Únor 2012

Fantomův dědic (Osmá část)

28. února 2012 v 17:05 | BJ |  Fantomův dědic
Když jsem osaměl, chtěl jsem se znovu ponořit do započaté práce, ale brzy jsem zjistil, že toho nejsem schopen. Slyšel jsem - nebo se mi zdálo, že slyším - dětský smích, veselý a bezstarostný. Zněl všude kolem mě, byl uvnitř mě samotného, řezal mě do uší a krutě se mi vysmíval. Vidíš, jsi přebytečný, ozval se dutý hlas přímo u mého pravého ucha, nikdo tě nepotřebuje. Chlapec je šťastnější bez tebe, tak jako bylo bez tebe líp i jeho matce. Vzpomeň si, vzpomeň, není to tak dávno, sotva pár let. Vybrala si jeho, vikomta. Po tom všem, cos jí dal, po tom, cos pozvedl její hlas k výšinám a udělal z ní hvězdu, se k tobě otočila zády. Vybrala si jeho. Jeho, ne tebe! I Gustave si vybral, nepotřebuje tě. Jsi zrůda. Jsi přebytečný. Přebytečný, přebytečný…

Marius Pontmercy - romantik a horká hlava

28. února 2012 v 15:28 | BJ
Jméno
Marius je jedna z mála postav, u kterých známe příjmení i křestní jméno. Navíc užívá i tutil "baron" po svém otci, který ho získal za Napoleona.

Vzhled
Milé dámy, Marius Pontmercy je fešák. I v době největší nouze, kdy bylo Mariovo oblečení staré a obnošené, se za ním děvčata otáčela, chudák Marius si ale myslel, že to dělají kvůli chudobě, kterou vyzařovaly jeho šaty. Marius má husté černé vlasy, malé bystré oči, vysoké inteligentní čelo a, jak píše pan Hugo, "ve tváři cosi hrdého, zamyšleného a nevinného". V době, kdy žil chudý Marius v Gorbeauově baráku, měl dvoje šaty, jedny staré a druhé nové pro zvláštní příležitosti. Po čase jsou staré šaty na vyhození a nové taky nevypadají zrovna nejlíp, nikdy se ale nedá říct, že by Marius chodil neupravený nebo špinavý.

Cosetta - rozmazlovaný sirotek

26. února 2012 v 22:05 | BJ
Jméno
I když Cosettě říkají všichni prostě a jednoduše Cosetta (Cosette), její pravé jméno je Eufrasie. Její otec se jmenoval Tholomyès, o jeho otcovství ale kromě něj a Cosettiny matky Fantiny nikdo nevěděl, proto Cosetta jeho jméno nikdy nepoužívala. Jelikož ji vychovával Jean Valjean, nosila jeho falešné jméno Fouchelevant.
V době, kdy žila u Thénardierových, jí lidé říkali Skřivánek.

Daphne du Maurier - Mrtvá a živá (Rebeka)

26. února 2012 v 19:59 | BJ |  Čtenářský deník obyčejného knihomola
Tak jako mě Ellanořin článek popostrčil směrem k Janě Eyrové, jeden z článků v Lottelandupřiměl si v knihovně najít román Mrtvá a živá (v originále Rebecca) britské spisovatelky Daphne du Maurier. Je možné, že vám - tak jako ze začátku mně - spisovatelčino jméno nic neříká, tak jako tak ale asi každý z nás slyšel o hororu Ptáci, který se na stříbrná plátna dostal roku 1963 díky Alfredu Hichcockovi. Tenhle film byl natočený podle stejnojmenné povídky právě od Daphne du Maurier. Zfilmováno bylo hned několik jejích děl - mnoha zfilmování se dočkala jednak roku 1938 vydaná Rebeka, kterou sama autorka přepracovala i jako divadelní hru, dalším z jejích do filmové podoby přenesených děl je například román Jamaica Inn (Hospoda Jamajka) a další.

Fantomův dědic (Sedmá část)

26. února 2012 v 14:20 | BJ |  Fantomův dědic
Mé drahé čtenářky,
i když to tak možná vypadalo, nepřešlo mě pořád ještě pisálkovské nadšení, takže ještě nějakou chvíli nebudete ušetřeny dalších dílů mého výtvoru! Chachachacháááá!
Tentokrát vám tedy předkládám už sedmý díl :)



Charlotte Brontëová - Jana Eyrová

24. února 2012 v 22:21 | BJ |  Čtenářský deník obyčejného knihomola
Mí drazí návštěvníci, návštěvnice,
nedávno na svém blogu Ellanor zveřejnila článek o knize Charlotte Brotëové Jana Eyrová a jejím nejnovějším filmovém zpracování. O tomhle románě se Ellanor zmiňovala už dřív a já, vášnivá knihomolka, jsem s radostí sáhla po dalším tipu na dobré počtení - a že opravdu dobré bylo! :)
Jana Eyrová se čte vážně pěkně, stránky člověku ubíhají před očima, aniž by si všiml, kolik jich za večer shltnul. Jak je mým "chvályhodným" zvykem u dobrých románů, i teď nějaká ta slzička ukápla, i když jich nebylo moc (abyste mi rozuměli, i když to tak vypadá, neslzím nad každou knížkou a filmem. Ale občas to člověka tak chytně za srdce, že to prostě jinak nejde :)). Navíc jsem zjistila, že pan Rochester je tak trochu můj typ hrdiny, od začátku mi byl sympatický. Tváří se jako mrzout, velkou část románu je kolem jeho osoby dost tajemného a nevysvětlitelného, ale i když to není žádný fešák, je neuvěřitelně charismatický - a tak člověku doopravdy srdce poskočí, když sleduje jeho projevy náklonnosti k Janě.

Fantom(ÁK)ova zpověď I. (První setkání)

23. února 2012 v 19:53 | BJ |  Já a zase já

Přátelé, kamarádi, mí fanoušci a obdivovatelé! :D
Jelikož a protože cítím nutkavou potřebu někomu vykecat fantomáckou díru do hlavy, rozhodla jsem se zapojit do projektu, jehož "centrálním mozkem" (pamatujete Návštěvníky? :D) je FantaLight. Konečně přišel ten krásný den, kdy toho můžu (a dokonce musím) fůru napovídat na téma, které už všem kolem mě leze krkem.
Pohodlně se usaďte, začínáme! :)

Fantomův dědic (Šestá část)

22. února 2012 v 19:48 | BJ |  Fantomův dědic
Tak abys, Ellanor, viděla, jak moc jsi krutá! :D
Mimochodem, v tomhle díle se objevuje návaznost na úpravičku provedenou v díle třetím. Komentáře všeho typu (tedy skoro) vítány :)

Překvápko pro mou drahou Lotte

22. února 2012 v 13:22 | BJ
Mí drazí, mi milí, mí nejdražší čtenáři, tedy přesněji čtenářky!

Včera odpoledne, když jsem přišla domů, čekal na mne ve schránce dopis. Nebyl to jentak nějaký dopis, jak bylo patrno už na první pohled. Tím, co mě praštilo do čumáku, byl v první řadě první řádek adresy, který mi přiřazoval titul "vážená raoulistka". Tato chvíle znamenala významný mezník v mém životě, uvědomila jsem si totiž důležitou věc. Abych byla různými osobami (ale notak, Lotte, vždyť nikoho nejmenuju!) konečně považována za opravdovou a úplnou fantomačku, musím se postavit na jednu či druhou stranu a stát za ní tak pevně, jak je v mých silách.

Fantomův dědic (Pátá část)

21. února 2012 v 11:02 | BJ |  Fantomův dědic
Tak, zdá se, že jsem obdařena o něco málo silnějším sebeovládáním než Lotte, takže jsem se přemohla a další část vkládám až teď, s odstupem dne a půl! Obdivuhodné, že?
Mezitím jsem provedla menší změnu ve třetí části, rozhodně nijak netrhám a nepřevazuju dějovou linii (ano, opravdu ve spojistosti se svým výtvorem používám tak vznešeného výrazu :D), jde jen o malé doplnění :)

Fantomův dědic (Čtvrtá část)

19. února 2012 v 20:34 | BJ |  Fantomův dědic
Mí drazí, mám tu čest vám představit čtvrtý díl svého "dílka". Konečně do hry vstupuje postava, která nám všem tak chyběla :)

Javert - nejčestnější ze záporáků

19. února 2012 v 17:57 | BJ

Javert

Jméno
Policejní inspektor Javert je jednou z postav, jejichž křestní jméno není v knize ani jednou zmíněno, pro čtenáře je prostě Javert a je až podivuhodné, že mu to vůbec nepřijde divné. "Fanoušci" Bídníků mu často přidávají nejrůznější jména, ve spojitosti s muzikálem jsem několikrát narazila na jméno Roy, v jednom rozhovoru uvedl Londýnský představitel Javerta Hadley Fraser, že tohle jméno kdesi našel, takže v současné době netrpělivě očekávám odpověď na e-mail, ve kterém jsem se Hadleyho ptala na podrobnosti.

Vzhled
Javert vypadá od pohledu nepřístupně a tvrdě. Má malou lebku, vlasy u spadají až k obočí. Nosí licousy, má temné oči, tupý nos s velkými nozdrami, jeho výraz je i díky hluboké vrásce mezi sraženým obočím, jak píše Hugo, "vášnivě panovačný". Má úzké rty, které se smějí málokdy a možná by bylo lepší, kdyby se nesmály vůbec. Když se totiž Javert směje, ukazuje zuby i dásně a vypadá děsivě. Jeho uniforma je vždy pečlivě zapnutá až ke krku a dokonale upravená.

Povaha
V Bídnících je to Javert, kdo hraje úlohu záporáka, nedá se ale o něm říct, že je vyloženě špatný. Je zásadový a čestný, je pravdomluvný a nikdy neudělal nic, kvůli čemu by mohl mít výčitky svědomí. Bezmezně věří v neomylnost svých nadřízených, vidí svět a lidi v něm černobíle - státní úředníci jsou v jeho očích symbolem zákona, pravdy a všeho, co je správné, na druhé straně každý, kdo se někdy jakkoliv provinil proti zákonu, je v očích Javerta navždy nesmazatelně pošpiněný. Nesnese vzpouru, neposlušnost nebo zbabělost. Má vlastně dobré vlastnosti, ale tím, co z něj dělá tak děsivého člověka, je jeho sklon jít "ode zdi ke zdi", všechno žene do extrému, dalo by se o něm říct, že vždy až fanaticky dokonale plní své povinnosti. Nepřipouští vyjímky jakéhokoliv druhu.

Příběh
Javert se narodil ve vězení, jeho otec byl galejníkem, matka vykladačkou karet. Snad proto, že se chtěl vzepřít osudu psance, který by podědil po rodičích, kdyby šel v jejich stopách, se dal k policii. Jelikož vždy svědomitě plnil všechny své povinnosti, čekal ho strmý kariérní růst. V mládí byl jako dozorce na galejích v Toulonu. Když se dostal coby policejní inspektor do Montreuil-sur-Mer a seznámil se se zdejším starostou panem Madeleinem, připomněl mu galejníka, se kterým se setkal v Toulonu a kterého si zapamatoval kvůli jeho neobvyklé síle. Nejprve si nechce připustit, že by trestanec Jean Valjean a starosta Madeleine mohli být jedna osoba, jako ke starostovi chová k Madeleinovi úctu. Když ale musí na příkaz starosty propustit prostitutku, která měla být podle jeho mínění potrestána za napadení počestného občana (nejde o nikoho jiného než o Fantinu, Cosettinu matku), chce se starostovi pomstít, je si téměř jistý, že jde o Valjeana. Podá udání, ale je mu odpovězeno, že pravý Valjean je už dávno zatčen a bude souzen. Jak bylo řečeno, Javert nepřipouští vyjímky - ani když jde o něho samotného. Vyčítá si, že se zachoval zavrženíhodně ke svému nadřízenému, žádá proto Madeleina, aby byl propuštěn, což je zamítnuto.
Jak ale víme, Javert se nepletl, Madeleine je opravdu Valjean. Když to vyjde najevo, přijde ho Javert s ledovým zadostiučiněním zatknout. Když galejník s číslem 9430 (tedy Jean Valjean) oficiálně zemře, bere to Javer chvíli jako hotovou věc. Po čase ale na Valjeana znovu "kápne", následuje honička po Paříži, která končí Valjeanovým zmizením.
Znovu se Valjean a Javert, nepřátelé na smrt, setkávají při povstání na barikádě, kde je Javert spoután povstalci coby zvěd. Má být zastřelen, Valjean si vymůže, aby to mohl být on, kdo Javerta odpraví. Javert čeká smrt, místo toho se mu dostává volnosti, Valjean mu tak zachrání život.
Ještě týž den natrefí Javert na zašpiněného člověka, který vyleze ze stoky se zdánlivě mrtvým mladíkem na zádech, ten člověk není nikdo jiný než zase Valjean. Žádá Javerta, aby mohl mladíka dopravit domů a pak se zastavit ve svém domě, pak že se dá zatknout. Javert souhlasí, aniž by si sám uvědomoval proč.
Slíbí, že na Valjeana počká před jeho domem, místo toho ale odejde k Seině a přemýšlí. Uvědomuje si, že mu Jean Valjean zachránil život, nemůže ho přece zatknout! V jeho nitru se poprvé setkají dvě protichůdné možnosti, uvažuje, jestli má poslechnout svou povinnost coby člověka nebo coby policisty. Až doteď se nikdy nevzepřel proti tomu, co mu nařizoval zákon, teď si ale poprvé připouští, že možná existuje něco víc než lidmi sepsané paragrafy. Tohle zjištění vrhá nové světlo na jeho dosavadní život a jeho zásady, což Javert nesnese a skokem do silného poudu Seiny dobrovolně končí svůj život.

Nutno říct, že Javert je asi nejzvláštnější knižní postava, s jakou jsem se zatím setkala. Je tu sice coby záporák, ale v životě neudělal nic, co by se mu dalo vyčítat. Řekla bych, že Javert není vyloženě zlý. Je samotář, nikdy neměl nikoho, koho by měl rád, jediné, k čemu se upíná, je zákon a jeho zásady, bohužel až pozdě zjišťuje, že nebyly vždy správné.

Javertova píseň Stars - jedna z mých oblíbených :)
(klobouk dolů před Normem Lewisem!)

A teď česky - Tam ve hvězdách




Fantomův dědic (Třetí část)

19. února 2012 v 10:39 | BJ |  Fantomův dědic
Po čase jsem se rozhodl pro cestu do Francie, kde jsem dlouhých deset let nebyl. Kdysi jsem se zařekl, že svou rodnou zemi už nikdy nechci vidět, ale teď nastala úplně jiná situace. Nemohl jsem dovolit, aby Gustave zakrněl ve vzdělání - a chtěl jsem, aby byl vyučován ve svém jazyce. Nepřipouštěl jsem si to, ale chtěl jsem do Francie i z jiného důvodu - nechal jsem tam totiž ve vší tajnosti převézt Christinino tělo. Ležela teď v hrobce vedle svého otce.
Nevěděl o tom nikdo než já a paní Giryové, na hrobě ani není její jméno. Tenkrát na molu naštěstí nebyl nikdo, kdo by viděl, jak Christine přišla o život, což oddálilo poprask způsobený smrtí pěvecké hvězdy, jakou byla. Až po měsíci, když měla zpívat Londýně, se začaly v novinách objevovat různé dohady o příčině náhlém zmizení slavné Christine de Chagny z jevišť světových divadel, které ale překvapivě během několika týdnů vyprchaly, částečně také proto, že její manžel odmítl podat jakékoliv informace. Sláva je velmi nestálé pozlátko.
Myslím, že paní Giryová byla z vyhlídky na návrat do vlasti nadšená. Nikdy jsem si plně neuvědomoval, čeho všeho se kvůli mně vzdala - své země, známých, domova, vlastně i své vlastní minulosti. Teď se k tomu všemu mohla vrátit a já jsem s uspokojením pozoroval, jak stará paní Giryová při přípravách k odjezdu jen kvete. Celé dny pobíhala po bytu, snášela věci na hromádky, které pak přerovnávala, znovu a znovu přeskupovala a zvětšovala. Několikrát za den vyšla ven, aby koupila to nebo tamto, spoustu milých zbytečností, které jsme podle jejího mínění nutně potřebovali na cestu.
Na slečnu Giryovou plánovaná cesta zpátky do Francie nijak výrazně nezapůsobila. Přijala ji s tichou lhostejností, zdálo se, že jí nezáleží na tom, kde a jak bude v budoucnu žít. I když už netrávila dny zavřená ve svém pokoji, vyzařovala z ní stále bolestná pasivita, neprojevovala zvláštní zájem naprosto o nic. Někdy se mi zdálo, že se díky Gustavovi, kterému téměř nahrazovala matku, vrací do normálních kolejí, když ale nebyla s ním, zůstávala strnule sedět v křesle, někdy sice předstírala, že čte, ale ani jednou neobrátila stránku a její oči se vůbec nepohnuly. Upřímně jsem doufal, že jí návrat domů pomůže se z tohoto stavu dostat.
Cesta utekla překvapivě rychle. Kapitán sice nejdřív nechápal, proč by měl svolit k pronajmutí všech kajut jen pro čtyři osoby, ale jak před ním zašustily mé peníze, došel k názoru, že pochopení mého podivínství není na prvním místě. Měl jsem strach o Gustava, bál jsem se, jestli bude snášet cestu a vůbec mě nenapadlo, že už ji jednou musel podniknout, takže to pro něj nebylo nic nového. Byl nadšený z oceánu, kdyby slečna Giryová neustále nedávala úzkostlivě pozor, aby nenastydl, vydržel by třeba tři hodiny stát na palubě, nechat se šlehat do obličeje slaným vzduchem a pozorovat vlny. Ještě víc byl ale nadšený ze samotného návratu do Francie. Ve známém ovzduší celý ožil, trávil teď hodně času na zahradě domu, který jsem pro nás v Paříži koupil. Občas se ale zamyslel a do jeho obličeje se vkradl nevyslovitelně smutný výraz. Zpočátku jsem se domníval, že chlapci chybí matka, kterou bohužel slečna Giryová ani nikdo jiný nemohl nahradit. Nebyla to ale jen Christine, po kom se Gustavovi stýskalo.
Když už jsem se po několika klidných nocích odvážil doufat, že jsou Gustavovy noční můry pryč, vyvedl mě z omylu jeho nářek, který se jednou v noci ozýval z pokoje sousedícího s mým, kde spal Gustave. "Tatínku, tatínku!" křičel naléhavě, "tatínku, kde jsi?" Spěšně jsem vyběhl ze svého pokoje a přistoupil ke Gustavově posteli.
"Gustave, Gustave, je to v pořádku, jen se ti něco zdá," řekl jsem a snažil se chlapce probudit. Když konečně otevřel oči, zdál se vyvedený z míry. Z rozespalých očí začaly stékat slzy.
"Oni mi chtějí ublížit, chtějí ublížit mně a mamince! Kde je tatínek?" zamumlal.
"Jsem tady, chlapče, všechno je v pořádku, nikdo ti neublíží," zašeptal jsem. Bolestně jsem si ale uvědomoval, že tím, koho Gustave volal, nejsem já.


Fantomův dědic (Druhá část)

18. února 2012 v 21:30 | BJ |  Fantomův dědic
Slavnostně představuji pokračování svého "veledíla". Co jste chtěli, to máte, pak si nestěžujte :D
Budu ráda za každou kritiku :)

Fantomův dědic (První část)

18. února 2012 v 20:36 | BJ |  Fantomův dědic
Mí drazí!
Inspirována Lottiným zápalem (a téměř do očí bijící výzvou) jsem se dala do psaní a přenáším tak na papír (tedy do Krabičky) "projekt", který mi straší v hlavě od té doby, co jsem se seznámila s Love Never Dies a Fantomem Manhattanu. Jde o volné pokračování takového mixu těchhle dvou děl, takové "coby kdyby", volně naplácnuté pokračování na pokračování románu, co pokračovat nikdy neměl :D
Každá připomínka (kromě jízlivých a jedovatých, Lotte! :D) se cení! :)

Když papírnictví nestačí...

18. února 2012 v 14:27 | BJ |  Já a zase já
Velevážení přátelé!
Před nějakým časem jsem vám tu ukazovala svůj veleskvělý sešit na literaturu, takže vám nesmím zatajit ani svůj nejnovější výtvor. Doteď jsem měla svůj sešit na dějepis takový ufňukaný a neosobní, na bílém papíře bylo pár nalepených fotek Kutné Hory v zimě, které navíc tiskárna vyplivla tak, že působily nesmírně smutně. No a jelikož mě to už začínalo vytáčet (no jak se z toho má člověk učit?), rozhodla jsem si svůj sešit trošičku vylepšit. Řekněte sami - nevypadá garnieriózně? :)

Přední strana je trochu střízlivější, vyzdobila jsem ji v Garnierově (a Chagallově) stylu, v hlavní roli je tu strop nad Velkým hledištěm v Opeře, korunu všemu dává Apollón ze střechy Palais Garnier. Mimochodem, při vystřihování jsem zjistila, že slavný lustr nad hledištěm zdobí skoro stejné lyry, jako drží Apollón.


Na zadní straně je taková malá sbírka lustrů (velká fotka lustru z Opery, jeho obrázek, lustr z filmu, divadla, pětadvacítky FO a Las Vegas), které ozařují výjev z Masquerade, jedné z mých oblíbených scén. Jak si můžete všimnout, Christine je tu blod a náramně jí to sluší :D


Pro úplnost ještě zblízka Masquerade s Raoulem a Christine v popředí. Ehm, ano, Christine se chtěla líbit, tak si půjčila mojí hlavu :D


Moc se omlouvám za kvalitu fotek, je to focené jen mobilem a pak zmenšované v Malování a taky to podle toho vypadá :-/

No a abych nevěnovala článek jen svému sešitu, ráda bych vás oblažila jednou skvělou písničkou, do které jsem se naprosto zamilovala. Je z muzikálu The In-Between (což by se, podle toho, o čem to je, dalo volně přeložit jako Mezisvětí) a zpívá ji - jak jinak - můj oblíbenec Hadley Fraser :)


Co jí říkáte? Dle mého názoru je skvělá, plná emocí a jiskřivého náboje, ale, ehm, no, mám strach, že se na ni nemůžu podívat objektivně, s Hadleym to nepůjde :D


Jak BJ navštívila Fantasmu

18. února 2012 v 11:14 | BJ

And it felt beautiful, and I felt beautiful
Lost in the music once more
Feeling it rise up and soar
Alive once again!

Jean Valjean - světec z galejí

17. února 2012 v 19:15 | BJ

Jean Valjean

Další jména, přezdívky,... : vězeň číslo 25601 (na galejích v Toulonu), pan Madeleine (v Montreuil-sur-Mer), vězeň číslo 9430 (potom, co odhalí, že je Jeanem Valjeanem a je zatčen) Ultime Fouchelevant (v klášteře a po odchodu z něj), pan Leblanc (přezdívka, kterou mu vymysleli studenti, když chodil s Cosettou do Lucemburské zahradě, protože měl bílé vlasy. Cosettě kvůli jejím černým šatům říkali slečna Lanoire), Urbain Fabre (jméno, které uvede jako své Thénardierovi, aby ho zmátl a nevydal v nebezpečí Cosettu)

Vzhled
Když pozorujeme Valjeana na jeho cestě z věznice, vidíme mohutného muže střední postavy se širokými rameny a zarostlou hrudí. Vypadá zanedbaně, má krátké rozježené vlasy a na sobě staré a ošoupané oblečení. Už od pohledu je patrné, že má obrovskou sílu, tu neztrácí ani po letech.
Jako starosta Madeleine nebo Ultime Fouchelevant je Jean Valjean upravený, rozhodně ale ne naparáděný, chodí oblečený docela jednoduše. Pokud se jde projít sám bez Cosetty, vychází v dělnickém oblečení. Od "výletu" k soudu, kde se sám udal, aby pod jeho jménem nebyl odsouzen nevinný člověk, má úplně bílé vlasy.

Charakter
Z galejí vyjde Jean Valjean jako hrubý člověk rozzlobený na celý svět, jeho zlobu v něm ještě rozdmýchá přístup těch, které žádá o jídlo nebo nocleh. Má minimální vzdělání, umí číst a psát, což neumí každý, to mu později pomáhá v doplnění vzdělání. Od biskupa odejde rozpolcený a otupělý (tak trochu "mimo"), proměna, ktero u něj Myriel způsobil, se naplno projeví po tom, co Jean Valjean okrade malého Gerváce a poprvé se v něm ozve svědomí.
Potom už se setkáváme s Valjeanem jako s člověkem moudrým, zbožným, inteligentním a empatickým, je známý pro svou dobročinnost. Působí jako inteligentní a sečtělý člověk, lidé z Montreuil-sur-Mer si k němu často chodí pro radu. Pokud si něco usmyslí, je neoblomný, dokáže překonat téměř cokoliv. Má silný smysl pro čest a spravedlnost, nechová k nikomu nenávist ani není postychtivý, i když mu bylo ublíženo.
Jeho proměnu v nového člověka dovrší Cosetta, jediná bytost, která kdy Valjeana milovala a on ji. Pro Cosettu je schopen čehokoliv, je pro ni skvělým otcem i přítelem.

I když jsem sama říkala, že jsem spíš na "záporáky", Jean Valjean je opravdu skvělá postava. Jeho proměna z psance skoro v anděla je ohromující! Při čtení člověku nepřijde na jeho chování nic divného, ale když se nad tím zamyslí, napadne ho, že tak dokonalý člověk snad ani na tomhle světě nemůže žít a přežít. Zdá se, že Jean Valjean nikdy nejedná nemorálně nebo nečestně, obdivuhodně řeší krizové situace, které se "normálnímu" člověku můžou zdát bezvýchodné. Pane Hugo, pane Valjeane - všechna čest!


Victor Hugo - Les Misérables (Bídníci/Ubožáci)

15. února 2012 v 19:37 | BJ |  Čtenářský deník obyčejného knihomola
Velevážení a milí!
Znáte ten pocit, když hltáte knížku a nemůžete se dočkat, až spolknete i poslední stránku - a pak dočtete a je vám to tak trochu líto? Něco podobného byli pro mě Bídníci, moje "srdcovka". Takhle "knížka" má sice kolem čtrnácti set stránek, ale čte se skoro sama, člověk má přečtených sto stránek bez mrknutí oka. Problém tu možná můžou být časté pasáže popisů a autorových úvah, ale... Victor Hugo poslal dohle svoje dílo - opravdovou korunu své tvorby - do světa s tím, že má předat lidem něco z jeho názorů, z toho, jak vidí svět, má vyprávět o tom, jak se žije lidem z nejnižších společenských vrstev i o tom, jak se autor dívá na svou dobu, ve které žijí bohatí v palácích a chudí postávají bez bot na ulici.

BJ se ptá pana Neviditelného

12. února 2012 v 18:40 | BJ
Ty, kdo sis z neznámého důvodu vybral zrovna můj blog pro svou podivnou činnost, mám na tebe jedinou otázku:
O co ti sakra jde?!
Neznám tě, ty neznáš mě, přesto ses rozhodl/a, že mi budeš škodit a připisovat mi přívlastky, které jsem si ničím nezasloužila. Ocenila bych tedy, kdybys dal vědět, proč tohle všechno děláš. Samotnému ti musí být jasné, že je tvoje jednání naprosto neodůvodněné a zavrženíhodné.
Bohužel má tvoje počínání jediný výsledek - poukazuje na nechráněnost blog.cz. Předpokládám ale, že o to ti zřejmě nejde.

BJ