Večery v zámku na L - Kapitola čtvrtá: Budoucnost

27. května 2011 v 22:49 | BJ |  Já a zase já
Ahoj všichni! :)
Týden se s týdnem sešel, máme tu nové Téma týdne a to je tentokrát opravdu skvělé!
V následnující kapitole Večerů v zámku na L ke strýčku Leovi, Poldýnce a tetě Poldy zavítá i přesto, že ze svého zámku skoro nevytáhnou paty, zlomek přímnosti, který ale pro ně znamená spíš děsivou budoucnost.
Budu vám neskonale vděčná za jakýkoliv slušný komentář :)

Zrovna vycházelo slunce, když tetičku Poldy vypudil z tepla postele nadlidský řev, který se ozýval ze salonku. "Co je to proboha za hluk?" nechala se slyšet rozmrzele už dlouho před svým vstupem do zmíněné místnosti a právě kvůli vzdálenosti, která ji dělila od řvouna, přidala hlasu na síle, takže i vykrmení zámečtí pavouci zalézali hluboko do děr (nutno říci, že tetička Poldy byla sice dáma v letech, ale její hlas se i přes tetiččin požehnaný věk dal přirovnat minimálně ke zbraním hromadného ničení). Energicky rozrazila křídlové dveře, až se s bouchnutím odrazily od stěn a s druhým bouchnutím donutily tetičku se poněkud zprudka posadit na naleštěné parkety. Po tomto dvojím bouchnutí - zvlášť po tom druhém, doprovázeném chrastěním tetiččiných letitých kostí a kůstek - sebou v salonu trhl strýček Leo.


"Dobré ráno, drahá sestro!" pozdravil tetu Poldy s úsměvem na rtech a ani nečekal na odpověď. "Podívejte se na ten zázrak!" ukázal nadšeně před sebe na hromady hala bala naházených knih, na kterých se v celé své mohutné kráse rozvalovala obrovská stará černobílá televize. "Představte si, má urozená sestro, tuhle kouzelnou krabičku jsem dnes našel jen tak pohozenou na smetišti, no věřila byste tomu? Opravdu nevím, co je zač, ale je úžasná!" rozplýval se Leo. "Tfuj, bratře, co je to za krám pekelný!" vykřikla tetička Poldy a zalitovala, že se vůbec zvedala ze země. "Vždyť se to hýbe!" Strýček Leo ale nedbal sestřiných lamentací a dál si vedl svou. "Opravdu je to úžasná věc. Tu přece nemohl jen tak někdo vyhodit, to přece není možné!" kroutil hlavou tak nevěřícně, až se zdálo, že si ji brzy ukroutí. Po chvíli počal přecházet po pokoji a občas vrhl neklidný pohled na televizi, aby se ujistil, že mu ta nevídaná vzácnost nezmizela. Teta Poldy si zatím přesedla z prvního křesla, do kterého před chvílí s námahou složila údy, na židli sice nepohodlnou, zato ale velmi vzdálenou "pekelnému krámu". "Bratře, mně se to nějak nezdá," nechala se slyšet na někoho jako je ona nezvykle tiše, "ta věc ukazuje divné věci!" "Divné věci?" podrbal se strýček Leo na bradě a dřepl si přímo před televizi. "Vědci - ŠšŠmMš - důkaz, že - MšŠmmmšš! - život na jiné planetě," oznámila zrovna televize, která očividně nebyla schopná fungovat déle jak pět vteřin bez nepříjemného šumění. "Prosím vás, jaké divné věci?" obrátil se Leo na Poldy. "Já si myslím, že ukazuje nějaké poselství - a ten zvuk, cosi jako Šššššš!" pokusil se strýček o napodobení nenapodobitelné závady televize, "ten zvuk musí něco znamenat, zdá se mi úchvatný! Ale co ta krabička povídala?" uvědomil si po chvíli, "Život na jiné planetě? Myslíte, že je to možné?" obrátil se s otázkou na svou sestru, ale ta se jen začala horečnatě ovívat kapesníkem, protože se o ni pokoušely mdloby. "Ale jistě že ano, to je ono!" pokračoval Leo po chvíli ve svém monologu. "Jiná planeta! Jiný svět, jiná civilizace!" "No prosím," ozvala se zemdlele teta, "říkala jsem, že je to nebezpečné a už je to tady! Můj bratr blouzní!" A hlava jí klesla pod náporem mdlob, čehož si ale Leo ve svém zaujetí ani v nejmenším nevšiml. "To je přesně ono!" zvolal. "To jiná civilizace nám tu zanechala tuten předmět, aby jeho pomocí předala své vědění či nějaké poselství nám, ubohým smrtelníkům. Ach, děkuji ti, Bože, že's seslal tuto vzácnost právě do rukou mých, nikoli do rukou prostých lidí, kteří by neobjevili její tajný smysl!" zvolal Leo a padl na kolena s tváří obrácenou k nebi.
"Co se to tu děje?" zamumlala ve dveřích Poldýnka, mnouce si přitom rozespale oči. "Jen se posaď a dívej se!" vyzval ji Leo a Poldýnka s otevřenou papulí dosedla do nejbližšího křesla a tupě zírala na televizi, kterou viděla stejně jako Leo prvně v životě. "Co to - " "Pšššš!" nenechal ji dopovědět Leo, "jen se dívej!" Na černobílé pozadí právě jakoby odnikud vplul černobílý plešatý pán se svou černobílou dlouhonohou asistentkou. "Ahoj, mé jméno je Horst Fuchs." nechal se slyšet černobílý plešatý pán. "Rád bych vám představil nejnovější výrobek naší firmy, tento multifunkční mixér." mlel mezi šuměním televize a naši hrdinové tajili dech. "Nyní poprosím mou asistentku Clare o malou pomoc. Clare, máš ráda zmrzlinu?" zahlaholil směrem k černobílé slečně. Slečna se zaculila, což se dalo při kvalitě obrazu jen zhruba odhadnout. "Jistě, Horste," odpověděla vysokým hláskem, "ale jen bez cukru, musím si přece hlídat linii!" Ozval se sborový smích a Leo s Poldýnkou se nejdříve rozhlédli kolem, než zjistili, že smích vychází z televize. "Dobrá, Clare, udělám ti tedy zmrzlinu, která nebude obsahovat ani gram cukru!" prohlásil Horst a počal do mixéru sypat nejrůznější kamení. Potom mixér zapnul, položil si na něj ruku a i přes silné rány a otřesy se nepřestával usmívat do kamery. "Prosím, dámy a pánové, to dokáže jen nový mixér Mix-and-go! Volejte ihned a dostanete ne jeden, ne dva, ale rovnou pět našich mixérů, takže se nemusíte obávat poruchy! Číslo právě vidíte na obrazovkách." První se z ohromení probral Leo. "Na co čekáš, to je jasné znamení" obrátil se k Poldýnce, ale ta jen nechápavě zamrkala. "Vy ženské!" zavrtěl hlavou Leo. "Nic nechápete! Běž k oknu, budeš volat, co ti řeknu. Takže: Sedm - šest - sedm…" "Sedm - šééééést - sedm!" vyřvávala Poldýnka z okna. "Pět - šest - dva…" "Pěěěět - šééééést - dváááá!" "Osm dva jedna." "Osm - dvááá - jednáááá!" zakončila Poldýnka "volání" vysokým tónem, až z nejbližší jabloně spadl vrabec. Silný hlas byl nejspíš rodinnou záležitostí. Poldýnka zavřela okno a usadila se vedle strýčka Lea. "Co se bude dít teď?" zeptala se. "Nevím, uvidíme," řekl Leo, "zatím bychom si mohli nechat přinést čaj, co říkáš?"
Sluha byl v místností natotata, jelikož se už dlouho bavil za dveřmi počínáním svých urozených pánu. "Přejete si, pane?" otázal se a snažil se nesmát před Leem a Poldýnkou. "Dvakrát thé," poručil si Leo. Sluha už se měl k odchodu, když ho strýček zavolal zpátky. "Když už jste tady, povězte mi, co je nového ve světě?" "Ve světě?" podrbal se sloužící zamyšleně v řídkých vousech. O dění v politice se moc nezajímal, o kultuře nevěděl vůbec nic, tak "hodil do placu" informaci, kterou kdesi náhodou zaslechl. "Nooo… Prý poslanci schválili nějaký nový zákon…" Jak to řekl, zbledl strýček Leo jako stěna. "Ještě něco, pane?" optal se nejistě sluha. "Můžete jít," odpověděla za Lea Poldýnka, protože viděla, že strýček není schopný slova. Hned, jak byl sluha ze dveří, zatahala Lea za rukáv. "Strýčku, co je vám?" zeptala se vyděšeně. "Poslanci - nový zákon - ta krabice," blekotal strýček Leo. "Co je s tou krabicí? Mluvte, strýčku!" zatahala ho Poldýnka za rukáv tak, že se skoro převrátilo Leovo křeslo. Mezitím přinesl sluha čaj a Poldýnka donutila strýčka vypít alespoň několik doušků, což ho trochu probralo. "To, co říkal sluha," začal tajemně Leo a naklonil se blíž k Poldýnce, "říkala ráno i ta kouzelná krabička!" "Vážně?" vykulila oči Poldýnka. "Takže ona - ona předpovídá budoucnost, myslíte?" "Nejspíš je to tak," zašeptal strýček Leo tak potichu, že ho Poldýnka sotva slyšela, ale dost nahlas na to, aby ho zaslechla tetička Poldy, která měla skvělou schopnost probudit se ve správnou chvíli ze spánku i nejhlubších mdlob, takže měli lidé často za to, že žije dlouho z toho důvodu, že ji nejnovější drby táhnou k životu, a navíc dokázala slyšet cokoliv, když se jí to zdálo zajímavé a naopak neslyšet vůbec nic, když se jí nechtělo.
"Ono to předvídá budoucnost?" vyvalila oči, až se Leo s Poldýnkou obávaly, aby nevypadly z jejích prehistorických očních důlků. Rychlostí blesku se vrhla před televizi, takže ostatní marně kroutili krky ve snaze zahlédnout ještě jednou Horsta. "Tak na co čekáte? Měl tu celou dobu být někdo opravdu bdělý a poslouchat, co ta věc povídá! Takže teď se od ní nehneme, alespoň jeden z nás tu vždy bude, jasné?" začala tetička s organizací a Poldýnku - ne poprvé - napadlo, že by byla teta skvělým generálem. "Já se musím jít upravit, proto tu vy dva zůstanete a potom se domluvíme, jak se budeme střídat," prohlásila ještě tetička a odebrala se na dobu, které byla obvyklá pro její ranní toaletu (nebudeme zde uvádět přesný čas, to se nesluší, řekněme jen, že se tetička vrátila k Leovi a Poldýnce až po poledni a nikdo na ní nezpozoroval pražádnou změnu) do svých komnat.
V následujících několika hodinách se Poldýnka, strýček Leo a tetička Poldy střídali před televizí a snažili se zapamatovat si vše, co moudrého řekla. Poldýnka věděla, jak radí Loskuták sázet dýně, Leo byl odborník na čísla, která ten den vyhrála ve hře Šťastných deset, tetička Poldy se důvěrně seznámila s italským kuchařem Emanuelem, který vařil v kuchyni, která jí přišla nepochopitelně vybavená podle jejího uzavřeného světa neskutečnými přístroji (mixér, elektrická trouba a časovač na vaření vajíček byly v tetiných očích supermoderními vymoženostmi). Všichni byli z "kouzelné krabičky" nadšeni. Zvrat ale nastal ve chvíli, kdy měl strýček Leo vystřídat tetičku Poldy na stráži u televize a našel ji místo v křesle stát u okna s televizí těžkou jako menší kůň v rukách, které jí nebezpečně trčely z okna. "Ta věc lže!" ječela teta Poldy a po tvář jí stékaly slzy vzteku. "Proboha sestro, co to děláte, vraťte tu věc dovnitř!" přihnal se k ní Leo a pokoušel se vtáhnout svůj drahocenný poklad dovnitř. Teta Poldy se ale nedala. Zavrtěla hlavou a po tváři jí začaly kromě slz stékat i krůpěje potu, protože, jak každý, kdo je natolik starý, aby pamatoval staré televize, ví, staré televize jsou opravdu velmi, velmi, velmi těžké předměty. "Sestro, prosím!" natáhl zoufalý Leo ruce k tetičce Poldy. Ta couvla, zakymácela se a neměla jinou možnost, než pustit Leův zázrak z okna. Dopad byl doprovázen hromovou ranou a Leovým lamentováním, které ránu téměř přehlušilo. "Ženská nešťastná, co jste to provedla? Kde teď seženeme takový přístroj? No já bych se na to mohl…!" Tetička Poldy se sesunula k zemi a dala se do hořkého pláče. "Ale notak, já to tak nemyslel, nechtěl jsem na vás být zlý! Co vám vlastně ta kouzelná krabice řekla?" Tetička Poldy se rozplakala ještě víc a zdálo se, že nebude dlouho schopna slova. Po chvíli se ale trochu sebrala a vztyčila hrdě bradu. "Já jí přece nebudu věřit takový žvást! Ta věc povídala, že se dnes vůbec nevyšívá, že na to jsou stroje! Copak může dívka slušně vychovaná v klášteře obsluhovat nějaký stroj? "
V tu chvíli do salonku dorazil pan Leo, kterého vzbudil až zvuk televize dopadající ze třetího patra na tvrdou zem, a spatřil své spolubydlící v nezvyklé pozici u okna. "O co jsem přišel?" otázal se rozespale.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama