, ale je to možné, tahle čtveřice mě vcelku bavila takže možná... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama