Květen 2011

Amoniakové peklo

30. května 2011 v 18:47 | BJ |  Já a zase já
Pro všechny dámy, které se stejně jako já čas od času v čpavkovém oparu utvrzují v tom, že za krásu se trpí. :)

Peklo není cítit po síře. Peklo páchne čpavkem.
Každý to ví, všichni to schvalují a podporují. Blondýnky se usmívají, je pochopitelné, že se chcete taky tak usmívat, že jsem se tak chtěla usmívat i já. V obchodech jsou plné regály těch nevině vyhlížejících krabiček, ženy na obalech šťastně ukazují bílé zuby, vlasy se jim lesknou, až jim člověk závidí. Není se čemu divit, když chcete být trochu jako ony.

Večery v zámku na L - Kapitola čtvrtá: Budoucnost

27. května 2011 v 22:49 | BJ |  Já a zase já
Ahoj všichni! :)
Týden se s týdnem sešel, máme tu nové Téma týdne a to je tentokrát opravdu skvělé!
V následnující kapitole Večerů v zámku na L ke strýčku Leovi, Poldýnce a tetě Poldy zavítá i přesto, že ze svého zámku skoro nevytáhnou paty, zlomek přímnosti, který ale pro ně znamená spíš děsivou budoucnost.
Budu vám neskonale vděčná za jakýkoliv slušný komentář :)

Zrovna vycházelo slunce, když tetičku Poldy vypudil z tepla postele nadlidský řev, který se ozýval ze salonku. "Co je to proboha za hluk?" nechala se slyšet rozmrzele už dlouho před svým vstupem do zmíněné místnosti a právě kvůli vzdálenosti, která ji dělila od řvouna, přidala hlasu na síle, takže i vykrmení zámečtí pavouci zalézali hluboko do děr (nutno říci, že tetička Poldy byla sice dáma v letech, ale její hlas se i přes tetiččin požehnaný věk dal přirovnat minimálně ke zbraním hromadného ničení). Energicky rozrazila křídlové dveře, až se s bouchnutím odrazily od stěn a s druhým bouchnutím donutily tetičku se poněkud zprudka posadit na naleštěné parkety. Po tomto dvojím bouchnutí - zvlášť po tom druhém, doprovázeném chrastěním tetiččiných letitých kostí a kůstek - sebou v salonu trhl strýček Leo.

Rozloučení s Erikem

18. května 2011 v 9:52 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
Následující - co to vlastně je? Povídka? Sama nevím.. - prostě následující text jsem napsala den po tom, co jsem s vypětím všech sil dopřeložila, vím, ne bezchybně, texty písní z Love Never Dies. V tu dobu mi Erikův příběh nešel z hlavy, ať jsem se snažila sebevíc, pořád ve mně přetrvával nevysvětlitelný pocit, že takhle to přece nemohlo skončit, že Erik stále je - v Paříži, tady, kdekoliv, hlavně uvnitř mě - a čeká na svůj dobrý konec. V tu dobu jsem vyčerpala skromné zásoby naší knihovny na témá "Fantom Opery" a nevěděla jsem, co dál, ten zvláštní pocit pořád nemizel a já si přišla jako pomatený blázen. Když jsem ale skončila s překlady, jako by ze mě něco spadlo, cítíla jsem se o něco lehčí. Možná jsem prostě musela texty dokončit a dovést Erika k - sice uměle a v porovnání s původním románem jako "pěst na oko" působícímu - konci, ve kterém najde alespoň trochu lásky, kterou si zaslouží a zasloužil každý z nás.
No dobře, radši bych měla skončit tohle srdcervné plácání o ničem, zdravě a "normálně" myslícímu člověku nejspíš může připadat, že jsem se opravdu pominula s rozumem :D.
Jestli jste se prokousali až sem, jsem ráda, že jste to právě vy, opravdu nesmírně trpěliví čtenáři, kdo bude číst mé symbolické rozloučení s Erikem
Budu vám nesmírně vděčná za jakýkoliv komentář k mému "výtvoru"

Byla tu už několikrát, ale nikdy v noci. Holé zbytky někdejších bytelných zdí, nyní obrostlé mechem, ten pozůstatek kdysi jedné z nejhonosnějších a nejvelkolepějších staveb široko daleko, působily i za dne zvláštním dojmem, nutily člověka se zasnít a přemýšlet o dobách, které jsou už dávno zaváté časem, ale i o sobě samém. Nebylo možné tu být a nepředstavovat si, kolik nejzvláštnějších příběhů to dnes sotva stojící zdivo pamatuje, a v noci to platilo dvojnásob. Vlastně vůbec netušila, co teď, uprostřed noci, dělá mezi zdmi Kunvaldu, a jak se sem vlastně dostala, kupodivu o tom vůbec nepřemýšlela. Hlavou se jí honily jiné věci. Les okolo i nebe plné hvězd dodávaly tomu místu až nadpozemsky tajemnou atmosféru. Pořád jí nešel z hlavy ten příběh, tragický příběh člověka, který byl nejspíš uvnitř neskutečně krásný, ale nikdo se neobtěžoval podívat dál než na jeho obličej, skrývající se za maskou, a tak zůstala ta krása uvnitř neodhalena, ležela ladem, kroutila se a ohýbala, jako by se i ona snažila přizpůsobit tváři, která ji měla navenek reprezentovat. Smutný příběh muže, který by byl jistě schopen velkých a dobrých, nádherných věcí, kdyby mu život nezlomil naněkolikrát srdce. Mírně se otřásla zimou a rozhlédla se kolem. To místo na ni působilo tak zvláštním magickým dojmem, že si najednou byla téměř jistá, že zrovna tady by ho mohla potkat, mluvit s ním, na tolik se ho zeptat, tolik mu říct. Kde jinde by mohl být, než zrovna tady? pomyslela si a najednou jí to přišlo tak jasné a nevyvratitelné, jako že zítra vyjde slunce.
"Eriku?" zašeptala zkusmo. "Eriku!" rozkřikla se, až se jí zdálo, že si stromy odnáší ozvěnu jejího výkřiku kilometry daleko.

***

Proplouval tahle světem už dlouhou dobu. Prý sto let! Sto let bezcílného bloudění sny a představami těch, co znovu a znovu otáčeli ty prokleté stránky, odhalovali jeho příběh, o kterém už nechtěl nikdy přemýšlet a už vůbec nechtěl dovolit, aby ho znali jiní. Sto let! Normální, obyčejný člověk jednoduše zemře a jeho duše už si najde cestu tam, kam má. Proč ne i on? Proč to musí mít těžší i po tom všem, co mu život smrtelníka přinesl? Přišel o všechno z mála, co kdy měl, i o Ni… Doufal, že je smrt milosrdná, alespoň se to říká… Kdo se prosil o tohle nic? Jiným slovem svůj současný stav vyjádřit prostě nemohl. Ne, život to nebyl, posmrtný ani žádný jiný. Spíš bloumání od ničeho k ničemu, nikým nespatřen, nikým nenásledován, navěky. A co Ona? Co se stalo s Ní? Kde je teď?
Snad by měl být vděčný, vděčný za to, že "bude žít navždy" a "jeho příběh nikdy neupadne v zapomnění", ne? Takové fráze přece romanopisci používají, takoví, jako ten, kdo mu nevědomky tahle posmrtná muka připravil. Ne, jemu nic nevyčítá. Znuděný prací novináře, která obnášela časté nepohodlné cestování, rád sáhl po jakémkoliv námětu na román, který mu mohl pomoci uživit se, není se čemu divit, že po "báchorce" o muži s tváří ukrytou za maskou, který obývá tajemné podzemí honosné Garnierovy Opery, skočil jako divý. Být nesmrtelnou knižní postavou, jejíž osud bude navěky fascinovat čtenáře po celém světě - kdo o to žádal? Prý nesmrtelnou… Taková ironie! Jediné, co si přál, bylo moci v klidu zemřít, odejít ze světa jako každý jiný, ne tu zůstat uvězněný mezi nebem a zemí, neschopný se přitom dotknout jednoho nebo druhého. Zezačátku se zdálo, že o tu hloupou knihu nikdo nestojí, ale pak…! Právě to prokletí jeho života, všechno to, co se hroutilo už od okamžiku, kdy se narodil se znetvořeným obličejem, přivedlo filmaře k nápadu zkusit vydělat na jeho příběhu nějaké peníze. Další ironie! Za jeho života o něj nikdo nestál, všichni se od něj odvraceli, jakmile zjistili, co ukrývá jeho maska. Jak jen je možné, že ten zájem po jeho smrti plynul ze stejných důvodů jako nezájem za života?!
A přitom jen malá skupinka z těch, kdo v dojetí skloňují jeho jméno, zná jeho příběh tak, jak ho podal Leroux (a i ten ho dost přikreslil). Bezpočet filmů, knih, které mu připisují i nejrůznější další zážitky, muzikály, dokonce balet! To všechno postupem času vymodelovalo úplně jiného člověka, než jakým on kdy byl, jen aby z něj "vyždímali" co nejvíc peněz. Tak proč tu pořád musí zůstávat? Proč?
Najednou jako by odněkud slyšel volat své jméno. Nezdálo se mu to?
To jedno jediné slovo - jméno, jeho jméno! - neslyšel nikoho vyslovit už tak dlouho, že téměř zapomněl, jak zní. Pro všechny, které pohltil ta továrna na peníze, kterou z něj udělali, byl teď Fantomem Opery. Jak směšná mu ta přezdívka připadala!
Slyšel to znovu, tentokrát o něco hlasitěji a naléhavěji. Nějaká cizí síla ho táhla ve směru, odkud hlas přicházel.

***

Cítila, že se něco změnilo. On tu je! blesklo jí hlavou a i když jí zdravý rozum napovídal, že je to nemožné, byla si tím jistá.
"Eriku?" zašeptala a hlas se jí třásl. "Vy - vy jste tady?"
"Bohužel."
Znělo to opravdu jako povzdech, nebo ji jen mátlo šumění stromů?
"Vy jste vážně… Totiž vy… Jak je tohle možné?" nezmohla se na víc než na hloupé blekotání.
Další povzdech, tentokrát tak zřetelný, jako by stál přímo vedle ní.
"Co tu děláte?" i tahle otázka zněla tak neskutečně hloupě, že by si za ni nejradši nafackovala.
"To kdybych věděl." Teď už se nemohla mýlit, zcela jasně slyšela ten hlas, Jeho hlas.
"Jak to myslíte?"
"Myslíš si, že mě to baví? Že stojím o to, bloudit skrz sny těch, co si po přečtení jedné hloupé knížky myslí, že ví vše o tom, jak jsem žil, jaký jsem byl? Že mi dělá radost, když vidím po tvářích lidí, co mě nikdy neznali, stékat slzy dojetí nad příběhem, který sami neprožili a za chvíli ho pustí z hlavy? Ano, nikoho můj příběh nezajímá doopravdy, tak proč tu ksakru musím zůstávat?"
Nechápala. "Zůstávat kde?"
"No právě! Kde? Nikde! Všude! Tady i tam, nikde, kde bych chtěl být. Mezi nebem a zemí. Zatímco obyčejní nebožtíci se dostanou, kam mají, já jsem pořád tady, existuju ve snech, ano, jen ve snech, co se ostatním zdají! Ale můžu já sám snít, můžu vůbec něco? Ne, to tedy ne! Já jsem prý NESMRTELNÁ KNIŽNÍ POSTAVA, víš?!" Do těch posledních slov vložil takový důraz a zášť, že se nechtěně otřásla.
"Knižní postava? Vy tedy nejste, nebyl jste…?"
"Jestli jsem žil?" ironicky se uchechtl "No, podle toho, čemu říkáš život. Ale ano, kdysi jsem dýchal, mluvil, skládal… Miloval… Ale je to život, když ho nemůžeš nijak zakončit? Copak nejsem dost dobrý, abych mohl alespoň obyčejně odejít ze scény, když můj fyzický život skončil?"
Na chvíli se oba odmlčeli. Vítr foukal do korun stromů a na nebi blikotaly hvězdy.
"Tak proč prostě neodejdete?" vyhrkla najednou jako by se bála, že kdyby ještě chvíli mlčela, nadobro zmizí. "Totiž, myslela jsem, že když člověk - " to slovo se zdráhala vyslovit, sama nevěděla proč. Snad se bála…? " - umře, jeho duše má odejít někam, kam, no, kam by prostě odejít měla. Ono to tak není?" Ještě chvíli mlčel, ale ona cítila, že je pořád tam.
"Také jsem si to myslel. Ono to vlastně nejspíš tak nějak funguje. Až na výjimky. Nejspíš jsem jednou z nich, z těch výjimek. Možná musím prostě počkat, až na mě lidé zapomenou… Do té doby…" Nedokončil větu, ale její zbytek jí zněl v uších, jako by ho přímo vykřičel do té tmavé noci. Bylo v něm ukryto tolik, že ji napadlo, že přece nutně musí být něco, co pro něj udělat. Něco, co by ukončilo jeho trápení a třeba mu pomohlo dostat se někam, kde získá zpět všechno, co mu život odepřel. Vtom ji to napadlo.
"Vás tu tedy drží to, že lidé věří, že jste existoval, totiž, že je zajímá to, co jste prožil?"
"Myslím, že nejspíš ano. Proč?"
Jestli někdo kdy opravdu věřil, že Erik žil, jestli někdo někdy opravdu přemýšlel nad jeho příběhem a snažil se mezi tisíci jeho interpretacemi najít pravdu, byla to právě ona. Většině těch, co se o Fantomu Opery nějak dozvěděli, ho brala prostě tak, jak jim ho filmaři naservírovali, nezkoumali, jestli jde o pravdivý příběh, nijak zvlášť se jím nezabývali. Možná by mohlo stačit - alespoň na chvíli - přesvědčit sama sebe a nechat ho tak jít, nevázat ho tam, kde být nemá. Snažila se co nejvíc rozpomenout na všechno, co jí kdy radili rodiče a její rozum.
"Nech toho, Báro, je to jen hloupá smyšlená knížka, co tě na ní tak zajímá?" Je to hloupá smyšlená knížka. Ubohá smyšlenka. Hloupost! Zhluboka se nadechla -

***

"Proboha co to tu dělám, vždyť si tu povídám sama se sebou!"
Nevěřil vlastním uším. Co to ta holka zničehonic vyvádí?
"A vůbec, tohle je divné místo. Mám hloupé sny, asi bych už neměla na noc jíst nic těžkého, tím to bude." Zasmála se a zavrtěla hlavou. "Prý Erik, slavný Fantom Opery! Vážně, hloupější sen jsem nikdy neměla. Opravdu nechápu, proč se mi musí zdát zrovna o téhle knížce, vždyť je to absolutní pitomost!"
Vtom mu to došlo. Nevěděl, jak to dokázala. Vysvobodila ho, byl volný! Cítil, že ho tu už nic neváže, naopak ho něco táhlo k obloze, na které najednou neviděl jen malé světelné body, zářila jakoby celá. Už je to za ním! Chtěl jí tak moc poděkovat, ale najednou cítil, že už se nachází někde úplně jinde. Tam, kde měl být už dobrých sto let.

***

Když se probudila, cítila se zvláštně. Volnější, ale přitom jako by z ní kus chyběl. Věděla, co se změnilo. To On. To Jeho příběh už se jí nepřevaloval v hlavě, netížil ji. Věděla, že se to zvláštní setkání odehrálo v jejím snu, ale byla si jistá, že to nebyl obyčejný sen.
Takže teď už jsi volný pomyslela si. Sbohem, Eriku!



Vaše
barbara Jane

Matura

16. května 2011 v 21:19 | BJ |  Já a zase já
Nevím, jak vy, ale já osobně jsem už teď - ve druháku, pěkně prosím! - z maturity vyděšená. Ze všech stran slyším rozporuplné informace o tom, jak maturita probíhá, probíhala, bude probíhat... No nic, maturanti, držte se! A vy ostatní se do té doby nesložte! :D
Před očima mi tančí pan Brouček s Esmeraldou, Ema Bovary s malým princem, naše češtinářka s chemikářkou… Ta matura mě zabije, to vám povím. Učení už mi vážně leze na mozek, nejsem schopná myslet na nic jiného. "Victor Hugo - Bídníci, Chrám Matky Boží v Paříži. Alois Jirásek - Psohlavci, Staré pověsti české a - a - " opakuju si na poslední chvíli a v přestávkách mezi slovy se snažím sama sebe přesvědčit, že mi to pomůže. "Že by Temno?" ozve se nade mnou. Zvednu hlavu - pan třídní! Ale ne, to je ten poslední, kdo by měl vědět, jaký mám "vokno"! "No, tak trochu…" přiznám a celá zrudnu. Pan třídní je prostě skvělej, jestli byl někdy někdo můj vzor, tak právě on, proto nejsem dvakrát nadšená z toho, jak trefně dokázal pojmenovat stav v mé nebohé hlavince. "Ale ne, já myslel Jiráska!" marně se snaží skrýt cukání koutků. "Ajo!" plácnu se do čela. "Achjo, pane profesore, to nezvládnu!" postěžuju si mu po chvíli. "Ale prosím tě," sedne si vedle mě na parapet, "proč by ne? Chceš něco vědět?" poposedne si trochu blíž ke mně a já čekám, že uslyším nějaké moudro, které bych možná "nesežrala" od kohokoliv jiného, ale panu třídnímu jsem ochotná ho slupnout i s navijákem. "Já jsem udělal maturitu jentaktak." Nevěřícně vyvalím oči. "Cože - vy?!" Zírám na něj a on se zvedne a jakoby nic si upravuje klopy saka. "Myslel jsem si tenkrát, jakej nejsem rebel, když kašlu na učení a málem jsem prolít z matiky." Usměje se na mě. "Tak se drž!" a už se za ním zavírají dveře místnosti, kde se budu za chvíli smažit ve vlastní šťávě.
"Móňo, taky jsi tak nervózní?" ptám se spolužačky, která se právě vrátila z "růžku" zahalená v kouřovém oblaku, a ve skrytu duše doufám, že si poslechnu srdceryvný příběh o probdělé noci nad sešitem, po které si moje kamarádka přijde stejně vygumovaná jako já a tudíž v tom nejsem sama. Monika jen ležérně zavrtí hlavou a stáhne si tričko trochu níž, takže mě z jejího výstřihu jímá závrať. "Milá zlatá, já mám na to jiný páky. Navíc na nějaký učení nemám čas." No jasně, pomyslím si, pan praktikant! Tak probdělá noc přece jen byla, jen ne ve společnosti mouder, která jsme za ty čtyři roky v "ústavu" nasbírali. "Achjo, Mončo, ty si nepamatuješ na konec - no, snad každýho školního roku?" "A co jako?" dál se nevzrušeně usmívá Monika. "Přece jsem ty reparáty nakonec vždycky dala, ne?" "Ale s odřenýma ušima!" vyhrknu a po tvářích se mi začnou kutálet slzy. "Mončo, já mám strach!" přiznám po pravdě. "Co když to nezvládneme?" "Ale jdi ty!" Monča byla vždycky o něco dospělejší než já a teď je to vidět snad víc než kdy předtím. Teď klečí u mě na zemi a utěšuje mě jako mimino. "Noták, nebul, bude tam přece náš tříďas, ne?" "No právě!" vzlykám. "Já - já - přece tam nemůžu jít a před ním ukázat, že neumím vůbec nic!" Monča by určitě nakonec řekla něco, co by mi pomohlo se vzchopit, ale ze dveří učebny se ozve: "Je tu Monika Vášová?" a moje drahá kamarádka se musí chtě nechtě zvednout a jít na mučidla. "Držím pěsti!" kuňknu už za zavřenými dveřmi.
Když se ale Móňa vynoří z učebny, nejsem to já, kdo natahuje. To ona. Ona, moje silná kamarádka, se kterou nikdy nic nehnulo. Ona, které by se mohl bát i nejnamakanější kulturista. Je to opravdu ona, naše Monča, stojí tu přede mnou, oči má jako dva neskutečně rudé tenisáky. Proboha, co to s námi ta maturita dělá?! "Mončo!" vyhrknu a vyskočím na nohy. "Co se - " "Já to určitě nedala, měla jsem úplný vokno, já jsem tak blbá!" popotahuje Monika. "Ale Mončo, třeba to nebude tak - " "Nováková Barbora!" ozve se ze dveří té děsuplné místnosti. Nádech - výdech. Narovnat se. "To bude v pohodě, uvidíš." mrku ještě na Monču, ale nejsem si jistá, jestli přesvědčuju ji nebo sebe.
"Tak se posaďte," zazní mi v uších, když se přemístím z "potítka" na poslední metu, a já se divím, že jsem to přes bušení vlastního zběsilého srdce vůbec slyšela, "a řekněte nám, kterou z knih na vašem seznamu jste si vylosovala. "Já - totiž -" začnu koktat, znovu se nadechnu a vydechnu a pak zkusím mluvit souvisle. "Babičku od Boženy Němcové." prohlásím a div se nesložím už při těch pár slovech. Aspoň že jsem si nevylosovala nic horšího. "No výborně!" prohlásí má teď už exčeštinářka. "Tak spusťte, ukázku jste už měla možnost si prohlédnout." "Jistě." No vida, pochválím se v duchu, tohle znělo už vcelku sebevědomě! "Babička - Babička - ehm…" Co se děje? Ještě před chvílí jsem - a teď tu - panebože, proč já? Mám neskutečný vokno! "Ano…?" protáhne češtinářka a já naprázdno polknu. Tohle je jak zlej sen! Kolem okna právě proběhl okřídlený poník a já si nemůžu - počkat! Poník? Tady něco nehraje!
"Báro!" lomcuje se mnou Karkulka, sousedka v lavici, a já nevěřícně civím na její červenou stuhu ve vlasech. "Karku? Ale co - " "Co co?" nenechá mě domluvit Karkulka. "Spát máš v noci! Máš štěstí, že si toho Růža nevšimla!"
Máme hodinu chemie, před očima mi tančí kyselina chlorovodíková s metanem a naše chemikářka s lahvinkou archivního arzeniku a já si tak říkám, že jestli nás nepřestanou učitelé a vláda s tou hloupou maturou strašit, ani se k ní přes ty dva následující roky neprokoušu se zdravým rozumem.

Fantom Manhattanu - Frederick Forsyth

16. května 2011 v 12:45 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky
Dalším z "fantomovských" románů je Fantom Manhattanu od Fredericka Forsytha. Tentokrát nejde o rozvedení původního románu ve smyslu doplnění a rozšíření, jde spíš o takové pokračování spíš než románu muzikálu hudebního kouzelního Andrewa Lloyd Webbera.
Samotným románem jsem, abych pravdu řekla, nadšená nebyla, ale to je jen a pouze můj názor. Snad proto, aby mohl navázat na muzikál, použil autor dost hrubou metodu "vyvracení" původního románu Gastona Lerouxe z roku 1911. Vše, co se mu zdálo nedovysvětlené nebo ne dost reálné nebo běžné, prostě zamítl jako "hloupost" a nahradil něčím, co sice dokonale zapadá do světa "byznysmenů", ale
vůbec neodpovídá "fantomovské" atmosféře příběhu, až se člověk diví, že v románu vůbec zůtává samotný Erik. Z knihy je - alespoň podle mě - cítit autorův postoj k psaní. Frederick Forsyth je v první řadě hlavně novinář, který na své práci miluje ne tak samotné psaní, jako shromažďování informací. "Psaní románu je nudná a vyčerpávající práce." řekl prý sám Forsyth. Podle něj prý při psaní končí veškerá zábava. No, potěš pánbůh, brát psaní jako příležitost shánění informací je možná dobrá motivace, ale myslím, že když někdo psát nechce...
Ale dost kritiky, ne každý se mnou musí souhlasit. Hurá na samotný román! Děj je vyprávěný formou nejrůznějších reportáží a výpovědí očitých svědků, párkrát se setkáme i se samotným Erikem, který v knize dostal i příjmení - Mühlheim (což je silně nefantomovské, Erik prostě nevede příjmení! :D ). Erik, který se po dramatu v podzemí Opery v Paříži dostal díky madame Giry do USA (přesněji na Coney Island), v Americe "nahrabal" slušné jmění, a tak si může dovolit financovat stavbu Manhattanské opery, která má konkurovat Metropolitní. Když se z dopisu, který mu poslala madame Giry ze smrtelné postele, dovídá, že syn Christine Pierre není Raoulův - Raoul je totiž "natvrdo" řečeno z mládí vykastrovaný :D - (Kdo je opravdovým otcem Pierra, nám asi všem došlo :D), rozhodne se na nic nečekat a začít jednat. Christine, ze které se stala nejslavnější operní pěvkyně světa, je pozvána, aby zazpívala na slavnostním otevření Manhattanské opery. Pozvání přijímá ne kvůli penězům, ale kvůli kráse písně (což zavání romantikou, kterou se Forsyth snažil z Fantóma Opery "vyhladit"). Krátce po jejím příjezdu do USA dostane Pierre dárek - opičku, která hraje známou americkou melodii. Po pár malých úpravách ale začne opička zcela jinou píseň. "Maškaráda!" vydechne Christine a už je jí jasné, proč vůbec dorazila do USA. Setkání našich hrdinů po letech je... no, prazvláštní. Christine Erika nikdy ani náznakem nemilovala (to by částečně odpovídalo Lerouxově románu), on už se ani tak nesnaží získat ji, ale syna. No dobrá, to přejděme. Dohodnou se, že Erik syna uvidí před odjezdem zpět do Francie a až bude Pierre dospělý, bude se moci rozhodnout, jak naloží s informací o Erikově otcovství. Erik sice neplánuje na tenhle návrh úplně přistoupit, to se ale nakonec vůbec nemusí řešit. O Pierrovi se dozví Darius, Erikův proradný společník, který se jím cítí ohrožen - má totiž po Erikovi dědit. Proto se rozhodne při závěrečném setkání Christine, Erika a Pierra malého chlapce zastřelit. Omylem ale kulka zasáhne Christine, Darius sám se kácí do trávy Erikovým přičiněním. Přestože je malý Pierre otřesený tím, co právě viděl - právě mu přece před vlastníma očima zabili matku! - musí se rozhodnout: zůstane s Raoulem nebo s Erikem? "Zůstanu s tebou, otče!" prohlásí chlapec a strhne znetvořenému muži masku.
Z úvodu je - možná až moc - cíti můj negativní postoj k Forsythovu románu. Proč se jím tedy zabývám? Odpověď je jednoduchá. Fantom Manhattanu je totiž něčím na styl knižní předlohy muzikálu Love Never Dies. Kostra děje je u obou děl - literárního i hudebního - vícemémně stejná, o podrobnostech se prý ale Andrew Lloyd Webber s Forsythem často hádal. Není se čemu divit - Fantom Manhattanu je vyloženě "antimuzikálový" :D.
Musím ale panu Forsythovi za jedno poděkovat. V předmluvě, která mi byla tak proti srsti, se sice snaží shodit Lerouxův román, ale na druhou stranu se zmiňuje o různých filmových zpracováních Erikova příběhu i o Opeře Garnier samotné, což u mně podnítilo chuť pídit se po všemožných filmech a psát tu o nich :) Takže díky, pane Forsyth, ale další vaši knihu si stejně asi nepřečtu :D
Vaše

Poděkování

15. května 2011 v 10:31 | BJ
Chtěla bych poděkovat umělkyni, která je autorkou mého současného designu (i minulého a nejspíš i budoucího :D) a která se nejspíš - pokud naše sesterská láska nepřeroste v takové to "mám tě k smrti ráda" - stane mou dvorní tvůrkyní vnější fasády blogu :D (Vnitřní náplň, jejíž autorkou jsem jen a pouze já, možná trošku pokulhává, ale opravdu se snažím :D ).
Dík, Schwester! :)
(tahle fotka je jen a jen pro tebe :D )

Fantom - Susan Kay

14. května 2011 v 18:22 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky

Další z knížek s "fantomovskou" tématikou je Fantom od Susan Kay.
Tuhle knížku jsem si opravdu oblíbila. Pro ty, kdo četli Fantóma Opery od Gastona Lerouxe, může být Fantom od S.K. skvělým doplněním původního příběhu, těm, kdo originání příběh (tj. ne ten, který nám podává sice skvělý, ale románu na míle vzdálený muzikál Andrewa Lloyd Webbera) neznají, se stane bezvadným průvodcem Erikovým příběhem. Ukazuje Erika/Fantoma jako lidskou bytost, která má stejné city jako všichni ostatní smrtelníci, ne-li intenzivnější.
Nevím, kolik z "Fantom-fandů" zná Fantoma Manhattanu od Fredericka Forsytha (o kterém se určitě časem zmíním). Proč o něm mluvím? Ráda bych ho s Fantomem porovnala, protože v obou případech se víceméně jedná o rozvedení původního příběhu. Fantom Susan Kay u mě vítězí na celé čáře z toho důvodu, že si myslím, že Susan Kay se s taji a nedovysvětlenými skutečnostmi původního Lerouxova románu "poprala" mnohem líp než Frederick Forsyth. To, co Forsyth považoval za nedostatečně vysvětlené (nebo často dokonce prostě to, co se mu "nezdálo") v románu z roku 1911, jednoduše "vyškrtl" a nahradil svým, často až přehnaně "nefantomovským" vysvělením, čímž - podle mě - totálně pokazil atmosféru toho jedinečného příběhu. Naproti tomu Susan Kay uchopila Lerouxova Fantóma Opery tak, jak je a rozvedla ho tak mistrně, že díky jejímu převyprávění celého Erikova příběhu tentokrát už od jeho narození, ve kterém často zjišťujeme i co cítil sám Erik, čtenář dokonale pochopí celý příběh a zamiluje si ho (v mém případě ještě víc :D).
Vyprávění je členěno do několika oddílů, které označují jednotlivé časové úseky a vypravěče, kterými jsou lidé, kteří měli možnost Erika poznat, ale i sám Erik.
V první části, která vypráví o prvních letech Erikova života (jde o časový úsek od r. 1831 do r. 1840), se vyprávění "ujímá" jeho matka Madeleine. Vypráví o svém zděšení, když zjistila, že je její vymodlené dítě (její manžel Charles zemřel před jeho narozením) znetvořené, a o Erikově dětství, kdy ji střídavě udivoval i děsil. Už od mala byl Erik výjimečně nadaný jak v oblasti hudby, tak i v architektuře a vědě. Byl neskutečně zvídavý a vynalézavý. Nejbližší spřízněnou duší mu byla fenka Saša, protože Madeleine nikdy nebyla schopna projevit svému synovi mateřskou lásku. Smutnou ukázkou vztahu mezi matkou a synem jsou Erikovy narozeniny, které Madeleine nejprve odmítá slavit, ale přinutí ji k tomu její přítelkyně Marie. Když se matka Erika ptá, co by chtěl k narozeninám, žádá syn svou matku o polibek, který mu ale ona odepře. Ve chvíli, kdy Erika zraní vandalové, si ale Madeleine uvědomuje, že svého syna miluje natolik, že je pro ni důležitější než milenec Étienne, kterým po ní chce, aby Erika dala do péče nějakého ústavu. Erik si ale myslí, že když u matky zůstane, bude překážet její lásce a proto od ní utíká.
Dění v době od roku 1840 do roku 1843 vypráví sám Erik. Po svém útěku z domova se dostal ke kočovným cikánům, kteří ho zajali. Javert, který není původem cikán, ale skupina ho nechává u sebe pro jeho schopnost vydělávat, Erika drží v kleci a ukazuje ho lidem po jarmarcích. Časem si Erik v táboře vybuduje o něco vyšší postavení, kterého dosáhne nejen tím, že je schopný vydělat na svých představeních mnohem víc (díky svému nadpozemsky krásnému zpěvu a neuvěřitelné schopnosti břichomluvectví), ale i tím, že se naučí ovládat nejrůznější bylinky a lektvary. I tohle období ale brzo končí Erikovým odchodem, který byl tentokrát opravdu nutný - Javert se pokusil mladého Erika znásilnit a jedinou záchranou se v tu chvíli stal Erikovi nůž.
Po odchodu od kočovníků se Erik dostává do Říma, kde se seznamuje s mistrem kameníkem Giovannim, který nás v knize provází dobou od r. 1844 do r. 1846, kdy u něj Erik pobýval. Za tu dobu se pro něj stal z výjimečně nadaného učně víceméně synem. Giovanni se neptal, proč nosí Erik masku, a Erik se mu časem naučil důvěřovat. Giovanni se tak vlastně stal prvním člověkem, se kterým se cítil dobře a kterému věřil. Jejich idylu ale svým příjezdem narušila Giovanniho marnivá dcera Luciana. Ta je zvyklá, že pro ni každý udělá první poslední, a tak nedokáže pochopit, proč o ni Erik nemá zájem (navíc je pro ni o to zajímavější, že neví, co skrývá za maskou, která mu dodává na tajmnosti). Ten o ni sice zájem má, ale bojí se to dát najevo, proto jejich vztah uvázne v nepříjemném bodě, kdy se Luciana snaží Erikovi každým slovem ublížit a on to mlčky trpí a dál ji na oko přehlíží, čímž ubližuje jí. Vše se vyhrotí ve chvíli, kdy zhrzená Luciana začne ve vzteku ničit Erikovy vynálezy ("Proč miluje své věci, a ne mě?" ptá se pak svého otce s pláčem) a pak místo omluvy Erika přinutí, aby si sundal masku. Když ho o to požádá i Giovanni, který si myslí, že se tím sníží napětí, které v domě panuje, cítí se Erik zrazený a masku sundá. Luciana v leknutí z jeho obličeje udělá krok dozadu, pod její vahou se zboří zídka, která lemuje střešní zahradu Giovanniho domu, a Lucianic mladý život je tak ukončen smrtelným pádem. Tím končí i asi nejklidnější období Erikova života.
O období od r. 1846 do roku 1850 se kniha nezmiňuje, s Erikem se znovu setkáváme až v roce 1850, kdy má perský daroga (policista) Náder - průvodce děním v čas. úseku 1850-1853 - za úkol přivést ho coby kouzelníka, o kterém se mluví široko daleko, přivést na perský dvůr, aby bavil zdejší sultánku. Erik se ale stane mnohem důležitější osobou, než by bylo obvyklé u obyčejného baviče sultánky (která je neskutečně krutá a zvrácená žena). Šáha ze začátku baví Erikovo chování k němu, není zvyklý na lidi, kteří mu neprokazují přehnanou úctu. Smutný část vyprávění je Náderův příběh, přesněji jeho synka Rezy. Náder svého syna velmi miluje, zvlášť proto, že mu připomíná jeho zemřelou ženu (Náder měl jen jednu ženu, i když to nebylo vůbec obvyklé). Reza je nemocný, časem úplně oslepne a sotva stojí na nohou. Když se blíží konec jeho života, Erik ví, že při přirozené smrti by Reza trpěl, proto navrhne Náderovi bezbolestné ukončení Rezova života. Zdrcený otec nakonec souhlasí a Reza Erikovi, který měl s chlapcem zvláštní vztah, umírá prakticky v náručí. Dalším neveselým příběhem je příhoda s malou otrokyní. Jako projev vděčnosti poslal šáh Erikovi otrokyni. Mladá dívka ale byla vyděšená, proto ji Erik nechal jít, i když věděl, ž odmítnutí "daru" je téměř zločin. Druhého dne skončila otrokyně sultánčiným přičiněním v zrcadlové mučírně, Erikově vynálezu. Ani období Erikova pobytu u perského dvora ale není nekonečné. Sultánka, která se cítí dotčená tím, že si Erik nevšiml toho, že po něm touží, prahne po jeho smrti, což se hodí i šáhovi, který pověřil Erika stavbou jedinečného paláce, a nechce, aby měl jeho výjimečný stavitel možnost postavit podobnou stavbu i nějakému jinému panovníkovi. Erikovým zatčením je pověřený Náder, ten ho nechá uprchnout a sám za to zakusí několik let vězení. Jeho slovy "Au revoit, mon ami!" končí další část knihy.
Od roku 1856 do r. 1881 vypráví Erik, jak navštívil vesnici, ve které vyrůstal, a zjistil, že jeho matka, která přes jeho očekávání zůstala ve stejném domě a nevzala si Étienna, před několika dny zemřela. V rodném domě se náhodou dozvěděl i to, že propásl šanci zrealizovat svůj sen - postavit svatyni hudby. Proto odjel do Paříže, aby se seznámil se začínajícím architektem Opery, jímž je Charles Garnier, a aby se mohl podílet na stavbě Opery. Dovídáme se o skutečném dění v Paříži (hladomor na pruského obležení při prusko-francouzské válce apod.) a jsme svědky slavnostního otevření Opery. Po vystřídání několika bytů se Erik rozhodne žít ukrytý všem živým - v podzemí své lásky, Opery. V této době se začne vydávat za Ducha (Fantoma) Opery a vydírat ředitele Opery. Náhodou jednou zaslechne zpěv hlasu sice krásného, ale jakoby bez života. Nejprve chce zůstat jen u pomyšlení, co by ze zpěvačky mohl učinit on, ale pak ji uvidí - a začně stěžejní tragédie příběhu. Tou mladou zpěvačkou není nikdo jiný než mladičká Christine Daaé. A co Erika na jejím vzhledu tak upoutalo? Podoba s někým krásným, s kým měl Erik tak zvláštní vztah - jeho matkou Madeleine.
Následující dění (rok 1881, vyprávění je rozdělené události, které se dozvídáme od Erika a na výňatky z Christinina deníku) je pro nezúčastněného pozorovatele téměř totožné s příběhem, který nám vypravuje Leroux, jiný je ale pohled hlavních hrdinů a jejich pocity. Christina Erika vlastně miluje, zároveň se ho ale děsí. V plánovaném útěku s Raoulem vlastně vidí spíš možnost nemuset sama rozhodovat. Erik jí ponechává možnost svobodné volby, je ochoten akceptovat, jestli se rozhodne odmítnout jeho nabídku k sňatku. Když ale zjistí, že chce Christina s Raoulem utéct, vnímá to jako zradu, proto ji v šíleném vzteku unáší. Když Christina konečně sebere odvahu, Erika políbí a oba si tak uvědomí, co k sobě cítí a co k němu cítí ten druhý, rozhodně se Erik propustit Raoula a Nádera ze zrcadlové mučírny a chce po Roulovi, aby si Christinu co nejdřív vzal a aby mu oba slíbili, že mu před svou svatbou osobně přinesou svatební oznámení. Raoul nemůže uvěřit, že s Christinou vyvázli z takového dramatu živí, ona ale opouští podzemí Opery s pláčem.
O tom nám ale už vypráví Raoul, od kterého se dozvídáme i záěr celého příběhu. Krátce před svatbou je Christine rozhodnutá jít za Erikem a jde za ním i před Raoulovy námitky. Když se Raoul vydá za ní, zjišťuje, že je jeho snoubenka u Erika, který umírá.
Po čase se Raoul a Christine vezmou a mají spolu syna, který se jmenuje Charles. Christine umírá mladá a Raoul pan vychovává syna s vědomím, že není jeho pravým otcem a ani životní láskou své manželky.

Jak jsem řekla, Fantoma jsem si opravdu zamilovala a můžu vám ho doporučit. těch 450 stránek opravdu stojí za to :)
Na závěr připojuju ještě pár obrázků, které jsem si "vypůjčila" od fanoušků Fantoma tuším ze Španělska, které jsou opravdu povedené.



Vaše

Kutná Hora - moje město, má láska

12. května 2011 v 21:22 | BJ |  Já a zase já
Neopakovatelná, majestátní, tajemná, krásná,... - taková je Kutná Hora - moje město. Proto jsem si nemohla nechat ujít příležitost trochu vám ji přiblížit, i když na úkor Večerů v zámku na L, kterým jsem věnovala poslední tři témata týdne. Není mým městem ve smyslu "městem, kde jsem se narodila nebo kde žiju", znamená ale pro mě tolik, co rodné město, je mou láskou, mým rájem. Když jste v Kutné Hoře a máte alespoň trochu času, nejde jinak, než ho vyplnit procházkou, při které se vám bude nejednou tajit dech obdivem. Ať se hnete kamkoliv, můžete si být jistí, že narazíte na některou z nádherných historických budov, kterými je matička Kutná Hora posázená jako korunovační klenoty drahokamy, na některé z tajemných a přitažlivých zákoutí nebo na místa, která byste ve městě, které z části hyzdí sídliště, ani v jeho okolí nehledali.
Kde začít? Je toho víc než dost, co vám může tohle bývalé královské horní město nabídnout. Nejčastěji ale mé kroky při procházkách, při kterých bloudím křivolakými uličkami Kutné Hory, vedou k dominantě města - chrámu svaté Barbory.
Chrám se tyčí nad městem, jako by chtěl říct: "Až si prohlédnete všechno v nízké úrovni vašich nepatrných těl, zdvihněte hlavu a to teprve něco uvidíte!" Upřímně řečeno, tahle neskutečně majestátní a krásná stavba mě nikdy nepřestane udivovat a i když jdu "jentak kolem", nedá mi to a musím pořídit alespoň jednu fotku (a málokdy zůstane jen u jedné). Z dálky působí Barbora jakoby jí nějaký obr uřízl čistým řezem část jejího nádherného těla - to nejspíš proto, že původně měla být ještě větší. Když stavitelům došly peníze (kutnohorské stříbrné doly bohužel nejsou nafukovací), "zaplácla" se narychlo nedostavěná stavba obyčejnou cihlovou zdí, před kterou se časem přistavěla nová, mnohem estetičtěji působící (původní nebyla zbořena, protože na její vnitřní straně se nachází něco, co v církevních stavbách vůbec není obvyklé - fresky znázorňující výjevy ze života obyčejných lidí, tj. žádných světců ap.). Uvnitř chrámu člověka zaujme mimo jiné i vysoký strob, zdobený mnoha znaky a erby, mezi nimiž můžeme najít i znak Středočeského kraje.
Další na naší zastávce je Jezuitská kolej.
Jezuitsk kolej, před kterou můžeme najít sousoší, které připomíná "zmenšeninu" sousoší lemujícího Karlův most v Praze, je barokní stavba, ve které nyní sídlí GASK (Galerie Středočeského kraje). Myslím, že abych se vůbec dostala ke konci článku, bude lepší to dál nerozvádět :D.
Kolem Jezuitské koleje bychom došly k další z důležitých kutnohorských památek, a tou je Hrádek.
Hrádek je nejen další ze seznamu majestátních gotických staveb, které pyšně shlížejí na život v jejich městě, ale je současně i sídlem Českého muzea stříbra. Při návštěvě Hrádku máte možnost podívat se i do středověkého dolu Osel, což je opravdu zážitek :).
Mezi další kutnohorské necírkevní stavby patří i Kamenná kašna, blízko které se nachází pro mě dost významná instituce - Městská knihovna
(tahle fotka, přiznávám, není moje, ale myslím, že když mluvím o KH, nemůžu Kašnu opomenout), a Kamenný dům.
(ani tahle fotka bohužel není má)
Tím ale nekončí výčet kutnohorských krás. Další krásnou stavbou je kostel svatého Jakuba,
od kterého je krásný výhled na chrám svaté Barbory a Jezuitskuo kolej a vedle kterého můžeme najít poslední zatím nejmenovanou necírkevní stavbu, o které se budu zmiňovat - a tou je bývalá mincovna (od roku 1300 se tu razily Pražské groše) a současný Městský úřad Vlašský dvůr.
(další z fotek, které jsem nucena si "vypůjčit" z internetu - za Vlašským dvorem je vidět věž kostela svatého Jakuba)
Protože město nevzniklo takzvaně "na zelené louce", tj. podle plánů, má tvar "nudle", takže je od Vlašského dvora k dalšímu z unikátů Kutné Hory - Kostnici - relativně daleko.
Kutnohorská Kostnice je jednou největší svého druhu široko doleko. Totiž... Kostnice existují i na jiných místech světa, ta kutnohorská je ale jedna z největších mezi těmi, ve kterých jsou kosti vyrovnané a slouží jako výzdoba. Možná to zní trochu ujetě a morbidně, ale je to tak :D. V současné době by Kostnice potřebovala opravit, problém ale je, že aby se odborníci dostali k některým místům, která svým vzhledem vyloženě volají o pomoc, museli by rozebrat pyramidy z lebek a kostí, které by ale bohužel už nikdo nebyl schopen vrátít do původní podoby. Dalším problémem je, že se nám Kostnice naklání a odborníci vůbec nejsou nadšení z toho, že se milá zlátá gotická stavba tak vážného charakteru snaží podobat věži v Pise. Nedávno byly otevřeny (po spooooustě let) podzemní prostory, aby se zjistila příčina naklánění, ale na nic se nepřišlo, a tak je možné, že si naše Kostnice připíše další "nej" - nejkřivější stavba široko daleko a pozdějí "nejrozpadlejší Kostice světa".
Posledními zastávkami na naší cestě za historickými monumenty krásné Kutné Hory jsou dva kláštěry - cisterciátský klášter v Sedlci a klášter svaté Voršily.

(bohužel ani jedna z fotek nepochází z mého foťáku)
První z nich, klášter v Sedlci, nyní využívá tabačka, k němu patřící katedrála je ale nedávno opravená a přístupná veřejnosti. Klášter Voršilek v současnosti slouží jako církevní gymnázium, ve kterém se o studenty stále starají i sestry Voršilky.
Tímto jsme skončili naši virtuální procházku po krásách, které v Kutné Hoře vytvořil člověk. Nádherná procházka by ale vedla i na vrch Kaňk, kde můžeme najít propadlinu dolu a památník (na fotce je jen "věž", část památníku - stojí na vlastním památníku - nebo možná památník druhý, tím si bohužel nejsem jistá. Nápis na spodní části - na obr. není - se současnosti nedá přečíst, takže ...)
Než ale skončím tenhle článek, který je o mém městě a tak přeneseně i o mně samé, ráda bych zmínila ještě tři instituce, které mě vychovávaly a vychovávají, a tak pro mě patří ke Kutné Hoře stejně jako chrám svaté Barbory: Základní školu Jana Palacha, která nyní prochází rekonstrukcí, takže už ji svým dětem nebudu ukazovat tak krásně ohyzdnou, jak si ji pamatuju,
Gymnázium Jiřího Ortena, které je zajímavé nejen tím, že se může pyšnit stopadesátiletou tradicí a zároveň nejnovější budovou školy v ČR, faktem, ji obývá párek leguánů a stejně tolik oveček, ale hlavně tím, že v ní narazíte na mou milovanou třídu a skvělé učitele,
a Městská knihovna Kutná Hora, kterou navštěvuju, jak často to jde, a která mi umožnila přečíst si spoustu skvělých knih.

Vaše

Večery v zámku na L - Kapitola třetí: Nevěra

8. května 2011 v 20:09 | BJ |  Já a zase já
Tak je tu další z Večerů v zámku na L, tentokrát na téma Nevěra. Budu ráda za jakýkoliv váš komentář k téhle kapitole :)
Byl zrovna krásný květnový večer, tetička Poldy, pan Leopold, Poldýnka a strýček Leo právě trávili svůj volný čas tím, že se společně nudili, když kolem oken salonku prošel malý synek některé ze služek, vracející se právě na večeři. "Co je to za příjemnou melodii?" zvedl strýček Leo hlavu od nejnovějšího vydání knihy Máme doma králíka, když uslyšel, jak si chlapec píská na píšťalku. "Ale tu já přece znám!" rozzářily se strýčkovi oči. "Halí - belí, koně v zelí," začal vesele si prozpěvovat. "To je překrásná píseň, bratře!" poznamenala tetička Poldy, aniž by přitom zvedla hlavu od vyšívání. "Že ano! Má to nádherný text!" vyskočil strýček Leo z křesla, aby se mu zvuk v těle nepokroutil a on mohl zpívat čistě. Zeširoka otevřel ústa, chtěl pokračovat a vytáhnout se tak trošku svými znalostmi v oblasti hudby, ale v tom se zarazil. "Halí - belí, koně v zelí… Halí - belí - halí - belí - Co že to vlastně bylo v té petrželi?" zeptal se ostatních po chvíli usilovného, přesto ale bezvýsledného přemýšlení. "Nebyla ta hříbátka, strýčku?" odtušila Poldýnka. "Výborně, Poldýnko, znamenitě! A hříbátka v petrželi, ano, tak to bylo!" zajásal strýček Leo. "Už jsem se bál, že si na ta slova nikdy nevzpomenu." "To by ale byla veliká škoda, bratře! Je to přece tak půvabná píseň!" nechala se slyšet teta Poldy. "Víte vy co? Měl byste si ta slova napsat a uchovat je tak pro budoucí generace." "Napsat?" zbledl Leo a zase se posadil. Po chvíli se mu ale vrátila krev do tváří. "Ale proč ne, drahá sestro, máte úplnou pravdu! Chlapče," křikl Leo do zahrady, kde stále ještě hvízdal sotva šestiletý chlapec, který ho prve tak upoutal známou melodií, "umíš psát?" "No…" zaváhal hoch, "trochu, pane." "Samozřejmě, že jen trochu, přece jenom nejsi urozený, abys to uměl dokonale." Usmál se shovívavě strýček. "Pojď sem, ukážeš nám, co dovedeš." Za pár minut už stál klučina před naší společností a v ruce žmoulal čepici. "Pojď blíž!" vyzval ho Leo. "Na, tu máš papír a tužku a piš: Halí - belí, koně v zelí a hříbátka v petrželi. Tak máš to?" chlapec nejistě přikývl a podal strýčku Leovi papír, na který bez ladu a skladu namrskal jediná tři písmena, která znal - A, B a C. "No vidíš, jak ti to jde!" pochválil ho strýček. "A teď připiš: Dne - kolikátého dneska máme?" "Dnes je prvního máje." pronesla nezvykle jemně tetička Poldy a vyšívání jí vyklouzlo z ruky.
"Co tak zasněně?" podivila se Poldýnka, protože svou přísnou tetu Poldy neznala jinak, než jako - prostě než jako tetu Poldy, zamračenou starou ženu s přísnýma očima. Ajé, to jsem neměla, teď se bude tetička zlobit! pomyslila si Poldýnka a očekávala, že jí teta za její smělost vynadá. Ta se ale jen usmála s pohledem upřeným v dál pronesla: "Prvního máje před několika lety jsem poznala svou první lásku." "Opravdu?" otevřela se Poldýnce papule údivem dokořán. "Vyprávějte mi o tom!" zaškemrala, když se trošku probrala z překvapení, které v ní vyvolalo zjištění, že někdo takový, jako je její stařičká teta, mohl být někdy zamilovaný. "To víš, už je tomu pěkných pár let," začala teta. "Byla jsem tenkrát v lázních - v Karlových Varech, víš, tam je v létě moc krásně -, léčila jsem si tam nějaké zdravotní potíže. Poznali jsme se, když jsem se byla jednou projít a ve větru mi uletěl kapesníček. On ho chytil, přinesl mi ho a galantně se představil. Jmenoval se Poldík." vzdychla tetička a v oku se jí zaleskla slza. Rychle ji setřela a pokračovala, jako by chtěla mít smutné vyprávění co nejdříve za sebou. "Strávili jsme spolu krásné chvíle. Ach, kde je asi dnes mému Poldíkovi konec!"
Pan Leopold se pod svou dekou zavrtěl a hlava se mu jakoby náhodou naklonila směrem k tetičce Poldy. "A proč jste spolu nezůstali?" divila se Poldýnka. "Nevěra nás odloučila." Odpověděla smutně teta. "Nevěra? On vám byl nevěrný? Ten…!" rozohnila se Poldýnka. "Ne, on ne." přerušila ji teta Poldy. "To já." Poldýnka nevěřila svým uším. "Vy, tetičko? Ale jak - " "No jen se tak nediv, děvče! Poldík byl sice moc hodný mladý muž, ale abych tak řekla, děvčata se kolem něj moc netočila." Pan Leopold se ve svém křesle pod kostkovanou dekou znovu zavrtěl a kdyby ostatní na vlastní oči neviděli, že spí, mysleli by si, že něco nesouhlasně zamumlal. "Zato já…" pokračovala tetička Poldy s mírným úsměvem. "Byla jsem pěkné děvče, jen co je pravda! No co se na mě tak díváš?" "Nic, nic!" zadívala se Poldýnka rychle jinam. "Pokračujte, prosím vás!" "Co bych ti ještě k tomu řekla?" zamyslela se tetička Poldy. "Snad jen to, že jsem udělala obrovskou chybu, děvče! Tuhle ten obrázek jsem od Poldíka tenkrát dostala, nosím ho pořád při sobě." sáhla teta do záňadří a vytáhla několikrát přeložený a pečlivě stužkou převázaný arch papíru.
V tu chvíli pan Leopold vyskočil na nohy a odhodil svou milovanou kostkovanou deku stranou, až mu při tom prudkém pohybu odletěly z nosu brýle, a poklekl před tetičko Poldy. "Tak jste to vy, slečno Leopoldie! Jste to vy, moje Poldýnka!" "Leopolde! Vy - vy - Poldíku!" rozplakala se tetička. "Tak vy jste - ! Tolik let jsem na vás myslela, tolik jsem se naplakala!" "Ale teď už neplačte!" vykřikl pan Leopold. "Teď, když jsme se našli, může naše láska znovu ožít, budeme spolu!" "Vaše brýle, spadly vám." pronesla v dobrém úmyslu Poldýnka. "Ach ano, děkuji." natáhl se pan Leopold pro brýle a nasadil si je. "Tak, kde jsem to skončil?" zeptal se, když se ujistil, že mu brýle sedí pevně na nose. "Říkal jste, že budeme zase spolu!" pronesla zjitřeným hlasem tetička Poldy. Sklerotický pan Leopold si tetičku prohlédl přes silná skla brýlí. "To jsem opravdu řekl?"


Večery v zámku na L - Kapitola druhá: Krev

1. května 2011 v 20:02 | BJ |  Já a zase já
Ahoj všichni!
Týden se s týdnem sešel, a tak se stalo, že jsem i já narazila na další "téma týdne" a rozhodla se věnovat článek na tohle téma pokračování minulého. Jelikož a protože se možná stane, že se tu teta Poldy, strýček Leo, Poldýnka a pan Leopold ještě párkrát objeví, dostaly jejich příhody už i souhrnný název - Večery v zámku na L.
Poldýnka se procházela rozkvetlou zámeckou zahradou a snila. "Ach, kéž bych mohla nakrmit všechny hladové! Proč jen jsem já malý ubohý človíček, když bych chtěla vzlétnout ke hvězdám a být - no prostě něčím, co létá ke hvězdám! Ach Bože, proč José nepřijel?" přemítala v duchu tak, jak podle ní (a podle jejích knih, jak se Poldýnce zdálo) přemítá každá správná románová hrdinka, a otvírala přitom jentak nazdařbůh papuli, aby to vypadalo, že je do snění natolik zabraná, že nevnímá ani vlastní pohyby. Jak tak procházela zahradou, došla až na její okraj, který byl lemovaný růžovými keři (ty dal místo plotu vysázet strýček Leo poté, co kdesi zaslechl, že jeden významný učenec chrání svou laboratoř plotem s ostnatým drátem, a rozhodl se jeho způsob obrany napodobit a udělat tak z rodinného zámku nedobytnou tvrz za spoustou ostrých trnů). Na keři, který kvetl krásnými rudými květy, vykvetlo jedno obzvlášť hezké kvítko, které padlo naší Poldýnce hned do oka. Natáhla se pro něj a - ! Trn projel tenkou rukavičkou, na které se ihned objevila maličká rudá skvrnka, připomínající barvou právě tu růži, která měla za vinu Poldýnčino poranění.
Ze všeho, co kdy Poldýnka přečetla, jí na mysli vytanuly dva příběhy o píchnutí do prstu - o Růžence a o Sněhurce. "Jsou dvě možnosti," vyvozovala Poldýnka možné závěry z toho, co si z četby pamatovala, "buď usnu na sto let jako princezna Růženka, nebo to se mnou dopadne jako s matkou Sněhurky - po píchnutí do prstu, ze kterého ukápne kapka krve rudé jako Sněhurčiny rty, se mi brzy narodí krásná dcera a já zanedlouho zemřu." Podívala se na svou rukavičku a to, co spatřila, ji poděsilo. Na látce bílé jako sníh rudě zářila krvavá skvrnka. "Takhle to začalo se Sněhurkou!" uvědomila si Poldýnka a hrůzou z tohoto zjištění omdlela. Než se ale skácela do trávy, stačila si pomyslet, že právě přicházející mdloby jsou možná "jen" začátek stoletého spánku a že se může těšit na probuzení v náruči statného prince, a tak na zelenou travnatou podušku dopadla s úsměvem na rtech.
Nedaleko Poldýnky, ukrytá ve stínu vysokých lip, seděla a podřimovala tetička Poldy. Když uslyšela duté žuchnutí, probrala se z dřímoty a z čiré zvědavosti se vydala směrem, odkud zvuk zaslechla. Když uviděla Poldýnku bezvládně ležet na zemi, přicupitala k ní tou nejvyšší rychlostí, jakou byla ve svém úctyhodném věku schopna vyvinout a rychle ji chytila za zápěstí, aby jí změřila tep. Když uviděla rudou skvrnu na její rukavičce, zrudla do stejné barvy, zezelenala, zfialověla, nakonec získala barvu čistého prostěradla. "Panebože, krev!" vykřikla a skácela se v mdlobách vedle své neteře.
"Krev?!" opakovala zděšeně služebná tety Poldy, která zůstala sedět pod lípou, protože byla snad ještě starší, než teta. "Krev?!" vyjekla její sestra. "Krev? Krev?! KREV?!" neslo se z úst k ústům mezi služebnictvem, takže se brzy všichni nahromadili kolem tety Poldy a Poldýnky, ležících v mdlobách u růžových keřů. "Doběhněte někdo pro pány!" křikl někdo a v tu ránu se většina čumilů rozběhla k zámku. "Pane Leo! Páni Leopoldi! Honem, honem do zahrady!" překřikoval se služebnictvo. "Co se stalo?" zdvihl zcela klidně strýček Leo hlavu od knihy. "Slečna a paní!" křičeli všichni "Obě leží v zahradě!" "Prý je tam i krev!" přisadil si maličký zavalitý sloužící, který přes dav tetu Poldy a Poldýnku neviděl. "Spousta krve!" "Krev?" probral se až teď ze sna pan Leopold, který zachytil jen poslední slovo. "Kyselina sírová, toť krev chemie!" začal a napřímil se v houpacím křesle. "V jedné písni se zpívá - " "Rychle, Leopolde, do zahrady!" skočil mu do řeči strýček Leo a pospíchal tam, kam ho navádělo služebnictvo (což bylo pokaždé jinam, jelikož si každý v tom zmatku "jistojistě" pamatoval něco úplně jiného). "Taková neomalenost!" zakroutil pan Leopold pohoršeně hlavou nad chováním strýčka Lea. "Tohle vůbec neschvaluji!" vykřikl za ním, i když věděl, že už je dávno pryč, a umínil si, že za ním do zahrady nepůjde, i kdyby ho na kolenou prosil. Nakonec mu to ale nedalo a pomalu se odšoural do zahrady.
"No tak mě přece nechte projít!" zlobil se a šermoval kolem sebe holí, když se spíš doplazil, než došel k místu, kde se tísnili všichni obyvatelé zámku. "Ustupte!" zkoušel to stále ještě po dobrém, dokud mu nedošlo, že se bez násilí neobejde, a nepřetáhnul nejblíž stojícího kuchtíka holí po kebuli. Chlapec se chytil za zmíněnou část těla a rozječel se na celé kolo. "Můžete mě, PROSÍM, pustit?" otázal se ještě jednou pan Leopold a dav se konečně rozestoupil.
"Panenko skákavá!" spráskl pan Leopold ruce, když konečně spatřil příčinu všeho toho humbuku. Uprostřed úzkého kruhu přihlížejících ležely na zemi Poldýnka s tetičkou Poldy a vedle nich bezradně dřepěl strýček Leo. "No tak jim přece pomožte, Leo!" vykřikl, když uviděl, že se jeho přítel ani nesnaží dámám nějak pomoci. Strýček Leo jen zavrtěl hlavou. "Jenže jak, Leopolde, jak?" "Jak, jak, to je mi otázka! Jste přece učený člověk, tolik jste toho přečetl! Tak ty své knihy použijte!" Strýček Leo se zamyslel. "Mé knihy…Ale jistě, máte úplnou pravdu, mé knihy!" svitlo mu najednou. "Rychle, běžte někdo do zámku a přineste mi pár knih - co to povídám, pár, přineste jich, kolik unesete! A rychle!" přikázal sloužícím a než se pan Leopold stačil probrat z údivu a zeptat se, k čemu bude takovou hromadu knih potřebovat, vracely se už ze zámku davy žen i mužů, podivně se v běhu kroutících pod vahou naučných slovníků a Zlatých stránek, které začaly kupit kolem strýčka Lea. "Tak, Leopolde, co přesně se dělá, když chceme pomoci člověku v mdlobách?" zeptal se strýček a snažil se přes knihy dohrabat k Poldýnce. "No…" zamyslel se pan Leopold, "myslím, že by se mu mělo podložit hlavu." "Hlavu?" zeptal se Leo, protože se mu Leopoldův postup nějak nezdál. " Ano, hlavu," přikývl pan Leopold, "nebo jinou část těla, to už nevím. Víte co? Podložte jí hlavu a až uvidíme, jak to vypadá, určitě poznáme, jestli je to správně." "To je dobrý nápad," musel uznat Leo a podložil Poldýnce hlavu nejdřív jednou, potom dvěma a nakonec čtyřmi knihami. Potom se postavil, udělal pár kroků dozadu (tedy alespoň to původně mělo být pár kroků dozadu, ale nakonec se z toho vyklubal půlkrok, přemet vzad přes knihy a vztyk) a obdivně se zahleděl na svůj výtvor. "Nevypadá to nejhůř!" zabručel si pod vousy. "Něco nám ale pořád nehraje, jen si vzpomenout, co!" podíval se bezradně na pana Leopolda. "No, já nevím…" zahučel pan Leopold, "snad jen to, že se nám slečna tak trochu pořád neprobrala." "Vida, to je ono!" prohlásil vítězoslavně Leo. "V tom případě jí musíme podložit i další části těla! Knihu, prosím!" natáhl ruku strýček, protože si uvědomil, že pro něj jakožto pána domu se nehodí, aby si knihy podával sám.
Mezitím se z mdlob probrala tetička Poldy, rozzlobená tím, že o její záchranu se nikdo nesnaží. "Co to proboha vyvádíte, vy dva?" zděsila se, když uviděla, jakou metodou se snaží její bratr a pan Leopold zachránit její nebohou neteř. "To nevíte, že jí musíme dát čichnout k čichací soli? Přineste ji někdo!" rozkřikla se, načež se jedna ze služek rozeběhla k zámku. Strýček ale dál tvrdošíjně podkládal všechny části Poldýnky, které jí trčely z trupu, knihami a knížkami, až byla za chvíli mezi nimi pohřbená jako v rakvi, ze které jí ovšem v nepřirozených úhlech trčely končetiny. Po chvíli se ozval pan Leopold: "Slyšel jsem, že by se měli zranění - což naše slečna je - dát do stabilizované polohy." "Do stabilizované polohy, říkáte?" podrbal se Leo na bradě. "A k čemu taková stabilizovaná poloha slouží?" "Řekl bych, že k tomu, aby se nám pacient nepohnul." prohlásil pan Leopold. "No prosím!" usmál se vítězně strýček Leo a ukázal na Poldýnku mezi knihami. "Ta se nehne!" Oba souhlasně pokývali hlavami a pan Leopold se přes zbývající knihy prodral co nejblíž k Poldýnce a se zájmem ji pozoroval, protože si byl jistý, že se každou chvílí probere a bude jim vděčná za záchranu svého života. Zatím se ze zámku vrátila služebná s čichací solí a teta Poldy ji přistrčila Poldýnce před nos a snažila se přitom nepřepadnout přes hradbu z knih, kterou strýček Leo vybudoval. "Ženská nešťastná, běžte s tím přece od ní, jinak to celé - " vykřikl rozzlobeně Leo, ale už nedopověděl, co to teta vlastně s celým jeho snažením provede. "Podívejte!" zašeptal nadšeně, když Poldýnka mírně zamrkala a pak otevřela oči. "My ji zachránili!" Když ale Poldýnka uviděla, že jejím zachráncem není žádný princ, ale jen starý pan Leopold s ještě starší tetičkou Poldy, upadla znovu do mdlob.