Leden 2012

Je tu... fantom blogu!?

31. ledna 2012 v 19:14 | BJ |  Já a zase já
Přátelé a kamarádi,

vaše BJ je na pokraji nervového zhroucení.
Zčistajasna "cosi" či "kdosi" přenastavil pár věcí na mém blogu. Jde sice jen o drobnosti, ale i tak mi z toho není nejlíp. Žeby fantomačku navšívil také nějaký... fantóm?
Duchu, fantome, či co jsi, dej pokoj!
Co byste v takovém případě dělali?

Vaše (zatím ještě živá)


The Phantom of the Opera (1943) - Dva Raoulové a šílený houslista

28. ledna 2012 v 21:49 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Ladies, gents!
(You, good sir - and you, my friend - však to známe :))
Jelikož a protože jsem, jak jste si mohli už všimnout, fantomačkou opravdu zažranou, donutila jsem se i dnes na chvíli odložit pana Huga a jeho Bídníky a trochu se zase fantomologicky vzdělat - a pustila jsem si film The Phantom of the Opera z roku 1943, kde ztvárnil fantoma Claude Rains. Film je, když se to vezme kolem a kolem, bratříčkem Fantoma z roku 1925, jelikož jde o snímek studia Universal, dokonce po něm podědil "Operu", natáčel se ve stejných interiérech. Dějem se ale liší, řekla bych, že tímhle filmem se inspiroval ten z roku 1962 Hammer Studia s Herbertem Lomem v roli profesora Petriho-fantoma, narozdíl od "dvaašedesátky" na mě ale tenhle film mnohem víc zapůsobil. Oba filmy se od Lerouxe dost odklonily, 62ka ale svou verzi podala tak, že ve mně nezanechala naprosto žádný dojem, kdežto 43ce jsem ochotná tu odlišnost odpustit, jelikož tady je možné ji vnímat jako přínos.
Příběh je tu trochu nadlehčený - zvlášť Christinini nápadníci, o kterých se rozhodně ještě zmíním, vnáší do děje trochu humoru, který by jim možná někteří z přísnějších fantomáků mohli vyčítat, ale mně je to milejší než přepjatá snaha o vážnost a drama, která měla třeba u filmu z r. 1998 za následek vznik podřadného krváku s hereckými výkony nejpřiblblejší z telenovel.
Kdesi na internetu jsem četla něčí názor, že není dobře, že byl film natočený barevně, jelikož barevné filmy z téhle doby vypadají jako vybarvené pastelkami, s tímhle názorem ale nemůžu souhlasit. Barvy a hudba - to je to, co dělá Operu Operou, myslím, že absence těhhle dvou prvků byla pro film z r. 1925 velkou nevýhodou.
(Nenechte se zmást plakátem s německým nápisem, ten je tu jen proto, že se mi líbil :))


Stage 28 - tak tady vznikly filmy The Phantom of the Opera z let 1925 a 1943 (a stojí dodnes :))

Žila byla jedna fantomačka aneb Fotodokumentace života fantomákova

27. ledna 2012 v 21:30 | BJ |  Já a zase já
Mí drazí!
Už dřív jsem slibovala pár fotek, například Operu, co trůní v mém sešitě na biologii. Pokud tenhle článek čtete, znamená to, že jsem se donutila odtrhnout oči od Bídníků na tak dlouho, abych ho stihla zveřejnit. Pokud se tedy tak stalo, gratulujte mi, posledních pár dní trávím totiž každou volnou chvíli s nosem v knížce a zavírám ji jen velmi nerada :D
Jinak všechny fotky jsou obdivuhodně rozmazané, za což se moc omlouvám...

The Phantom of the Opera (1925) - Když byl fantom ještě fantomem

23. ledna 2012 v 11:17 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Velevážení fantomáci, drazí filmoví nadšenci i milí blogeři, co se prostě nudíte a na můj článek jste narazili (ne)šťastnou náhodou!
Poslední dobou se flákám. Ano, flákám se a dělám věci tak zbytečné, jako jsou domácí úkoly nebo studium "zajímavých" míst německy mluvících zemí - a můj blog zatím chátrá, padá na něj prach a závoj zapomněníl. A přitom je toho tolik, co je ještě třeba říct! Například v mém fantomáckém filmovém deníku dodnes zela významná díra, kterou až s obrovským zpožděním zaplňuji - doteď jsem vám totiž neřekla nic o filmu, který vzdělaný fantomák (a co teprve pravý fantomolog!) jednoduše musí znát. Jedná se o nejstarší dochované zpracování Lerouxova románu, o němý film The Phantom of the Opera, který spatřil světlo světa dva roky před Lerouxovou smrtí, to znamená roku 1925.

Paříž, město Opery

14. ledna 2012 v 21:21 | BJ
Drazí!
Už v článku Všechno nejlepší, krásná oslavenkyně! jsem slíbila, že sem - jako malý dárek Opeře k jejím narozeninám -, vložím svou seminárku, která je věnovaná Opeře Garnier, těžkostem, které ji potkaly, dění v Paříži v době její stavby, obsahuje i malou procházku Operou Garnier a pár stránek věnovaných Lerouxovu románu a porovnání knihy se skutečnými událostmi. Nyní je ještě jeden důvod k tomu, proč ji sem vložit - vedle 137. výročí otevření Palais Garnier a potřeby udělat něco, aby má práce nezůstala zapomenutá na kdesi v počítači: minulý článek totiž byl můj stý, což je sluší oslavit.
Moje seminárka není žádné veledílo, jde jen o "malou" třeťákovou seminárku, které jsem ale věnovala dost ze sebe pro téma, které je mi blízké :)
Doufám, že se moje práce dostane k očím vás, koho krásná Opera zaujala tak jako mě - a že tak moje práce nepřijde vniveč :)

Paříž, město Opery



Závěr

14. ledna 2012 v 21:20 | BJ
Jak bylo řečeno již v úvodu, důvodem, proč se Opera Garnier stala námětem této seminární práce, byla snaha věnovat té jedinečné budově tolik pozornosti, kolik si zaslouží, a alespoň symbolicky tak vyrovnat nedostatek literatury, která by se jí hlouběji zabývala. Už při hledání možných zdrojů v městské knihovně jsem se utvrdila v tom, že je Opera nespravedlivě přehlížena; když už o ní někde je zmínka, pak jen letmá nebo dokonce předkládající chybné informace, ačkoliv se tato výjimečná stavba stala vzorem pro mnoho dalších. Internet může o tomto operním divadle nabídnout podstatně víc než knihy, několik serverů předkládá svým návštěvníkům například článek o sestupu do podzemí Palais Garnier, nejtajuplnější a snad proto nejlákavější části budovy; díky tomu, že je Opera vnímána jako "domov fantoma Opery", přece jenom existují lidé i mimo Francii, které Opera zajímá a kteří tak umožňují i ostatním ji trochu poznat. Ale i přesto, že se Opera Garnier díky Gastonu Lerouxovi (a A. Lloydu Webberovi, jehož muzikál proslavil příběh fantoma Opery snad ze všech jeho zpracování nejvíc) dostala do povědomí mnoha fantomových "fanoušků" (kterých, jak jsem díky shánění informací pro tuto práci zjistila, rozhodně není málo), neexistuje žádný text, který by Garnierovu Operu představoval čtenáři a řekl mu o ní víc než pár zajímavostí. V některých článcích na internetu nakoukne čtenář k fantomovu jezeru, jinde se doví, jaká událost inspirovala Lerouxe k sepsání kapitoly Fantom Opery, ve které se utrhne sedmitunový lustr, může se dokonce setkat i s pojednáním o stropu nad hledištěm a hodinkách jím inspirovaných, ale Operu jako celek, ne jako pár útržků papíru či do vzduchu vhozených, do kontextu nezasazených zajímavostí, nepopisuje žádný z nich. Když naopak narazíme na článek o historii Opery, opět jde jen o ve vzduchoprázdnu poletující kousíček skládačky, která může dát dohromady Operu se vším všudy, ale kterou se zatím nejspíš nikdo nepokusil složit. Právě snaha posbírat co nejvíce dílků této skládačky a slepit je k sobě dala vzniknout této seminární práci, která - i přes nedostatek použitelné literatury - vznikala "jako po másle". Důležitým pohonem při psaní této práce bylo nadšení pro téma, kterým se práce zabývá, zjistila jsem, že dobré téma, tedy téma, které je pisateli osobně blízké a ke kterému má určitý vztah, jenž ho má k postupu v práci, je základní ingrediencí potřebnou pro vznik seminární práce, která nejen že jednoduše vyroste do jakés takés podoby, ve které je odevzdatelná učiteli, ale hlavně vykvete do té podoby, ve které s ní bude sám autor spokojený, protože se na ni bude moct podívat s dobrým pocitem a vědomím, že ho práce na ní bavila a dal jí všechno, co mohl. I když ani tato práce dokonale nezachycuje vše, co by se dalo - a mělo - o Garnierově Opeře říct, je tento malý dárek k 137. výročí slavnostního otevření Garnierova největšího díla, snahou věnovat Opeře text zabývající se jí jako celkem, která, ač nedokonalá - snad jako všechno lidské počínání -, je přece jenom přínosem, protože pomohla i mně zjistit o Opeře víc, shrnout, co o ní vím, a znovu a znovu se nechat udivovat touto budovou, jež si ponechává i po mém prozkoumání svou osobitost a tajemství, která pro mě nadále zůstávají a zůstanou velkou neznámou.

Fantomova kostra

14. ledna 2012 v 21:15 | BJ
"Jistě si všichni vzpomínají, že když dělníci kopali v podzemí Opery, aby tam mohli uložit fonografické záznamy hlasů operních pěvců, narazili svými krumpáči na mrtvolu. Okamžitě mi bylo jasné, že se jedná o fantoma Opery! Jakmile jsem měl tento důkaz, hned jsem to oznámil administrátorovi a je mi teď úplně jedno, jestli novináři tvrdí, že šlo o oběť Komuny," píše Leroux. Ani tento nález kostry není spisovatelův výmysl. V roce 1907 chtěli milovníci hudby pod Operou uložit hlasové záznamy nejlepších pěvců své doby, aby zanechali budoucím generacím zprávu o tom, jací umělci žili a jakým způsobem se zaznamenávaly hlasové nahrávky. Tyto nahrávky věnoval Opeře Alfred Clark s tím, že schránky, ve kterých jsou uloženy, nesmí být otevřeny dřív než za sto let, a jsou na nich velcí operní pěvci jako Nelie Melba nebo Enrico Caruso. Když chtěli schránky s nahrávkami uložit, narazili na kostru muže, o které je Gaston Leroux přesvědčený, že patřila fantomovi. Nejčastější výklad původu kostry je takový, že jde o člověka, který zemřel během povstání Komuny, což ale Leroux odmítá.
V románu se dál píše, že se z podzemí Opery v období fantomovy vlády nad budovou ozývaly podivné hlasy, prý zněly jako zpěv umrlců. Pověra (i když nad tímto označením visí velký otazník) o fantomovi Opery vznikla hlavně kvůli strachu herců, zpěváků a tanečníků z podzemních prostor Opery, prý nějaký čas opravdu slýchali podivné zvuky. Jak to ale s nimi opravdu bylo, to už se dnes nedozvíme.


Pád lustru

14. ledna 2012 v 21:13 | BJ
Pravdou je inspirovaná i 8. kapitola Fantoma Opery, jejíž celý název zní "8. kapitola, v níž se Firmin Richard a Armand Moncharmin dopustí té nerozvážnosti, že nechají uvést Fausta v 'prokletém' sálu, a o strašlivé události, kterou tím způsobí"3. Onou strašlivou událostí je pád lustru, který bývá využíván ve filmech (i na jevišti) jako jeden z nejvelkolepějších efektů. Události předchází v knize dopis, ve kterém fantom ředitele divadla varuje, že jestli nenechají jeho lóži číslo pět prázdnou a jestli bude hlavní roli zpívat Carlotta, Christinina sokyně, uvedou operu Faust v "prokletém sále". Ředitelé ale varování nedbají a tak se stane něco strašného - nejprve přijde Carlotta o hlas a poté, co ředitelé, sedící ve fantomově lóži, uslyší posměšným hlasem pronesenou větu "Zpívá dnes tak, že shodí lustr!"4, se křišťálový lustr utrhne ze stropu a zřítí se přímo do hlediště, kde zabije přímo uprostřed sálu sedící domovnici, která měla nahradit uvaděčku paní Giryovou, se kterou byl fantom spokojený.
Ve skutečnosti se do hlediště nezřítil celý sedmitunový lustr, což by jistě způsobilo zranění či smrt více než jediné osoby, navíc by tato událost měla katastrofické následky nejen pro diváky, ale i pro Operu samotnou. Pravda je taková, že při jednom představení (dne 20. května roku 1896) do hlediště spadlo jedno z protizávaží lustru, nikdo netuší, z jakého důvodu, a zabilo jednu z divaček, jistou domovnici madam Chomette (například web www.telegraph.co.uk ale uvádí, že obětí se stal jeden z pracovníků Opery).
skutečný lustr nad Velkým hledištěm
lustr z představení muzikálu The Phantom of the Opera, který je asi nejznámějším zpracováním Lerouxova muzikálu

Dům u jezera

14. ledna 2012 v 21:07 | BJ
Jak již bylo řečeno, výmyslem rozhodně není fantomovo jezero, o tom, jestli u něj někdy skutečně žil opravdový fantom, se můžeme jen dohadovat. Jeho dům by se měl - podle Lerouxe - nacházet mezi dvěma zdmi, které chrání Operu před rozrůstáním jezera, kdyby v něm ale opravdu žil muž, kterého Gaston Leroux ve své knize popisuje, tedy geniální vládce tajných dveří a propadlišť, bylo by téměř nemožné najít vchod do "domu u jezera".

Román vs. skutečnost – co je pravdy na legendě

14. ledna 2012 v 21:05 | BJ
"Fantom Opery existoval. Vůbec to nebyla, jak všichni dlouho věřili, jen inspirace umělců, pověra ředitelů a směšný výtvor vzrušených mozků slečen z baletního sboru, jejich matek, šatnářek a vrátné. Ano, existoval, byl to člověk z masa a kostí, ačkoliv vypadal jako skutečný fantom, to znamená jako stín," píše v předmluvě svého románu Gaston Leroux. Co je ale pravdivého v jeho románu a co je jen obratný spisovatelův klam?


Gaston Leroux a jeho dílo

14. ledna 2012 v 21:02 | BJ
Tím, co Operu Garnier opravdu proslavilo, ale není jen její velikost a krása, ale i pověst s ní spojená, pověst o tajuplném fantomovi Opery. Prvním, kdo tuto pověst zpracoval a dal tak podnět k bezpočtu dalších zpracování knižních, filmových i muzikálových, byl francouzský romanopisec Gaston Leroux. Leroux se narodil 6. května 1868 v Paříži, kde i vystudoval práva. Právničina ho ale nijak nelákala, byla to novinářská profese, pro kterou se narodil. Před začátkem kariéry zdědil téměř milion franků po svém otci, ty se ale brzo rozkutálely, proto začal pracovat jako kritik v L'Echo de Paris. Později psal nejen pro tento plátek, ale i pro další deník Le Matin, kvůli této práci často cestoval nejen po Evropě, ale i po Asii a Africe, podával i zprávy o revoluci v Rusku roku 1905. Spisovatelem se stal až po roce 1909, kdy se rozhodl místo novinových článků psát romány a divadelní hry, roku 1919 dokonce založil vlastní společnost zabývající se natáčením filmů, nesla název Cinéromans. Život Gastona Lerouxe skončil v noci z 15. na 16. dubna 1927.
Fantom Opery, který vyšel roku 1910, je Lerouxovým nejznámějším dílem, fantomův příběh byl mnohokrát zpracován, i když jméno Gastona Lerouxe si s ním dnes spojí málokdo. Jeho román, popisující obdivuhodně plasticky prostředí Garnierovy Opery, vypráví příběh muže, který je pro svou neskutečnou ohyzdnost nucen žít ukrytý před zraky lidí - a to právě pod Garnierovou Operou. Erik, jak si fantóm říká, je stejnou měrou génius jako šílenec. Skládá výjimečnou hudbu, není ale pro něj problém zabít kohokoliv, kdo mu stojí v cestě. Zamiluje se do Christiny Daaé, mladičké osiřelé operní pěvkyně, a rozhodne se ji vyučovat zpěvu. Christina věří, že k ní promlouvá hlas Anděla hudby, kterého jí její otec slíbil poslat z nebe, proto nemá před Erikem žádné zábrany. On ji naučí zpívat tak, že ohromí celou Paříž, škodí namyšlené primadoně Opery Carlottě, která má sice čistý hlas, ale nedává do něj ani špetku citu. Jedním z nejvelkolepějších okamžiků je představení, na kterém vystupuje Carlotta místo Christiny, a aby fantom ukázal svou moc, nechá do hlediště spadnout křišťálový lustr. Největší problém nastává ve chvíli, kdy se v Opeře objevuje mladý vikomt Raoul de Chagny, Christinin přítel z dětství, který se do ní zamiluje a ona do něj. Christina nejprve odmítá s Raoulem mluvit, setkala se totiž už s Erikem osobně a nepochybuje o tom, že by ho byl schopen zabít. Nakonec se ale spolu tajně zasnoubí a plánují útěk, bláhově věří, že o jejich plánech Erik neví. Před útěkem chce Christina naposledy vystoupit v hlavní roli opery Faust a symbolicky se tak se svým učitelem rozloučit. Fantom ale vyslechl plány mladých milenců a uprostřed představení unese Christinu do svého domu u jezera. Tam se ji vydává s pomocí Peršana, muže, který zná Erika už z dob, kdy ještě nežil pod Operou, zachránit Raoul, dostává se ale do Erikem zkonstruované mučírny, fantom dává Christině na výběr: buď se stane jeho ženou, nebo zemře nejen Raoul s Peršanem, ale všichni v Opeře. Když ho Christina políbí, dojde Erikovi, že by s ním nikdy nebyla šťastná, pouští ji i Raoula na svobodu, pod podmínkou, že až zemře, vrátí se Christina do podzemí, aby ho pohřbila s prstenem, který jí dal. O několik dní později Erik umírá žalem.


Fantom Opery - pravda nebo mýtus?

14. ledna 2012 v 20:48 | BJ









Fantom Opery - nejznámější ze zapomenutých románů




Tvář Opery Garnier

14. ledna 2012 v 20:46 | BJ
Snad proto, že se její stavba protáhla na dlouhých čtrnáct let, vykvetla Opera Garnier do nevídaných rozměrů a krásy, proto bych tuto kapitolu ráda věnovala menší prohlídce po této výjimečné budově. Toto divadlo, dlouhé 172 a široké 70 metrů, přišlo na neuvěřitelných 36 milionů franků (jak bylo zmíněno v kapitole Opera v Paříži před stavbou Palais Garnier, stavba předchůdce Opery Garnier - divadla v rue Le Pelletier - stála 2 555 000 franků) a se svou plochou o velikosti 11 235 metrů čtverečních, se pyšní titulem největší operní divadlo světa (i když může hostit "jen" 2 156 diváků). Její střechu, která se tyčí do výšky 79 metrů (tato výška je shodná s výškou věží Pařížské katedrály Notre Dame), korunuje obrovská zdobná kopule, dál pak z ní shlíží několik velkolepých soch, kterým kraluje Apollón, pyšně vystavující obdivu Paříže svou lyru. Na fasádě Palais Garnier není jediného místečka, které by nebylo nějak zdobeno, přesto tato novorenesanční stavba rozhodně nepůsobí kýčovitě. Ve vnitřních prostorách budovy se odráží význam operního divadla devatenáctého století - Opera je chápána nejen jako místo kulturního zážitku, ale i jako místo setkání a schůzek, místo, kde je třeba "vidět a být viděn". Snad proto nezabírá hlediště takovou plochu, jakou bychom u tak velikého divadla očekávali, je tu ale mnoho dalších reprezentativních místností. Honosné Velké schodiště, "grand foyer", mramor, zlato, bronzové busty velkých osobností opery, jako je Mozart nebo Beethoven, to všechno neodmyslitelně patří k tváři Palais Garnier. V této budově můžeme také najít rozsáhlou knihovnu i Muzeum Opery, kde jsou k vidění například modely Palais Garnier (některé nabízí unikátní pohled na průřez budovou). Pravou perlou Opery Garnier je hlediště. Je vyvedené v královské kombinaci rudé a zlaté, císařská lóže zabírá dvě patra a na zdobení (výrazným prvkem jsou honosné rudé závěsy) se v ní opravdu nešetřilo, ostatně jako v žádné z lóží (nesmíme zapomenout zmínit i lóži číslo pět, ze které podle Gastona Lerouxe sledoval představení tajuplný fantóm Opery). Kruhový strop nad hledištěm byl původně zdoben malbou umělce jménem Eugène Lenepveu, jak vypadal, si ale můžeme prohlédnout jen na obrázku v Muzeu Opery. Roku 1964 bylo rozhodnuto o tom, že Opera potřebuje opravu, zvlášť strop nad hledištěm. K jeho nové výzdobě byl vyzván Marc Chagall, z čehož nebyli Pařížané dvakrát nadšeni, nešlo totiž o rodilého Francouze. Chagall ale odvedl skvělou práci, díky němu se dnes může Opera pyšnit originálním a barevným stropem, jaký nemá žádné jiné divadlo na světě. Kromě výjevů z baletů na něm můžeme spatřit Vítězný oblouk, Eiffelovu věž nebo samotnou Operu Garnier (stejný motiv jako na stropě se objevil minulý rok i na hodinkách vyrobených k příležitosti výročí založení Spolku přátel Opery, hodinky ale nebyly a nejsou k prodeji). Ze stropu majestátně visí překrásný křišťálový lustr, který váží neuvěřitelných 7 tun. S hledištěm ladí i opona, která je z rudého sametu a svým královsky bohatým řasením dotváří velkolepý vzhled hlediště. Nad jevištěm můžeme najít velké hodiny. Toto jeviště je 53,6 metru široké a 26,3 metru hluboké, zabírá plochu 1390 metrů čtverečních. V případě potřeby může být jeho hloubka zvětšena o cvičný baletní sál za ním na rovných 50 metrů.
lustr nad Velkým hledištěm
model, který je k vidění v muzeu Opery







strop - dřív a nyní


Pád druhého císařství - co s Operou?

14. ledna 2012 v 20:37 | BJ
Prohra Napoleona III. ve válce s Prusy, jeho zajetí, nespokojenost a vyčerpání země, to všechno muselo zákonitě vést k pádu druhého císařství, po němž přišla třetí republika. V Paříži dosud nebyly všechny práce na přestavbě dokončeny, nastal proto problém - co s nimi? V nových stavbách byl spatřován symbol padlého režimu, proto byly práce na stavbách, které nebylo nutně třeba dokončit, zastaveny. Nad Operou Garnier se vznášel veliký otazník, stavba už spolkla nesmírné množství peněz, nově vzniklé vládě byla ale trnem v oku. Byla pravou oslavou císařství, proto se nikdo nehnal do jejího dokončení. Absence honosného domova opery v Paříži nikoho netlačila, pořád tu bylo divadlo v rue Le Pelletier. To ale naneštěstí - nebo naštěstí pro Palais Garnier - zachvátil roku 1873 obrovský požár, který donutil Pařížany pospíšit si a dokončit Garnierovo dílo. Dodnes největší operní divadlo světa bylo s velkou slávou otevřeno dne 5. ledna 1875 slavnostním orchestrálním koncertem. První operní novinkou, kterou Opera Garnier předvedla, byla o rok později (5. dubna 1876) Jana z Arku Auguste Mermeta.
Velké schodiště
"Le grand foyer"

Pařížská komuna (1871)

14. ledna 2012 v 20:33 | BJ
Obyvatelům Paříže (a Francie celkově) došla brzy s jejich vládou trpělivost. Životní podmínky prostých lidí byly téměř neúnosné, velkolepá přestavba chudším z Pařížanů rozhodně nijak nepomohla - právě naopak, navíc Napoleon III. nedokázal dostát svému jménu, které tolik proslavil jeho strýc, a válku, kterou sám neuváženě silnému Prusku vyhlásil, prohrál na celé čáře. Francie jen těžko hledala, jak znovu nabrat ztracené síly, lidé byli vyčerpaní a hladoví, nebylo se tedy čemu divit, když se Pařížané, kterým od nepaměti jejich horkou krví proudí revoluce, vzbouřili. Vláda se pokusila sjednat si pořádek za pomoci zbraní. Jaké ale bylo její překvapení, když vojáci odmítli střílet do svých bratrů a přidali se k nim - a vznikla Komuna. Ve svobodných volbách byla zvolena její rada, ta vyhlásila autonomii Paříže, stará vláda byla nucena utéct z Paříže do Versailles. Co chtěli komunardi? Myslím, že jejich požadavky nebyly nijak přemrštěné - Pařížští prahli po lepších podmínkách pro život, po bezplatném vzdělání pro své děti, po rovnoprávnosti žen s muži, v neposlední řadě pak po volených úřednících, kteří by mohli být za případné prohřešky odvoláni. Komuny začaly vznikat ve většině velkých měst. Ani komunardi ale nebyli mírumilovní andělíčkové, dokázali krutě bojovat proti svým odpůrcům. Po 72 dnech (18. březen 1871 - 28. květen téhož roku) byli ale poraženi novou vládou, která se za účelem poražení komunardů spojila s Prusy, pro poražené nastalo krvavé období. Teror namířený proti komunardům si vyžádal mnoho obětí na životech, další nešťastníci skončili na galejích. Vrcholem tohoto teroru byla poprava zbývajících komunardů u zdi hřbitova Père Lachaise.
Garnierova Opera, stojící dosud nedostavěná v centru dění, se stala náhodou součástí tohoto dramatu. Vypráví se, že se - ač určena k mnohem jemnějšímu účelu - stala Opera, přesněji spletité chodby jejích podzemních pater, za Komuny místem, kde se věznilo a možná i mučilo, dokonce tu byly nalezeny kostry nějakých nešťastníků, kteří pod Garnierovým kolosem přišli o život (právě nález kostry muže byl jedním z podnětů pro Gastona Lerouxe, autora knihy Fantom Opery).

Prusko-francouzská válka, další z těžkostí pro Palais Garnier

14. ledna 2012 v 20:29 | BJ
Léta plynula a Opera Garnier rostla do nevídaných rozměrů a byla by rostla dál, kdyby ji nezarazil problém závažnější než podzemní voda, problém, kterým utrpěla celá Francie - tímto problémem byla prusko-francouzská válka. Mezi Pruskem a Francií vládly už několik let spory, které vyvrcholily neshodou v otázce toho, kdo by měl nastoupit na španělský trůn. Zatímco Napoleon III. podporoval portugalského prince Ferdinanda, pruský kancléř Otto von Bismarc tajnou dohodou prosadil prince Leopolda z rodu Hohenzollern-Sigmaringen. Když tato dohoda vyšla najevo, napětí vzrostlo, princ Leopold nakonec radši přestal o místo na španělském trůnu usilovat. Přesto ale Francie onu dohodu i nadále považovala za provokaci a požadovala od krále Viléma I., aby zaručil, že Hohenzollerové už nikdy nebudou o španělský trůn usilovat. Král ale odmítl na francouzské požadavky přistoupit a telegraficky o tom informoval O. von Bismarcka. Ten tuto depeši (známou pod pojmem emžská depeše) upravil a zveřejnil ji tak, že požadavky Francie působily jako nesmírně přehnané a Francii zesměšňovaly. V reakci na tuto událost vyhlásil Napoleon III. 19. června 1870 Prusku válku, což se ukázalo jako velmi nešťastný tah.
Válka s Pruskem znamenala válku se všemi německými státy, tzn. s obrovským vojskem, naproti tomu francouzská armáda čítala jen 370 000 mužů, z nichž se 60 000 nacházelo v Alžírsku a 6 000 v Římě. Rozhodlo se tedy, že se francouzská vojska postaví jen k obraně, ale i ta byla nakonec proražena a okolo 83 000 vojáků padlo do pruského zajetí, s nimi i sám císař. Proti Prusům začali bojovat i obyčejní francouzští lidé, jejich obranu zlomilo až obležení Paříže, které přineslo jejím obyvatelům hlad a strádání. Příměří bylo podepsáno 28. ledna 1871, Francie přistoupila na všechny požadavky protivníka a zavázala se do tří let zaplatit pět miliard franků.
Během války byla samozřejmě stavba Opery pozastavena, během obležení a ostřelování Paříže pak některé budovy utrpěly poškození, Palais Garnier se naštěstí větší pohromy vyhnuly. Rozestavěná budova byla užívána jako sklad zbraní a jídla, nestalo se ale nic, co by Operu poničilo.


Charles Garnier; počátek stavby, první problém - podzemní voda

14. ledna 2012 v 20:27 | BJ
Již jsme mluvili o tom, co vedlo ke vzniku Palais Garnier. Když bylo rozhodnuto o tom, že se bude stavět nová budova pro operu, byla vyhlášena veřejná soutěž, do které se přihlásilo okolo sedmdesáti nejlepších architektů země. Soutěž překvapivě vyhrál Charles Garnier, architekt, který v té době nebyl ještě ve Francii moc známý; porazil dokonce i svého bývalého učitele.
Jean-Louis Charles Garnierse narodil 6. listopadu roku 1825 jako dítě kováře a stavbyvedoucího a dcery kapitána u francouzské armády. Během svého života Garnier nepopíral to, že pocházel z chudých poměrů, naopak se k tomu hrdě hlásil a uváděl Sarthe, místo narazení jeho otce, jako své rodiště. Garnier byl nejprve učněm u architekta jménem Louis-Hyppolite Lebas, poté navštěvoval École royale des Beaux-Arts de Paris. Roku 1848, tedy ve třiadvaceti letech, získal Grand Prix de Rome, prestižní ocenění a stipendium pro nadané studenty umění (rok před ním ji získal umělec jménem Jules Eugène Lenepveu, který se o pár let později stal autorem původního stropu nad Velkým hledištěm v Palais Garnier). Hodně cestoval, navštívil například Řecko nebo Turecko. Opera Garnier se stala jeho životním a nejznámějším dílem, věnoval jí velkou část svého života. Opera, která byla postavena coby oslava druhého císařství, spolkla čtrnáct let prací. Vypráví se, že císařovna Evženie, manželka Napoleona III., se málo známého Garniera při pohledu na jeho (v té době ještě nedokončené) dílo zeptala: "Co je tohle za styl? Tohle není žádný Ludvík Čtrnáctý, ani Ludvík Patnáctý, ani Ludvík Šestnáctý!" "Ne, madam," odpověděl Garnier, "tohle je Napoleon Třetí."
Palais Garnier ale není jediným Garnierovým výtvorem. Je také tvůrcem například opery a kasina v Monte Carlu.
Práce na Palais Garnier započaly 2. července roku 1861, mezi 27. srpnem a 31. prosincem byly hloubeno místo pro gigantickou budovu. 13. ledna následujícího roku byla nalita první várka betonu tvořícího základy, postupovalo se od budoucího průčelí budovy směrem dozadu. Jelikož šlo o obrovskou budovu, která měla navíc mít hned několik podzemních pater, kopalo se opravdu hluboko, což ale přineslo nečekaný problém - brzy začala postupně vznikající základy budovy zaplavovat voda, snad nějaký skrytý podzemní přítok Seiny. Vody stále přibývalo, ale jelikož si baron Haussmann usmyslel postavit Operu zrovna na tomto místě a nikde jinde - bez ohledu na to, co to bude stát -, rozhodlo se, že se bude v pracích pokračovat. V březnu bylo instalováno osm ohromných parních pump, ani ty ale nedokázaly místo zcela vysušit. Nakonec bylo rozhodnuto o tom, že bude v podzemí Opery ponechána vodní nádrž, kterou obklopí dvojitá zeď, ona nádrž měla sloužit i jako zásobárna vody pro případ požáru. Dodnes se tedy nachází pod Operou Garnier ohromné podzemní jezero, které dodává budově na tajuplnosti. Každé dva roky bývá hladina jezera uměle snižována, aby na ni mohli v loďkách s mělkým dnem vyplout statici a zjistit případné poškození budovy a potřebu opravy. Právě mezi dvěma zdmi, které jezero obklopují, žil podle Gastona Lerouxe fantóm Opery, dokonce by měl existovat tajný vchod ke břehu jezera z rue Scribe.
Charles Garnier
File:Palais Garnier foundation work 20 May 1862 - Mead 1991 p147.jpg
začátek prací na Opeře

Přestavba Paříže

14. ledna 2012 v 20:22 | BJ
Pokud mluvíme o vzniku Palais Garnier, je nutné se také věnovat přestavbě Paříže. Otec této myšlenky, francouzský panovník Napoleon III., se dostal do čela státu díky převratu, který se udál v revolučním roce 1848. Tenkrát ještě svobodný sukničkář Charles Louis Napoleon Bonaparte byl zvolen francouzským prezidentem snad proto, že jméno jeho slavného strýce, kterým byl samotný Napoleon Bonaparte, zanechalo trochu své slávy a svého lesku na jméně celého rodu Bonapartů, proto byly od generálova synovce očekávány velké činy. Stejně jako Napoleonovi I. novému prezidentovi nestačil titul nižší než "císař", takže roku 1852 se Francie znovu rozloučila s republikou a přivítala ve svém čele císaře - a Ludvík Napoleon si začal říkat Napoleon III., z úcty k synu svého strýce, který sice nikdy nevládl, ale přesto mu byla zpětně připsána číslovka Druhý. Brzy po svém dosednutí na trůn pojal Napoleon III. velkolepou myšlenku přestavět Paříž tak, aby se mohla rovnat moderním městům, aby šlo o reprezentativní metropoli, před kterou se budou muset všechna ostatní města sklonit. Nešlo ale jen o vzhled Paříže, byl tu i další důvod k přestavbě - v nově vzniklých širokých ulicích (na rozdíl od starých křivolakých uliček) bylo nemožné stavět barikády, naopak byl umožněn rychlý přesun vojenských sil v případě jeho potřeby. Dohledem nad přestavbou byl pověřen prefekt baron Haussmann, který si mohl naplánovat, co se mu zlíbilo, bez ohledu na cenu projektu, jelikož při rozsáhlosti přestavby by se člověku protočily panenky, kdyby měl hledět na výdaje. Začaly vznikat široké bulváry lemované linií stejných domů, upravovala se i kanalizace, bořilo se a vyvlastňovalo, stará Paříž mizela před očima jejích obyvatel. Domy lemující nově vzniklé ulice byly jeden jako druhý, přes všechny vedla jednotná linka balkónů, říms a oken, sklon střechy 45 stupňů byl pro všechny jednotný. Před přestavbou měla Paříž nedostatek zeleně - vznikaly tedy i parky, mezi nimi například Bouloňský lesík, park, který známe jako místo setkání hrdinů nejrůznějších románů (mimo jiné i Fantoma Opery od Gastona Lerouxe, o kterém se zmíním v závěru své práce). Přestavba ale nepřinesla jen zkrášlení města, byla i příčinou neštěstí mnoha lidí. Jedním z negativ z ní pramenících bylo zvýšení nájmů v částech města, které prošly přestavbou, to mělo za následek stěhování obyvatel do starších domů s horšími podmínkami pro život. Zanikla také stará Paříž, která je nenávratně pryč, přestavba zformovala město do podoby, ve které ji známe dnes.
Nebýt ale tohoto rozsáhlého projektu, ve kterém se nehledělo na peníze, nebyla by vznikla Opera Garnier, nebo by neměla možnost vyrůst do tak velkolepé krásy. Haussmannem jí bylo vybráno místo, kterému dala jméno - nejen ulici, která k ní vede (Avenue de l'Opéra), ale i náměstí Place de l'Opéra a o řádku let později vzniklé stanici metra - a na kterém tak trval, že ho nezměnil ani ve chvíli, kdy základy zaplavila voda, která učinila projekt ještě dražším.
Napoleon III.

baron Haussmann
baron Haussmann

Opera v Paříži před stavbou Palais Garnier

14. ledna 2012 v 20:19 | BJ
Do Francie - přesněji do Paříže, protože, jak píše Karel Burian ve své knize Světová operní divadla, "ani tehdy, ani dnes, Francie a Paříž nebylo totéž" - se opera dostala v druhé polovině sedmnáctého století, tedy relativně pozdě, snad proto, že Francie nikdy neměla nouzi o umělce, kteří se dokážou naprosto skvěle vyjadřovat psaným a mluveným slovem. Až v roce 1654 zazněla na statku králova zlatníka de la Haye v Issy u Paříže hudební komedie Pierra Perrina a Roberta Camberta La pastorale, která bývá pro místo svého provedení nazývána l'opéra d'Issy. Tato hra je nepřesně považována za první operu hranou ve Francii. Hra se líbila, její autoři tímto dílem prorazili cestu opravdovým operám. Roku 1669 dostal Pierre Perrin od krále privilegium na dvanáct let provádět v Paříži a okolí operní představení, čímž byla založena Académie de l'Opéra, v jejímž čele stanuli autoři La pastorale Pierre Perrin a Robert Cambert spolu s markýzem de Soudéac. Tu vznikla potřeba budovy, která by se dala pro operní představení využívat - a tak byla v Mazarinově ulici postavena budova, které bylo přiděleno vznešené jméno Académie Royal de Musique. Tato budova, první skutečný domov opery ve Francii, byla otevřena 19. března 1671 první opravdovou francouzskou operou Pomone. Od té doby se změnilo místo určené pro operu v Paříži mnohokrát - Opéra Garnier je jejím třináctým domovem. Z Mazarinovy ulice se Akademie přestěhovala do rue Vaugirard, tentokrát už ne pod vedením Perrina, ale Florenťana Lully. Po smrti Moliéra roku 1673 se naskytlo volné místo v Palais Royal - Akademie byla tedy přestěhována tam. Poté čekala sídlo opery série požárů, první devadesát let po přestěhování do Palais Royal. Roku 1774 se Akademie přestěhovala do Rue de Richelieu (pod názvem Théâtre des Arts), kde setrvala do roku 1820, kdy byla budova po vraždě vévody de Berry, která se tu udála, stržena. Následovalo další stěhování, po kterém se rozhodlo o stavbě nové budovy, jejímž architektem se stal Dalceste. Nová budova, která přišla na 2 555 000 franků, stála v rue Le Pelletier na Boulevard des Italiens. Osudový okamžik pro tuto budovu nastal 14. ledna 1858. Do opery mířil spolu se svou chotí císařovnou Evženií francouzský císař Napoleon III., když italský protimonarchista Orsini vrhl na kočár císařského páru tři pumy. Císař ani císařovna nebyli zraněni, trvali dokonce na tom, že půjdou na představení, na které si vyjeli. Do opery v rue Le Pelletier tedy opravdu dorazili, Napoleon III. si ale díky naštěstí nevydařenému atentátu uvědomil, že Paříž potřebuje novou budovu opery, která bude mít mimo jiné i střežený vchod, který by zaručoval větší bezpečí vzácným hostům, jako je on. Za vlády Napoleona III. procházela Paříž rozsáhlou přestavbou, nebyl proto problém do projektu zařadit i nové sídlo pro pařížskou operu - a tak vznikla Opera Garnier. Místo vybral baron Haussman, projektant přestavby, byla vyhlášena veřejná soutěž, do které se přihlásilo mnoho architektů - šlo přece o zakázku, o jaké se každému architektovi ani nesní. K překvapení všech byl vybrán mladý a do té doby téměř neznámý Charles Garnier, který se tak stal otcem svého největšího díla a jedné z nejúžasnějších perel Paříže.
Opera v rue Le Peletier
L'Académie impériale de musique vers 1865