Večery v zámku na L - Kapitola třetí: Nevěra

8. května 2011 v 20:09 | BJ |  Já a zase já
Tak je tu další z Večerů v zámku na L, tentokrát na téma Nevěra. Budu ráda za jakýkoliv váš komentář k téhle kapitole :)
Byl zrovna krásný květnový večer, tetička Poldy, pan Leopold, Poldýnka a strýček Leo právě trávili svůj volný čas tím, že se společně nudili, když kolem oken salonku prošel malý synek některé ze služek, vracející se právě na večeři. "Co je to za příjemnou melodii?" zvedl strýček Leo hlavu od nejnovějšího vydání knihy Máme doma králíka, když uslyšel, jak si chlapec píská na píšťalku. "Ale tu já přece znám!" rozzářily se strýčkovi oči. "Halí - belí, koně v zelí," začal vesele si prozpěvovat. "To je překrásná píseň, bratře!" poznamenala tetička Poldy, aniž by přitom zvedla hlavu od vyšívání. "Že ano! Má to nádherný text!" vyskočil strýček Leo z křesla, aby se mu zvuk v těle nepokroutil a on mohl zpívat čistě. Zeširoka otevřel ústa, chtěl pokračovat a vytáhnout se tak trošku svými znalostmi v oblasti hudby, ale v tom se zarazil. "Halí - belí, koně v zelí… Halí - belí - halí - belí - Co že to vlastně bylo v té petrželi?" zeptal se ostatních po chvíli usilovného, přesto ale bezvýsledného přemýšlení. "Nebyla ta hříbátka, strýčku?" odtušila Poldýnka. "Výborně, Poldýnko, znamenitě! A hříbátka v petrželi, ano, tak to bylo!" zajásal strýček Leo. "Už jsem se bál, že si na ta slova nikdy nevzpomenu." "To by ale byla veliká škoda, bratře! Je to přece tak půvabná píseň!" nechala se slyšet teta Poldy. "Víte vy co? Měl byste si ta slova napsat a uchovat je tak pro budoucí generace." "Napsat?" zbledl Leo a zase se posadil. Po chvíli se mu ale vrátila krev do tváří. "Ale proč ne, drahá sestro, máte úplnou pravdu! Chlapče," křikl Leo do zahrady, kde stále ještě hvízdal sotva šestiletý chlapec, který ho prve tak upoutal známou melodií, "umíš psát?" "No…" zaváhal hoch, "trochu, pane." "Samozřejmě, že jen trochu, přece jenom nejsi urozený, abys to uměl dokonale." Usmál se shovívavě strýček. "Pojď sem, ukážeš nám, co dovedeš." Za pár minut už stál klučina před naší společností a v ruce žmoulal čepici. "Pojď blíž!" vyzval ho Leo. "Na, tu máš papír a tužku a piš: Halí - belí, koně v zelí a hříbátka v petrželi. Tak máš to?" chlapec nejistě přikývl a podal strýčku Leovi papír, na který bez ladu a skladu namrskal jediná tři písmena, která znal - A, B a C. "No vidíš, jak ti to jde!" pochválil ho strýček. "A teď připiš: Dne - kolikátého dneska máme?" "Dnes je prvního máje." pronesla nezvykle jemně tetička Poldy a vyšívání jí vyklouzlo z ruky.
"Co tak zasněně?" podivila se Poldýnka, protože svou přísnou tetu Poldy neznala jinak, než jako - prostě než jako tetu Poldy, zamračenou starou ženu s přísnýma očima. Ajé, to jsem neměla, teď se bude tetička zlobit! pomyslila si Poldýnka a očekávala, že jí teta za její smělost vynadá. Ta se ale jen usmála s pohledem upřeným v dál pronesla: "Prvního máje před několika lety jsem poznala svou první lásku." "Opravdu?" otevřela se Poldýnce papule údivem dokořán. "Vyprávějte mi o tom!" zaškemrala, když se trošku probrala z překvapení, které v ní vyvolalo zjištění, že někdo takový, jako je její stařičká teta, mohl být někdy zamilovaný. "To víš, už je tomu pěkných pár let," začala teta. "Byla jsem tenkrát v lázních - v Karlových Varech, víš, tam je v létě moc krásně -, léčila jsem si tam nějaké zdravotní potíže. Poznali jsme se, když jsem se byla jednou projít a ve větru mi uletěl kapesníček. On ho chytil, přinesl mi ho a galantně se představil. Jmenoval se Poldík." vzdychla tetička a v oku se jí zaleskla slza. Rychle ji setřela a pokračovala, jako by chtěla mít smutné vyprávění co nejdříve za sebou. "Strávili jsme spolu krásné chvíle. Ach, kde je asi dnes mému Poldíkovi konec!"
Pan Leopold se pod svou dekou zavrtěl a hlava se mu jakoby náhodou naklonila směrem k tetičce Poldy. "A proč jste spolu nezůstali?" divila se Poldýnka. "Nevěra nás odloučila." Odpověděla smutně teta. "Nevěra? On vám byl nevěrný? Ten…!" rozohnila se Poldýnka. "Ne, on ne." přerušila ji teta Poldy. "To já." Poldýnka nevěřila svým uším. "Vy, tetičko? Ale jak - " "No jen se tak nediv, děvče! Poldík byl sice moc hodný mladý muž, ale abych tak řekla, děvčata se kolem něj moc netočila." Pan Leopold se ve svém křesle pod kostkovanou dekou znovu zavrtěl a kdyby ostatní na vlastní oči neviděli, že spí, mysleli by si, že něco nesouhlasně zamumlal. "Zato já…" pokračovala tetička Poldy s mírným úsměvem. "Byla jsem pěkné děvče, jen co je pravda! No co se na mě tak díváš?" "Nic, nic!" zadívala se Poldýnka rychle jinam. "Pokračujte, prosím vás!" "Co bych ti ještě k tomu řekla?" zamyslela se tetička Poldy. "Snad jen to, že jsem udělala obrovskou chybu, děvče! Tuhle ten obrázek jsem od Poldíka tenkrát dostala, nosím ho pořád při sobě." sáhla teta do záňadří a vytáhla několikrát přeložený a pečlivě stužkou převázaný arch papíru.
V tu chvíli pan Leopold vyskočil na nohy a odhodil svou milovanou kostkovanou deku stranou, až mu při tom prudkém pohybu odletěly z nosu brýle, a poklekl před tetičko Poldy. "Tak jste to vy, slečno Leopoldie! Jste to vy, moje Poldýnka!" "Leopolde! Vy - vy - Poldíku!" rozplakala se tetička. "Tak vy jste - ! Tolik let jsem na vás myslela, tolik jsem se naplakala!" "Ale teď už neplačte!" vykřikl pan Leopold. "Teď, když jsme se našli, může naše láska znovu ožít, budeme spolu!" "Vaše brýle, spadly vám." pronesla v dobrém úmyslu Poldýnka. "Ach ano, děkuji." natáhl se pan Leopold pro brýle a nasadil si je. "Tak, kde jsem to skončil?" zeptal se, když se ujistil, že mu brýle sedí pevně na nose. "Říkal jste, že budeme zase spolu!" pronesla zjitřeným hlasem tetička Poldy. Sklerotický pan Leopold si tetičku prohlédl přes silná skla brýlí. "To jsem opravdu řekl?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama