Fantom Manhattanu - Frederick Forsyth

16. května 2011 v 12:45 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky
Dalším z "fantomovských" románů je Fantom Manhattanu od Fredericka Forsytha. Tentokrát nejde o rozvedení původního románu ve smyslu doplnění a rozšíření, jde spíš o takové pokračování spíš než románu muzikálu hudebního kouzelního Andrewa Lloyd Webbera.
Samotným románem jsem, abych pravdu řekla, nadšená nebyla, ale to je jen a pouze můj názor. Snad proto, aby mohl navázat na muzikál, použil autor dost hrubou metodu "vyvracení" původního románu Gastona Lerouxe z roku 1911. Vše, co se mu zdálo nedovysvětlené nebo ne dost reálné nebo běžné, prostě zamítl jako "hloupost" a nahradil něčím, co sice dokonale zapadá do světa "byznysmenů", ale
vůbec neodpovídá "fantomovské" atmosféře příběhu, až se člověk diví, že v románu vůbec zůtává samotný Erik. Z knihy je - alespoň podle mě - cítit autorův postoj k psaní. Frederick Forsyth je v první řadě hlavně novinář, který na své práci miluje ne tak samotné psaní, jako shromažďování informací. "Psaní románu je nudná a vyčerpávající práce." řekl prý sám Forsyth. Podle něj prý při psaní končí veškerá zábava. No, potěš pánbůh, brát psaní jako příležitost shánění informací je možná dobrá motivace, ale myslím, že když někdo psát nechce...
Ale dost kritiky, ne každý se mnou musí souhlasit. Hurá na samotný román! Děj je vyprávěný formou nejrůznějších reportáží a výpovědí očitých svědků, párkrát se setkáme i se samotným Erikem, který v knize dostal i příjmení - Mühlheim (což je silně nefantomovské, Erik prostě nevede příjmení! :D ). Erik, který se po dramatu v podzemí Opery v Paříži dostal díky madame Giry do USA (přesněji na Coney Island), v Americe "nahrabal" slušné jmění, a tak si může dovolit financovat stavbu Manhattanské opery, která má konkurovat Metropolitní. Když se z dopisu, který mu poslala madame Giry ze smrtelné postele, dovídá, že syn Christine Pierre není Raoulův - Raoul je totiž "natvrdo" řečeno z mládí vykastrovaný :D - (Kdo je opravdovým otcem Pierra, nám asi všem došlo :D), rozhodne se na nic nečekat a začít jednat. Christine, ze které se stala nejslavnější operní pěvkyně světa, je pozvána, aby zazpívala na slavnostním otevření Manhattanské opery. Pozvání přijímá ne kvůli penězům, ale kvůli kráse písně (což zavání romantikou, kterou se Forsyth snažil z Fantóma Opery "vyhladit"). Krátce po jejím příjezdu do USA dostane Pierre dárek - opičku, která hraje známou americkou melodii. Po pár malých úpravách ale začne opička zcela jinou píseň. "Maškaráda!" vydechne Christine a už je jí jasné, proč vůbec dorazila do USA. Setkání našich hrdinů po letech je... no, prazvláštní. Christine Erika nikdy ani náznakem nemilovala (to by částečně odpovídalo Lerouxově románu), on už se ani tak nesnaží získat ji, ale syna. No dobrá, to přejděme. Dohodnou se, že Erik syna uvidí před odjezdem zpět do Francie a až bude Pierre dospělý, bude se moci rozhodnout, jak naloží s informací o Erikově otcovství. Erik sice neplánuje na tenhle návrh úplně přistoupit, to se ale nakonec vůbec nemusí řešit. O Pierrovi se dozví Darius, Erikův proradný společník, který se jím cítí ohrožen - má totiž po Erikovi dědit. Proto se rozhodne při závěrečném setkání Christine, Erika a Pierra malého chlapce zastřelit. Omylem ale kulka zasáhne Christine, Darius sám se kácí do trávy Erikovým přičiněním. Přestože je malý Pierre otřesený tím, co právě viděl - právě mu přece před vlastníma očima zabili matku! - musí se rozhodnout: zůstane s Raoulem nebo s Erikem? "Zůstanu s tebou, otče!" prohlásí chlapec a strhne znetvořenému muži masku.
Z úvodu je - možná až moc - cíti můj negativní postoj k Forsythovu románu. Proč se jím tedy zabývám? Odpověď je jednoduchá. Fantom Manhattanu je totiž něčím na styl knižní předlohy muzikálu Love Never Dies. Kostra děje je u obou děl - literárního i hudebního - vícemémně stejná, o podrobnostech se prý ale Andrew Lloyd Webber s Forsythem často hádal. Není se čemu divit - Fantom Manhattanu je vyloženě "antimuzikálový" :D.
Musím ale panu Forsythovi za jedno poděkovat. V předmluvě, která mi byla tak proti srsti, se sice snaží shodit Lerouxův román, ale na druhou stranu se zmiňuje o různých filmových zpracováních Erikova příběhu i o Opeře Garnier samotné, což u mně podnítilo chuť pídit se po všemožných filmech a psát tu o nich :) Takže díky, pane Forsyth, ale další vaši knihu si stejně asi nepřečtu :D
Vaše
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KK KK | Web | 16. května 2011 v 22:29 | Reagovat

proboha, tak tuhle číst nebudu :)

2 Klára Klára | E-mail | 22. srpna 2011 v 17:55 | Reagovat

Wow...Chystám se přečíst Fantoma od Susany Kay, ale u tohohle nevím- nechci ať mi to pokazí dojem z původního díla... :/

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. srpna 2011 v 18:47 | Reagovat

Nenech se ovlivnit mým názorem, který jsem nejspíš neměla v článku až tak zdůrazňovat. Některým lidem se Fantom Manhattanu líbí, mně ale přijde úplně "nefantomovský"...

4 Klára Klára | 23. srpna 2011 v 11:37 | Reagovat

A právě to "fantomovství" se mi líbí! :D Svým názorem se netrap, myslím, že je to lepší, než strohá recenze ;-)A navíc, podle toho děje se mi to zdá spíš jako telenovela než jako starý dobrý Fantom :)

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 23. srpna 2011 v 17:14 | Reagovat

no, je to taková telenovela prošpikovaná rádoby logikou a drsností světa :D

6 karel karel | 15. března 2012 v 19:53 | Reagovat

Cetl jsem od Forsythe uplne vsechno a tahle jedina se mi zrovna moc nelibila. Kdezto vsechny ostatni naprosto genialni.

7 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 15. března 2012 v 21:04 | Reagovat

Já jsem od něj (bohužel??) četla jen Fantoma Manhattanu, ale jak jsem psala, jako nadšená fantomačka jsem taky moc nadšená nebyla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama