Září 2011

Bezmoc

23. září 2011 v 21:24 | BJ |  Já a zase já
Když sevře, sama nepustí, když zaútočí, těžko se vymaním. Obtáčí mi slizké prsty kolem hrdla, stahuje, svazuje, s každým výdechem utahuje, dech se krátí, téměř mizí. Jen zdánlivě nehmotná a slabá, zhušťuje se a uzavírá kolem mě kruh, ze kterého není cesta ven. Nemůžu dýchat, marně lapám po vzduchu, marně natahuju ruku. Pomoc! Nemůžu se postavit na nohy! Pomoc!! Marně křičím do vzduchoprázdna… Pomoc!!! Ty nepomůžeš, ona sráží hloub.
Topím se, nedosáhnu na dno. Světlo zmizelo, ona ho pohltila, má jediná a absolutní krutá vládkyně. Kope a škrábe, zaplňuje plíce jedovatou hmotou, která ucpává i ústa neschopná výkřiku. Všude tma, hutná a neproniknutelná, já klečím uprostřed sražená na kolena. Neviditelná, nepostřehnutelná, vytváří mi na tváři iluzi úsměvu, za kterou se skrývá smrtelný škleb. Uprostřed plamenů se třesu chladem, který se line zpod jejího těžkého pláště. Drží ve svých pařátech mé rozdrásané srdce a nemilosrdně ho drtí. Prosím, už dost! Zbytečně polykám slzy a zvířený prach, který se usazuje na mých násilím ohnutých zádech a tlačí mě tak níž, než je samo dno mých sil.
Otřásám se nezadržitelnými vzlyky a zlomeně pozoruju davy Bezstarostných proudící kolem mě. To mě nevidíte? To neslyšíte, nemůžete sevřít mou dlaň ve své a pomoci mi se postavit a alespoň jí čelit, podívat se jí do očí, než mě dočista zahubí?! Už dál nemůžu, i kdybych chtěla, ona to nedovolí. Ani nevím, chci-li se ještě snažit vymanit z jejího smrtelného objetí. Smrtonosný puch šířící se kolem mi zatemňuje mysl a já padám, padám stále hloub.
Padám a vím, že ty mě nechytíš.

Dcera moře

20. září 2011 v 14:00 | BJ |  Já a zase já
Už když člověk do Itálie přijíždí, pozná, jak tahle skvělá slunná země vítá návštěvníky - vidí ji, cítí i slyší, je všude kolem. Hned kousek za hranicemi se zdá, že vzduch voní mořskou solí a horami, sluncem a oleandry. Horské štíty se strmě tyčí k blankytné obloze, hrdé a nepoddajné jako sami lidé této země.
Jak se blížíme k městům, přijde mi, že i ze vzduchu sálá život. Slunce vyplňuje ulice plné domů, které vystavují své fasády směle jeho záři. Množstvím oken a balkonů hltají ty pro mě zvláštní stavby paprsky plnými doušky a naplňují jimi i své obyvatele.
Cítím se tu jako měsíční víla, bledý paprsek uprostřed hutné, energií jiskřící noci. Moje bledá kůže nevýrazně probleskuje záplavou opálených tmavovlasých Italů, dokonce i má milovaná mateřština, jindy tak znělá, nyní jen nejistě tančí mezi výrazně a živě bubnujícími italskými slovy. Ta řeč přesně sedí lidem, kteří ji ovládají a jsou jí ovládáni, svižně proráží do svého okolí a v cizinci vyvolává neopakovatelný dojem.
A moře…! Třpytí se modře, zeleně, stříbrně a tyrkysově, šplouchá a šumí, donekonečna obdivováno všemi lidmi vyvrhuje na rozpálenou pláž mušle a mušličky všech barev a tvarů, láká slanou vůní suchozemce do své chladivé náruče. Přistupuji k jeho okraji a váhám, smím-li vůbec porušit uklidňující pravidelnost vln, když mi voda vlídně olízne nohy, pohladí mě druhou a třetí vlnou - a já vím, že teď už mě moře přijalo. Podrobuji se jeho očistné moci a přestávám být člověkem, s každou novou vlnou odplavuje moře větší a větší části mého všedního Já. Rozrážím svým tělem vodu - jsem rybářskou bárkou, splývám s ní - jsem mořskou pannou. Moře si mě podrobilo a já se nechala, jeho vláda totiž znamená dokonalou svobodu.
Když vystupuji z vody, moře se mi znovu přátelsky otírá o kotníky, u nohou mi šumí bělostná mořská pěna a za mnou hučí nekonečná plocha toho modravého, lidem neznámého světa. Naslouchám jeho hučení pozorně, až s ním splynu natolik, že porozumím slovům samotného Neptuna, který za mnou volá svým mocným hlasem.
"Vrať se brzy, dcero!"

Ruku ve výši očí! (aneb jak na pandžábské laso)

19. září 2011 v 20:02 | BJ
Nečekaně podzemní tmou zasvištělo lano a bezchybně našlo svůj cíl. Až pozdě si vzpomněl na Peršanovu radu. "Nezapomeňte - ruku ve výši očí!" znělo mu v uších, když marně zápasil o posledních pár doušků vzduchu. "Sbohem, Christine!" zašeptal vikomt a padl mrtev k zemi.

No vida, v pár větách jsme poslali Raoula de Chagny do kytek a ani jsme se moc nemuseli snažit! Ale to jsem nechtěla, možná někteří z vás mají mladičkého pohledného Raoula rádi, takže přetočíme pásku zpátky a trošku to upravíme...

Nečekaně podzemní tmou zasvištělo lano, dovedně hozené tak, aby bezchybně našlo svůj cíl. Vikomt byl ale připraven a teď v duchu Peršanovi děkoval za jeho radu, která mu nyní zachránila život. "Na mě jentak nevyzraješ!" zakřičel do ticha hluboko pod Operou, v odpověď se z dálky neslo jen šustění dlouhého pláště a tlumené kroky. Posílen svou momentální výhrou pokračoval Raoul de Chagny dál chodbou, na jejímž konci zatím nemohl tušit zrcadlovou mučírnu.

To jsme mu, chudákovi, moc nepomohli... Všem raoulistům se omlouvám, já jsem prostě spíš na geniální tajemné šílence, ale to je teď vedlejší. V prvním odstavci jsme viděli, jak rychle dokáže člověku znepříjemnit den kousek dovedně smotaného provazu - pandžábské laso.

Pod maskou jsme nazí

17. září 2011 v 21:52 | BJ |  Já a zase já
Když se člověk narodí, je čistý. Dívá se na svět nezakalenýma očima, které zatím naznají nic, co by je přimělo hledět kolem sebe křivě a vidět cokoli pokrouceně. Malý človíček přijde na svět nahý na těle i na duši, oči má zeširoka otevřené, jako by říkaly: "Světe, jsem tu! Ukaž se mi, ať tě můžu poznat takový, jaký jsi - a stejně tak i ty mě!" "Jen se dívej, človíčku," odpovídá svět a ukazuje se svému dítku, "dívej se, dokud to umíš!" Tvoreček se tedy dívá, učí se.

Kouzlo noci - Charlotte Vale Allen

9. září 2011 v 21:29 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky
Další z knih, kterou jsem se rozhodla vám představit, nevypráví Erikův příběh, jako ho známe z románu Gastona Lerouxe a těch, kteří se skvělé předlohy drží. Ti, kteří znají román Fantóm Opery, v Kouzlu noci vycítí inspiraci tímto dílem, dámám, které po téhle knížce sáhly jen jako po dalším z románků červené knihovny (mezi které Kouzlo noci opravdu patří), ovšem spojitost s FO "nedocvatkne", snad jen díky citátům v úvodu a závěru knihy. Jak jsem řekla, román patří do červené knihovny(pro mě, člověka v tomhle "oddělení" literatury neznalého, spíš přímo rudé), tenhle čtenářský deník se ale věnuje literárním dílům inspirovaným tím Lerouxovým, tudíž ani tohle dílko nemůžu vynechat.

Poděkování za nový kabát - v našem případě honosný plášť :)

5. září 2011 v 19:34 | BJ
Jak si ti, kteří pravidelně navštěvují tenhle blog (ano, natolik si věřím, že o vás mluvím v množném čísle :D), mohli všimnout, má www.barbarajane.blog.cz novou vizáž. Její autorkou je odbornice na slovo vzatá - Katy z www.hellway.blog.cz. Jak můžete vidět, jí odvedená práce je úchvatná, lepší, než jsem si vůbec troufala představit. Chtěla bych jí tímhle článkem mockrát poděkovat, musíte uznat, že to vážně stojí zato. Barevné ladění, krásné fotky Palais Garnier, Rudá smrt z muzikálu A. Lloyda Webbera i fantóm v podání Lona Chaneyho, vše, co jsem si jen mohla přát...! :)

Takže díky, K.! ;)


The Phantom of the Opera (1989) - NEVER MORE!

3. září 2011 v 22:17 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
V úvodu svého článku o filmu The Phantom of the Opera z roku 1989 bych chtěla upozornit: tohle není film pro slabé nátury! Jestli čekáte doják, na jehož konci uroníte slzu za ubohého nešťastného Erika, pusťe si radši filmové zpracování muzikálu A. Lloyda Webbera a tenhle film nechte hezky odpočívat v pokoji. Vy, kteří se stejně jako já na horory díváte s napůl zakrytýma očima, TOHLE SAMI NEZKOUŠEJTE! Zpočátku jsem si i já myslela, že označení "horor" je spíš nadsázka, ale když začala z rukopisu Dona Juana trimfujícího zničehonic stékat krev, došlo mi, že tu něco nebude v pořádku...

The Phantom of the Opera (1962) - "trochu" jiné kafe

1. září 2011 v 22:17 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Krásný první večer školního roku vám všem!
Prázdniny utekly jako voda, což jsem si ale stihla uvědomit až poslední den, takže jsem se to snažila všemožně dohnat. Jednou z věcí, kterou jsem v posledních hodinách umírajících prázdnin stihla, je film The Phantom of the Opera z roku 1962 s Herbertem Lomem v hlavní roli.
Kdybych tu měla vypisovat, v jakých bodech se film studia Hammer Film liší od románu Gastona Lerouxe, nejspíš by se k vám můj článek dostal až koncem školního roku společně s předměty zabavenými všetečnými učiteli, proto radši převyprávím celý příběh, který se od toho původního relativně dost odklonil.