Listopad 2011

Hon na černokněžníky aneb diskriminace v pohádkách

28. listopadu 2011 v 20:59 | BJ |  Já a zase já
Já vám něco povím, chcete?
...
Ale noták, neblbněte, když řeknete, že ne, píšu tohle zbytečně!
Ještě to moc lidí neví, ale je jen otázkou času, kdy se bulvár o mých plánech do budoucna dozví. Až já totiž budu velká, budu čarodějnicí. Ne jako Bibi Blogsberg, ne jako Hermiona, ani jako naše chemikářka. Spíš třeba jako Lorelei (podle původní pověsti totiž šlo o divukrásnou kouzelnici). Budu chodit s hlavou hrdě vztyčenou v krásných splývavých šatech (možná třpytivých?), vlasy nebudu muset nikdy spoutávat gumičkou a když se mi zachce, jen mávnu rukou a jednoduše se stane, co jen se mi zachce (a teď se mi zachtělo mávnutím rukou, kterým jsem doprovázela psaní, rozbít hrnek :-/).
A víte, co se mi zachce jako první? Změnit čarodějnicím označení.

Téma týdne, které nemůžu ignorovat aneb Můj typ hrdiny

21. listopadu 2011 v 22:42 | BJ |  Já a zase já
Mí nejdražší!
V úvodu svého článku bych ráda vyslovila poděkování za aktuální téma týdne, které je pro mě tak osobní záležitostí (lidově řečeno "takovou srdcovkou"), že jsem prostě musela odložit ty tuny slovíček z němčiny na neurčito (přesněji na pět minut před hodinou) a pustit se do psaní. Takže tisíceré díky za tohle osvobození, za dodání síly k zpřetrhání nepříjemných pout v podobě povinnosti, která je mi tak proti srsti. Jak já tu němčinu nemám ráda! (Tenhle pocit mívám pokaždé, když se učím slovíčka, není to zvláštní?)
Teď ale k tomu, proč jsme se tu sešli, k mé oblíbené knižní postavě, v mém případě spíš typu postavy. Myslím, že je skoro nemožné si nevšimnout, co je hlavním tématem mého blogu. Nemíním tu ale teď básnit o postavě, o které tu najdete v každém článku alespoň kratičkou zmínku, spíš bych ráda vysvětlila, co mě zrovna na Erikovi tak zaujalo a jaké další postavy si získaly mou přízeň. Přece jenom si svět alespoň malé objasnění zaslouží, když se to vezme kolem a kolem, jsem sedmnáctiletá holka, co vede blog o šílenci, co vypadá jako chodící mrtvola, žije o dost hloub než bývá průměrný sklep, domů vesluje a mluví o sobě ve třetí osobě. Kdyby vás to zajímalo, pak ano, jsem zcela normální.
Možná by se dal u člověka s tak silnými sklony k pláči při každé příležitosti očekávat dojemný článek o tom, že mám v oblibě milé blond mladíky, co se usmějou a hodí modrým okem a všechno zlo roztaje, opak je ale pravdou. Je to trochu zvláštní, ale klasičtí "klaďasové" nebo hezcí oblíbenci dam jsou mi proti srsti. Nemám ráda naivního a směšně hrdinského rozumbradu D'Artagnana, nikdy jsem nepřišla na chuť ochotným a milým mladíkům, jako je doprovod dam v Dekameronu, mladému Wertherovi bych se možná smála, nebýt té jeho sebevraždy. Ani ženské hrdinky "samý úsměv, ctnost a dobré mravy" mi nepřijdou nijak zajímavé.
Ale když se mi dostane do ruky kniha, které dominuje charismatický hrdina s tajuplnou minulostí, který sice není klaďas, ale má tolik šarmu a osobitosti, kolik ho schází těm neslaným nemasným miloušům sladkých románů, pak čtu jedním dechem, hltám každé hrdinovo slovo. Vyděděnec společnosti, muž obestřený tajemstvím, výjimečná osoba, byronský hrdina - to je můj typ postavy.
Jak jsem řekla, nijak mě neuchvátil D'Artatgnan, i když mi v naší "mušketýrské partě" na základce bylo přisouzeno jeho jméno. Ale takový Athos! Co o něm z počátku víme? Známe otce, původ, naivně dětské sny a ideály jako u jeho gaskoňského přítele? Ne, ale od prvního okamžiku tušíme hlubokou povahu, inteligenci, šarm a úchvatný smysl pro čest. Postupně se nám poodhalí něco málo z minulosti hraběte de la Fére, dovídáme se o zklamání v lásce, což jen posiluje okouzlení tohle postavou.
Nebo takový hrabě Monte Christo! Ze zamilovaného mladíčka zrada, potupa a utrpení vymodeluje tajemného hraběte, který se zdá všemocný a který za maskou úsměvu prahne po pomstě. Aniž by o jeho pomoci někdo věděl, zachrání několik lidí, stejně tak ale dovede s kamennou tváří mučit ty, kdo připravili muka jemu. Bezcharakterní člověk, kterému utrpení zničilo všechny city? Ale prosím vás! Byl by někdo takový ochoten obětovat vlastní život, aby ušetřil mladého Alberta?
O krysaři jsem vám už vyprávěla, když si ale na něj vzpomenu, pořád mě fascinuje. Ano, to je on, ten, kdo na mě může zapůsobit! Ač ho ostatní potřebují, opovrhují jim, on jim oplácí stejnou mincí. Je mlčenlivý, když ale promluví, je jeho řeč plná ironického bodavého vtipu, který se vždy trefí do černého. Není ale z kamene, dokáže se zamilovat a své lásce je schopný obětovat cokoliv. A právě ztráta milované ho dožene k činu, který bychom snad mohli odsoudit, kdybychom předtím nesledovali krysařův osud, pocity, myšlenky.
Ještě chvíli zůstaneme v Německu, kde žila (žije) jediná ženská postava, která se u mně probojovala mezi ty, o jejichž osudu jsem už tolikrát přemýšlela. Asi je jen málo těch, kdo by aspoň jednou jedinkrát neslyšeli o Loreley. Podle původní pověsti šlo o kouzelnici, co svou krásou a úchvatným zpěvem přiměla lodníky k tomu, aby narazili na skály (jde o skálu jmeném Loreley, vyčnívající z Rýna kdesi ve spolkovém státě Porýní-Falc). Když byla kouzelnice za své zločiny odsouzena, žádala, aby se mohla naposledy podívat ze své skály na Rýn, když ale na skálu došla, bez rozmýšlení se vrhla dolů. V básni Heinricha Heine se setkáváme s Loreley jako s divukrásnou vílou, nikde se ale nepíše o tom, proč vlastně lodníky zabíjela. Pomsta? Zhrzená láska? Kletba? "Und das hat mit ihrem Singem die Loreley getan" (a to svým zpěvem způsobila Loreley) píše Heine. Hm, to je jednoduché, hodit to na chudáka holku. Kdo ale nutil lodníky, aby čučeli na cizí holku na skále? Myslíte si, že ji těšilo hnát ty hlupáky do záhuby? Já osobně věřím tomu, že Loreley nebyla úplně na vině...
Postavou, která si mě získala a podmanila naprosto a dokonale, je démon Michaila Jurjeviče Lermontova. Když jsem o téhle postavě vyprávěla před třídou, v návalu nervozity jsem prohlásila, že mě tahle postava zaujala, protože je to takový "pratatíček fantoma". Ne že by to nebyla pravda, něco na tom bude, ale tohle není to, co jsem chtěla říct. Démon je nesmírně zajímavá postava. Měl by to být záporák, vždyť co je zápornějšího než zlý duch? Jenže on se zamiluje a najednou mu nestačí být skoro všemocný a nesmrtelný. Klidně by se vzdal nesmrtelnosti a všeho kolem, jen být s Tamarou a být jí milován! Když ji ale políbí, ona mu umírá v náručí... A on? Zlomený a nešťastný dál bloudí bezcílně prázdnotou bez naděje na vysvobození...
Tím se dostávám k Erikovi, fantómu Opery. Jestli byl zlý, jestli to byl vrah? Ano, zabil, ale "vrahu" bych mu nikdy neřekla. Můžeme soudit člověka, kterého společnost zahnala hluboko pod zem, donutila ho uzavřít se do sebe, ohradit se proti všemu a všem, připravila ho o rozum? Říká se, že každý si zaslouží druhou šanci. Co má ale duše dělat, když se jí nedostane ani té první? Přesto nebyl úplně zlomený světem, stále měl naději, věřil, že si zaslouží lásku. Ten nešťastník si ale pro svou lásku vybral dítě, krásného andílka, který nedokázal vyjmout ze změti citů a pocitů skrčenou duši, dát jí prostor, aby se narovnala, přidat křídla, aby vzlétla. Ale Christine nemůžeme mít nic za zlé. Ruku na srdce, vy, kdo se oháníte prázdnými větami o tom, že byste s Erikem zůstaly. Vážně při těchhle silných slovech myslíte na šeredného muže, který pološílený zklamáním nad světem zabíjí všechny, kdo mu stojí v cestě?



Na závěr trocha odlehčení zhuštěné atmosféry. Literatura (a filmy) vymodelovaly hned několik Eriků. Přiznávám, že jsem si třeba Erika Susan Kay zamilovala, i když je mi jasné, že s tím Lerouxovým má pramálo společného. V knize Fantom Manhattanu F. Forsytha mi ale přijde natolik "nefantomovský", že musím naprosto souhlasit s tímhle obrázkem, který jsem našla na deviantartu.



A co vy a knižní postavy?



West Side Story - Romeo, Julie a jejich "americký sen"

20. listopadu 2011 v 22:13 | BJ |  Muzikály (ON a nejen on)
Přátelé i nepřátelé, fantomáci i bezvěrci!
Víkend pomalu umírá, aby udělal místo novému týdnu, a já jsem se rozhodla s ním rozloučit (a poděkovat za trochu toho volna) článkem o dalším z muzikálů, které se dají bez přehánění označit slovem legendární. Tím muzikálem, který si vysložil své místo v mé rubrice Muzikály (ON a nejen on) není žádný menší než West Side Story hudebního skladatele Leonarda Bernsteina.
Tenhle muzikál jsem doteď nepěkně ignorovala, což ode mě bylo vážně hloupé. Honila jsem se za všemožnými (často nemožnými) filmy o fantomu Opery, plýtvala slovy na slabé Tři mušketýry, jednoduše jsem plnými hrstmi vyhazovala drahocenné minuty a hodiny, které jsem mohla krásně věnovat třeba WSS, dokud mi moje vlastní maminka - zarytý odpůrce muzikálů - neoznámila, že jestli jsem neviděla West Side Story, mám obrovskou díru ve vzdělání. Tohle zjištění mne donutilo zpytovat svědomí a rychle se shánět po téhle legendě. Zpočátku jsem se bála, že absence titulků (jelikož jsem tele a stáhla si WSS jen tak bez ničeho) mi znemožní porozumět ději, ale jak nedávno řekl jeden můj kamarád: "Na hudbě je krásné, že jí rozumí všichni." To bezpochyby platí i pro tanec, který je šperkem zdobícím WSS, takže jsem dokonale rozumněla i já, nulový angličtinář, dokonce si troufám tvrdit, že titulky u muzikálu člověka jen rozptylují a odvádí jeho pozornost od hudby.

Díky za každé volné ráno

16. listopadu 2011 v 20:54 | BJ |  Já a zase já
Jsem opět tu, sedím za počítačem s hrnkem voňavého čaje a s nepopsatelným pocitem uvolnění a klidu naslouchám tomu tak vzácnému zvuku kolem. Slyšíte to taky? Ááááách...! To božské ticho, kdy člověku nepobíhají hlavou splašené goniometrické funkce ani pološílený Ohm se svým zákonem... Nááádhera! Před chvílí mi od levého ucha k pravému proběhla ozvěna otázky, kterou den co den doprovázím rvaním vlasů z hlavy (divím se, že ještě nejsem plešatá): "Z čeho zítra píšeme?" V reakci na tuhle nemístnou a nevítanou otázku prořízl ticho můj šílený smích, který by mi mohl i modrohlavý (a plešatý, což dokazuje, že je to vzdělaný člověk) Fantomas závidět. Chachá! Zítra se nejde do školy!

Notre-Dame de Paris - Vítejte v čase katedrál! (Malý výlet do dob, kdy byla Opéra Garnier ještě na houbách)

8. listopadu 2011 v 22:11 | BJ |  Muzikály (ON a nejen on)
Nejdražší čtenáři, lidé dobrých mravů a vybraného vkusu, ba co víc - fantomáci! (Ano, možná jsem velká optimistka, když o návštěvnících svého blogu mluvím v množném čísle :D)
And weeks pass
and months
seasons fly
a já stále kašlu na blog a ne a ne vložit nový článek!
No dobře, s tou dobou možná přeháním, ale najděte mi v nějakém muzikálu "vzhledem ke studentské vytíženosti a nedostatku času jsem vložila článek naposledy před týdnem a kousek"! :D
Abych se ale dostala k tomu, co jsem chtěla říct: nejspíš všichni (nebo aspoň většina z vás) víte, co všechno obnáší často nedoceňovaný život studenta, takže nejspíš plně chápete, že nejsem s to přidávat články každý večer (což se sice některým "blogískům" daří, ale také se to odráží na kvalitě článků), i když bych nesmírně ráda, protože příběh fantoma Opery (i svět muzikálů a literatury celkově) je téma nesmírně obsáhlé a jen málo podrobně zpracované.
Abych své relativně dlouhé odmlčení se svému blogu vynahradila, ráda bych vám pověděla něco málo o muzikálu, který znám ještě delší dobu než Lloyd Webberova Fantoma Opery (možná se divíte, proč pořád uvádím jméno A. Lloyda Webbera. Je to z toho důvodu, že jeho FO není jediný) a který mám moc ráda - a tím je francouzský muzikál Notre-Dame de Paris.

Leroux se otáčí v hrobě aneb Jak Erik k dcéři přišel

5. listopadu 2011 v 17:55 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
Objali se přede mnou v pokoji ve slohu Ludvíka Filipa... Christi­na měla můj prsten... Christina musela přísahat, že až umřu, přijde jednou v noci Scribovou ulicí, přepluje jeze­ro a ve vší tajnosti mě pohřbí se zlatým prstenem, který bude až do té chvíle nosit... řekl jsem jí, jak najde mé tělo a co s ním má udělat... (...) darogo, darogo... jestli Christina splní svou přísahu, vrátí se brzy!..."
(...)

A pak se fiakr pohroužil do tmy. Peršan viděl ubohého, nešťastného Erika naposledy.

Tři týdny poté noviny Doba uveřejnily toto úmrtní oznámení:

"ERIK JE MRTEV."



Je tomu už víc než sto let, co se Christine Daaé vrátila do podzemí Opery, aby pohřbila "Anděla hudby", kde náš ubohý, nešťastný Erik zemřel žalem sám hluboko pod světem lidí, daleko od krutosti společnosti, ale i od své lásky. Jeho příběh byl ale za to století tolikrát přemílaný, že postupem času vzniklo hned několik "fantómů", tolik odlišných od toho původního. Jsou tu nízcí a krvelační fantomové z filmů z let 1989 a 1998, docela "nomální" Erik z r. 1990, šílený profesor Petri z r. 1962 (který se mezi "fantomy" připletl spíš náhodou), nebo muzikáloví Lloyd Webberovi polofešáci...

Co je ale ještě zvláštnější, přibylo našemu géniovi-šílenci už pěkných pár dětí, u každého máme dokonce jinou teorii o tom, kdy k němu vlastně Erik přišel (mimo to mu muselo být ubráno pěkných pár let a tak vůbec). K trojici kluků, které jsem zatím poznala, nyní přibyla dcera - a to dost prazvláštní.