Rozloučení s Erikem

18. května 2011 v 9:52 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
Následující - co to vlastně je? Povídka? Sama nevím.. - prostě následující text jsem napsala den po tom, co jsem s vypětím všech sil dopřeložila, vím, ne bezchybně, texty písní z Love Never Dies. V tu dobu mi Erikův příběh nešel z hlavy, ať jsem se snažila sebevíc, pořád ve mně přetrvával nevysvětlitelný pocit, že takhle to přece nemohlo skončit, že Erik stále je - v Paříži, tady, kdekoliv, hlavně uvnitř mě - a čeká na svůj dobrý konec. V tu dobu jsem vyčerpala skromné zásoby naší knihovny na témá "Fantom Opery" a nevěděla jsem, co dál, ten zvláštní pocit pořád nemizel a já si přišla jako pomatený blázen. Když jsem ale skončila s překlady, jako by ze mě něco spadlo, cítíla jsem se o něco lehčí. Možná jsem prostě musela texty dokončit a dovést Erika k - sice uměle a v porovnání s původním románem jako "pěst na oko" působícímu - konci, ve kterém najde alespoň trochu lásky, kterou si zaslouží a zasloužil každý z nás.
No dobře, radši bych měla skončit tohle srdcervné plácání o ničem, zdravě a "normálně" myslícímu člověku nejspíš může připadat, že jsem se opravdu pominula s rozumem :D.
Jestli jste se prokousali až sem, jsem ráda, že jste to právě vy, opravdu nesmírně trpěliví čtenáři, kdo bude číst mé symbolické rozloučení s Erikem
Budu vám nesmírně vděčná za jakýkoliv komentář k mému "výtvoru"

Byla tu už několikrát, ale nikdy v noci. Holé zbytky někdejších bytelných zdí, nyní obrostlé mechem, ten pozůstatek kdysi jedné z nejhonosnějších a nejvelkolepějších staveb široko daleko, působily i za dne zvláštním dojmem, nutily člověka se zasnít a přemýšlet o dobách, které jsou už dávno zaváté časem, ale i o sobě samém. Nebylo možné tu být a nepředstavovat si, kolik nejzvláštnějších příběhů to dnes sotva stojící zdivo pamatuje, a v noci to platilo dvojnásob. Vlastně vůbec netušila, co teď, uprostřed noci, dělá mezi zdmi Kunvaldu, a jak se sem vlastně dostala, kupodivu o tom vůbec nepřemýšlela. Hlavou se jí honily jiné věci. Les okolo i nebe plné hvězd dodávaly tomu místu až nadpozemsky tajemnou atmosféru. Pořád jí nešel z hlavy ten příběh, tragický příběh člověka, který byl nejspíš uvnitř neskutečně krásný, ale nikdo se neobtěžoval podívat dál než na jeho obličej, skrývající se za maskou, a tak zůstala ta krása uvnitř neodhalena, ležela ladem, kroutila se a ohýbala, jako by se i ona snažila přizpůsobit tváři, která ji měla navenek reprezentovat. Smutný příběh muže, který by byl jistě schopen velkých a dobrých, nádherných věcí, kdyby mu život nezlomil naněkolikrát srdce. Mírně se otřásla zimou a rozhlédla se kolem. To místo na ni působilo tak zvláštním magickým dojmem, že si najednou byla téměř jistá, že zrovna tady by ho mohla potkat, mluvit s ním, na tolik se ho zeptat, tolik mu říct. Kde jinde by mohl být, než zrovna tady? pomyslela si a najednou jí to přišlo tak jasné a nevyvratitelné, jako že zítra vyjde slunce.
"Eriku?" zašeptala zkusmo. "Eriku!" rozkřikla se, až se jí zdálo, že si stromy odnáší ozvěnu jejího výkřiku kilometry daleko.

***

Proplouval tahle světem už dlouhou dobu. Prý sto let! Sto let bezcílného bloudění sny a představami těch, co znovu a znovu otáčeli ty prokleté stránky, odhalovali jeho příběh, o kterém už nechtěl nikdy přemýšlet a už vůbec nechtěl dovolit, aby ho znali jiní. Sto let! Normální, obyčejný člověk jednoduše zemře a jeho duše už si najde cestu tam, kam má. Proč ne i on? Proč to musí mít těžší i po tom všem, co mu život smrtelníka přinesl? Přišel o všechno z mála, co kdy měl, i o Ni… Doufal, že je smrt milosrdná, alespoň se to říká… Kdo se prosil o tohle nic? Jiným slovem svůj současný stav vyjádřit prostě nemohl. Ne, život to nebyl, posmrtný ani žádný jiný. Spíš bloumání od ničeho k ničemu, nikým nespatřen, nikým nenásledován, navěky. A co Ona? Co se stalo s Ní? Kde je teď?
Snad by měl být vděčný, vděčný za to, že "bude žít navždy" a "jeho příběh nikdy neupadne v zapomnění", ne? Takové fráze přece romanopisci používají, takoví, jako ten, kdo mu nevědomky tahle posmrtná muka připravil. Ne, jemu nic nevyčítá. Znuděný prací novináře, která obnášela časté nepohodlné cestování, rád sáhl po jakémkoliv námětu na román, který mu mohl pomoci uživit se, není se čemu divit, že po "báchorce" o muži s tváří ukrytou za maskou, který obývá tajemné podzemí honosné Garnierovy Opery, skočil jako divý. Být nesmrtelnou knižní postavou, jejíž osud bude navěky fascinovat čtenáře po celém světě - kdo o to žádal? Prý nesmrtelnou… Taková ironie! Jediné, co si přál, bylo moci v klidu zemřít, odejít ze světa jako každý jiný, ne tu zůstat uvězněný mezi nebem a zemí, neschopný se přitom dotknout jednoho nebo druhého. Zezačátku se zdálo, že o tu hloupou knihu nikdo nestojí, ale pak…! Právě to prokletí jeho života, všechno to, co se hroutilo už od okamžiku, kdy se narodil se znetvořeným obličejem, přivedlo filmaře k nápadu zkusit vydělat na jeho příběhu nějaké peníze. Další ironie! Za jeho života o něj nikdo nestál, všichni se od něj odvraceli, jakmile zjistili, co ukrývá jeho maska. Jak jen je možné, že ten zájem po jeho smrti plynul ze stejných důvodů jako nezájem za života?!
A přitom jen malá skupinka z těch, kdo v dojetí skloňují jeho jméno, zná jeho příběh tak, jak ho podal Leroux (a i ten ho dost přikreslil). Bezpočet filmů, knih, které mu připisují i nejrůznější další zážitky, muzikály, dokonce balet! To všechno postupem času vymodelovalo úplně jiného člověka, než jakým on kdy byl, jen aby z něj "vyždímali" co nejvíc peněz. Tak proč tu pořád musí zůstávat? Proč?
Najednou jako by odněkud slyšel volat své jméno. Nezdálo se mu to?
To jedno jediné slovo - jméno, jeho jméno! - neslyšel nikoho vyslovit už tak dlouho, že téměř zapomněl, jak zní. Pro všechny, které pohltil ta továrna na peníze, kterou z něj udělali, byl teď Fantomem Opery. Jak směšná mu ta přezdívka připadala!
Slyšel to znovu, tentokrát o něco hlasitěji a naléhavěji. Nějaká cizí síla ho táhla ve směru, odkud hlas přicházel.

***

Cítila, že se něco změnilo. On tu je! blesklo jí hlavou a i když jí zdravý rozum napovídal, že je to nemožné, byla si tím jistá.
"Eriku?" zašeptala a hlas se jí třásl. "Vy - vy jste tady?"
"Bohužel."
Znělo to opravdu jako povzdech, nebo ji jen mátlo šumění stromů?
"Vy jste vážně… Totiž vy… Jak je tohle možné?" nezmohla se na víc než na hloupé blekotání.
Další povzdech, tentokrát tak zřetelný, jako by stál přímo vedle ní.
"Co tu děláte?" i tahle otázka zněla tak neskutečně hloupě, že by si za ni nejradši nafackovala.
"To kdybych věděl." Teď už se nemohla mýlit, zcela jasně slyšela ten hlas, Jeho hlas.
"Jak to myslíte?"
"Myslíš si, že mě to baví? Že stojím o to, bloudit skrz sny těch, co si po přečtení jedné hloupé knížky myslí, že ví vše o tom, jak jsem žil, jaký jsem byl? Že mi dělá radost, když vidím po tvářích lidí, co mě nikdy neznali, stékat slzy dojetí nad příběhem, který sami neprožili a za chvíli ho pustí z hlavy? Ano, nikoho můj příběh nezajímá doopravdy, tak proč tu ksakru musím zůstávat?"
Nechápala. "Zůstávat kde?"
"No právě! Kde? Nikde! Všude! Tady i tam, nikde, kde bych chtěl být. Mezi nebem a zemí. Zatímco obyčejní nebožtíci se dostanou, kam mají, já jsem pořád tady, existuju ve snech, ano, jen ve snech, co se ostatním zdají! Ale můžu já sám snít, můžu vůbec něco? Ne, to tedy ne! Já jsem prý NESMRTELNÁ KNIŽNÍ POSTAVA, víš?!" Do těch posledních slov vložil takový důraz a zášť, že se nechtěně otřásla.
"Knižní postava? Vy tedy nejste, nebyl jste…?"
"Jestli jsem žil?" ironicky se uchechtl "No, podle toho, čemu říkáš život. Ale ano, kdysi jsem dýchal, mluvil, skládal… Miloval… Ale je to život, když ho nemůžeš nijak zakončit? Copak nejsem dost dobrý, abych mohl alespoň obyčejně odejít ze scény, když můj fyzický život skončil?"
Na chvíli se oba odmlčeli. Vítr foukal do korun stromů a na nebi blikotaly hvězdy.
"Tak proč prostě neodejdete?" vyhrkla najednou jako by se bála, že kdyby ještě chvíli mlčela, nadobro zmizí. "Totiž, myslela jsem, že když člověk - " to slovo se zdráhala vyslovit, sama nevěděla proč. Snad se bála…? " - umře, jeho duše má odejít někam, kam, no, kam by prostě odejít měla. Ono to tak není?" Ještě chvíli mlčel, ale ona cítila, že je pořád tam.
"Také jsem si to myslel. Ono to vlastně nejspíš tak nějak funguje. Až na výjimky. Nejspíš jsem jednou z nich, z těch výjimek. Možná musím prostě počkat, až na mě lidé zapomenou… Do té doby…" Nedokončil větu, ale její zbytek jí zněl v uších, jako by ho přímo vykřičel do té tmavé noci. Bylo v něm ukryto tolik, že ji napadlo, že přece nutně musí být něco, co pro něj udělat. Něco, co by ukončilo jeho trápení a třeba mu pomohlo dostat se někam, kde získá zpět všechno, co mu život odepřel. Vtom ji to napadlo.
"Vás tu tedy drží to, že lidé věří, že jste existoval, totiž, že je zajímá to, co jste prožil?"
"Myslím, že nejspíš ano. Proč?"
Jestli někdo kdy opravdu věřil, že Erik žil, jestli někdo někdy opravdu přemýšlel nad jeho příběhem a snažil se mezi tisíci jeho interpretacemi najít pravdu, byla to právě ona. Většině těch, co se o Fantomu Opery nějak dozvěděli, ho brala prostě tak, jak jim ho filmaři naservírovali, nezkoumali, jestli jde o pravdivý příběh, nijak zvlášť se jím nezabývali. Možná by mohlo stačit - alespoň na chvíli - přesvědčit sama sebe a nechat ho tak jít, nevázat ho tam, kde být nemá. Snažila se co nejvíc rozpomenout na všechno, co jí kdy radili rodiče a její rozum.
"Nech toho, Báro, je to jen hloupá smyšlená knížka, co tě na ní tak zajímá?" Je to hloupá smyšlená knížka. Ubohá smyšlenka. Hloupost! Zhluboka se nadechla -

***

"Proboha co to tu dělám, vždyť si tu povídám sama se sebou!"
Nevěřil vlastním uším. Co to ta holka zničehonic vyvádí?
"A vůbec, tohle je divné místo. Mám hloupé sny, asi bych už neměla na noc jíst nic těžkého, tím to bude." Zasmála se a zavrtěla hlavou. "Prý Erik, slavný Fantom Opery! Vážně, hloupější sen jsem nikdy neměla. Opravdu nechápu, proč se mi musí zdát zrovna o téhle knížce, vždyť je to absolutní pitomost!"
Vtom mu to došlo. Nevěděl, jak to dokázala. Vysvobodila ho, byl volný! Cítil, že ho tu už nic neváže, naopak ho něco táhlo k obloze, na které najednou neviděl jen malé světelné body, zářila jakoby celá. Už je to za ním! Chtěl jí tak moc poděkovat, ale najednou cítil, že už se nachází někde úplně jinde. Tam, kde měl být už dobrých sto let.

***

Když se probudila, cítila se zvláštně. Volnější, ale přitom jako by z ní kus chyběl. Věděla, co se změnilo. To On. To Jeho příběh už se jí nepřevaloval v hlavě, netížil ji. Věděla, že se to zvláštní setkání odehrálo v jejím snu, ale byla si jistá, že to nebyl obyčejný sen.
Takže teď už jsi volný pomyslela si. Sbohem, Eriku!



Vaše
barbara Jane
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ketly Ketly | Web | 19. května 2011 v 19:10 | Reagovat

Nejdříve bych chtěla poděkovat za kometnář, který mě moc potěšil ;) Přemýšlela jsem jestli si mám článek přečíst nebo ne. Nakonec mi připadalo hloupé neoplatit ti tvůj komentář. Příběh se mi moc líbil. Má děj nějakou tu zápletku,... ale chtělo by to trošku více rozvést. Hlavně předposlední odstavec: "Proboha,...". Jinak moc pěkné, gratuluji! :) Taky je to jedno z těch co se dá číst.

2 Ellanor Ellanor | Web | 8. ledna 2012 v 21:57 | Reagovat

Asi vím jak se cítíš, mě se tahle povídka zakousla hluboko, to ano :)..

Až budeš mít chvíli náladu, pusť si (přečti si) Soudné sestry, jak jsem Ti radila už dřív - mimo jiné tam Smrť říká zabitému králi, místo aby ho poslal na věčnost: "..tohle je velmi nezvyklé, ale kdo jsem já abych se to pokoušel změnit.. víš, obávám se, že se z tebe má stát duch.."... "A jak dlouho budu tím duchem ?!" "Dokud se nenaplní tvůj osud, řekl bych.."

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 9. ledna 2012 v 7:57 | Reagovat

[2]: Děkuju za (opět, jak jinak :)) milý komentář ;) Smrť je vůbec úžasně zvláštní postava - nesmírně originálně pojatá. Až půjdu příště do knihovny, Soudné sestry se mnou půjdou domů ;)

4 Ellanor Ellanor | Web | 10. ledna 2012 v 20:44 | Reagovat

To jsem zvedava, kterou knizkou z te velke hromady, kterou jsem Ti doporucila, opravdu zacnes :)))..

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 10. ledna 2012 v 21:48 | Reagovat

Správná otázka zní: kterou začnu dřív :D

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 10. ledna 2012 v 21:49 | Reagovat

(Teď mám ale doma Zabijáka a Bídníky, takže ještě chvíli do knihovny nepůjdu)

7 Kristalia Kristalia | 29. prosince 2014 v 20:10 | Reagovat

Zajímavá povídka, ale je napsaná černě a skoro jsem nepřišla na to jak ji přečíst. :-|

8 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 3. ledna 2015 v 15:26 | Reagovat

[7]: Ojé. Nojo, pozůstatky starého vzhledu blogu. Něco s tím udělám. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama