A přece se svět točí dál

8. března 2012 v 21:15 | BJ |  Já a zase já
Dnes se stala zvláštní věc.
Po devítihodinovém tvrdnutí ve škole jsem jela domů autobusem, vedle mě seděla ségra a já si četla a skoro nevnímala, co se děje kolem. Mou pozornost upoutal až pán, který nastupoval v Suchdole, to znamená v půlce mé cesty. Usadil se na první sedačku za řidičem, který jako obvykle kouřil jakousi neskutečně smradlavou značku cigaret. Při sedání kolem sebe ten pán rozestavěl tašky s nákupem, které roztržitě povalil, až se nákup rozkutálel na všechny strany. Znovu všechno posbíral a naládoval do tašek, usasil se, ale za chvilku vyskočil jako čertík z krabičky a nákup se znovu koulel po autobuse. Pán ale jako by si toho vůbec nevšiml, přidržel se tyče u řidiče a zakřičel mu do ucha:
"Pamatujete Frantu, jak tady vždycky čekal na autobus?"
Řidič nevrle přikývl, jako že si ho pamatuje, a dál vyfukoval ten hrozný smrad, ze kterého jsem musela kašlat.
"Tak ten umřel," pronesl pán a sednul si. Pak až si všiml rozsypaného nákupu a začal ho sbírat, aby ho při dalším zvednutí se znovu rozsypal.
"Šedesát čtyři let mu bylo."



Takhle zpráva mě dost zaskočila. Franta, o kterém ten pán mluvil, byl pro mě jedním z lidí, kteří jsou prostě a jednoduše nesmrtelní, takže dokonce i teď, když píšu tenhle článek, se mi nechce věřit tomu, že to tak není. Franta žil už pěkných pár let v bývalé márnici u hřbitova u nás v Solopyskách, kam bych se já vživotě neodvážila vkročit, ale člověk holt někde bydlet musí. Měl velký červený nos a nosil ušmudlanou čepici, často jezdil do Suchdola "na jedno", vydělával si nejspíš, kde se co naskytlo. Byla to postavička, kterou každý nejen u nás ve vesnici znal, ale myslím, že o něm nikdo nevěděl nic bližšího, pro všechny byl prostě Franta. A teď už není. Není to zvláštní?
Vlastně jsem si ho nikdy nijak víc nevšímala, prostě jsem brala na vědomí, že ve vesnici žije, jednou snad mu mamka dávala nějaké oblečení po taťkovi - a teď se divím, že už není.
Tak si říkám, že je v mém životě docela dost takových lidí, kteří jsou vlastně jeho součástí, ale o kterých nic nevím. Každý den mě do školy vozí stejný řidič, usmívá se a já to beru jako samozřejmost, že vidím po ránu zrovna jeho. Ve škole potkávám učitele, kteří mě nikdy neučili, přesto pro mě znamenají část našeho gymnázia. Na autobusové zastávce vídám pořád stejné lidi, když je náhodou potkám na nějakém jiném místě, trochu mě vždycky to udiví. Jezdí se mnou třeba slečna s pankáčem a výraznými černými stíny. Má piercing, linky od nosu skoro k uchu, nosí tmavou rtěnku a černé oblečení. S kamarádkou jsme usoudily, že je v obličeji dost hezká, kdyby se nedala na punk, mohla by být příkladnou třídní Barbie (:-/). Dívá se po ostatních s pobaveným úsměvem, sleduje je a oni sledují jí, ale uhýbají před ní pohledem a ji to zřejmě baví. Jednou se stalo, že byl autobus nacpaný k prasknutí, jediné volné místo zůstalo vedle téhle slečny, ale na to se nikdo nehrnul, všichni se radši křečovitě drželi tyčí a kinklali se ze strany na stranu. Já mám ve zvyku si v autobuse číst, to se vestoje nedá, takže jsem se černé slečny zeptala, má-li vedle sebe volno. Vytřeštila na mě podmalované oči a přikývla. K očividnému údivu některých spolucestujících se na konci cesty dalo konstatovat, že jsem nebyla spolknuta i s chlupama.
Ale to jsem trochu odbočila. Chtěla jsem jen říct, že je v našich životech dost lidí, které vidíme denně a nic o nich nevíme - a pak nás překvapí, když jednoduše zmizí. Není to podivné?

Vaše

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 8. března 2012 v 22:09 | Reagovat

K tomu článku mě napadly dvě myšlenky. Zaprvé, když tak píšeš o úmrtí...já se teď bojím pořádně chodit po Prostějově, protože se tam poprvé co nejspíš živa jsem potuluje vrah. Brrrr, všude jsou vylepeny jeho podobizny (až mi to nemístně připomíná 3. díl Harryho Pottera :D).
Ta další je, že máš pravdu. Tolik lidí, o kterých vím, že tam někde denně okolo mě jsou a já o nich vím, ale tím to končí...ach ta ubíjející každodenní rutina...

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 8. března 2012 v 22:13 | Reagovat

Vězeň z Azkabanu! No vida, třeba je to vlastně hodný Sirius! No dobře, ale teď vážně... Jde o nějakého sérového vrahouna nebo tak? Týjo, taky bych se bála!

3 Ellanor Ellanor | Web | 8. března 2012 v 22:56 | Reagovat

No zitra jdeme na pohreb, ten vek by odpovidal..

4 Lotte Lotte | Web | 9. března 2012 v 5:46 | Reagovat

[2]: Sériového nejspíš ne, ale stejně je to strašidelné.

[3]: Já byla jen jednou v životě na pohřbu a pomalu z toho mám můry doteď :/

5 BarbaraJane BarbaraJane | 9. března 2012 v 10:34 | Reagovat

Snad ho brzo chytěj...
Já jsem nikdy na pohřbu nebyla a docela mě děsí představa, že bych někdy měla.

6 Lotte Lotte | Web | 9. března 2012 v 16:38 | Reagovat

Doufám v to...
Nepěkný  zážitek, vskutku. :/

7 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 9. března 2012 v 16:51 | Reagovat

trošku z jiného soudku: moje sestřička právě ušila rakev :-/ :D (Já vím, zrovna u téhle debaty to zní trochu úchylně...)

8 Lotte Lotte | Web | 9. března 2012 v 16:56 | Reagovat

Ušila rakev? Proč? :D

9 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 9. března 2012 v 18:34 | Reagovat

Pro Operettu :D

10 Ellanor Ellanor | 9. března 2012 v 18:44 | Reagovat

Tak jsme to zvladli. Pohreb vetsinou neni takova hruza, ale pro me byl novy zazitek to zarizovani. Smrt sama o sobe je proste soucast zivota.. kdyz je to necekane u mladeho cloveka, je to samozrejme horsi.. takhle si clovek muze rikat, ze uz je mu dobre..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama