Slavnostně představuji pokračování svého "veledíla". Co jste chtěli, to máte, pak si nestěžujte :D
Budu ráda za každou kritiku :)
Věděl jsem, že to takhle nemůže jít dál, ale neměl jsem tušení, jak cokoliv změnit. Paní Giryová působila stále unaveněji, vrásky v jejím obličeji se prohlubovaly a doplňovaly temné namodralé kruhy pod jejíma očima. Stav slečny Giryové se stále nezdál lepší, podle slov její matky zůstávala celé dny strnulá stále ve stejné poloze. Snad jen můj vztah s Gustavem se zdál o něco srdečnější. Zpočátku jsem nevěděl, jak se k němu chovat, bál jsem se ho i oslovit. Snad abych se vyhnul nutnosti jakéhokoliv rozhovoru, nakoupil jsem mu obrovské množství hraček, brzy jsem ale zjistil, že ho moc nezajímají, větší zájem projevoval o klavír a partitury mých děl. Když jsem začal hrát, často přicházel do mé pracovny, usedal vedle mě na nízkou židličku a tiše poslouchal, někdy celé hodiny.
Nikdy neřekl ani slovo, jen seděl a se zavřenýma očima naslouchal mé hudbě, o to víc mě udivilo, když jednou místnost ozářil jeho dětský hlásek.
"Já to nechápu," pronesl zamyšleně. Ihned jsem přestal hrát a zadíval se na něj.
"Co nechápeš, Gustave?"
"Ta hudba…"
"Jsi ještě malý," usmál jsem se na něj, "nemůžeš pochopit myšlenku každé skladby. Ale jsi velmi vnímavý a myslím, že až vyrosteš - "
"Já chápu, O ČEM vaše hudba vypráví," přerušil mě tak vážně, že se to zdálo nepřiměřené k jeho věku, "je něco jiného, co nechápu. Slyšel jsem už různé skladby. Spoustu oper a koncertů. Ale tahle hudba je něco úplně odlišného. Skoro se mi zdá, jako byste ho také potkal…"
"Potkal koho, Gustave?"
"Anděla hudby. Maminka mi o něm vyprávěla."
To bylo poprvé, co o Christine promluvil a oba nás to tak zaskočilo, že nastalo tíživé ticho. Po chvíli jsem se vzpamatoval a prolomil ho.
"Co ti vyprávěla maminka?"
Gustave se na mě zvláštně zadíval a zdálo se, jako by se zasnil a na chvíli odletěl někam mimo mou pracovnu. Pak se váhavě rozpovídal.
"Když jsem nemohl spát, vždycky mi vyprávěla o Andělu hudby. Říkala, že když byla mladší, ještě předtím, než potkala - " zarazil se, nevěděl, jak přede mnou mluvit o vikomtovi. Než potkala tatínka, dořekl jsem za něj v duchu a bodlo přitom mě u srdce. Nahlas jsem ale neřekl nic.
"- než jsem se narodil já," opravil se a trochu mu přitom zčervenaly tváře, "za ní z nebe přicházel Anděl, Anděl hudby. Měl prý nádherný hlas a maminku očaroval, takže pak zpívala nejkrásněji ze všech. Měla prý svého anděla moc ráda, ale jednou přišel čas, kdy se musel vrátit do nebe za ostatními anděly. Když jsem byl hodně malý, říkala maminka ještě, že než se anděl vrátil do nebe, políbil ji na čelo a nechal tak na Zemi kousek sebe a proto jsem se narodil já." Na chvíli se odmlčel a pak dodal: "Já jsem ale už velký, vím, že andělé děti nenosí."
Když jsem poslouchal pohádku, kterou Christine Gustavovi vyprávěla, musela jsem se usmát.
"Pojď sem," řekl jsem a udělal mu místo vedle sebe u klavíru.
Posadil se a já začal hrát pomalou a jemnou melodii. Gustave se ke mně přidal a tak jsme konečně našli společnou řeč, řeč hudby. Naše píseň se linula bytem a prozařovala mou dřív tak ponurou pracovnu. Byl jsem ohromený souzněním, které mezi námi nastalo, zdálo se, že i Gustav má ze hry radost. Když jsme skončili, široce se na mě usmál, seskočil ze stoličky a rozeběhl se do vedlejšího pokoje.
"Paní Giryová, paní Giryová," křičel vesele, "slyšela jste to? Slyšela jste, jak jsme hráli? Paní Giryová!"
Zdálo se, že paní Giryová odešla, zatímco jsme hráli, snad šla něco koupit. Gustave ale potřeboval někomu předat část své radosti. Vyšel jsem za ním a s úsměvem sledoval jeho rozzářený obličej. Vmžiku byl u pokoje slečny Giryové.
"Gustave, počkej!" křikl jsem za ním, ale už bylo pozdě.
"Slečno Giryová! Slyšela jste to? To jsme hráli my, já a pan Y, totiž tatínek!"
Zůstal jsem stát ve dveřích do pokoje slečny Giryové jako opařený. Gustave seděl na posteli a slečna Girová ho držela za ruku a hladila po vlasech. Její bledý obličej měl zvláštní výraz, jaký se v něm nejspíš delší dobu neobjevil. Slabě se usmívala a její oči jako by zase získaly svoji barvu, zatímco tiše říkala Gustavovi: "To víš, že jsem to slyšela… Bylo to nádherné!"
Tu noc jsem neslyšel Gustava křičet za spaní, přesto jsem se radši zašel přesvědčit, že je v pořádku. U jeho postele klečela slečna Giryová, držela ho za ruku a tiše mu zpívala. Zůstal jsem stát na prahu, neodvažoval jsem se ji přerušovat. Po chvíli Gustave usnul, ze spaní se mírně usmíval. Slečna Giryová od něj vstala také s úsměvem na tváři, když mě ale uviděla, sklopila oči a snažila se proklouznout kolem mě. Lehce jsem se dotkl její ruky.
"Slečno Giryová?"
"Ano?" řekla váhavě a zvedla ke mně oči.
"Děkuju vám."
Slabě se usmála a rychle odběhla do svého pokoje.
Příští den jsem ráno zaslechl Gustavův hlásek, jak něco vesele vypráví, ke svému překvapení jsem zjistil, že se line z pokoje slečny Giryové. Ten den sice stále nevyšla ze svého pokoje, ale ze slov paní Giryové jsem vyrozuměl, že začala víc jíst a dokonce se převlékla a učesala. Když jsme dva dny nato s Gustavem vstali od klavíru, stála slečna Giryová ve dveřích mé pracovny a zdálo se, že celou dobu naslouchala naší hudbě.
Zní to jako když člověk hladí plyšáka 
. Newim no.. mě přijde tak moc ...mimo?
To je tak miloučký díl! Awww! :) Úplně bych z toho zase natahovala.