Dešťová víla

26. října 2011 v 16:28 | BJ |  Já a zase já
Šel zmoklým městem, aniž by sám věděl, kam míří, jeho kroky rázně ukrajovaly krajíce šedě se lesknoucího chodníku. Šeď byla všude kolem, pohlcovala ho a unášela. Šedé bylo město, promrzlé podzimním deštěm. Šedé byly domy, ohyzdné vodou nasáklé betonové kádry. Šedý byl samotný déšť, tisíce nicotných slz ocelově zbarveného nebe, které dopadaly na kabáty a klobouky kolem proudícího davu a odnímaly jim barvy, které jim přisuzovalo slunce. Šedí byli proto i lidé, žijící si své myší životy, šedě lhostejní vůči duši, která se proplétala davem a vynikala šedí ještě bezvýraznější, šedí člověka, kterému zármutek slil barvy budoucnosti do jednolitého moře bez jakéhokoli odstínu.


V záplavě deštníků jediný nechápal snahu utéct kapkám a dětinsky se před nimi schovávat. Déšť mu přilepil uhlově černé vlasy k čelu, voda z nich odkapávala, sklouzávala po výrazném nose i po bledých tvářích a vpíjela se do mikiny, která by ho nebyla schopná ochránit před zimou, ani kdyby byla suchá. Spolu s dešťovými kapkami proudily z temně modrých očí k zemi jedna za druhou třpytivé slzy a s cinkáním dopadaly na beton pod jeho nohama.
Nesnažil se vyhnout dešti ani nepřemýšlel nad cílem své cesty, nechal se unášet instinktem, který mu radil jít stále dál, kamkoliv, daleko od netečného davu. Nebylo důležité, kam dojde nebo jak dlouho bude jeho cesta trvat, teď už nebylo důležité vůbec nic. Ona ho opustila, jediná osoba, která dokázala rozsvítit potemnělý svět, jediná duše, která dokázala pochopit tu jeho. Byla pryč. A on zůstal sám.
Svět kolem se zdál tak nemožně hloupý! Lidé spěchali na místa, kde nechtěli ani nemuseli být, hnali se za věcmi, které nepotřebovali, vykřikovali slova, kterým sami nerozuměli nebo jim nevěřili. Pohrdali dobrem, polykali jedy, dobrovolně si nasazovali pouta, cpali si pod zadky bankovky a zeširoka mleli o svobodě. Dřív se snažil být jiný než oni, ale teď už to nemělo smysl. Ona jediná ho chápala, bez ní mu nezbýval nikdo.
Vesmír ztratil barvy, vůně, chutě i zvuky a utápěl se v nekonečné jednolitosti.
Dřív skládal hudbu a psal básně plné života, to všechno pro ni. Jak se to teď zdálo nicotné!
Došel na skálu za městem a zíral do propasti. Lidé z města, ti, kteří se tvářili tak nebojácně a neohroženě, se sem odvažovali málokdy, on měl ale pocit, že černá náruč propasti je vlídnější než tvrdá šedá realita kolem. Stačilo naposledy nasát bezbarvý vzduch, který se zařezával do plic jako neviditelná dýka, zavřít oči plné slz, udělat poslední krok… a nechat se obejmout přívětivou temnotou.
Chtěl to udělat, zdálo se to tak správné - a snadné, snadnější než šedý propršený život! Zhluboka se nadechl a zavřel oči připraven vykročit…
…náhle rozčísla tichou šeď barevná melodie. Zářila a třpytila se, hýřila barvami a životem, hladila duši zlomenou nesmyslností světa. Otočil se a jeho udivený pohled padl na dívku, která jako by nepatřila do toho moře bezbarvých deštníků a zatuchlých vlhkých kabátů. Kráčela drobnými krůčky k propasti, zdálo se, jako by k ní spíš tančila, dešťové kapky jí stékaly po světlých vlasech a ona se smála. Její smích zněl jako cinkání rolniček, v mysli mu vytanula vzpomínka na jedny z prvních Vánoc, vůni stromečku a jeho radost, radost dítěte, které ještě věří v dobro a v světlo budoucnosti.
Zdálo se, že ji jeho přítomnosti nijak neruší - právě naopak. Dotančila až ke kraji propasti, kde se posadila a začala rozpustile houpat nohama. Vydržel by nad ní stát s tichým údivem třeba tisíc let, ale usměvavý obličej, který na něj hleděl s důvěrou i pochopením, ho přiměl se posadit vedle ní. Položila svou drobnou ruku na jeho a on nastavil obličej dešti, aby smyl slzy a odplavil temné myšlenky. A když otevřel oči, musel se i on usmát. Když teď seděl na skále daleko od lidí vedle toho promoklého plavovlasého anděla, konečně mu došlo to nejdůležitější - že bez deště není duha.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christine Christine | E-mail | Web | 26. října 2011 v 16:56 | Reagovat

Copak, copak, vy jste se to neučili? :-) My ano. :-)

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 26. října 2011 v 16:59 | Reagovat

To s tím Tylem? Možná ano, nejsem si jistá... Každopádně teď už to vím a nezapomenu :)

3 Christine Christine | E-mail | Web | 26. října 2011 v 17:31 | Reagovat

Ano, to s tím Tylem. :-D

4 Lotte Lotte | Web | 26. října 2011 v 22:26 | Reagovat

Krásné, asi si to znovu přečtu, až budu mít depresivní náladu. :D :)

5 Lotte Lotte | Web | 27. října 2011 v 18:18 | Reagovat

[4]:  Myšleno tak, že to má na konci krásně optimistické poučení, samozřejmě. :)

6 Anet Anet | Web | 27. října 2011 v 19:01 | Reagovat

Velmi se mi líbí ta poslední věta, že bez děště není duhy :-)Stejně jako celý příběh.

7 barbarajane barbarajane | 27. října 2011 v 19:51 | Reagovat

Lotte, pochopila jsem,  i když jsem se nejdřív trošku lekla :D
Anet, díky za milý komentář :) Já věřím, že musíme zažít něco zlého, abychom si víc vážili dobrého - tak je to i s deštěm a duhou :)

8 Lotte Lotte | Web | 27. října 2011 v 20:42 | Reagovat

[7]: No, já si zpětně po přečtení, jen říkala, že jsem to asi špatně formulovala. :D

9 Alpha Alpha | Web | 1. listopadu 2011 v 9:08 | Reagovat

Hezké, ten začátek je až neuvěřitelně smutný... Ale má to moc krásný závěr...:)

10 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 1. listopadu 2011 v 9:52 | Reagovat

Děkuju za kometář, Alpho ! :)
Myslím, že tak to bývá vždycky - ať se cítíme jakkoliv špatně, nikdy to netrvá věčně, časem se objeví někdo nebo něco, co nám ukáže, že slunce pořád svítí a že bez deště není duha :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama