Jak se BJ s Forsythem smířila

31. prosince 2011 v 18:11 | BJ |  Čtenářský deník zvídavé fantomoložky
Velevážení návštěvníci, v prvé řadě fantomáci a knihomolové!
Stala se zvláštní věc. Vaše BarbaraJane stárne (už mi táhne na osmnáctku, přátelé) a snad z toho důvodu se plní předpovědi maminky a babiček typu "Až ti bude tolik co mně, budeš se na všechno dívat jinak." Věřte tomu nebo ne, ženy našeho rodu mají nejspíš jistý talent pro věštění budoucnosti, jelikož jejich předpovědi se začínají plnit. Nemluvím tu teď o tom, že s přibývajícím věkem se mění pohled na opačné pohlaví a začíná líp chutnat vaječný koňak, ale o tom, že s léty (v mém případě i měsíci) přichází nový pohled na všelijaké věci.
V květnu jsem svůj blog obohatila o článek o knize Fantom Manhattanu Fredericka Forsytha, která je - jak jsem se tenkrát vyjádřila - "něco na styl knižní předlohy muzikálu Love Never Dies" (i když je slovní obrat "něco na styl..." poněkud neohrabaný, trvám na něm. Mezi ději knihy a muzikálu jsou totiž velké rozdíly.). Z mého květnového článku bylo dost zřetelně cítit, že kdyby měl Frederick Forsyth přijet do naší krásné země, naučila bych se anglicky ne proto, abych ho požádala o autogram (autogramy stejnak nejsou nic pro mě - výjimku ovšem tvoří Ramin Karimloo, kterému jsem psala srdceryvný dopis o fanynce z maličké zapomenuté zemičky :D), ale proto, abych si koupila jeho knihu a praštila ho s ní po palici. Co mě tolik nakrklo? Tak si to shrňme!

Už při čtení předmluvy Fantoma Manhattanu jsem vysloveně pěnila. Forsyth tu probírá Lerouxův román ve snaze přesvědčit čtenáře, že Fantom Opery je největší slátanina, jakou kdy držel v ruce. Napadá každou kapitolu knihy, vadí mu to a tamto, plácá o tom, že pravdivost Lerouxova románu je nepravděpodobná a dokonce že Leroux pracuje s nepodloženými fakty, s informacemi, které jsou lehko vyvratitelné. Když to tu tak píšu, zas mě chytá psotník a mám sto chutí napsat dopis ve znění "Drahý pane Forsythe, až mi vysvětlíte, jak se vám povedlo doprostřed New Yorku posadit neeistující mrakodrap, budu se s váma bavit o tom, čí informace jsou nepodložené. S úctou fantomačka, která věří, že kostra, která se SKUTEČNĚ našla pod Operou, je Erikova." Ale nebudu se rozčilovat, proto tenhle článek nepíšu! :D Co dál mě tenkrát vytočilo? Že Forsyth tak nějak poničil celé "fantomáctví" příběhu, dokonce Erikovi přirazil příjmení. Když se to vezme kolem a kolem, sám Erik řekl Christině, že jméno Erik si dal jen tak, tak kde by sakra přišel ke příjmení Mühlheim? Postupem času navíc zjišťuju, že informace, které uvádí v předmluvě, jsou často chybné - a to jde prosím o záležitosti lehko zjistitelné, např. o Opeře apod.
Jak ale můžete z názvu mého článku lehko vyčíst, tohle není pokračování květnového nadávání na Forsytha, právě naopak bych ráda vysvětlila, proč se můj pohled na něj po znovupřečtení FM, kterého jsem dostala k Vánocům, změnil. Ano, napadat dílo sedmdesát let mrtvého kolegy, na které chcete ještě ke všemu navazovat, to není zrovna nejšťastnější postup. I když se ale Forsyth netají tím, že psát ho prostě a jednoduše nebaví, nedá se říct, že by jeho román nebyl čtivý, právě naopak. To, že je psaný formou nejrůznějších reportáží, záznamů v denících apod., dává románu možnost vidět událost z různých stran, plně vnímat podivnost některých událostí i to, jak důležitým mužem se náš Erik v New Yorku stal, i když ho nikdo doopravdy nezná. I když se může zdát, že se Forsyth snaží na Fantomovi Opery vyhladit co nejvíc tajuplného nebo romantického, sám se dostává do okamžiků, kdy si čtenář řekne: "Vážně tohle psal ten chlap, co považuje psaní za nudnou a namáhavou práci?" Dá se ocenit, že se autor nesnaží změnit žádnou z postav, snad jen fantom už není tak šílený, ale tu jeho šílenou stránku se podařilo popsat jen málokomu - i většina z nás v něm vidí hlavně neobvyklého a charismatického hrdinu, už tolik ne vraha a strůjce mučidel. Sám Forsyth ale přiznává, že nenavazuje na Lerouxe, jeho fantom není fantomem Lerouxovým, ale Webberovým, snad proto, aby tuhle svojí volbu ospravedlnil (konec konců jak taky navázat na Lerouxe, když podle něj brzy po dramatu v domu u jezera Christine Erika pohřbila), se v předmluvě vrhal do tak krkolomného vyvracení původního románu z roku 1910. Tak jako tak ale Christine zůstala Christinou, okouzlující cituplnou pěvkyní, Raoul Raoulem, inteligentním, milým a milujícím manželem, i když se mu dostává mnohem méně prostoru, je tu jen coby "ten šlechtic z Francie", prostě jeden do počtu, který se mihne jen na představení Erikovy opery, na snídani v hotelu a pak už jen v místě úmrtí jeho milované ženy. Člověku je ho docela líto - v náručí drží mrtvou Christine a ještě je svědkem toho, jak Pierre, kterého vychovával jako vlastního, odchází od něj k Erikovi. Samozřejmě se nedá říct, že by to bylo až tak nespravedlivé - Erik se konečně dočkává alespoň špetky lásky. Děj, myslím, znovu vykládat nemusím, to jsem udělala už v květnovém článku, který najdete tady.
Abych tedy shrnula, proč tenhle článek vlastně píšu - dospěla jsem k názoru, že moje kritika Forsythova románu byla příliš tvrdá. Ano, ta nabubřelá předmluva je děs a hrůza, ale samotný román není špatný. Je čtivý, napsaný opravdu dobře (tak jo, chcete to vědět? Brečela jsem u něj :D). Děj se zdá možná přirozenější než ten muzikálový, i když správně by asi FO neměl mít pokračování (to bychom ale pak přišli o skvělé písně LND, což by byla škoda, none? :)). A i když i jemu se dá leccos vytknout, muzikálu dějové praštěnosti odpouštím pro skvělou hudbu, proč bych za ně měla odsuzovat Fantoma Manhattanu, když může nabídnout dobré čtení?
Sice jsem teď objevila chyby, které nejspíš autor přehlédl - například to, že Forsyth nechává Raoula příjemně konverzovat s novinářem, který neumí slovo francouzsky a o chvíli později říká, že Raoul mluvil jen lámanou angličtinou, když vůbec, nebo fakt, že se Christine s Erikem nebo i s Gustavem baví anglicky, i když k tomu nemají sebemenší důvod - nepíšu tady tenhle článek proto, abych do Fantoma Mahnattanu znovu "rejpala". Chci jen říct: co jsme si, to jsme si, pane Forsyth. Za sebe můžu říct, že vám odpouštím to, jak jste naložil s knihou, která je pro fantomáky tou nejdůležitější, vy mi snad odpustíte, jak hrubě jsem o vás psala.

Vaše

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 31. prosince 2011 v 18:38 | Reagovat

Tak jsi se s ním vážně smířila! :D
Snad se k té knize taky někdy dostanu...

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 31. prosince 2011 v 20:15 | Reagovat

Jojo, konec roku dělá s člověkem kouzla - a to moje stáří tomu taky přidalo... :D Přece jenom na něj nemůžu být pořád naštvaná, konec konců to nemá smysl, když mu to nemůžu říct :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama