Prosinec 2011

Shrnutí roku fantomaččina a malý slovník BJštiny

31. prosince 2011 v 21:57 | BJ |  Já a zase já

Milí návštěvníci, nejdražší fantomáci, přátelé čtenáři (pořád jsem se neodnaučila používat to množné číslo :D)!
Rok 2011 pomalu umírá a mně nezbývá, než se s ním rozloučit v posledním článku. Jelikož je poslední den roku, ráda bych shrnula, co se vlastně letos událo (ale jen velmi velmi stručně :)) a potom, jelikož je ten Silvestr, připojím i malý slovník BJštiny, jaký by mi mohl i Jungmann závidět, to abyste mi v následujícím roce rozuměli :D
Když se ohlédnu za uplynulým rokem, musím hlavně vyzdvihnout to, že to byl první rok, který u mně vyplnilo fantomáctví. Někdy touhle dobou jsem se totiž seznámila s Fantomem Opery, a to ve formě filmové, postava fantoma - který pro mě ještě tenkrát neměl jméno - mě natolik uchvátila, že jsem se dala do hledání a hlubšího zkoumání a... posuďte sami, kam až mě fantomáctví dovedlo. Na samý práh šílenství, to je dost dobře možné, tak jako tak právě díky téhle své posedlosti vedu tenhle blog (kterému tímto děkuju, že to se mnou vydržel :D), díky ní mám také něco, o co se opravdu zajímám, něco, co kolem mě neproplouvá bez povšimnutí. Každý máme něco, o co se zajímáme tak, že nám neunikne cokoliv s tím daným tématem jakkoliv související. Já mám fantóma. A jsem na to hrdá :) (A navíc se to hodí. Kdybych na FO nenarazila, vážně nevím, o čem by byla moje seminárka, nejspíš bych si jako mí spolužáci vybrala téma, které mi nic neříká a nic o něm nevím.) Zezačátku to mé okolí považovalo za trošku uhozené poblouznění, které časem vyprchá. Postupem času jsem ale vnutila všem okolo tolik informací o FO, že by mohli z fleku psát tu seminárku místo mě, no a časem si všichni zvykli. Teď jen občas přiletí nějaké to "rejpnutí" nebo prohlášení, že nejsem normální, jinak to už nikdo moc neřeší :D
V březnu jsem díky pořadu Božského Káji na rozhlasové stanici, kterou poslouchá moje babička, náhodou kápla na Love Never Dies. K mému štěstí byly nahrávky lehko k sehnání, takže jsem už druhý den seděla u počítače a pilně poslouchala. Nejdřív jsem nebyla až tak nadšená, ve snaze pochytit z muzikálu co nejvíc jsem překlikávala z písničky na písničku a zákonitě jsem z toho tak nemohla mít absolutně nic. Pak jsem ale překlikávat přestala a zkusila si LND poslechnout v klidu. Jako první mě upoutala Beneath a moonless sky, pak Til I hear you sing, potom Devil take the hindmost. Nakonec jsem si LND zamilovala od prvního do posledního tónu, začala jsem tedy hledat texty. Narazila jsem - texty byly, překlady ne. Nezbylo mi, než využít ty drobečky angličtiny, které jsem od prváku pochytala, a dát se do překládání. Strávila jsem nad tím tři nebo čtyři večery a až když jsem překlady (které jsou hrozné, musím se na ně kouknout a vylepšit je!) dokončila, jako by ze mě něco spadlo. Od chvíle, kdy jsem si poprvé pustila Fantoma Opery, mi nešel z hlavy. Jo, jasně, i dneska mu patří velká část mých myšlenek (:D), ale předtím mě to hrozně tížilo. Měla jsem pocit, že něco je špatně. "Takhle to přece nemělo skončit!" říkala jsem si. Ale pak, když jsem přeložila poslední slova LND a nechala tak i v našem jazyce Erika získat alespoň syna, všechno to ze mě spadlo. Já vím, zní to šíleně, ale je to tak.
Už jsem říkala, že nejsem úplně normální? :D Ale co, je Silvestr, při troše štěstí na tohle do rána zapomenete :D
Tak jako tak to byly texty Love Never Dies, co mě přimělo založit tenhle blog, za což jsem moc ráda. Blog je vážně skvělá věc - když má člověk ten svůj tak rád jako já a nemučí ho, ale o tom až zas jindy. No nic, jelikož jsem březňačka (zase nové slovo :-O :D), dá se říct, že máme s mým blogem narozky v podobnou dobu. A taky s Love Never Dies, nemýlím-li se. Noné, jsem dítě hvězdného měsíce! :D
Na konci školního roku jsem se podívala tam, kam jsem vždycky toužila, měla jsem možnost podívat se na mou milovanou Kutnou Horu přes střechu Jezuitské koleje a shlížet z neuvěřitelných výšek na turisty v chrámu svaté Barbory (oba monumenty bych měla mít v galerii, tak jako tak doporučuju je vidět "na živo" :) Mimochodem, až se budu zase divit, odkud víte, odkud jsem, připomeňte mi tenhle článek :D) Taky jsem si chvíli před koncem roku rozřízla prst, když jsem vynášela koš. Neptejte se, jak se mi to povedlo, sama to nevím, protože jsem při pohledu na rozšklebenou ránu omdlela. Když jsem se probrala, přišlo mi to hrozně vtipné, a tak jsem se prosmála až na pohotovost do Kolína. Doteď mám na prstě jizvu, která asi nezmizí, naučila jsem se do levé ruky nemlátit, jelikož jizva bolí při sebemenším doteku.
V létě jsem byla poprvé v životě na táboře. První pohled do mého "pokoje", což byl vlastně jen kvádr vzduchu zabalený ve zdi z krabice, navíc ten vzduch docela zapáchal :D, ve mně vyvolal skoro hysterák. Když jsem ale přestala šíleně pobíhat po pokoji s voňavkou a povlékla si deku, nebylo už tak hrozně. Nakonec to bylo nejlepších čtrnáct dní, co jsem kdy zažila. Byla jsem na táboře ve funkci toho, kdo obléká děti, zavazuje tkaničky, vypráví pohádky (a že moje pohádky byly tak oblíbené, že stačilo říct "Nebude pohádka!" a hned byli všichni hodní :D), půjčuje svoji korunku malým princeznám a má svoji partu děcek tak rád, že bulí jak amina, když odjíždějí. Bylo to skvělé, i když tak vyčerpávající, že jsem za celých 14 vypustila slovo "fantom" z pusy maximálně jednou :D
Taky jsem o prázdninách pracovala v rudožlutém pekle, jak nazývám Billu. I když to zní děsuplně, nebylo to tak hrozné, právě naopak, bavilo mě to. Pracovala jsem v oddělení lahůdek, takže jsem od šesti ráno do osmi večer běhala kolem pecí a pak kolem pultu se salámama, což bylo ale moc fajn. Pečící se pečivo krásně voní, spokojení zákazníci vypráví o tom, že jim přijede dcera nebo vnuk, proto kupují nejlepší šunku :) Mimochodem, nedokážete si představit, jak těžké je ze začátku napíchnout šunku na takovou tu vidlici, co se s ní šermuje za pultem :D
Pak přišel školní rok, bohužel naše třída přišla o několik z nás, zato jsme ale dostali čtyři nové učitele a i když jsem se ze začátku změny bála, je to docela v pohodě :) Teda... většinou :D
Pak už jsem začala pilně shánět dárky k Vánocům, i když některé jsem stejně koupila až na poslední chvíli. V prosinci jsme se třídou s dětmi z jedné kutnohorské školy sehráli narození Ježíška, už podruhé, já byla anděl, heč! :D Zbytek měsíce jsem strávila strachem, že bude sněžit, později strachem, že sněžit nebude. Konečně jsem taky viděla záznam z Fantomových pětadvacátin, ale to už víme :)
Myslím, že uplynulý rok byl skvělý, je ale spousta lidí, bez kterých by nebyl. Kdyby četli moje články, což naštěstí nedělají, našli by tu poděkování ti, na kterých mi záleží, moje rodina a kamarádi. Stejně tak moje třída, kterou mám moc ráda, i když se občas s někým neshodneme, k ní samozřejmě neodmyslitelně patří můj pan třídní, který, jestli mám trochu štěstí, nedočetl až sem :D No a za to, že ještě existuje můj blog, můžu poděkovat všem, kdo mi tu kdy zanechali komentář, protože občas jsem si říkala, jestli vůbec má cenu něco psát, ale pak... Pak přišel nějaký milý komentář, který mě přiměl pokračovat; k těm, kdo takhle opakovaně zachraňují/ovali můj blog, patří bezpochyby Lotte a Klárka, se kterou si nevěnujeme tolik blogové pozornosti, ale zato občas přiletí nějaký milý mail :)

Ale abych se tu nerozplynula samou přeslazeností, přistupme k tomu, co jsem spíbila, k slovníku BJsko-čekém! Uvedu tu několik málo slov, která používám nejspíš jen a pouze já a přeložím je do současné češtiny, abyste mi konečně rozuměli :D

1) BJština = jazyk používaný jen a pouze na tomto blogu. Vyznačuje se jistou podobností s jazykem českým, některý slova v něm mají základ, ale ve skutečnosti neexistují

2) Fantomák/fantomačka = pojmy velmi volně přeložitelné jako "ujetý závislák". Tito lidé se vyznačují velkým množstvím vědomostí o Fantomu Opery, ovšem často zanedbatelnými vědomostmi například v oboru matematiky či chemie (můj případ :D)

3) Garnieriózní = čtvrtý stupeň přídavného jména grandiózní (grandiózní -> grandióznější -> nejgrandióznější -> garnieriózní)

4) Ušislyšně = slovo odvozené od českého "očividně", vyjadřuje, že je z poslechu daného zvuku jasně odvoditelná nějaká jeho vlastnosti (Příklad užití: Muzikál Fantom Opery je očividně i ušislyšně garnieriózní.)

5) Raoulisté = menšina, která u sledování Fantoma Opery fandí postavě vikomta de Chagny. Těchto lidí není moc, což ale neznamená, že nejsou, takže bacha!

6) Fantomologie = věda zatím oficiálně neuznaná, přesto velmi důležitá. Radím vám, studujte ji. Až vás jednou chytí pod krkem pandžábské laso a vy nebudete vědět, co to je, nebudu tam, abych řekla "já to říkala!"

7) Fantomologická univerzita = jedna z předních světových vysokých škol, která byla založena roku 2020. Nejpozději :D

8) Pravověrná fantomačka = já. (Člověk, který nezůstane ve stádiu butleráka a pídí se a koumá :))

9) Fantomolog/fantomoložka = člověk vzdělaný v oboru fantomologie. Jen nejvzdělanější z pravověrných fantomáků se stanou fantomology, jen nejlepší z fantomologů profesory na Fantomologické univerzitě. Chápeme se? :D

10) Lerouxák/lerouxačka = ... (je nutné to vysvětlovat? :D)

Tak, to by byla kratičká lekce BJštiny. Teď mi nezbývá, než se s vámi, přátelé a kamarádi, rozloučit, abychom se zase shledali v přištím roce, do kterého vám přeju hodně lásky, zdraví a splněných snů :)

"Here's a toast:
to a prosperous year!
To the new chandelier!"

I v následujícím roce Vaše



Jak se BJ s Forsythem smířila

31. prosince 2011 v 18:11 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky
Velevážení návštěvníci, v prvé řadě fantomáci a knihomolové!
Stala se zvláštní věc. Vaše BarbaraJane stárne (už mi táhne na osmnáctku, přátelé) a snad z toho důvodu se plní předpovědi maminky a babiček typu "Až ti bude tolik co mně, budeš se na všechno dívat jinak." Věřte tomu nebo ne, ženy našeho rodu mají nejspíš jistý talent pro věštění budoucnosti, jelikož jejich předpovědi se začínají plnit. Nemluvím tu teď o tom, že s přibývajícím věkem se mění pohled na opačné pohlaví a začíná líp chutnat vaječný koňak, ale o tom, že s léty (v mém případě i měsíci) přichází nový pohled na všelijaké věci.
V květnu jsem svůj blog obohatila o článek o knize Fantom Manhattanu Fredericka Forsytha, která je - jak jsem se tenkrát vyjádřila - "něco na styl knižní předlohy muzikálu Love Never Dies" (i když je slovní obrat "něco na styl..." poněkud neohrabaný, trvám na něm. Mezi ději knihy a muzikálu jsou totiž velké rozdíly.). Z mého květnového článku bylo dost zřetelně cítit, že kdyby měl Frederick Forsyth přijet do naší krásné země, naučila bych se anglicky ne proto, abych ho požádala o autogram (autogramy stejnak nejsou nic pro mě - výjimku ovšem tvoří Ramin Karimloo, kterému jsem psala srdceryvný dopis o fanynce z maličké zapomenuté zemičky :D), ale proto, abych si koupila jeho knihu a praštila ho s ní po palici. Co mě tolik nakrklo? Tak si to shrňme!

Jak BJ naslouchala hudbě noci

28. prosince 2011 v 18:10 | BJ |  Muzikály (ON a nejen on)
Velevážení přátelé a návštěvníci, drazí fantomáci, dokonce by se tentokrát hodilo i mnou téměř nepoužívané oslovení "dear phans"!
Vaše BarbaraJane se vám hlásí v malé přestávce mezi čtvrtou a pátou podkapitolou první kapitoly své seminární práce (která nese vznešený název Paříž, město Opery) a to z toho důvodu, že se vám potřebuje svěřit se svými dojmy z minulého večera, během kterého můj pokoj v zapadlé vesničce, jejíž jméno byste si stejně nepamatovali, zaplnila skvělá hudba vyprávějící nesmrtelný příběh, který se odehrává v prostorách velkolepé i tajuplné Opery Garnier. Právě v tuhle skvělou budovu se na obrazovce mého netbooku proměnila i sama o sobě úžasná stavba, která se pyšní hrdým jménem Royal Albert Hall. Jak jste jistě už pochopili, minulý večer jsem strávila hltáním zánamu ze slavnostního představení k pětadvacetinám snad nejslavnějšího muzikálu všech dob - muzikálu The Phantom of the Opera hudebního kouzelníka dneška Andrewa Lloyda Webbera a skvělého textaře Charlese Harta (tak mě napadá - proč se vždycky uvádí jen hudba? I text je důleitou složkou muzikálu a textař je opravdový umělec!). V tomhle článku bych se s vámi ráda podělila o své dojmy (nečekejte ale, že se dozvíte moc toho, co by mohlo rozšířit vaše vzdělání v oboru fantomologie. Já jsem fantomák s širším všeobecným rozhledem, fantomoložka, co pro své nadšení zabruslila do mnoha zákoutí fantomologie. Pokud se chcete opravdu přiučit něco o muzikálu, ptejte se experta na něj zaměřeného, kterým je bezpochyby Lotte.)

Když spadne lustr, přidělají se ručičky...

23. prosince 2011 v 20:24 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny
Velevážení přátelé, kamarádi, návštěvníci ze všech koutů internetu, ale hlavně pravověrní fantomáci (jelikož snad jen vás bude tenhle článek zajímat)!
Nevěřili byste, jak dlouhou dobu může člověk strávit v knihovně a kolik je možné si odnést knížek! Musím říct, že jsem nesmírně ráda za to, že není žádný limit, kolik si může člověk odnést knih. A paní knihovnice, to je prostě anděl! Včera jsem byla v knihovně shánět knížky k seminárce (která nese poetický název Paříž, město Opery, což volně přeloženo znamená "povídání o Opeře Garnier s omáčkou o všem okolo, hlavně aby to zabralo pár stránek"), měla jsem vypsaných asi 15 knížek, ve kterých jsem tušila alespoň zmínku o Opeře nebo něčem, co by se mi mohlo do seminárky hodit - a jako na potvoru jsem nenašla nic kromě Světových operních divadel (musím říct, že beletrie je sice v knihovně poskládaná čuprově, ale v odborných publikacích aby se čuně vyznalo). Ukázalo se, že jsou všechny ve skladě - a tak se tam paní knihovnice vydala hledat a hledala a hledala a mě k tomu přizvala (což bylo hlavně proto, že chodící držák se při hledání tolika knížek přece jenom hodí). To bylo prostě něco úžasného! Místnosti, do kterých se člověk běžně dostane, jsou přesvětlené a police jsou jen tak vysoko, aby na knížky člověk dosáhl (tedy, ehm... nechci si stěžovat, ale třeba k nejvyšší polici autorů od V se nedostanu, ani kdybych si plivla pod nohy), ale sklad (což je docela ošklivé slovo pro tak zvláštní místo), to je něco úplně jiného! Police sahají nesmírně vysoko a jsou blízko u sebe, takže má člověk takový zvláštní pocit, jako kdyby tam byla tma - a úchvatně to tam voní starými knihami! Znáte tu vůni, když člověk otevře knížku, co už má zažloutlé stránky a sotva se drží pohromadě? Mmmmmm... :) No nic, abych se dostala k jádru věci: paní knihovnice se obětavě vydala hledat hromady knížek, co jsem si nadiktovala, a mým omluvám a neschopnosti orientovat se mezi regály s odbornou literaturou se jen smála. Nakonec jsem vrátila hromady knížek a vyprázdnila tak školní tašku (naštěstí se neučilo, takže v tašce bylo dost a dost místa) a převážnou většinu knížek tam nacpala. Na Světová operní divadla už nezbylo místo, stejně tak zůstal venku jediný román, co jsem si půjčila - Bídníci. Měli jste někdy v ruce Bídníky? Myslím, že by se tenhle román dal bez nadsázky přirovnat váhou ke dvěma přerostlým cihlám. Mám Bídníky nesmírně ráda, ale pořád mi přišlo, že mi k nim něco chybí - a až nedávno jsem zjistila, že jedna cihla je málo, ony jsou dvě a v tom je ten háček. Ve výsledku jsem si tedy z knihovny odnesla pár tisíc stránek povídání o Paříži, Napoleonovi III. (knížku, ve které se psalo o atentátu na něj, bohužel neměli), Pařížské komuně a operních divadlech. Už v autobude jsem zažila hrozný šok: zjistila jsem, že se mýlí nejen rodiče, učitelé a teta Wiki, ale i knihy, kterým jsem doteď věřila. V první, kterou jsem otevřela, se o románu Gastona Lerouxe psalo jako o divadelní hře Paula Lerouxe a obrovskou vodní nádrž pod Operou tu přejmenovali na "jezírko". Čemu pak má člověk věřit?
No nic, o to ale nejde. Mám tedy všechno, co potřebuju k započetí práce na seminárce (tedy, práce už byla započata, už mám úvod a jakousi osnovu...), chybělo mi jediné: výmluva, proč nemůžu pracovat. Té se mi dostalo ve chvíli, kdy jsem se už začínala vzdávat představě, že seminárku nebudu dělat na poslední chvíli. Hledala jsem na netu něco málo o Opeře (gymple, díky za ájinu!) a narazila jsem na jednu úžasnou věc, která mě přiměla na chvíli přestat myslet na seminárku a radši přidat článek na blog. A o čem tedy tenhle článek bude? Prostě a jednoduše o hodinkách.

Vánoční článeček o ničem

22. prosince 2011 v 21:49 | BJ |  Já a zase já
Drazí přátelové, milovaní čtenáři, nejmilejší fantomáci!
Máme za sebou poslední školní den letošního roku, den, kdy člověk samým opakováním frází typu "Veselé Vánoce, paní profesorko, užijte si volno, spolužáci!" nezavře papuli, což je věc nepříjemná, jelikož a protože Vánoce i v otupělém studentovi probouzí pocit, že má každého rád a nutně mu to potřebuje sdělit ve formě ohraného, nicméně v tu chvíli upřímně míněného přání. A i já jsem se díky tomu minimu vánoční atmosféry, co mi ušmudlané nebe, zablácená země a vynervovaní rodičové můžou poskytnout, trošičku probrala z mimózy, co mne jako ochranný štít provází celým školním rokem a zabraňuje zbytku mého zdravého rozumu se spakovat a vyklidit pole, a pocítila jsem, že mám ráda celý svět. Mám ráda svou rodinu, své kamarády, spolužáky, v neposlední řadě i učitele, dokonce cítím lehkou náklonnost k naší chemikářce a zlovolným němčinářům, co ovládají školu. A mám ráda taky vás, kdo ať už úmyslně nebo nešťastnou náhodou zavítáte na můj blog, za to, že čtete mé články, za to, že mi dáváte možnost vypsat všechno, co mě zajímá, co se mi líbi, co mě štve. A myslím to upřímně - snad proto, že jsou ty Vánoce -, a tak jsem se rozhodla jednou taky napsat článek o ničem, jen tak, abych vám popřála hezké Vánoce.
Takže, vážení a milí, teď zbystřete cukrovím obalené smysly a dávejte pozor!
Já, BarbaraJane, autorka tohoto skvělého blogu (už jsem se zmínila o tom, že na Vánoce mám ráda i sama sebe?), vám přeji nádherné Vánoce s těmi, které máte rádi, veselého Silvestra bez přemíry alkoholu, co zabíjí mozkové buňky (a vytváří tak tuctové "blogísky") a hodně štěstí, lásky a splněných snů do následujícího roku.
Snad se sem i příští rok podíváte a uvidíte tu i článek o něčem :D

Vaše


Svět je vzhůru nohama a vy všichni jste ponorky

21. prosince 2011 v 20:26 | BJ |  Já a zase já
Velevážení fantomáci (či spíš fantomačky), milí přátelé, drazí návštěvníci, můj nejmilejší pane třídní (pro jistotu :D)!
Kdo čekáte vyčerpávající článek o nějakém z filmů o FO nebo tak něco, nechte si zajít chuť, na to teď nemám sílu (i když je toho tolik, co je třeba napsat!). Jsem nesmírně vděčná Ježíškovi za to, že se narodil zrovna v prosinci (tedy, ehm, možná spíš za to, že nám vnuknul praštěnej nápad slavit jeho narozky zrovinka teď), protože trocha volna se vážně hodí. Jsem trochu přetažená, myslím, že z toho mám halucinace. Vidiny i slyšiny, abych byla přesná. Myslím, že i cítiny, ale nejsem si jistá, jestli tohle slovo existuje. Zdají se mi prazvláštní věci - jako by byl celý svět naruby. Přestávám chápat matiku (snad proto, že většinu hodiny trávím na cestě ke skříňce pro sešit nebo snahou posunout pohledem ručičku hodin - což jde, ale pomalu), z fyziky jsem na trojku (což ale dvakrát neřeším, ta čtyřka byla horší), mám ale takový nejasný pocit, že jsem před třídou nedávno přednášela o tom, jak vypočítáme odpor, co se má nastavit na rezistoru, rezometru nebo něčem podobném, přestože to byla prezentace v programu, se kterým neumím, před třídou se bojím mluvit a teď si nedokážu vzpomenout, kde přesně jsem na ten vzoreček o té R-věci přišla.
Nějakým způsob

Moje - Vaše - naše země Vám děkuje

18. prosince 2011 v 20:26 | BJ |  Já a zase já
Ne, nebudu svůj článek věnovaný panu Havlovi zahajovat slovy jako "nesmírné neštěstí" nebo "tragédie", tak velkými a přitom tak ošoupanými a plochými. Celou událost bych shrnula jiným slovem: ŽIVOT.
Život nám propůjčuje místo na světě na dobu určitou, myslím, že 75 let se dá zařadit mezi delší z nájemních smluv, co se životem uzavíráme. Jsem ale toho názoru, že ne vždy je smrt pro člověka na tomto světě konečná. Do všeho, co děláme, vkládáme kus sebe - do toho, co vytváříme, co říkáme, o čem přemýšlíme, pro co žijeme, pro lidi, jako byl pan prezident, pro ty, co mají srdce na pravém místě, to platí dvojnásob. Dokud je na světě něco z toho, co jsme vytvořili, dokud to, co jsme po sobě zanechali, pro někoho znamená víc než zašlou minulost, je tu pořád to z nás, co jsme světu věnovali, jsme tu tedy i my.
Myslím, že moje generace nemůže plně docenit význam pana Havla pro náš stát, nemáme totiž možnost před sebe položit vlastní vzpomínky a zkušenosti a porovnat dnešní dobu a podobu naší vlasti s tou před rokem 89. Máme ale rodiče a prarodiče, kteří nám můžou o minulém režimu povídat, takže pro nás je možné si alespoň částečně uvědomit, kým byl Václav Havel pro Českou republiku. Když volně projevujeme své názory, když cestujeme, kam se nám zlíbí, když studujeme bez ohledu na to, kdo jsou či byli naši rodiče, je v nás skvělý pocit svobody, kterého si ne vždy vážíme, právě proto, že si neumíme představit život bez něj. A právě toho dosáhl spolu s dalšími výbornými lidmi pan Havel - udělal z pojmu svoboda slovo, které se nemusíme bát skloňovat, protože se nám nerozdrobí v dlaních. Dosáhl toho, že se svoboda stala něčím tak běžným a lehce dostupným, jako je vzduch, protože stejně jako vzduch i ji potřebujeme ne k přežívání, ale k životu, k růstu a rozkvětu.
Moje - Vaše - naše země Vám děkuje, pane prezidente.

(Jen mě tak napadá otázka: Co budete dělat teď, vy, kdo jste nedávno za hrobového ticha na náměstích lomili rukama a naříkali nad hokejisty - ještě ke všemu jen jako hokejisty, ne lidmi?)






Jak BJ k alergii na červenou přišla

16. prosince 2011 v 19:30 | BJ |  Já a zase já
Byl Štědrý večer a Santa Claus se právě chystal začít roznášet dárky za pomoci svých zaprcatělých zotročených zelených skřítků a sobů, kterým už vztekem z toho, že musí tahat takového páprdu, zrudly nosy. Rudolf, sob, jehož místo bylo v čele spřežení, byl na Santu nakrknutý ze všech nejvíc, proto se Santa rozhodl používat jeho nos místo blinkru. "Hyjé, Rudolfe, hyjé, Dashere, hyjé -" Santa se podrbal v dlouhých vousech, až z něj vata létala, "no, prostě hyjé i vy ostatní!" Sobi jen zavrtěli hlavami. "Tohle už je moc!" zvolali jako jeden sob a jali se stávkovat. "Milej Santo, už toho máme plný zuby! Věčně nás vláčíš po světě a co z toho? Jsi starej a tlustej, jen si to přiznej! Zato Ježíšek..." "Co Ježíšek? Co, zopakuj to, Rudolfe!" otřásal se vzteky Santa. Sice byl zvyklý na hodně - konec konců bydlel na Severním pólu -, ale jedno se mu pořád nedařilo: dostat se do všech domů celého světa. Jednak to bylo tím, že zvlášť u paneláků zjistil katastrofální nedostatek komínů, jednak taky konkurencí. I když se na předražených flaškách Kokakoly propašoval i do Čech, pořád ještě žilo několik statečných, kdo stále tvrdošíjně odmítali přijímat dárky od kohokoliv jiného než od Ježíška. Zvlášť jedna sedmnáctiletá holčička bojovala proti Santově invazi obzvlášť tvrdě, jak někde viděla jen záblesk jeho červené kazajky, rudla vzteky do stejné barvy. Kvůli ní se Čechám při většině svých výletů obloukem vyhýbal. "Ehm," odkašlal si Rudolf, "jen jsme ti chtěli říct, že v Čechách mívají všude vystavené Betlémy, než abychom se tu tahali s tvým zadkem, půjdem jim tam hrát krávy a ovce." Pak Rudoulf pískl na ostatní, všichni se vyvlékli z ohlávek a uletěli. Jen Střelka měla se starým zaměstnavatelem soucit a odtrhla se od stáda, aby mu dala poslední radu: "Ty, Santo, zkus lítat s ČSA, je to rychlejší a letenky nejsou až tak drahý!"

Nemoci napadající blogy se slabou imunitou

12. prosince 2011 v 19:38 | BJ |  Já a zase já
Mí nejdražší!
Je tu nové téma týdne a s ním nová záplava článků o ničem a/nebo plné hrubek. Když člověk narazí na jeden, není to až tak strašné, když na dva, je čtenář zatím jen mírně rozladěn, když ale číslo x označující počet článků, co stojí za houby, náleží intervalu <3; +nekonečno) - ano, matika už mi leze na mozek -, pak už si i já, člověk mírný a klidný, trhám vlasy z hlavy - a to mám svoje vlasy vážně ráda.
Články o ničem ale nejsou jediným závažným virem, který se šíří po blog.cz stále rychleji, s každým novým "blogískem" plným třpytek a hrubek se víc a víc obávám o zdraví svého milovaného blogu. Proto jsem se rozhodla proti těmto nemocem bojovat, vyhlásit jim válku! Tímto bych ráda oznámila, že můj blog tu je pro těmito nemocemi napadené blogery, pokud na svém blogu zaregistrujete první příznaky některé ze zmiňovaných nemocí, ihned mne kontaktujte (a modlete se, že vaše "blogískióza" nedosáhla takového stádia, kdy pomůže jedině smazání blogu). Abyste ale byli schopni diagnostikovat první příznaky oněch nemocí a včas podat svému blogu první pomoc, několik málo nejzákeřnějších chorob si tu vyjmenujeme.

Masku dolů - tady jsem!

7. prosince 2011 v 22:05 | BJ |  Já a zase já
And the genius who designed it wears a mask!
A mask? A mask!
But what's behind it?
Whats behind it? Whats behind it! Whats behind it!
Tolik citace z Love Never Dies, muzikálu, na kterém byl spáchán odporný pokus o brutální vraždu (ne, ještě jsem to nevydejchala :D). Momentální téma týdne je přímo dokonalé, jako svořené pro můj blog, nemyslíte? "Pod maskou..." - téma jako šité pro fantomáka. Tak jako tak tu ale nehodlám rozebírat vývoj tvaru filmových masek (to si nechám na později :D). Radši bych udělala něco, co je u jiných blogů většinou už v prvním článku, ale co jsem zatím (úmyslně?) zanedbávala - plánuju teď před vámi strhnout masku anonymity a říct internetovému světu, KDO je BarbaraJane.