The Phantom of the Opera (1989) - NEVER MORE!

3. září 2011 v 22:17 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
V úvodu svého článku o filmu The Phantom of the Opera z roku 1989 bych chtěla upozornit: tohle není film pro slabé nátury! Jestli čekáte doják, na jehož konci uroníte slzu za ubohého nešťastného Erika, pusťe si radši filmové zpracování muzikálu A. Lloyda Webbera a tenhle film nechte hezky odpočívat v pokoji. Vy, kteří se stejně jako já na horory díváte s napůl zakrytýma očima, TOHLE SAMI NEZKOUŠEJTE! Zpočátku jsem si i já myslela, že označení "horor" je spíš nadsázka, ale když začala z rukopisu Dona Juana trimfujícího zničehonic stékat krev, došlo mi, že tu něco nebude v pořádku...

Děj začíná s USA v naší době (plus mínus pár desetiletí, podstatné je, že jde už o dobu počítačů, ve které byste jen těžko hledali chlápka, co domů pod operu pracně pádluje). Zpěvačka Christine Day (ne, ne a nebudu připojovat "-ová"!) se připravuje na konkurz, na kterém chce zazářit s nějakou neotřelou písní. Její kamarádka Meg jí v hudebním archivu najde úryvek z opery, která nese název Don Juan triumfující a pod níž je podepsán jakýsi Erik Destler. Christine, které je skladba - i jméno jejího tvůrce - povědomá, hledá zbytek opery, když se jí podaří rukopis objevit, zjistí, že je opera nedokončená.
Na konkurzu tedy Christine zpívá úryvek z Dona Juana, když v tom ji sejme - promiňte, ale jiný výraz mi nepřijde tolik vhodný :D - uvolněné závaží a ona na nějakou dobu upadá do bezvědomí. Probírá se opět na jevišti - ale v kostýmu z opery, která se hraje v Londýně roku 1877. Divák v tu chvíli netuší, jak přesně se hlavní hrdinka přemístila napříč časem i prostorem - jde o sen, blouznění, cestování časem, vzpomínky na minulý život? Proč a jak se Christine přemístila, to je otázka, na kterou divák čeká odpověď až do konce filmu, ale která zůstane nezodpovězena, snad aby dodala i špetku "fantomovského" tajemna. Každopádně samotné Christine nepřijde ono přemístění vůbec divné, zdá se, jako by bez problémů navazovala na předchozí život v devatenáctém století.
V šatně ji - jak jinak - učí zpívat její "Anděl", který tentokrát dospívá k názoru, že je Christine připravena, aby zazářila v hlavní roli, kterou má ale nyní primadona opery, povrchní zpěvačka Carlotta. Poradit si s ní ale není pro fantoma žádný problém. Nevyhrožuje jí, neposílá dopisy - rovnou ji připraví o hlas. Když se chce diva převléknout, uklouzne po kaluži krve, která vytéká ze skříně. Po jejím otevření se naskytne Carlottě pohled na z kůže staženého a na háky pověšeného kulisáka (který "podědil" jméno po Josephu Buquetovi), který ji ještě z posledních sil prosí o pomoc. Carlottě (stejně jako mně) vstávají vlasy hrůzou a z jekotu ochraptí.
Tahle scéna byla asi nejhorší. Já, člověk, který by se na horor obvykle nepodíval ani omylem, jsem musela film na chvíli stopnout, abych to "vydejchala".
Může nám být jasné, že vrahem není nikdo jiný než fantom. Ten se nám opět změnil. Tentokrát před sebou nemáme byronského hrdinu, jakého nám líčí Leroux, ale brutálního vraha, který své oběti zaživa svléká z kůže, aby si ji mohl přišít na vlastní znetvořený obličej (tvář má zohyzděnou kvůli ďáblu, kterému upsal duši výměnou za slib, že budou lidé milovat jeho hudbu - a jeho pro ni, ale pro nic jiného, jak ďábel dodává). Maska, která se mi donedávna jevila jako symbol samotného fantóma, má tak nyní zcela odlišnou podobu. Poprvé se také setkáváme s Erikem jako se stoprocentním záporákem, který neprojeví ani špetku dobra a dobrých vlastností.
V tomto filmu je zužitkována scéna na hřbitově, která se ve všech filmech neobjevuje. Když Christine přichází k hrobu svého otce (zvláštní je, že pochází z USA a její otec leží v Londýně...), slyší zvuk houslí. Zpoza hrobu vychází Erik a představuje se jako anděl, kterého jí otec poslal a kterého si tolik přála spatřit. Christine bez zábran nastupuje do připraveného kočáru a její "anděl" ji odváží do svého podzemního království. Tam ji znovu učí zpěvu, na její požádání hraje své dílo - Dona Juana triumfujícího - a je překvapen, když zjistí, že Christine zná text. Vyznává jí lásku a bez jakékoli otázky jí jednoduše nasazuje prstýnek se slovy, že je odteď zasnoubena s hudbou - tj. s ním - a s Richardem (který tu nahrazuje Raoula de Chagny a který se předtím ve filmu sotva párkrát mihl) se už nesmí vidět.
Christine si je vědoma toho, že bude pro Richarda lepší, když se s ním už nebude vídat. Z pro diváky nepochopitelného důvodu ale jde na maškarní ples, kde se setkání s ním nemůže vyhnout. Na ples přichází i fantom v masce Rudé smrti a ve chvíli, kdy nastane panika vyvolaná nálezem Carlottiny hlavy v polévce, popadne Christine a odnáší ji do podzemí. Když se ji Richard s policisty ze Scotland Yardu vydají hledat, skončí všichni zavražděni Erikovou rukou. Poté, co probodne a podpálí nebohého Richarda, dává fantom Christine na výběr: buď jí zahraje svatební pochod nebo requiem. Nakonec se ale Christine podaří fantoma střelit a všechno kolem podpálit.
Opět se probírá v USA na konkurzu, kde se nad ní sklání muž nápadně podobný fantomovi, který se představuje jako její velký obdivovatel. Nic netušící (a možná vážně hloupá, protože její chování se zdá nepochopitelné) Christine s ním jde do jeho domu, kde ke svému překvapení a zděšení nachází dokončení Dona Juana triumfujícího a až ve chvíli, kdy on pronese jí známou větu "Láska a hudba přežijí všechno", jí konečně dochází, co je vlastně její "obdivovatel" zač. Strhává mu masku, která nemá v dnešní době podobu našitých kusů kůže, ale pokrývá celý obličej, probodává ho a jeho operu ničí. Strašlivý fatom opery je tak navěky pryč...
...nebo ne?

Starring:
Robert Englund/Fantom

Jill Shoelen/Christine Day

Alex Hyde-White/Richard

Stephanie Lawrence/Carlotta

A nyní nastává chvíle pravdy! Kolik hvězdiček si vyslouží film The Phantom of the Opera z roku 1989? To se dozvíte po přestávce!
No dobře, tak už teď, abyste se nezbláznili! :D
Jak jsem řekla, z fantoma nám tu udělali čistého záporáka, budeme to tolerovat? Některé části filmu jsou vážně nepochopitelné a někdy se člověku obrací žaludek, na druhou stranu se ale filmu podařilo na mně zapůsobit (následující tři noci jsem se před spaním dívala pod postel, jestli tam není Erik Destler :D), což se třeba filmu z roku 1962 moc nepodařilo. K "našemu" Erikovi by mi ani nesedělo příjmení, ale na druhou stranu - tohle je úplně jiný fantom!
Zvláštní mi přišel Don Juan triumfující - toho Erikova (myslím opravdu Erikova :D) si představuju úplně jinak, ale Destlerova melodie mi zněla v hlavě ještě dobrých pár dní, navíc mi přijde jako dobrý nápad to, že se opakuje i na konci, takže ve výsledku nevíme, jestli je nebo není fantom pryč.
Když to tedy vezmu kolem a kolem, rozhodla jsem se udělit filmu o jednu hvězdu víc než tomu z r. 1962 - tzn. 6

******----


Vážení a milí, popřála bych vám příjemnou podívanou, ale doteď se z tohohle film mírně třesu, takže přeju spíš pevné nervy :D

Vaše

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krasivija Krasivija | Web | 4. září 2011 v 16:06 | Reagovat

No, tohle musí být opravdu monumentální film. Asi bych já sama nemohla svlékat z kůže živé lidi.

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 4. září 2011 v 16:49 | Reagovat

Díky za komentář ;)
No, monumentální... Asi máš pravdu, v určitém smyslu určitě, ale rozhodně to není můj šálek kávy, jsem schopná takový "krvák" přetrpět, ale dobrovolně je rozhodně nevyhledávám. Nejsem ale tolik proti hororovému ladění filmu, víc mi vadí Erik jako záporák na sto procent.
Já bych nikoho stáhnout z kůže nemohla ani náhodou, jsem neskutečný lidumil, nedovedu si představit ani to, že bych někoho uhodila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama