Já vs. moje vůle a zdravý rozum - kdo vydrží délší dobu?

5. října 2011 v 20:15 | BJ |  Já a zase já
Nové téma týdne - jako vždy skvěle zpracovatelné, takže kušujte vy, kdo máte v plánu psát "článek" o tom, jak hloupé je - mi vnuklo skvělý nápad: vyzkoušet to v praxi! Ale vážně, nebylo by to skvělé, zkusit aspoň jeden den žít za svitu svíček, bez věčného vrčení elektrických spotřebičů? Než se ale zběsile střemhlav vrhnu na tenhle experiment, měla bych si představit, jak by takový "neelektrický den" mohl vypadat.


Ráno se prouzím zpěvem ptáčků za oknem. No dobře, neprobudím se asi tak brzo, abych stihla autobus, ale aspoň na sebe uvidím, když rozespale zamžourám do zrcadla. Gratuluju si k tomu, že jsem před elektrickým kartáčkem na zuby dala přednost normálnímu a v kuchyni stále s úsměvem obloukem obejdu varnou konvici - čaj si přece můžu uvařit i na sporáku, no ne? Automaticky sahám po ovladači od televize, pak ho ale zase odkládám. Já to zvládnu! fandím si. V klidu snídám, když si uvědomím, že se čas nezastaví, když ho nesleduju v rohu obrazovky během Snídaně s Novou. Kouknu na hodiny - to už je tolik?! Rychle na sebe naházím oblečení, do tašky bez ladu a skladu letí mobil a notebook. Na autobus letím jako vítr, naštěstí se mi dnes daří, takže mi neujel. Sedím přímo za řidičem a v duchu si maluju, jak skvělý bude dnešní den.
O "skvělém" dni má ale trochu jinou představu moje matikářka - hned jak s vejdu do třídy, udeří mě do uší její pronikavý hlas. "Jdeš pozdě!" je slyšet až na chodbu, "odlož si věci a ať už tě vidím u tabule!" "Nenech se vytočit, nenech se vytočit..." říkám si v duchu a modlím se, aby hodina skončila dřív, než tu babiznu zakousnu.
Vážně si oddechnu, když se můžu přesunout na zeměpis. Jaké je ale mé překvapení, když vidím "Vikyho", našeho zeměpisáře, jak září štěstím, protože se mu podařilo na dnešní hodinu - která je díky změně v rozvrhu hned dvojitá - zamluvit počítačovou učebnu. Máme za úkol hledat nějaké informace na internetu, což samozřejmě není možné - tím bych celý svůj experiment podkopala! Snažím se to panu učiteli vysvětlit, ale nemá pro mě pochopení - prý budu buď pracovat, nebo nedostanu ani kredit za dnešní práci a navíc mi zapíše neomluvenou hodinu. A tak sedím před svým vypnutým počítačem s rukama založenýma na prsou a přemýšlím, co mi na to "Áčko" řeknou naši. Nadšení asi nebudou - ale já prostě nemůžu jinak než se obětovat pro vědu.
Má oběť ale není oceněna ani o biologii, kdy se odmítám dívat na interaktivní tabuli, ani o ZSV, kdy se prostě nemůžu podívat do minulých zápisů a pokračovat za ně, jelikož a protože jsou v mém notebooku a ten prostě používat nebudu, dnes ne. Nakonec mě napadá, že bych mohla svůj přísný režim trošku obejít - s elektřinou vlastně nepřijdu do styku, když nebudu Krabičku (tak se jmenuje můj notebook) zapojovat do zásuvky! Krabička ale jen oznamuje, že má hlad - a nechává mě čučet s otevřenou papulí na černočernou obrazovku. Pěkně děkuju!
V rozčilení z nepochopení učitelů dobrou půlhodinu hledám klíče od skříňky, abych nakonec zjistila, že je mám v kapse - a autobus se mezitím krásně stíhá odporoučet z města. "Hloupej, pitomej, blbej den!" nadávám, až se po mě ohlíží ctihodné dámy kutnohorské. Vylovím z tašky mobil, abych mohla zavolat mamce a poprosit ji o odvoz, Škatule (můj mobil) se ale přidala ke Krabičce a tváří se stejně nepřátelsky jako její vetší kolegyně.
Domů dorážím o hodinu a půl později celá zničená a upachtěná. Vyprávím mamce o svých dnešních trampotách a divím se, proč se směje, když říkám, že si půjdu dát sprchu. "No, víš," culí se má drahá máť, "sprchu si dát můžeš, ale maximálně tak venku pod pumpou, teda jestli nechceš zahodit ten svůj pokus." Když na ni nechápavě zírám, podá mi vysvětlení, které mi definitivně zničí náladu: "Jestli to nevíš, voda ze studny se musí nějak dostat a k tomu je potřeba čerpadlo. A co myslíš, že to čerpadelo pohání?"
"Dneska už to nemůže být horší!" vrčím v duchu a sedám si k učení, což mě ale po nějaké době přestane bavit. "Tak co je nobého na blogu?" vytahuju celá zvědavá Krabičku z tašky, pak si ale vzpomenu na její zradu. "No co, pořád si ještě můžu číst!" říkám si a lovím z tašky Fantóma Opery. Najednou se ale plamínek svíčky, která skromně ozařovala můj pokoj, roztančí a po chvíli mě už obklopuje neproniknutelně hustá inkoustová podzimní tma, ve které prostě nejsem schopná najít sirky.
Unavená, špinavá a rozčarovaná zalézám po těžkém dni obětovaném vědě do postele a za chvíli už se mi zdá nádherný sen plný oslnivých elektrických světel a energií překypujících zásuvek...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gurmánky Gurmánky | E-mail | Web | 5. října 2011 v 20:32 | Reagovat

ufff...ja se lekla ,kdyz jsem videla toho chlapa na tvym vzhledu ! Ale jinak je fakt peknej :)

2 kejtyyy kejtyyy | Web | 5. října 2011 v 20:38 | Reagovat

hezký článek, líbí se mi forma povídky =)

3 Christine Christine | E-mail | Web | 6. října 2011 v 19:48 | Reagovat

Je vidět, že mě neznáš. Byla bych schopna dát to všechno. Dát do všechno za něj.

4 Klára Klára | E-mail | 6. října 2011 v 21:23 | Reagovat

Krásně napsané- jako vždy :D Jenom mě trochu zaraží, jak sis mohla uvařit čaj na sporáku- není ten náhodou taky na elektřinu? A myslím, že tvůj pokus by byl příjemnější o víkendu :D

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 6. října 2011 v 22:31 | Reagovat

Dík, Klári :)
No, spoorák není - jen jeho šrtání. Když to podpálíš sirkou, normálně vaříš na plynu :D (My máme elektrickou jen troubu :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama