Mí nejdražší!
V úvodu svého článku bych ráda vyslovila poděkování za aktuální téma týdne, které je pro mě tak osobní záležitostí (lidově řečeno "takovou srdcovkou"), že jsem prostě musela odložit ty tuny slovíček z němčiny na neurčito (přesněji na pět minut před hodinou) a pustit se do psaní. Takže tisíceré díky za tohle osvobození, za dodání síly k zpřetrhání nepříjemných pout v podobě povinnosti, která je mi tak proti srsti. Jak já tu němčinu nemám ráda! (Tenhle pocit mívám pokaždé, když se učím slovíčka, není to zvláštní?)
Teď ale k tomu, proč jsme se tu sešli, k mé oblíbené knižní postavě, v mém případě spíš typu postavy. Myslím, že je skoro nemožné si nevšimnout, co je hlavním tématem mého blogu. Nemíním tu ale teď básnit o postavě, o které tu najdete v každém článku alespoň kratičkou zmínku, spíš bych ráda vysvětlila, co mě zrovna na Erikovi tak zaujalo a jaké další postavy si získaly mou přízeň. Přece jenom si svět alespoň malé objasnění zaslouží, když se to vezme kolem a kolem, jsem sedmnáctiletá holka, co vede blog o šílenci, co vypadá jako chodící mrtvola, žije o dost hloub než bývá průměrný sklep, domů vesluje a mluví o sobě ve třetí osobě. Kdyby vás to zajímalo, pak ano, jsem zcela normální.
Možná by se dal u člověka s tak silnými sklony k pláči při každé příležitosti očekávat dojemný článek o tom, že mám v oblibě milé blond mladíky, co se usmějou a hodí modrým okem a všechno zlo roztaje, opak je ale pravdou. Je to trochu zvláštní, ale klasičtí "klaďasové" nebo hezcí oblíbenci dam jsou mi proti srsti. Nemám ráda naivního a směšně hrdinského rozumbradu D'Artagnana, nikdy jsem nepřišla na chuť ochotným a milým mladíkům, jako je doprovod dam v Dekameronu, mladému Wertherovi bych se možná smála, nebýt té jeho sebevraždy. Ani ženské hrdinky "samý úsměv, ctnost a dobré mravy" mi nepřijdou nijak zajímavé.
Ale když se mi dostane do ruky kniha, které dominuje charismatický hrdina s tajuplnou minulostí, který sice není klaďas, ale má tolik šarmu a osobitosti, kolik ho schází těm neslaným nemasným miloušům sladkých románů, pak čtu jedním dechem, hltám každé hrdinovo slovo. Vyděděnec společnosti, muž obestřený tajemstvím, výjimečná osoba, byronský hrdina - to je můj typ postavy.
Jak jsem řekla, nijak mě neuchvátil D'Artatgnan, i když mi v naší "mušketýrské partě" na základce bylo přisouzeno jeho jméno. Ale takový Athos! Co o něm z počátku víme? Známe otce, původ, naivně dětské sny a ideály jako u jeho gaskoňského přítele? Ne, ale od prvního okamžiku tušíme hlubokou povahu, inteligenci, šarm a úchvatný smysl pro čest. Postupně se nám poodhalí něco málo z minulosti hraběte de la Fére, dovídáme se o zklamání v lásce, což jen posiluje okouzlení tohle postavou.
Nebo takový hrabě Monte Christo! Ze zamilovaného mladíčka zrada, potupa a utrpení vymodeluje tajemného hraběte, který se zdá všemocný a který za maskou úsměvu prahne po pomstě. Aniž by o jeho pomoci někdo věděl, zachrání několik lidí, stejně tak ale dovede s kamennou tváří mučit ty, kdo připravili muka jemu. Bezcharakterní člověk, kterému utrpení zničilo všechny city? Ale prosím vás! Byl by někdo takový ochoten obětovat vlastní život, aby ušetřil mladého Alberta?
O krysaři jsem vám už vyprávěla, když si ale na něj vzpomenu, pořád mě fascinuje. Ano, to je on, ten, kdo na mě může zapůsobit! Ač ho ostatní potřebují, opovrhují jim, on jim oplácí stejnou mincí. Je mlčenlivý, když ale promluví, je jeho řeč plná ironického bodavého vtipu, který se vždy trefí do černého. Není ale z kamene, dokáže se zamilovat a své lásce je schopný obětovat cokoliv. A právě ztráta milované ho dožene k činu, který bychom snad mohli odsoudit, kdybychom předtím nesledovali krysařův osud, pocity, myšlenky.
Ještě chvíli zůstaneme v Německu, kde žila (žije) jediná ženská postava, která se u mně probojovala mezi ty, o jejichž osudu jsem už tolikrát přemýšlela. Asi je jen málo těch, kdo by aspoň jednou jedinkrát neslyšeli o Loreley. Podle původní pověsti šlo o kouzelnici, co svou krásou a úchvatným zpěvem přiměla lodníky k tomu, aby narazili na skály (jde o skálu jmeném Loreley, vyčnívající z Rýna kdesi ve spolkovém státě Porýní-Falc). Když byla kouzelnice za své zločiny odsouzena, žádala, aby se mohla naposledy podívat ze své skály na Rýn, když ale na skálu došla, bez rozmýšlení se vrhla dolů. V básni Heinricha Heine se setkáváme s Loreley jako s divukrásnou vílou, nikde se ale nepíše o tom, proč vlastně lodníky zabíjela. Pomsta? Zhrzená láska? Kletba? "Und das hat mit ihrem Singem die Loreley getan" (a to svým zpěvem způsobila Loreley) píše Heine. Hm, to je jednoduché, hodit to na chudáka holku. Kdo ale nutil lodníky, aby čučeli na cizí holku na skále? Myslíte si, že ji těšilo hnát ty hlupáky do záhuby? Já osobně věřím tomu, že Loreley nebyla úplně na vině...
Postavou, která si mě získala a podmanila naprosto a dokonale, je démon Michaila Jurjeviče Lermontova. Když jsem o téhle postavě vyprávěla před třídou, v návalu nervozity jsem prohlásila, že mě tahle postava zaujala, protože je to takový "pratatíček fantoma". Ne že by to nebyla pravda, něco na tom bude, ale tohle není to, co jsem chtěla říct. Démon je nesmírně zajímavá postava. Měl by to být záporák, vždyť co je zápornějšího než zlý duch? Jenže on se zamiluje a najednou mu nestačí být skoro všemocný a nesmrtelný. Klidně by se vzdal nesmrtelnosti a všeho kolem, jen být s Tamarou a být jí milován! Když ji ale políbí, ona mu umírá v náručí... A on? Zlomený a nešťastný dál bloudí bezcílně prázdnotou bez naděje na vysvobození...
Tím se dostávám k Erikovi, fantómu Opery. Jestli byl zlý, jestli to byl vrah? Ano, zabil, ale "vrahu" bych mu nikdy neřekla. Můžeme soudit člověka, kterého společnost zahnala hluboko pod zem, donutila ho uzavřít se do sebe, ohradit se proti všemu a všem, připravila ho o rozum? Říká se, že každý si zaslouží druhou šanci. Co má ale duše dělat, když se jí nedostane ani té první? Přesto nebyl úplně zlomený světem, stále měl naději, věřil, že si zaslouží lásku. Ten nešťastník si ale pro svou lásku vybral dítě, krásného andílka, který nedokázal vyjmout ze změti citů a pocitů skrčenou duši, dát jí prostor, aby se narovnala, přidat křídla, aby vzlétla. Ale Christine nemůžeme mít nic za zlé. Ruku na srdce, vy, kdo se oháníte prázdnými větami o tom, že byste s Erikem zůstaly. Vážně při těchhle silných slovech myslíte na šeredného muže, který pološílený zklamáním nad světem zabíjí všechny, kdo mu stojí v cestě?
Na závěr trocha odlehčení zhuštěné atmosféry. Literatura (a filmy) vymodelovaly hned několik Eriků. Přiznávám, že jsem si třeba Erika Susan Kay zamilovala, i když je mi jasné, že s tím Lerouxovým má pramálo společného. V knize Fantom Manhattanu F. Forsytha mi ale přijde natolik "nefantomovský", že musím naprosto souhlasit s tímhle obrázkem, který jsem našla na deviantartu.
A co vy a knižní postavy?
Přátelé i nepřátelé, fantomáci i bezvěrci!
vytíženosti a nedostatku času jsem vložila článek naposledy před týdnem a kousek"! :D
