Pohádka o Popelce trochu jinak

5. června 2011 v 20:48 | BJ |  Já a zase já
Téma týdne mi připomnělo vyprávění, které jsme měli za úkol napsat na okresním kole olympiády v českém jazyce. Zadání bylo následující: Napište vypravování, ve kterém se bude Popelčin příběh odehrávat v dnešní době. Už jsem na to skoro zapomněla, ale pro těma týdne jsem se rozhodla alespoň zhruba převyprávět své "dílko" z OČJ.
Tak přeju příjemné počtení, budu ráda za každý komentář :-)

Už to nemohla dál snášet, prostě nemohla. Nevěděla, jak dál vydržet v tomhle domě, jak v klidu snášet urážky macechy, povýšené chování sester, netečnost otce. Byla tu jako služka, snad dokonce míň než služka. Obyčejná služka je svobodný člověk, má nějaký čas i sama pro sebe, ale ona ne. Byla jako vězeň, týraná a zavřená mezi čtyřmi zdmi, od rána se nezastavila. Navíc neměla jedinou spřízněnou duši. Otec byl věčně pryč, snad proto, aby se vyhnul střetu s manželčiným jedovatým jazykem, a když tu byl, nikdy se jí nezastal. Nikdo se neodvážil říct na její obranu ani slovo, paní domu měla tenké uši a sebemenší neposlušnost tvrdě trestala. Konec konců, pomoc Popelce, jak svou nevlastní dceru posměšně nazývala, tu byla brána jako horší přečin než obyčejná neposlušnost, takže na jednu stranu chápala, že se za ni nikdy nikdo nepostavil, nikomu to nevyčítala.


Nevyčítala nic snad ani svým hloupým sestrám, jen… Jen už takhle nemohla dál. Chtěla pryč, někam daleko, prostě a jednoduše někam, kde by ji macecha nemohla najít, protože si byla jistá, že kdyby ji našla, nedožila by se druhého dne. Chtěla jednoduše zmizet… V ruce držela jediný dárek, který dostala od nějakých pěti let - oříšky. Otec jí je dal potom, co se vrátil z trhu, kde nakupoval nejrůznější serepetičky pro její parádivé sestry. Macecha se jí tenkrát smála, ale ona měla ten svazeček tří lískových oříšků ráda, bylo to její jediné bohatství. Smutně se usmála. Kdyby tohle byla pohádka, splnily by jí oříšky přání, kdyby. Zavrtěla hlavou a odhodila oříšky na podlahu.
Najednou byla kolem ní tma. Neproniknutelná tma, ze které se ozývalo jen zvláštní svištění větru, který jako by ji někam unášel. Snažila se křičet, ale z jejích úst nevyšla ani hláska, nebo ji vítr vyrval už v zárodku. Po chvíli svištění ustalo a ona zprudka dopadla na něco tvrdého. Tmu rozřízla dvě nepříjemná světla, která se stále přibližovala. Nechápala, co se děje. Světla byla stále blíž, řezala do očí, a když byla skoro u ní, něco ji nečekaně srazilo stranou. Bolestí zaúpěla a kolem ní se s rachotem prohnala ta světla, následována podivnou věcí, kterou v rychlosti nebyla schopna identifikovat.
"Jsi v pohodě?" ozvalo se nad ní. Až teď si uvědomila, že by se měla zvednout. Pokusila se o to, ale zatočila se jí hlava a ona znovu dosedla. Rozhlédla se kolem. Všude byly domy, tedy nejspíš to byly domy. Vypadalo to spíš jako obrovské krabice se spoustou oken. Skupinu nižších domů ozařovaly blikající nápisy, které se navzájem přebíjely a rušily. Vedle ní stál chlapec, mohlo být mu asi tolik co jí, ale byl prazvláštně oblečený.
"Slyšíš mě? Jsi v pohodě?" opakoval netrpělivě.
"Slyším… Já - kde to jsem?" zeptala se zmateně. Kluk se pobaveně usmál.
"Na kraji silnice, ze který jsme tě právě vytáh', milá zlatá. Řek' bych, že bys mi měla poděkovat, nebejt mě, pěkně by ti ta škodovka upravila fasádu."
"Děkuju," pípla tiše, i když vlastně netušila, za co že je svému údajnému zachránci vděčná.
"Neuhodila ses?" zkoumavě si ji prohlížel.
"Já?" nechápala.
"Já asi! Jasně že ty. Koukáš na mě, jako kdybych spad' z Marsu. Nejspíš ses uhodila, dovedu tě do nemocnice." Znovu poděkovala, i když pořád nevěděla, co se děje. S jeho dopomocí se zvedla na nohy.
"Já jsem Petr," podal jí ruku a ona ji stiskla, až po delší době si uvědomila, že by ke stisku ruky měla přidat i vlastní jméno.
"Pop - totiž Barbora," představila se. Chlapec se ušklíbl.
"Docela dobrý jméno do tohohle města, co?" podrbal se v rozcuchaných vlasech. "Víš ty co? Takhle usneš, než tam dojdeme, radši mi o sobě něco řekni." Zamyslela se.
"Já nevím co."
"Tak třeba mi vysvětli, co to máš proboha na sobě! No a pak bys mohla přihodit něco o tom, odkud jsi a podobně, znáš to," mrkl na ni.
Podívala se na sebe, ale neshledala na svém oblečení nic divného. Jistě, bylo ušmudlané, jak jinak, ale rozhodně na něm nebylo nic neslušného. První otázku proto přešla mlčením.
"Tak tedy. Pocházím z Hory Kutné, můj otec je tam horníkem…" začala, ale byla jím hrubě přerušena.
"Prosim tě, nekecej, ve starý dobrý Kutný Hoře se nedoluje už ňákej pátek," nenechal ji domluvit, "jen se podívej kolem, vidíš tady kolem snad nějaký šílence v perkytlích?"
Znovu se rozhlédla kolem, vlastně ani nechápala proč. Tohle divné místo mělo s jejím rodištěm pramálo společného.
"Ale můj otec je horníkem v Hoře Kutné a tohle…"
"A tohle je podle tebe jako co?" rozmáchl se a rukou přejel po okolních domech, "Holka, ty ses vážně praštila do hlavy, je rok 2011, ne raz-dva, aby se tu těžilo!"
"Dva tisíce jedenáct?" zeptala se dutě a najednou se jí podlomila kolena. Je to možné? ptala se sama sebe. Je možné, že by se splnilo její usilovné přání? Chtěla zmizet, přemístit se někam hodně daleko… Tatínek říkal, že jsou oříšky kouzelné, myslela, že si dělá legraci… Je možné, že by to byla pravda? Mají oříšky opravdu takovou moc?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ejný Salvatorů Ejný Salvatorů | Web | 5. června 2011 v 20:57 | Reagovat

pěkný blog:)

2 Weri Weri | Web | 6. června 2011 v 19:11 | Reagovat

díky.. mi se Forsyth líbil, ale je to pravda... je to moc takové zjednodušené...

3 muhehe muhehe | Web | 7. června 2011 v 22:05 | Reagovat

muhehe hezký :D

4 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 9. června 2011 v 15:59 | Reagovat

[Smazaný komentář]dík za koment u mě na blogu. Já Jacquelinii Wilsonovou (jáý si na počeštování zase potrpím :-) ) přímo hltám. Taže ty jsi taky její fanoušek jo xD ??? Ona píše o těch rozvrácených rodinách, tak mi její knížky hodně pomohli když se v mých osmi letech rodiče rozvedli...

5 Lorraine of the Damned Lorraine of the Damned | Web | 10. června 2011 v 22:47 | Reagovat

To je tak krásné. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama