Červen 2011

Životní seriál - konec dalšího dílu

30. června 2011 v 18:36 | BJ |  Já a zase já
Seriály. Věc, která jde úplně mimo mě. Nebo ne?
Když to vezmu kolem a kolem, jsem i já, zarytá odpůrkyně Ordinace nebo Tisíce a jedné noci, nedílnou součástí několika seriálů, příběhů na pokračování. Seriálem je například naše studium. Vztahy. Život jako takový. Každý jsme aktérem hned několika z nich.

Jiskry na dně duhové sklenky

19. června 2011 v 14:12 | BJ |  Já a zase já
Sedím před domem a prohlížím si zahradu skrz dno sklenice s vínem. Vše se vlní a kroutí, s blížící se nocí stále tajemnější okolí obepíná plné tvary mé skleněné přítelkyně. Ne, nepiji, jen nakláním sklenici ze strany na stranu a pozoruji líně se převalující víno, které jiskří, perlí a hází kolem sebe zlatavé odlesky...

Pokoření další dimenze

9. června 2011 v 18:55 | BJ |  Já a zase já
Rozkvět civilizace ve starověku, tajemné kouzlo gotiky, snad i budoucnost - zastávek, které bych při své cestě časem udělala, je nekonečné množství. Historie mě vždy fascinovala, její zbytky kolem nás - majestátní chrámy, tajuplné hrady a pohádkové zámky - ve mně neustále probouzejí úvahy nad tím, jak asi žili lidé, kteří se procházeli tam, kde dnes já, jen o pár set let dřív, jací byli, v čem se lišili od nás, bytostí dneška, jak si představovali dobu, ve které dnes žijeme. Nepochybuju o tom, že jednou přijde člověk, který se postaví před svět a prohlásí: "Osudová chvíle pro lidstvo nastala - můžeme cestovat časem!" Bohužel ale nevěřím tomu, že se toho dožiju. Ale co já vím, všechno je možné! Každopádně si myslím, že v případě, že lidstvo opravdu jednou porazí další dimenzi, kterou je čas, a naučí se ji ovládat, bude možnost cestovat časem jen pro vybrané. Konec konců, co by to bylo za pořádek, kdyby si do starověkého Egypta jezdili japonští turisté fotit sfingy! Bylo by navíc obzvlátšť těžké udržet vynález na uzdě a nezměnit, třeba i nevědomky, tok dějin.

Pohádka o Popelce trochu jinak

5. června 2011 v 20:48 | BJ |  Já a zase já
Téma týdne mi připomnělo vyprávění, které jsme měli za úkol napsat na okresním kole olympiády v českém jazyce. Zadání bylo následující: Napište vypravování, ve kterém se bude Popelčin příběh odehrávat v dnešní době. Už jsem na to skoro zapomněla, ale pro těma týdne jsem se rozhodla alespoň zhruba převyprávět své "dílko" z OČJ.
Tak přeju příjemné počtení, budu ráda za každý komentář :-)

Už to nemohla dál snášet, prostě nemohla. Nevěděla, jak dál vydržet v tomhle domě, jak v klidu snášet urážky macechy, povýšené chování sester, netečnost otce. Byla tu jako služka, snad dokonce míň než služka. Obyčejná služka je svobodný člověk, má nějaký čas i sama pro sebe, ale ona ne. Byla jako vězeň, týraná a zavřená mezi čtyřmi zdmi, od rána se nezastavila. Navíc neměla jedinou spřízněnou duši. Otec byl věčně pryč, snad proto, aby se vyhnul střetu s manželčiným jedovatým jazykem, a když tu byl, nikdy se jí nezastal. Nikdo se neodvážil říct na její obranu ani slovo, paní domu měla tenké uši a sebemenší neposlušnost tvrdě trestala. Konec konců, pomoc Popelce, jak svou nevlastní dceru posměšně nazývala, tu byla brána jako horší přečin než obyčejná neposlušnost, takže na jednu stranu chápala, že se za ni nikdy nikdo nepostavil, nikomu to nevyčítala.

Na pohádky nikdy nejsme staří :)

2. června 2011 v 14:31 | BJ |  Já a zase já
To, jestli má člověk rád pohádky, není ukazatel toho, jak daleko ve svém životě dospěl, spíš toho, jak moc si pamatuje moudrost vlastní dětem. "Jediné děti vědí, co hledají." napsal Antoine de Saint-Exupéry, autor mé nejoblíbenější knihy, který si, přestože měl věk na to, aby mu ostatní vykali, v sobě ponechal dost dětské moudrosti, aby ji mohl skloubit se zkušenostmi dopělého a vytvořit si tak dokonalý pohled na svět.