Večery v zámku na L - Kapitola druhá: Krev

1. května 2011 v 20:02 | BJ |  Já a zase já
Ahoj všichni!
Týden se s týdnem sešel, a tak se stalo, že jsem i já narazila na další "téma týdne" a rozhodla se věnovat článek na tohle téma pokračování minulého. Jelikož a protože se možná stane, že se tu teta Poldy, strýček Leo, Poldýnka a pan Leopold ještě párkrát objeví, dostaly jejich příhody už i souhrnný název - Večery v zámku na L.
Poldýnka se procházela rozkvetlou zámeckou zahradou a snila. "Ach, kéž bych mohla nakrmit všechny hladové! Proč jen jsem já malý ubohý človíček, když bych chtěla vzlétnout ke hvězdám a být - no prostě něčím, co létá ke hvězdám! Ach Bože, proč José nepřijel?" přemítala v duchu tak, jak podle ní (a podle jejích knih, jak se Poldýnce zdálo) přemítá každá správná románová hrdinka, a otvírala přitom jentak nazdařbůh papuli, aby to vypadalo, že je do snění natolik zabraná, že nevnímá ani vlastní pohyby. Jak tak procházela zahradou, došla až na její okraj, který byl lemovaný růžovými keři (ty dal místo plotu vysázet strýček Leo poté, co kdesi zaslechl, že jeden významný učenec chrání svou laboratoř plotem s ostnatým drátem, a rozhodl se jeho způsob obrany napodobit a udělat tak z rodinného zámku nedobytnou tvrz za spoustou ostrých trnů). Na keři, který kvetl krásnými rudými květy, vykvetlo jedno obzvlášť hezké kvítko, které padlo naší Poldýnce hned do oka. Natáhla se pro něj a - ! Trn projel tenkou rukavičkou, na které se ihned objevila maličká rudá skvrnka, připomínající barvou právě tu růži, která měla za vinu Poldýnčino poranění.
Ze všeho, co kdy Poldýnka přečetla, jí na mysli vytanuly dva příběhy o píchnutí do prstu - o Růžence a o Sněhurce. "Jsou dvě možnosti," vyvozovala Poldýnka možné závěry z toho, co si z četby pamatovala, "buď usnu na sto let jako princezna Růženka, nebo to se mnou dopadne jako s matkou Sněhurky - po píchnutí do prstu, ze kterého ukápne kapka krve rudé jako Sněhurčiny rty, se mi brzy narodí krásná dcera a já zanedlouho zemřu." Podívala se na svou rukavičku a to, co spatřila, ji poděsilo. Na látce bílé jako sníh rudě zářila krvavá skvrnka. "Takhle to začalo se Sněhurkou!" uvědomila si Poldýnka a hrůzou z tohoto zjištění omdlela. Než se ale skácela do trávy, stačila si pomyslet, že právě přicházející mdloby jsou možná "jen" začátek stoletého spánku a že se může těšit na probuzení v náruči statného prince, a tak na zelenou travnatou podušku dopadla s úsměvem na rtech.
Nedaleko Poldýnky, ukrytá ve stínu vysokých lip, seděla a podřimovala tetička Poldy. Když uslyšela duté žuchnutí, probrala se z dřímoty a z čiré zvědavosti se vydala směrem, odkud zvuk zaslechla. Když uviděla Poldýnku bezvládně ležet na zemi, přicupitala k ní tou nejvyšší rychlostí, jakou byla ve svém úctyhodném věku schopna vyvinout a rychle ji chytila za zápěstí, aby jí změřila tep. Když uviděla rudou skvrnu na její rukavičce, zrudla do stejné barvy, zezelenala, zfialověla, nakonec získala barvu čistého prostěradla. "Panebože, krev!" vykřikla a skácela se v mdlobách vedle své neteře.
"Krev?!" opakovala zděšeně služebná tety Poldy, která zůstala sedět pod lípou, protože byla snad ještě starší, než teta. "Krev?!" vyjekla její sestra. "Krev? Krev?! KREV?!" neslo se z úst k ústům mezi služebnictvem, takže se brzy všichni nahromadili kolem tety Poldy a Poldýnky, ležících v mdlobách u růžových keřů. "Doběhněte někdo pro pány!" křikl někdo a v tu ránu se většina čumilů rozběhla k zámku. "Pane Leo! Páni Leopoldi! Honem, honem do zahrady!" překřikoval se služebnictvo. "Co se stalo?" zdvihl zcela klidně strýček Leo hlavu od knihy. "Slečna a paní!" křičeli všichni "Obě leží v zahradě!" "Prý je tam i krev!" přisadil si maličký zavalitý sloužící, který přes dav tetu Poldy a Poldýnku neviděl. "Spousta krve!" "Krev?" probral se až teď ze sna pan Leopold, který zachytil jen poslední slovo. "Kyselina sírová, toť krev chemie!" začal a napřímil se v houpacím křesle. "V jedné písni se zpívá - " "Rychle, Leopolde, do zahrady!" skočil mu do řeči strýček Leo a pospíchal tam, kam ho navádělo služebnictvo (což bylo pokaždé jinam, jelikož si každý v tom zmatku "jistojistě" pamatoval něco úplně jiného). "Taková neomalenost!" zakroutil pan Leopold pohoršeně hlavou nad chováním strýčka Lea. "Tohle vůbec neschvaluji!" vykřikl za ním, i když věděl, že už je dávno pryč, a umínil si, že za ním do zahrady nepůjde, i kdyby ho na kolenou prosil. Nakonec mu to ale nedalo a pomalu se odšoural do zahrady.
"No tak mě přece nechte projít!" zlobil se a šermoval kolem sebe holí, když se spíš doplazil, než došel k místu, kde se tísnili všichni obyvatelé zámku. "Ustupte!" zkoušel to stále ještě po dobrém, dokud mu nedošlo, že se bez násilí neobejde, a nepřetáhnul nejblíž stojícího kuchtíka holí po kebuli. Chlapec se chytil za zmíněnou část těla a rozječel se na celé kolo. "Můžete mě, PROSÍM, pustit?" otázal se ještě jednou pan Leopold a dav se konečně rozestoupil.
"Panenko skákavá!" spráskl pan Leopold ruce, když konečně spatřil příčinu všeho toho humbuku. Uprostřed úzkého kruhu přihlížejících ležely na zemi Poldýnka s tetičkou Poldy a vedle nich bezradně dřepěl strýček Leo. "No tak jim přece pomožte, Leo!" vykřikl, když uviděl, že se jeho přítel ani nesnaží dámám nějak pomoci. Strýček Leo jen zavrtěl hlavou. "Jenže jak, Leopolde, jak?" "Jak, jak, to je mi otázka! Jste přece učený člověk, tolik jste toho přečetl! Tak ty své knihy použijte!" Strýček Leo se zamyslel. "Mé knihy…Ale jistě, máte úplnou pravdu, mé knihy!" svitlo mu najednou. "Rychle, běžte někdo do zámku a přineste mi pár knih - co to povídám, pár, přineste jich, kolik unesete! A rychle!" přikázal sloužícím a než se pan Leopold stačil probrat z údivu a zeptat se, k čemu bude takovou hromadu knih potřebovat, vracely se už ze zámku davy žen i mužů, podivně se v běhu kroutících pod vahou naučných slovníků a Zlatých stránek, které začaly kupit kolem strýčka Lea. "Tak, Leopolde, co přesně se dělá, když chceme pomoci člověku v mdlobách?" zeptal se strýček a snažil se přes knihy dohrabat k Poldýnce. "No…" zamyslel se pan Leopold, "myslím, že by se mu mělo podložit hlavu." "Hlavu?" zeptal se Leo, protože se mu Leopoldův postup nějak nezdál. " Ano, hlavu," přikývl pan Leopold, "nebo jinou část těla, to už nevím. Víte co? Podložte jí hlavu a až uvidíme, jak to vypadá, určitě poznáme, jestli je to správně." "To je dobrý nápad," musel uznat Leo a podložil Poldýnce hlavu nejdřív jednou, potom dvěma a nakonec čtyřmi knihami. Potom se postavil, udělal pár kroků dozadu (tedy alespoň to původně mělo být pár kroků dozadu, ale nakonec se z toho vyklubal půlkrok, přemet vzad přes knihy a vztyk) a obdivně se zahleděl na svůj výtvor. "Nevypadá to nejhůř!" zabručel si pod vousy. "Něco nám ale pořád nehraje, jen si vzpomenout, co!" podíval se bezradně na pana Leopolda. "No, já nevím…" zahučel pan Leopold, "snad jen to, že se nám slečna tak trochu pořád neprobrala." "Vida, to je ono!" prohlásil vítězoslavně Leo. "V tom případě jí musíme podložit i další části těla! Knihu, prosím!" natáhl ruku strýček, protože si uvědomil, že pro něj jakožto pána domu se nehodí, aby si knihy podával sám.
Mezitím se z mdlob probrala tetička Poldy, rozzlobená tím, že o její záchranu se nikdo nesnaží. "Co to proboha vyvádíte, vy dva?" zděsila se, když uviděla, jakou metodou se snaží její bratr a pan Leopold zachránit její nebohou neteř. "To nevíte, že jí musíme dát čichnout k čichací soli? Přineste ji někdo!" rozkřikla se, načež se jedna ze služek rozeběhla k zámku. Strýček ale dál tvrdošíjně podkládal všechny části Poldýnky, které jí trčely z trupu, knihami a knížkami, až byla za chvíli mezi nimi pohřbená jako v rakvi, ze které jí ovšem v nepřirozených úhlech trčely končetiny. Po chvíli se ozval pan Leopold: "Slyšel jsem, že by se měli zranění - což naše slečna je - dát do stabilizované polohy." "Do stabilizované polohy, říkáte?" podrbal se Leo na bradě. "A k čemu taková stabilizovaná poloha slouží?" "Řekl bych, že k tomu, aby se nám pacient nepohnul." prohlásil pan Leopold. "No prosím!" usmál se vítězně strýček Leo a ukázal na Poldýnku mezi knihami. "Ta se nehne!" Oba souhlasně pokývali hlavami a pan Leopold se přes zbývající knihy prodral co nejblíž k Poldýnce a se zájmem ji pozoroval, protože si byl jistý, že se každou chvílí probere a bude jim vděčná za záchranu svého života. Zatím se ze zámku vrátila služebná s čichací solí a teta Poldy ji přistrčila Poldýnce před nos a snažila se přitom nepřepadnout přes hradbu z knih, kterou strýček Leo vybudoval. "Ženská nešťastná, běžte s tím přece od ní, jinak to celé - " vykřikl rozzlobeně Leo, ale už nedopověděl, co to teta vlastně s celým jeho snažením provede. "Podívejte!" zašeptal nadšeně, když Poldýnka mírně zamrkala a pak otevřela oči. "My ji zachránili!" Když ale Poldýnka uviděla, že jejím zachráncem není žádný princ, ale jen starý pan Leopold s ještě starší tetičkou Poldy, upadla znovu do mdlob.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama