La musique d'Ange

21. října 2011 v 19:03 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
"Povídka" věnovaná Erikovi a všem, kterým zní v hlavě hudba - a příběh - Anděla hudby...


Cestování časem je nemožné!
Bože, ta mě nakrkla!
Co by to bylo za pořádek, kdyby si každý mohl jentak trajdat do devatenáctého století?
Jak si může být tak jistá svou "pravdou"?
Chtěla jsem po vás vyprávění o něčem, co se může člověku běžně stát. Ne žádné fantasmagorie!
Jak může být tak zabedněná?
A někteří - ano, dívám se na tebe, Báro - mi tam psali cosi o cestování časem. Možná pěkné vyprávění, ale je ti snad jasné, že kvůli nedodržení tématu ti nemůžu dát nic jiného než nedostatečnou. Několikrát jsem vám opakovala, ať si přečtete zadání.
Ať se jde vycpat!
Bylo už dávno po půlnoci a já se pořád převalovala na posteli a v duchu nadávala na svou češtinářku. Nedávno jsme psali slohovku, což je jediná věc, která mě v hodinách češtiny baví, a ta "milá paní" se snad snaží mi znechutit i ji. Tentokrát jsme psali vyprávění. V zadání bylo cosi o tom, že má jít o "příběh všedního dne" - to znamená, že se od nás očekávalo vyprávění o něčem, co může potkat kohokoliv - kdykoliv a kdekoliv. Psala jsem o cestování časem. Co je na tom divného?
Věřím, že cestování časem je možné, ať si ta zapšklá baba bez špetky představivost říká, co chce. Jistě musí být možnost, jak se přesouvat nejen v prostoru, ale i v čase. Dřív by si lidé taky nedokázali představit, že by mohli mluvit s někým na druhém konci zeměkoule - a přece to jde! Když jsme schopni přemístit zvuk přes oceán, proč bychom nemohli přemisťovat sebe proti toku času? Třeba k tomu není ani potřeba žádný praštěný stroj času - možná se dá časem cestovat jen tak, třeba ve spánku. Možná když člověk usilovně myslí na nějakou dobu, místo nebo osobu…
Musela jsem to zkusit! Když už kvůli ničemu jinému, kvůli té slohovce určitě - mohla bych se vrátit v čase a opravit si tu pětku. Ne že bych tolik toužila udělat radost paní učitelce, ale kdyby se o té pětce dozvěděli naši, nebyli by asi nadšení. Tak fajn, jdu na to! Musím se soustředit, usilovně na to myslet, dokud neusnu!
Byla to středa. Takže se chci vrátit do středy. Středa ráno.
Středa ráno. Před slohovkou.
Středa ráno, středeční ráno!
Ráno, středa ráno… ráno… … … .. .
…Stejně to byla s tou slohovkou hloupost… Myslela jsem, že to učitelka pochopí, ale zřejmě není tak v pohodě, jak se občas zdá. Zato náš hudebkář… Je super a díky němu je naše hudebna mnohem útulnější než dřív, na stěnách visí naše plakáty a referáty. Jako ten můj, o NĚM.
O fantomovi Opery.
***
Kolem byla tma, jen slabé světlo pouliční lampy osvětlovalo téměř prázdnou ulici. Zdála se… dlážděná, žádný asfalt ani nic podobného. Když jsem se podívala kolem sebe, docela jsem to chápala - ulici lemovaly samé historické domy, tady by asfaltka působila jako pěst na oko. Co je to za zvuk? Zní to jako… cinkání koňských podkov?
Jasně, kočár, to mně mohlo napadnout, v takovéhle ulici to určitě není nic neobvyklého - turisti tyhle hlouposti milují. Co to z něj ale leze za chlapa? Vypadá, jako by ho vystřihli z devatenáctého století… Na hlavě klobouk, u krku bohatá vázanka, ruka v rukavici svírá kytici - vážně povedený převlek! Nejspíš se rozhodl překvapit svou přítelkyni. Prohlížel si dům, snad aby se ujistil, jestli je to ten správný, pak jeho pohled zalétl k cedulce hlásající název ulice: Rue Scribe.
Náhle se rozrazila nenápadná dřevěná vrata přímo naproti mně a z nich vyšel muž, který vypadal jako orientálec, na hlavě měl zvláštní čapku, která se vůbec nehodila k jeho oblečení. Pomuchlaný oděv připomínal kostým onoho nočního nápadníka, jeho košile byla ale zapnutá jen tak halabala, vázanka chyběla, jedna nohavice kalhot byla vyhrnutá až nad koleno, druhá do půli lýtka. Na jeho čepici bylo cosi neobvyklého, taková se rozhodně nenosí a myslím, že snad nikde v Evropě ani nikdy nenosila. Zdálo se, jako by hned za branou spadlo z muže určité napětí, jeho vyděšený výraz se změnil v grimasu šoku a neštěstí.
"Ubohý Eriku!" zaslechla jsem ho vzlykat ze země, kam se hned za branou svezl… "Nešťastný, šílený příteli…"
Váhala jsem, jestli mám nebo nemám za mužem jít, pomoci mu, zeptat se ho, jestli je v pořádku, než jsem ale stihla vymyslet, jak mu vlastně pomoct, jak ho oslovit nebo co mu říct, otevřela se vrata znovu. Pomalu z nich tentokrát vyšla zvláštní dvojice. Plavovlasá žena, sotva se držící na nohách, se opírala o mladíka se světlým knírkem.
"Neplač Christine, všechno bude v pořádku," říkal jí konejšivým hlasem bledý mladík, "už ho nikdy neuvidíš. Odjedeme spolu, ten netvor už tě nikdy nenajde."
Žena se ale nepřestávala třást, po mladíkových slovech se navíc hlasitě rozvzlykala.
"Ach Raoule!" zaslechla jsem ji říkat roztřeseným hlasem, pak její slova opět pohltily vzlyky. Celý vzhled dvojice ve mně budil lítost. Ve tváři mladé plavovlásky byla vepsaná bolest, strach, utrpení, světlé vlasy měla rozcuchané a bílé šaty, které byly dřív nejspíš nesmírně krásným historickým kostýmem, byly samá skvrna, lem měly značně potrhaný. Její čelo bylo celé pohmožděné a od krve. Ani mladík - Raoul - na tom nebyl líp, jeho obličej a šaty připomínaly onoho orientálce, který vyšel z brány před nimi.
Dvojice směřovala k drožce, které jsem si předtím nevšimla, snad proto, že byla ukryta ve stínu. Jasně jsem slyšela cinknutí - mladé ženě něco vyklouzlo z ruky, aniž by si toho všimla. Ve světle lampy se ona věcička zvláštně leskla, vypadala jako hodně podivný klíč. Raoul s Christine byly už daleko ode mě, chtěla jsem za nimi zavolat, ale oni už nastupovali do drožky.
"Jeďte rychle!" křikl mladý muž na kočího. "Jedno kam, hlavně rychle odsud!"
Ten klíč byl vážně dost podivný - takový tvar jsem nikdy neviděla! Najednou jako by se mi v hlavě rozzářilo jasné světlo a vše zapadlo na své místo - Raoul, Christine, ten orientálec - …Peršan! Scribova ulice a klíč …klíč od vchodu do podzemí Garnierovy Opery.
Rychle pro něj - a k vratům!
Tiše jsem prošla kolem Peršana, který se ale nejspíš natolik utápěl ve vzpomínkách, které jím tak otřásly, že vůbec nevnímal dění kolem. Vzala jsem za kliku - vrata trochu vrzla a pak už jsem se ocitla na jakémsi rozcestí - spatřila jsem ústí tří chodeb. Věděla ale přesně, do které jít - jen přístup do té nalevo totiž chránila mříž, ta, kterou mohl otevřít jen jediný klíč - a ten jsem právě svírala v ruce.
Jak jsem šla chladnou a plísní páchnoucí chodbou, proudila kolem mých uší stále výraznější a hlasitější melodie, jestli se tak vůbec dala nazvat. Spolu s vlhkostí připlouvala vzduchem zvláštní hudba, jiná, než jakou jsem kdy slyšela, jakoby vůbec nepatřila do tohoto světa. Bylo z ní cítit z ní tisíc pocitů, slévajících se v nekonečnou a nepřekonatelnou bolest. Naprosto mě uchvacovala, až po chvíli jsem si uvědomila, že mi po tváři stékají slzy. Hudba mi pulzovala hlavou a přecházela do všech buněk těla, byla součástí mně a já jsem byla součástí jejího mohutného proudu, vedla mě za svým srdcem, místem, kde se rodila a vše ostatní umíralo.
Po chvíli mě překvapil chlad, jako bych měla nohy až po kolena v kádi s ledem. Udiveně jsem se probudila z poblouznění - aniž bych si toho všimla, došla jsem až k jezeru s hladinou černou jako tuš, stála jsem v jeho studené vodě. Ve světle ohně, který plápolal ve výklenku zdi na konci chodby, jsem zahlédla na lesklé temné hladině loďku.
Moje ruce zlenivělé školačky jednadvacátého století nebyly zvyklé na něco tak obtížného, jako je pádlování, nadpozemská melodie mě ale znovu vábila k sobě. Určitě jsem rozezněla zvonek, blesklo mi hlavou, byla jsem si ale jistá tím, že ON se teď věnuje své hudbě a nedbá na nic jiného. Právě ona hudba mě vedla dál, ukazovala mi cestu, nutila mě znovu a znovu se opírat do těžkých vesel dřevěné bárky. Přímo jsem letěla po hladině, přede mnou se zvětšoval světelný obdélník, ve kterém jsem po čase rozeznala dveře domu u jezera, které se nikdo neobtěžoval zavřít.
Vystoupila jsem z loďky a vešla přímo do pokoje ve stylu Ludvíka Filipa. Přešla jsem přes něj, stála jsem teď jen pár kroků od muže, který se zaujetím hladil i bil klávesy varhan, zabírajících celou jednu stěnu. Hudba byla přímo uvnitř mé hlavy, nemohla jsem ji dostat ven a ani jsem se o to nesnažila. Slyšela jsem ji, dýchala ji, vnímala ji každým pórem.
Najednou melodii ostře přerušil nečekaný zvuk, který se ani nedál nazvat tónem, i jeho ozvěna, proplouvající pokojem tam a zpátky, se bolestně zařezávala do uší. Muž se zhroutil na klávesy a z jeho úst dolehl k mým uším srdceryvný výkřik.
Pak na chvíli místnost pohltilo tíživé ticho, které opět prořízl zvuk varhan, tentokrát hrály hudbu nepřirozenou, nezdravou, hudbu šíleného komponisty. Drásala uši a rozrývala duši, přesto se ale nedala popřít její genialita. Ukončil ji opět kakofonický nesoulad mnoha tónů, způsobený prudkým úderem ďábelského varhanáře pěstí do kláves.
Náhle se vztyčil a popadl partituru, ze které do té doby hrál, a začal ji trhat, jako by právě ona byla nejkrutější a jedinou vinicí jeho utrpení. Vztekle rval rudým inkoustem psané noty, rozhazoval je kolem sebe jako bůh-ničitel. Papír létal kolem něj, jako peří se vznášel vzduchem a dopadal na zem.
"DOST!" zakřičela jsem, když už jsem měla pocit, že pohled na tu zkázu nesnesu.
"Kdo se opovažuje…?" pronesl nesmírně důrazně mocným hlasem a pomalu se otočil, jako by nebyl schopen pochopit, co dělám já - živý člověk - v jeho soukromém království. Nejspíš čekal, že jeho tvář, nezakrytá maskou, na mě zapůsobí natolik, že s křikem uteču, aniž by se on sám musel namáhat. Jistě, byl opravdu šeredný, ale ani zapadlé, téměř neviditelné oči, ani lebka potažená nepřirozeně žlutou kůží, ani místo uprostřed obličeje, kde by člověk čekal nos, ale kde žádný nos nebyl, nemohlo mně, člověka zvyklého ze své doby na mnohem ohyzdnější postavy z hororů a počítačových her, přimět opustit to podzemní království hudby i smutku a jeho krále.
"Prosím, dost," opakovala jsem tišeji a postoupila o krok k němu, "neničte to."
Přes obličej mu přelétly stovky grimas zloby a vzteku, když už jsem si ale myslela, že v příštím okamžiku udělá něco, co navždy ukončí můj život, náhle se mu v tváři usadila bezmoc a rezignace.
"Proč?" zašeptal a těžce dosedl na stoličku u varhan a ke mně otočená záda se sehnula pod tíhou jeho neštěstí. "Proč tu má zůstat má hudba, když Ona tu není, když ani já nebudu dlouho na tomto světě? Nic už nemá smysl…"
"Jak můžete?" zeptala jsem se, což ho přimělo se na mě udiveně otočit. "Nikdy vám neublížila, proč má pykat za to, co nezpůsobila?"
Nechápavě na mě zíral.
"Ale ona odešla, odešla s tím -"
"Nemyslím Christine! Ano, ta vás opustila, odešla od vás se svou láskou, ale nezůstal jste sám!" Už jsem stála skoro u něj a on - obávaný fantóm Opery! - mě sledoval, jako by mě špatně slyšel, i když můj hlas stále nabíral na síle. "Byl jste sám, když jste utekl z domova, když jste byl vystavován na pouti jako atrakce, když jste trávil život v tomhle podzemním hrobě? Ne, nebyl! Když vás všichni lidé opustili, kdo tu s vámi byl, co vás drželo při životě?"
"Já nevím, co tím -, " načal větu, ale já ho nenechala ji dokončit.
"Byla to hudba! Vážně bys zradil svoji hudbu, Anděli?"
Otevřel ústa a zas je bez jediné hlásky zavřel. Místnost zaplavilo ohlušující ticho, které po chvíli porušily jeho vzlyky.
"Byl jsem tak hloupý," zamumlal do dlaní, kterými si zakryl oči, "zaslepený svou bolestí a tak naivní! Zatratil jsem svou hudbu kvůli slepé naději, že mě ona - to dítě, ta čistá duše! - bude milovat!"
Náhle se zvedl a přešel na druhou stranu místnosti až ke dřevěné skříňce, ve které jsem tušila kobylku a štíra. Zvedl ruce a udeřil oběma pěstmi do skříňky, až v ní zapraskalo, hutný vzduch pod Operou rozbouřil jeho bolestný výkřik, který mi dlouho dozníval v uších. Znovu se rozpřáhl, ale pak nechal ruce bezvládně klesnout a já si všimla, jak mu z kloubů sklouzlo na koberec několik kapek krve.
Udělala jsem pár váhavých kroků k němu a položila mu ruku na rameno.
"Nemůžete nikomu nic vyčítat - ani Christine, ani sobě."
Zavrtěl hlavou a svěsil ji mezi ramena. Cítila jsem, že ten muž, tajuplný a obávaný fantóm Opery, je teď jen Erik, nešťastný člověk, který pouze touží po tom, aby ho někdo miloval.
"Eriku, dovolte mi zachránit vaši hudbu," pronesla jsem po chvíli do ticha pokoje, "když mi to dovolíte, budou vás lidé milovat nejen dnes, ale v budoucnu, v mé době - budou milovat vás i vaše životní dílo." Nepochybovala jsem totiž, že ona partitura je Don Juan triumfující.
Stále mlčel, a když po chvíli promluvil, mluvil tiše a pomalu, každé slovo vyřkl obzvlášť pečlivě a v každé hlásce se odrážela rozervanost jeho duše.
"Na mně už nezáleží. Jsem starý a unavený, brzy konečně navždy usnu. Nezáleží mi na tom, jak o mně nebo mé hudbě budou v budoucnu smýšlet, snad i ona by měla odejít se mnou. Ale vy… Díky vám se dokážu podívat za sebe jiným pohledem, bez nenávisti k lidem nebo k sobě samému. Konec konců - po mně ať se děje cokoliv i s mou hudbou."
Mlčky přešel zpátky k varhanám a posbíral ze země noty, které zůstaly celé, a pečlivě je poskládal do desek. Pak vzal brk, namočil ho do rudého inkoustu a napsal cosi na papír, který vložil k notám a pak desky převázal stuhou. Vrátil se ke mně a vložil mi partituru do rukou.
"Mé dílo - je vaše," řekl.
Pak došel k velkému křeslu s lenochem a usadil se do něj. Čekala jsem, že ještě něco pronese, zdálo se ale, že usnul. Chvíli jsem ho pozorovala, dokud mi nedošlo, že něco není v pořádku.
"Eriku!" přiskočila jsem k němu a zatřásla jím. "Eriku, proberte se!"
Otevřel oči, ale jako by nic neviděl. Tápal před sebou rukama, hledal, ale nenacházel, natahoval se dopředu, až se jeho tělo sesunulo z křesla.
"Christine!" vydral se mu z úst výkřik.
"Jsem u vás, Eriku, jsem tu s vámi," svezla jsem se k němu na zem a přitáhla si jeho hlavu k hrudi. "Jsem tu, nejste sám!"
"Zazpívej mi," promluvil náhle čistým hlasem, "zazpívej naposled svému Andělu hudby!"
Začal zpívat přenádhernou melodii, jeho hlas se proplétal podzemním šerem a rozjasňoval ho. Anděl hudby se loučil se světem a já cítila, že jeho hlas mi dodává sílu, že i já můžu spojit svou melodii s jeho.
Andělé jasní, andělé krásní,
andělé, vyslyšte můj hlas:
vemte mě do nebes, prosím vás!...

Když jsem vycházela z podzemí, Peršan stále seděl roztřesený u vrat a nepřítomně zíral před sebe. Když zaslechl vrznutí vrat, otočil se po zvuku, a když mě spatřil, díval se na mě nevěřícně jako na nějakou nadpřirozenou bytost.
"Anděl hudby zemřel," oznámila jsem mu ponuře a předala mu partituru Dona Juana triumfujícího, "postarejte se prosím, aby s ním nezemřela i jeho hudba!"
***
"Největší hudební záhadou devatenáctého století je tato opera," vykládá náš hudebkář a hledá na internetu video, aby nám mohl pustit ukázku z Dona Juana triumfujícího, "jde totiž o zcela výjimečnou operu, která nejen že není celá - některé listy partitury chybí a nikdo neví, co se s nimi stalo -, navíc ale ani netušíme, kdo je autorem. Opera byla podepsána jen "Erik", což nám toho moc neřekne, bylo k ní připsáno ještě podivnější věnování:
Andělu z budoucnosti
Anděl hudby
Jak jsem ale řekl, netušíme, kdo onen Anděl hudby byl."
"Já ano," ozvu se z předposlední lavice a ukážu na referát visící na zdi, můj referát o Fantomovi Opery.
"To ON!"



"...vysvětlil jsem jí to tedy a a ona porozumněla hned, že se před ní cítím jen jako ubohý pes, připravený zemřít... ale že ona, ona že se může za toho mladého muže vdát, kdy bude chtít, protože plakala se mnou... Ach, darogo... uvědomuješ si... že... když jsem jí tohle řekl, bylo mi, jako bych si vědomě rozťal srdce. Ale ona plakala se mnou... a řekla 'Ubohý, nešťasstný Eriku!'" (Gaston Lerox - Le Fantôme de l'Opéra)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 22. října 2011 v 13:46 | Reagovat

Jé, fantomácký blog. A 'jé' podruhé je dokonce s překlady LND textů. Jsem v nebi...:'D

Ta povídka je úžasná, četla jsem ji jedním dechem a nejvíc mě určitě dostala ta část v Erikově skrýši....tak nějak si ho představuji, poté co ho Christine opustila....mít něco na hlavě, tak to smeknu. :))

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. října 2011 v 15:24 | Reagovat

No, ty překlady nejsou až tak "jé", jsou dost slabé :D
Jsem moc ráda, že se povídka líbila :) Je to takové mé "Já věřím vám!" adresované panu Lerouxovi, protože jeho zpracování Erikova příběhu, ukryté pod tolika filmovými, muzikálovými a knižními verzemi, dneska už nikdo skoro nezná - a pokus alespoň trochu prosvětlit osud (a konec) šíleného i geniálního Erika...
Děkuju ti za návštěvu a za milý komentář :)

3 Lotte Lotte | Web | 22. října 2011 v 15:40 | Reagovat

Věř tomu, že pro mě ty překlady jsou 'jé' protože moje angličtina taky není žádné....'jé' :D (a teď se děsím, kolikrát používám to jedno pitomé slovo)
Ano, všichni pod Fantomem vidí už jen Gerryho a zapomíná se na knihu. Zapomíná se na ni až moc. Já osobně bych ji třeba zařadila do povinné literatury. :D
A za návštěvu vážně není zač. Já tady budu často. :'D

4 Christine Christine | E-mail | Web | 24. října 2011 v 16:53 | Reagovat

Ach můj bože... Tohle bylo něco... něco nádherného. :-) Něco vážně, vážně nádherného. Já skutečně věřím v cestování v čase, myslím, že to jde pomocí Astrálu. Jednou jsem to chtěla zkusit... Chtěla jsem zkusit dostat se do Astrálu, dostat se do devatenáctého století k Opeře la Garniere... Chtěla jsem najít Erika... A říct mu, že na světě existuje někdo, kdo ho miluje... Jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem se tam dostat. Kamarádka to umí, dokonce i ví, jak tam dostat vedle sebe i někoho jiného... Ale ona nechce, abych minulost měnila... :-( jestli se mi to někdy povede... Pak budu nejšťastnější na světě. :-)

Věříš v něj... ? V Erika? Věříš, že existoval... ? Já ano, ale nikdo můj názor nesdílí.

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 24. října 2011 v 17:20 | Reagovat

Děkuju, ráda čtu, že se ti povídka líbila :)
Ať cestování časem je nebo není možné, myslím, že by měly věci zůstat, jak jsou, neměli bychom zasahovat do životů, které už jsou odžité. Tak mě napadá, že je docela otázka, jak by Erik reagoval, kdyby se zčistajasna předním vyloupla holka z jednadvacátého století a vykládala mu o tom, že o něm četla fůru knížek a viděla pár filmů a že ho miluje :D
Ne, ale vážně. Asi by bylo skvělé, kdyby se našel někdo, kdo by mu řekl, že každý - i on - si zaslouží, aby ho měl někdo rád, ale Christine nebyla větší srab nebo horší člověk než my, takže si nejsem jistá tím, jak bychom vlastně reagovaly my na opravdového Erika, živého člověka - ne zidealizovanou postavu.
"Fantóm Opery existoval. (...) Ano, existoval, z masa a kostí, ačkoli budil zdání opravdového fantómu, ..." píše Gaston Leroux v předmluvě své knihy a já nemám důvod mu nevěřit. Sice jde "jen" o román, ale je to román založený na pověstech, které kolovaly a kolují Operou - a jak se říká: na každém šprochu pravdy trochu. Věřím, že Erik opravdu žil, i když možná ne takový, jak nám ho pan Leroux líčí. A i kdyby nežil - je hezké tomu věřit, jen se podívej na nás! Právě jeho postava ispirovala pana Lerouxe a pak další a další spisovatele, režiséry, skladatele - a i nás inspiruje k tomu, abychom snily a tvořily :)

6 Christine Christine | E-mail | Web | 24. října 2011 v 19:30 | Reagovat

Já Lerouxovi plně důvěřuji. :-) Erik musel být znetvořen. A muel být znetvořen hodně, když nemohl žít mezi lidmi. :-) Není nikdo, kdo by nikdy nemiloval. Proto věřím i v Christine Daaé, třebaže se možná jmenovala jinak.
A víš, že Erik podle nových info možná není francouz...?

7 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 24. října 2011 v 20:21 | Reagovat

A odkud ty informace pocházejí? Myslím, že nemůžou být žádné hodnověrné informace, které by jeho původ potvrzovaly nebo vyvracely...
A co na to říká pan Leroux?
"Zaptala jsem se ho, jaké je národnosti a jestli jméno Erik neprozrazuje skandinávský původ. Odpověděl mi, že nemá ani jméno, ani vlast, a že si dal jméno Erik jen tak." - takže ať už byl Erik - jestli byl - jakékoliv národnosti, odmítal jakoukoli svoji příslušnost k lidem, natož pak k nějakému národu. (Jméno je, myslím, zvoleno podle významu - znamená "všemocný vládce")

8 Christine Christine | E-mail | Web | 24. října 2011 v 22:06 | Reagovat

Vím, že to jedna holčina našla na francouzských stránkách. Že se Erikem zabýval nějaký chlápek a podle jistých faktů byl Erik Peršan. V Rouenu jen nějaký čas žil.

9 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 24. října 2011 v 22:28 | Reagovat

A co je to za holčinu? Docela by mě to zajímalo, i když si myslím, že je hloupost tohle koumat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama