Všechno vzhůru nohama aneb Co vy na to, pane Leroux?

7. října 2011 v 22:10 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
Čas od času se mi stane, že narazím na článek, ve kterém se pisatelka svěřuje, že by "fantomovi dala před Raoluem přednost, protože je mnohem víc k sežrání", což je na jednu stranu legrační, ale na druhou stranu mi to ukazuje, jak moc změnil čas a různá filmová zpracování dílo pana Lerouxe k nepoznání. Jasně, není až tolik těch, kterým by na tom záleželo, ale pár nás přece jenom je - a pro nás, statečné hledače pravdy (:D), je tu právě tenhle článek.
S knihou Fantóm Opery, o které jsem vám už dřív psala článek, u ruky se vám vynasnažím shrnout alespoň pár bodů, které jsou v tomhle příběhu často měněny, abychom si pak mohli udělat úplnější představu o fantómu Opery, jak byl poprvé vylíčen :) (Často budu citovat - a to z Fantóma Opery vydaného r. 1973 Ivem Železným, přeložil J.V.Svoboda, takže když budete chtít, můžete si najít i stránku, o které budu zrovna mluvit.)


Než ale začneme, je třeba si vyjasnit, jak vlastně píšeme "FANTOM OPERY". Podle Pravidel českého pravopisu je možná varianta s o i s ó, krátké o je, řekla bych, novější verze, ale není proč se lekat, když vám to Word podvlní. (Stačí mu v klidu vysvětlit, aby to příště nedělal.) Pozor na velká písmena. Pokud mluvíme o postavě, píšeme fantom s malým f, Opery s velkým O. Pokud o knize, budou obě písmena samozřejmě velká.

Fešák Butler? Asi těžko...
Když se podíváme na Gerarda Butlera ve filmu z r. 2004 říkáme si: vážně vypadá tak děsivě, aby se schovával pod Operou? Fantom-fešák, který navíc nasazuje i masku, která by nezakrývala postiženou část jeho obličeje, ale stejně nic neukazuje, je asi nejvýznamnější odchylkou od Lerouxova díla.
Je úžasně hubený a černý kabát mu plandá kolem kostry. Oči má tak hluboké, že skoro ani nerozeznáš nehybné zřítelnice. Je vidět zkrátka jen dvě velké černé díry jako na lebkách mrtvol. Kůži má na kostře napjatou jako kůži na bubnu. K tomu ještě ne bílou, ale odporně žlutou. Nos má tak maličký, že není z profilu vidět, a neviditelnost tohoto nosu je na pohled něco hrozného. Tři nebo čtyři kadeře na čele a za ušima, to je celý jeho účes," vypráví na straně 13 kulisák Josef Buquet. Měla bych ještě doplnit, že Erikovy oči, zapadlé tolik, že je za normálních okolností člověk nevidí, jsou podle Lerouxe ve tmě zlaté a svítí. Děsivé, co?
A co maska?
Nehrozí vám tu žádné nebezpečí, ale nesmíte se dotýkat masky!" říká na straně 116 Erik Christine. Jak ale vypadala jeho maska? Filmaři zatím vypracovali nekonečné množství masek, které jsou ve většině bílé, což by myslím bylo pro fantoma nepraktické.
Pro vytvoření určitější představy nám může pomoct Christinino vyprávění na střeše Opery (str. 120):
Nemohla jsem vidět pod škraboškou oči a to jen zvyšovalo pocit stísněnosti, který jsem měla, když jsem kladla otázky tomu tajemnému čtverci černého hedvábí. Pod látkou na dolním konci škrabošky se však objevila první, druhá, třetí, čtvrtá slza.
Z Peršanova vyprávění se později dovídáme, že když vyšel Erik na denní světlo, masku nenosil, ale nasazoval si nos z lisovaného papíru, takže pak vypadal "skoro snesitelně na pohled".

Je to tak, Christino!... Nejsem ani anděl, ani génius, ani fantóm... Jsem Erik!
V některých knihách a filmech je Erikovi dokonce přidáváno příjmení (např. Destler ve filmu z r. 1989 nebo nepochopitelné Mühlheim v knize Fantom Manhattanu od Fredericka Forsytha), jak to ale s Erikovým jménem bylo doopravdy? "Pomůže" nám opět Christine (str. 120):
Zeptala jsem se ho, jaké je národnosti a jestli jméno Erik neprozrazuje sklandinávský původ. Odpověděl mi, že nemá ani jméno, ani vlast, a že si dal jméno Erik jen tak.
Tak, tady to máte... A zas víme o něco míň :D

A co Erikův sok?
I postava Raoula bývá často měněna, zatím jsem se nesetkala s Raoulem takovým, jaký je v knize.
Nesmělost tohoto námořníka - skoro mě to svádí říct: jeho prostoduchost - byla nápadná, píše pan Leroux, v našem případě na straně 22. Vypadal, jako by večer utekl z chůviných rukou. Protože byl oběma sestrami i starou tetou hýčkán, zůstaly mu z této čistě žeské výchovy mravy téměř nevinné a půvab dosud neposkvrněný. Bylo mu v té době něco přes jednadvacet let, a vypadal na osmnáct. Měl světlý knírek, krásné modré oči a dívčí pleť.
Postava Raoula je vlastně úchvatná. Raoul je až naivně romantický, přesto ale ukáže nesmírnou odvahu a rozhodnost. Navíc je pro svou lásku ochotný položit život, za což mu u mě přibylo malé plus :)
Raoula vychovával většinu jeho života hlavně jeho bratr, hrabě Filip, protože o rodiče přišli, Raoul s Filipem měli nádherný bratrský vztah.

Christine byla blond!
Zatímco dobrý otec Daaé vyprávěl tyto báje, díval se Raoul na Christininy modré oči a zlaté vlasy," píše se na stránce 50. Takže pá-pá Christiny-brunety! Já vím, je to jen drobnost, o to víc mě ale udivuje, že skoro v žádném filmu nebývá akceptována.

Staří přátelé...
Raoul a Christine se znali už od dětství, jak ale došlo k jejich seznámení? Odpověď najdeme na straně 49:
A tomu všemu vévodil prudký vítr, který odnesl Christininu stuhu do moře. Christine vykřikla a vztáhla ruce, ale stuha byla už daleko ve vlnách. Christina slyšela hlas, který jí říkal:
"Nebojte se, slečno, vylovím vám stuhu z moře."
A spatřila malého chlapce, jak udatně běží navzdory rozhořčenému volání a varování ctihodné dámy v černém. Chlapec vběhl oblečený do moře a přinesl Christině stuhu. Ale jak chlapec i stuha vypadali! Dáma v černém se nemohla uklidnit, ale Christina se smála z celého srdce a objímala chlapce.
Tím chlapcem samozřejmě nebyl nikdo jiný než vikomt Raoul de Chagny. Stali se z nich skvělí kamarádi, po nějaké době se ale jejich cesty rozešly.
Viděli se znova o tři léta později, čteme na straně 51, byli už téměř dospělí. Setkali se opět v Perrosu a v Raoulovi zanechalo jejich setkání dojem, který jej provázel celý život.
(...)
Když se na okraji cesty loučili, políbil Raoul způsobně Christininu rozechvělou ruku a řekl: "Nikdy na vás, slečno, nezapomenu!" A odešel, lituje těchto velkých slov, protože si dobře uvědomoval, že Christina Daaé nemůže být ženou vikomta de Chagny.

Nadaná mrcha, tahle Carlotta!
Jediné, na čem se filmaři ohledně španělské pěvkyně Carlotty shodli, je její povaha - ve všech filmech je to mrcha se vším všudy. Pokaždé se ale liší její původ, postavení, někdy je jí dokonce upírán její talent. Jak to s ní vlastně bylo, se dovídáme na stránce 68:
Carlotta neměla srdce ani duši. Byla jen nástrojem. Jistě podivuhodným nástrojem. Její repertoár obsahoval všechno, k čemu mohla ctižádost svádět velkou umělkyni stejně dobře u německých mistrů jako u Italů nebo Francouzů. Až dosud nikdo nikdy neslyšel Carlottu zpívat falešně, nikdy jí nescházel hlasový dojem, potřebný k vyjádření kterékoli pasáže jejího bohatého repertoáru.
Nicméně, jak Erik o pěvkyni napsal ředitelům Moncharminovi a Richardovi, Carlotta zpívala jako stroj.

Ropucha, lustr a prokletý sál
Jak se ale stane, že takové pěvkyni jako je la Carlotta selže hlas?
V knize fantóm dává ředitelům Opery určité rozkazy (mimo jiné by rád slyšel Christine v hlavní roli) a varuje je, že pokud nebudou jeho požadavky splněny, uvedou ředitelé operu v prokletém sále. Ve stejné době čte podobný "líbesbríf" i Carlotta, je jí prostě oznámeno, že by neměla večer zpívat, jelikož je nachlazená. Ani ředitelé (kteří si dokonce dovolí dřepnout si do lóže číslo pět), ani Carlotta ale neuposlechnou, aniž by tušili, co tím způsobí…
Nic netušící Carlotta čistě a přirozeně zpívá svou roli, ze zpěvaččiných úst se linou jasné tóny, když v tom…! (str. 75)
Z těchto úst vylezla…
…ropucha!
Hrozná, ohyzdná, šupinatá, slizká, zpěněná, ječící ropucha!...
(…)
Správně se domýšlíte, že se dá mluvit o ropuše jen obrazně. Nebylo ji vidět, ale zato slyšet ji bylo ažaž! Kvák!
(…)
(78)Oba ředitelé dopadli znovu na sedadla a neodvažovali se ani obrátit; neměli k tomu sil. Fantóm se jim smál za zády. A nakonec slyšeli zřetelně pravým uchem jeho hlas, prapodivný hlas, hlas bez úst, který říkal:
Zpívá dnes večer, aby shodila lustr!

Co následovalo pak, je vám jistě jasné. Obrovský křišťálový lustr se zničehonic utrhl a dopadl přímo na hlavy nicnetušících diváků. Zemřela pod ním jediná osoba - jistá domovnice, která měla v Opeře nahradit paní Giryovou. Jak se ale může něco takového stát zkušené zpěvačce s hlasem, jako byl ten Carlottin?
Odpoví nám sám Erik (str. 209):
A teď, ráz dva!... můj hlas je v Carlottině hrdle, ve zlatém hrdle, křišťálovém Carlottině hrdle, slovo na to!... Co říká? Říká "To jsem já, ropucha! To já zpívám: Však slyším hlas… kvák… hlas, který zpívá… kvák!" A téď, ráz dva, můj hlas přišel k židli fantómovy lóže… a říká: "Carlotta dnes večer zpívá, aby shodila lustr!"
Tak je to - "trocha" břichomluvectví, toť vše!

Nedotýkejte se mě, jsem Rudá smrt!
Maškarní ples, to je kapitola sama pro sebe. Filmaři zatím, zdá se, opakují to, co jejich předchůdci - fantóm přichází na ples v honosném obleku a s maskou, která vypadá jako umrlčí lebka. Zatím jsem se nesetkala se zpracováním, ve kterém by byl Erik BEZ MASKY, tak jako v knize, snad proto, že téměř žádný filmový Erik, snad s výjimkou Lona Chaneyho ve filmu z r. 1925, nevypadá jako Erik knižní.
Na maškarní ples pozvala Christine Raoula dopisem, který najdeme na straně 85:
Milý příteli,
buďte pozítří o půlnoci na maškarním plese Opery v salónku, který je za krbem velkého foyeru; stůjte u dveří vedoucích k Rotundě. Neříkejte o této schůzce nikomu na světě. Oblecte si bílé domino, dobře se maskujte. Při mém životě, ať vás nikdo nepozná!
Christina
Christine žila totiž nějakou dobu v Erikově domě u jezera, maškarní ples byl možnost, jak si promluvit s Raoulem. Na plese byl i Erik, v pověstném převleku Rudé smrti (snad inspirováno povídkou Maska červené smrti od Edgara Allana Poea) - str. 88:
Tato osoba měla dlouhý šarlatový oděv a na umrlčí hlavě ohromný klobouk s péry. Nápodoba umrlčí lebky byla výborná. Kumštýřská chasa jí holdovala a blahopřála… vyptávala se, u kterého mistra, v kterém ateliéru, často navštěvovaném Plutem, udělali, nakreslili a nalíčili tak krásnou umrlčí lebku. I sama "Smrtka" to musela uznat. Člověk s umrlčí hlavou, pernatým kloboukem a v šarlatovém odění vlekl za sebou ohromný plášť z rudého veluru, jehož plamen se táhl královsky po parketu. A na tom plášti byl zlatými písmeny vyšitý nápis, který každý četl a opakoval nahlas: "Nedotýkejte se mne. Jsem Rudá smrt!..."
Umrlčí lebka ale nebyla nijak nalíčena, což zjišťujeme i díky Raoulovi, který Erika poznal:
Raoulovi uklouzl výkřik: "Umrlčí hlava z Perrosu!" Poznal ji…


Dobrý den, můžeme dál?
A co Erikův "dům u jezera"? Z knihy se dovídáme, že se nachází v prostoru mezi dvojitou zdí (která tam vážně je - to kvůli vodě z podzemního jezera).
...protože Erik jako jeden z prvních vedl zednické práce u stavitele Opery Filipa Garniera (autor z nějakých důvodů zaměnil architektovo křestní jméno) a pracoval tajemně dál, úplně sám, v době, kdy byly práce úředně zastaveny…


Držte ruku ve výši očí!
V knize se dovídáme i o magické pandžábské smyčce, která má být podle všeho vyrobena z kočičích střev. Při sestupu do podzemí radí Peršan Raoulovi, aby držel bambitku před očima, jako by chtěl střílet, když vikomt namítne, že tak dlouho nevydrží, říká mu Peršan, aby si bambitku strčil třeba do kapsy, ale aby hlavně pořád držel ruku ve stejné pozici - ve výši očí. (O pandžábské smyčce se můžete dozvědět víc v článku Ruku ve výši očí! aneb jak na pandžábské laso.)


Malá Lotte myslela na všechno a na nic…
Jak tak koukám, článek se mi docela rozrostl, proto popovídám na závěr už jen o malé Lotte.
(50)Malá Lotte myslela na všechno a na nic. Vznášela se jako tažný pták ve zlatých paprscích slunce a na světlých kadeřích měla jarní věneček. Její duše byla tak jasná, tak modrá, jako její pohled. Lnula ke své matce, starala se věrně o svou panenku, pečovala pozorně o své šaty, o červené střevíčky a o housle, ale ze všeho nejraději poslouchala při usínání Anděla hudby.
Pohádka o malé Lotte je jedna z mnoha, které vyprávěl otec Daaé dceři a jejímu kamarádovi.
Malou Lotte si Leroux "vypůjčil" z básně První dětský zármutek od básníka Andrease Muncha. (Něco víc můžete zjistit tady, samotnou báseň pak tady)

Končím svůj článek poslední citací (z poslední stránky) knihy pana Lerouxe a doufám, že se našlo alespoň pár těch, které alespoň trochu zaujal :)

Ubohý, nešťastný Erik! Máme ho litovat? Máme ho proklínat? Nechtěl nic jiného než být jako ostatní! Byl však příliš ohyzdný! Musel svého génia skrývat nebo ho propůjčit zlu, zatímco s obyčejnou tváří by byl jedním z nejšlechetnějších z lidského rodu. Měl srdce, jež mohlo obsáhnout pozemskou říši, a musel se nakonec spokojit sklepením. Rozhodně zaslouží fantóm Opery soucit!

Vaše

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fanta Light Fanta Light | Web | 13. února 2012 v 13:49 | Reagovat

když jsi to takhle začala mám taky otázku - políbila ho vůbec? Jako Chris myslím.. pokud si dobře vzpomínám (a takové hovadiny si pamatuju vždycky :-D ) řekla erik u nádera že plakala... ble ble ble.. sundala masku.. další žvásty a pak že ho POLÍBILA, políbila NA ČELO! Mohla bys mi to pls ověřit?
odpověď mi hod klidně na blog do posledního článku.

2 BarbaraJane BarbaraJane | 13. února 2012 v 17:58 | Reagovat

Tak jsem to našla přesně a do slova! :D
"Dokonce si myslím, darogo, že trochu... och, ne moc... ale trochu... jako živá snoubenka ke mně naklonila čelo... A... a... já ji políbil! Já! Já! Já! Nebyla mrtvá! Zůstala naprosto přirozeně vedle mě a já jsem ji políbil, takhle... na čelo... Ach, jak je to krásné, darogo, někoho líbat!"
Takže tak. :D

3 phantomlovers phantomlovers | 13. března 2012 v 12:39 | Reagovat

krásný článek, fakt se moc povedl. Taky mě dost štve že se všichni zamilovali do fantoma á la Gerard Butler protože jako fantom je strašně sexy a přitažlivý - což by Erik být neměl. Měl by být odpudivý, ohyzdný, strašidelný, ale jo přiznávám že na tom filmu taky ujíždím. No všiml jsem si jedné chyby. Gaston Leroux PHILLIPA Garniera nepřejmenoval. Ať se podíváš kamkoliv, najdeš si, že architekt Opery Garnier je Charles Garnier. Phillipe Garnier je novinář, spisovatel a překladatel, který se narodil roku 1949 a první základní kámen Opery garnier byl položen roku 1862... Ale jinak boží článek

4 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 13. března 2012 v 19:46 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se líbil :)
Však jsem psala, že změnil jméno ARCHITEKTOVI. O Phillipovi Garnierovi jsem bohužel v životě neslyšela (konec konců toho Leroux nemohl potkat ani kdyby se na hlavu stavěl), ale samozřejmě jako správná fantomačka vím, kdo byl architektem Opery Garnier :)

5 "Fantomka" "Fantomka" | 3. října 2012 v 21:45 | Reagovat

Hele lidi, jasně že byl znatvořenej, ale to, jak to popsal Leroux, je podle mě absolutní blbost.Budu citovat z knihy Fantom Manhattnu: "Když člověk čte tuto knihu, má chuť udělat přesně to, co udělal A.L. Webber-vzít tlustou modrou tužku a všechny nejnesmyslnější pasáže vyškrtat." a přesně tohle, tedy Erikův vzhled je ta jedna z nich- je jasné, každý člověk má v oku viditelné bělmo, duhovku a zornici, za druhé- to s tím nosem...taky ptákovina- o ten nos mohl jedině přijít, tak, že mu ho někdo usekl, tzn. bylo by to vidět. Ale příliš malý nos,že není vidět? Hlouposti. A že vypadal jako kostlivec nebo umrlec-mohl být hubený, ale ta tvář- jediné "znetvoření" by mohlo být maximálně to, že by tam měl vystouplé žíly. Proto to taky Webber takhle udělal- ten film je zfilmovaný muzikál, kde má fantom znetvořenou půl tváře, což je podle mě mnohem realičtičtější něž nějaký "umrlec". Omlouvám se, vím že půlka fanoušků F.O. nesnáší F. Forshytovu knihu, ale několik faktů z ní je fakt docela logických. :-D

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 3. října 2012 v 22:03 | Reagovat

Ó ano, zrovna tohle mi na Forsythovi vadí - že ryje do Lerouxe, ačkoliv on je tím, kdo na to má nejmenší právo...
Já si nemyslím, že je to nereálné, spíš pro nás nepředstavitelné, což je právě to, co dělá Erikův vzhled tak děsivým. Ovšemže vím, na čem staví film z roku 2004 - nekritizuju tu muzikál, který miluju. Vlastně tenhle článek vůbec není o kritice, spíš o objasnění toho, jak vypadal Fantom Opery - myslím dílo jako takové - na počátku, než se mnoha zpracováními přetvořil.

Tak jako tak ráda vidím tvůj příspěvek do diskuze. Fantomáků není nikdy dost! :D

7 Lotte Lotte | Web | 4. října 2012 v 8:49 | Reagovat

Nechce se mi věřit, že by tímhle způsobem Webber tvořil svůj muzikál, ale to už žádná z nás nezjistí. :D
Je možné, že si Leroux pro strašidelnost Erikův zjev trochu přibarvil, no nicméně znetvořený být musel, jinak na světě není důvod, který bych pochopila, aby žil v podzemí. :D

Tak, tak, fantomáků není nikdy dost! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama