Říjen 2011

Les Misérables - muzikál, před kterým i fantomák sehne hřbet a smekne masku

30. října 2011 v 21:15 | BJ |  Muzikály (ON a nejen on)
Je to už pěkných pár let, co se mi dostal do ruky nesmrtelný román Victora Huga (prosím, NIKDY přede mnou nečtěte jeho jméno /hjugou/!) nesoucí všem známý název Les Misérables, do češtiny překládaný buď jako Ubožáci, nebo - což je asi známější - Bídníci. I když mi nebylo víc než dvanáct, seděla jsem nad touhle úžasnou knihou, jako bych vůbec nevnímala svět kolem. Stalo se mi něco, co ještě nikdy předtím - prostě jsem musela číst dál a dál, jen s donucením jsem odcházela jíst a pít, proklínala jsem noční tmu a těžkost vlastních víček. Coucítila jsem s malou Cossetkou, jako by to byla má kamarádka, ne, víc - já sama. Věřila jsem Jeanu Valjeanovi, ticíckrát vysvětlovala Javertovi, že je to dobrý člověk, hamižní Thénardierovi sklidili nemálo nadávek, mladý Marius Pontmercy zase stovky rad a přemlouvání, aby je nevyhledával. Bídníci na mě zapůsobili jako málokteré literární dílo, ale až dnes, o tolik let později, mám tu čest vám představit asi nejslavnější zpracování Hugova románu - kterým je muzikál Les Misérables.

Krysař - muzikál po landovsku

29. října 2011 v 19:29 | BJ |  Muzikály (ON a nejen on)
Velevážení fantomáci!
Jak jsem psala v článku o novele Krysař od Viktora Dyka, s krysařem jsme si docela padli do noty, takže jsem si jednoduše musela pustit i muzikál vyprávějící příběh tohohle výjimečného hrdiny.
Muzikál Daniela Landy mě překvapil... i nepřekvapil. Abych to uvedla na pravou míru: Krysař se může jevit jako překvapení mezi muzikály, ne ale mezi výtvory Dana Landy.

Viktor Dyk - Krysař

28. října 2011 v 18:43 | BJ |  Čtenářský deník obyčejného knihomola
Mí nejdražší fantomáci!
Tak mě napadá, že čtenářský deník je zatím jedinou rubrikou se stoprocentní koncentrací FO, i když je spousta dalších literárních děl a postav, které mám moc ráda, proto jsem se rozhodla vám představit knihu o hrdinovi podobného ražení, jako je "náš" Erik. Knihou, která trošku "naředí" všechno to fantomáctví něčím trochu jiným, je Krysař od Viktora Dyka.

Tři mušketýři - malý muzikál, velké zklamání

27. října 2011 v 21:58 | BJ |  Muzikály (ON a nejen on)
Přátelé, kamarádi, drazí fantomáci (či "phanatici", jak je ctěná libost), řeknu vám jedno: hudební mág Andrew Lloyd Webber fanoušky svých muzikálů (zvlášť toho jednoho) rozmazluje a aniž by to tušili, činí jim život hůř snesitelným. Ale opravdu! Ráno se probouzím, poslouchám nádhernou Love never dies, přes den si zpívám The point of no return nebo 'Til I hear you sing, večer před spaním se nechávám unášet čistými a krásnými tóny Music of the night, a tak si žiju ve světě dokonalé hudby, hýčkána jako ve vatě, netušíc o tom, že existuje i hudba slabší, příběhy hůř zpracované, muzikály, co neunáší posluchače až k samotnému Andělu hudby (doslova ani obrazně). A tak jsem si dneska ve volné chvíli pustila český muzikál Tři mušketýři a doteď zírám na Krabičku (svůj počítač) trochu nevěřícně - vážně si tohle říká stejně jako FO - totiž muzikál? Nespletla se Krabička náhodou?

Dešťová víla

26. října 2011 v 16:28 | BJ |  Já a zase já
Šel zmoklým městem, aniž by sám věděl, kam míří, jeho kroky rázně ukrajovaly krajíce šedě se lesknoucího chodníku. Šeď byla všude kolem, pohlcovala ho a unášela. Šedé bylo město, promrzlé podzimním deštěm. Šedé byly domy, ohyzdné vodou nasáklé betonové kádry. Šedý byl samotný déšť, tisíce nicotných slz ocelově zbarveného nebe, které dopadaly na kabáty a klobouky kolem proudícího davu a odnímaly jim barvy, které jim přisuzovalo slunce. Šedí byli proto i lidé, žijící si své myší životy, šedě lhostejní vůči duši, která se proplétala davem a vynikala šedí ještě bezvýraznější, šedí člověka, kterému zármutek slil barvy budoucnosti do jednolitého moře bez jakéhokoli odstínu.

S křížkem po funuse (aneb změny v Love Never Dies)

25. října 2011 v 21:53 | BJ
Smečka zákeřná a zlá
roztrhá i Písmo svaté!
Knížka snů - kus mého já,
zůstal z ní jen pouhý cár...!
Dobře, klid. Když tu budu rozčileně citovat texty muzikálových písniček (tohle je konkrétně z Bídníků, o kterých brzy napíšu), londýnskou produkci Love Never Dies nevzkřísím :D. Ale můžu udělat něco jiného - ukázat vám pár zajímavých videí, která jsem až dneska objevila(asi jsem vážně Blesk McQueen :D) na youtube.com.

The Phantom of the Opera (1998) - krev, krysy - a kde zůstal fantom?

24. října 2011 v 22:15 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Italsko-maďarský film The Phantom of the Opera režiséra jménem Dario Argento mě nutí k jednomu - písemně se omluvit filmu The Phantom of the Opera z roku 1989, o kterém jsem psala v článku The Phantom of the Opera (1989) - NEVER MORE!
Pokud se mi film z roku 1989 nezdál nijak superskvělý, italské provedení laťku snížilo natolik, že si uvědomuji, že má kritika o devět let mladšího filmu byla příliš tvrdá.
Italského Fantoma bych zařadila někam mezi béčkové krváky, které doufají, že díky spoustě krve a pár "hambatým" scénám zapomeneme na poněkud slabší výkony herců, nedokonalý scénář a celkově na chyby, které v mém případě ještě umocňoval ne zrovna perfektní český dabing.

Love never dies, love will continue...

22. října 2011 v 18:54 | BJ
Přátelé, kamarádi, drazí fantomáci!
Mým velkým snem bylo vidět "naživo" nejen muzikál hudebního kouzelníka dneška Andrewa Lloyda Webbera The Phantom of the Opera, ale i jeho "sestřičku" jménem Love Never Dies - a pouhým snem to zůstane. Dnes se ke mně donesla zpráva, která mně, člověku, který shovívavě tomuhle muzikálu odpouští odchylky od původního příběhu pro jeho silnou stránku - nádhernou hudbu, skoro vyrazila dech. Muzikál Love Never Dies, který měl premiéru 9. března minulého roku, od 27. srpna není a nebude v Londýně - svém rodišti - k vidění. Christine a Erika můžeme s jejich synkem Gustavem vidět už jen v Austrálii (v Melbourne), kde se LND zatím vede dobře, tak jako tak se ale nikomu už nepoštěstí slyšet charismatického Fantoma z Iránu jménem Ramin Karimloo zpívat přenádhernou píseň Til I hear you sing.
Náhlý konec Love Never Dies mě překvapuje. Jistě, od samého začátku byl muzikál vnímán všelijak - "fantomáci" ho buď milovali, nebo nenáviděli (nejsem si ale jistá, kolik z odpůrců muzikálu si pořádně poslechlo jeho nádhernou hudbu) -, nemyslím si ale, že by to bylo špatně - dokud se o něčem mluví, je to v kurzu, vše je lepší než lhostejnost. Když se podíváme po muzikálovém světě, najdeme tu muzikály, které Love Never Dies nesahají ani po paty. Proboha, vždyť existuje muzikálová verze Pravé blondýnky! U nás si hýčkáme Kleopatru a podobné "davidoviny" a například ve světě nesmírně úspěšné Cats jsme potopili. Love Never Dies je kouzelný muzikál plný úchvatných melodií - a přesto pro něj nejspíš není na muzikálovém nebi místo.
Teď je na mně, abych oblékla černé tričko (ano, teď se smějte, vy, kdo jste se u mně nesetkali s pochopením, když jste stáli na náměstích v černém kvůli pádu letadla s hokejisty!) a popřála Love Never Dies hodně štěstí na druhé straně matičky Země.

La musique d'Ange

21. října 2011 v 19:03 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
"Povídka" věnovaná Erikovi a všem, kterým zní v hlavě hudba - a příběh - Anděla hudby...

Autoportrét

14. října 2011 v 22:12 | BJ |  Já a zase já
Pastelky jsou skvělá věc, některým z nás se dostalo toho daru, že dokáží své představy, často neuvěřitelné obrazy své mysli, zhmotnit a ukázat nám ostatním. A právě pastelky, ztělesněná duha, kamarád každého dítěte (které je vždy plno obrazů pro dospěláky neviditelných), jsou ve své jednoduchosti dokonalým prostředkem k využití tohohle daru. Ale i pastelky můžou mít různou podobu, nemusí se jednat jen o barevné kouzelné hůlky, kterými krouží pastelkový čaroděj po papíře, jako by pohybem odříkával zvláštní zaklínadlo. Ne každý vnímá a vytváří obrazy skrz plátna a papír, proto můžeme najít pastelky i v podobě barevných slov.
I já bych se mohla pokusit o jakýsi obraz, jednoduše zavřít oči a předat něco ze sebe právě pomocí mých vlastních pastelek... Vezmu do levačky nějakou pastelku a nakreslím vám... no, třeba sebe!

První dětský zármutek - Andreas Munch (příběh malé Lotte)

8. října 2011 v 21:08 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky
Malá Lotte myslela na všechno a na nic... - tak tenhle verš zná jistě bez výjimky každý fantomácký pomatenec (odpusttě mi tohle označení, nemohla jsem si pomoct :D). Kolik z nás ale ví, kde se vzalo? Pro "lerouxáky" jde o začátek jedné z pohádek Christinina tatínka, ne všichni ale ví, že příběh malé Lotte není původně Lerouxův. Inspirací pro pana Lerouxe (a otce Daaé) byla báseň norského básníka, který se jmenoval Andreas Much (a o kterém vám v závěru článku něco málo povím).
Báseň jsem dlouho hledala česky ve všech koutech internetu, ale marně - stejně tak o samotném básníkovi si v češtině nepřečtete na internetu ani písmenko. Našla jsem jen jakýsi anglický překlad, který jsem se pokusila pro vás i sebe převést do naší lahodné mateřštiny. (Anglický překlad jsem našla pod jednou kresbou na deviantartu, takže si nemůžu být jistá jeho zprávností, je možné, že se i můj překlad odchyluje od původního textu.)

Malá Lotte myslela na všechno a na nic,
jako motýl se proplétala zlatým slunečním svitem.
Na zlatých kadeřích měla jarní věneček
a její pohled byl jako obloha, tak jasně modrý a čistý.

Všechno vzhůru nohama aneb Co vy na to, pane Leroux?

7. října 2011 v 22:10 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
Čas od času se mi stane, že narazím na článek, ve kterém se pisatelka svěřuje, že by "fantomovi dala před Raoluem přednost, protože je mnohem víc k sežrání", což je na jednu stranu legrační, ale na druhou stranu mi to ukazuje, jak moc změnil čas a různá filmová zpracování dílo pana Lerouxe k nepoznání. Jasně, není až tolik těch, kterým by na tom záleželo, ale pár nás přece jenom je - a pro nás, statečné hledače pravdy (:D), je tu právě tenhle článek.
S knihou Fantóm Opery, o které jsem vám už dřív psala článek, u ruky se vám vynasnažím shrnout alespoň pár bodů, které jsou v tomhle příběhu často měněny, abychom si pak mohli udělat úplnější představu o fantómu Opery, jak byl poprvé vylíčen :) (Často budu citovat - a to z Fantóma Opery vydaného r. 1973 Ivem Železným, přeložil J.V.Svoboda, takže když budete chtít, můžete si najít i stránku, o které budu zrovna mluvit.)

Já vs. moje vůle a zdravý rozum - kdo vydrží délší dobu?

5. října 2011 v 20:15 | BJ |  Já a zase já
Nové téma týdne - jako vždy skvěle zpracovatelné, takže kušujte vy, kdo máte v plánu psát "článek" o tom, jak hloupé je - mi vnuklo skvělý nápad: vyzkoušet to v praxi! Ale vážně, nebylo by to skvělé, zkusit aspoň jeden den žít za svitu svíček, bez věčného vrčení elektrických spotřebičů? Než se ale zběsile střemhlav vrhnu na tenhle experiment, měla bych si představit, jak by takový "neelektrický den" mohl vypadat.

The Phantom of the Opera (1990) - Jak je důležité míti Filipa

2. října 2011 v 18:01 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Dalším z filmů, které vyplnily jednu z mých ne zrovna dlouhých pauz mezi učením se a vypracováváním domácích úkolů (dobře, nebudu vám lhát, úkolů, které bych vážně dělala, moc není...), je The Phantom of the Opera (jak jinak), tentokrát z roku 1990, to znamená, že jde o film jen o rok mladší, než je hororová verze, o které jsem vám psala v článku The Phantom of the Opera (1989) - NEVER MORE!
I přes tak krátký čas, který oba snímky dělí, (nebo možná právě kvůli němu) jsou tato dvě zpracování románu Gastona Lerouxe naprosto odlišná. Zatímco ve filmu z roku 1989, který je, jak jsem už řekla, hororově laděný, připomíná černovlasá Christine Day spíš princeznu bojovnici, Christine Daeé v (oproti zmíněnému hororu) opravdovém dojáku z r. 1990 je jejím naprostým opakem. Konečně jsme se dočkali "lerouxovsky" blonďaté Christine, navíc musím přiznat, že Christine v podání Teri Polo jsem docela "fandila" (většinou mě postava Christine spíš vytáčí :D). Film je rozdělen na dvě části, každá z nich je uvedená pár záběry Opery (v tomhle filmu jsou některé dost pěkné pohledy zvlášť na interiér Opery). Nedochází k žádnému posunu v čase ani prostoru, jak jsme to už mohli vidět u několika fimů, za což jsem byla moc ráda (jen si to vemte - jak může být fantóm fantómem, když nemá SVOU Operu ve SVÉ době?), i v tomhle filmu jsou ale postavy trochu (nebo i víc) jiné, než v původním románu.