Pod maskou jsme nazí

17. září 2011 v 21:52 | BJ |  Já a zase já
Když se člověk narodí, je čistý. Dívá se na svět nezakalenýma očima, které zatím naznají nic, co by je přimělo hledět kolem sebe křivě a vidět cokoli pokrouceně. Malý človíček přijde na svět nahý na těle i na duši, oči má zeširoka otevřené, jako by říkaly: "Světe, jsem tu! Ukaž se mi, ať tě můžu poznat takový, jaký jsi - a stejně tak i ty mě!" "Jen se dívej, človíčku," odpovídá svět a ukazuje se svému dítku, "dívej se, dokud to umíš!" Tvoreček se tedy dívá, učí se.


Jak by byli lidé moudří, kdyby se dokázali celý život tak učit, jako to dokáže malé dítě, kdyby uměli zůstat tak čistí, tak nazí jako ono! Po nějaké době ale člověk dospěje do chvíle, kdy si vzpomene na prvotní hřích svých dávných předků a po jejich vzoru začne svou nahotu skrývat. Cítí, že musí sám sebe, svou podstatu, skrýt před svými druhy. Čím se cítí tak ohrožen, že si nasazuje masku, kterou už nikdy není schopen odložit? Z čeho má takový strach, že instinktivně vyhledává stín, do kterého by zahalil své nitro? Usmívá se ve chvílích bolesti, pláče, když to uzná za vhodné, staví se jiným, než je, protože ho ostatní naučili, že je to tak správné. Sám neví, proč se přetvařuje, ví ale, že součástí jeho ochranné masky je i názor, že dětská čistota se nenosí. "Ukryj se, člověče!" duní nám všem v uších hlas společnosti a tak se utíkáme za chladnou a snad proto tolik odolnou a hladkou masku, aby nás nikdo nezahlédl bez ochrany, nemohl tít do živého, snad i proto, aby nás měli ostatní radši ne pro to, jací jsme, ale kvůli tomu jaké by nás chtěli mít.
Uvnitř nás stále spí zavřené dětské oči, které dokážou prohlédnout neprostupné masky, rozbít je a vidět, co skrývaly, málokdo z nás má ale tolik odvahy, aby zavřel oči dospělého, odhodil svou vlastní masku a šel dál tmou nechráněn doufaje, že se dětské oči otevřou dřív, než se roztříštíme o hradbu masek ostatních. Když ale sebereme veškerou svou kuráž a povede se nám zbořit tuto hradbu, zjistíme, že pod maskou jsme všichni nazí, tak jako novorozenci.
Nazí a nechránění, ale čistí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kroketa Kroketa | Web | 17. září 2011 v 22:39 | Reagovat

to je krásně napsaný,já mám tu "masku" už hodně dlouho,teď už je asi pozdě abych se jí zbavila...

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. září 2011 v 22:46 | Reagovat

Děkuju za komentář, Kroketo :)
Každý ji nosíme, ti, kdo tvrdí, že ne, skrývají sami sebe víc než ostatní. Není moc těch, kdo jsou schopni masku odhodit, proto před nimi smekám...

3 Kroketa Kroketa | Web | 17. září 2011 v 22:50 | Reagovat

děkuju to jsem ráda,že se najde někdo komu se to moje básnění líbí (ovšem jestli nekecáš :D)

4 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. září 2011 v 22:52 | Reagovat

[3]: Já nekecám nikdy - skoro :D

5 sweet-breeze sweet-breeze | Web | 17. září 2011 v 23:36 | Reagovat

souhlasim, každej tu masku nosíme ;)

6 Mniška Mniška | E-mail | Web | 18. září 2011 v 15:22 | Reagovat

To je moc pěkný článek, protože je přitom i výstižný a také styl tvého psaní se mi líbí, metaforu, jakou používáš, zkrátka, není k tomu, co dodat, jak je to výstižné. I tvůj blog celkově je pěkný a zajímavý

7 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. září 2011 v 16:46 | Reagovat

Tisíceré díky, Mniško, jsem ráda, že se ti u mě líbilo :)

8 jezura jezura | Web | 18. září 2011 v 18:20 | Reagovat

Budu se opakovat, ale ono se nic jiného říct nedá než to, že se ti to povedlo. Hezký článek. :-)

9 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. září 2011 v 19:00 | Reagovat

Mockrát děkuju, Ježuro :)

10 Christine Christine | E-mail | Web | 18. září 2011 v 22:17 | Reagovat

Ahoj,
musím se přiznat, že na svém blogu www.pink-clock-of-mazandaran.blog.cz jsem už hezky dlouho nebyla, protože jsem nějak nevěděla, co psát za články. Fantom Opery mě ale nikdy nepustí, dnes jsem zkusila po dlouhé době založit si o něm nový blog, na kterém budu aktivní, tak jestli chceš, můžeš se podívat sem www.l-zeryk.blog.cz . Je tam již jeden příběh, The one who lives forever, ve kterém je opět pár logických chyb, ale budu ráda za tvůj názor. Jsem si dobře vědoma toho, že jsem napsala Česká republika v době, kdy bylo Česko-slovensko a nejvíc mě mrzí, že logo povídky bylo "Protože pravý Fantom neumírá a Erik umřít nesmí" a Erik mi stejně na konci zemřel...
Vlastně to byla soutěžní povídka na blog www.achetaton.blog.cz, o kterém se mezi phanatiky mluví jako "blog Pan a Del", možná jsi o něm slyšela, nebo jsi na něm někdy byla. Holky teď na blogu moc nejsou, což je škoda, protože články mají perfektní.
Když jsem u těch článků, tak tenhle byl moc pěkný.
Moc ti děkuji za ten komentář, protože jinak bych se na tento blog asi nikdy nedostala. Když jsem klikla u komentáře na "Web", zůstala jsem koukat s otevřenými ústy, hrozně se mi líbí tvůj design / layout.
A zajímal tě můj věk... je mi 16, v říjnu mi bude sedmnáct, ale New life for Paris jsem psala už dřív, to nevím, kolik mi tak mohlo být. :-)

Verča (Christine)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama