Fantomův dědic (Desátá část)

17. března 2012 v 22:22 | BJ |  Fantomův dědic
Drazí přátelé,
moc moc moc a moc se omlouvám, že mi to tak trvalo! Coby omluvu vkládám díl o něco málo delší, než je mým zvykem.

De Chagny přišel pro Gustava, jak bylo domluveno. V pátek přesně ve dvě hodiny se ozvalo zaklepání na dveře, které jsem nemohl přeslechnout, od rána jsem totiž přecházel neklidně po pracovně a naslouchal každému zvuku v domě. Čelo jsem měl v jednom ohni, už několik dní mě trápila palčivá horečka, ale nedokázal jsem si lehnout nebo se jen na chvíli posadit. De Chagny ani nevkročil do mého domu, počkal na Gustava u dveří a pak ho odvezl do svého sídla.
Následující dny mi bylo stále hůř a hůř. Horečka neustupovala, záchvaty kašle se prodlužovaly, cítil jsem se nesmírně unavený, ale spát jsem nemohl. Noc na sobotu jsem strávil za klavírem, měl jsem pocit, že musím přenést na papír všechny své nápady, sám jsem nevěděl proč. Stejně tomu bylo i následující noc, zatímco přes den jsem vytrvale přecházel po pokoji jako tygr v kleci.
V neděli ráno jsem dostal podivný nápad - znovu jsem přešel přes pracovnu a zůstal stát před velkým oknem otočeným k východu. S malým zaváháním jsem zvedl ruku, znovu jsem ji nejistě stáhl. Zavrtěl jsem nad svou nerozhodností hlavou, pevně uchopil lem těžkého tmavorudého závěsu a rázným pohybem jsem vpustil do pokoje poprvé za dobu, co byl mou pracovnou, proud ranního světla. Jasná záře mě naprosto oslepila. Většinu svého života jsem strávil ve tmě zředěné jen slabým umělým osvětlením, před světlem jsem utíkal tak jako ono přede mnou. Teď jsem stál u okna a do očí mě šlehaly sluneční paprsky vycházející z pomerančově oranžového kotouče zářícího nad městem. Světlo štípalo a pálilo, ale já mu přesto čelil se zvláštní odhodlaností, nastavoval jsem mu dychtivě tvář, jako by ze mě mohlo vypálit mou nemoc a všechny mé problémy.
Mé oči si na prudké světlo zvykly překvapivě brzy a já měl najednou pocit, že mi dávka, kterou mi může poskytnout pouhé okno, nestačí. Tiše jsem vyklouzl z pokoje a vydal se do přízemí, kde jsem otevřel zadní dveře vedoucí do zahrady. Zaplavila mě nová vlna slunečního svitu a já se poprvé rozhlédl po zahradě, na kterou jsem dosud nevkročil. Paní Giryová se o ni zřejmě dost dobře starala, kvetlo tu několik druhů barevných květin a trávník byl krásně zelený, pod starou lípou v koutě stála kamenná lavička, ke které vedla udržovaná cestička z bílých kamenů. Došel jsem až k lavičce a usadil se na ni. Zhluboka jsem se nadechl - vzduch tu voněl docela jinak než v mé nevětrané pracovně. Všude kolem byla zeleň, což mě určitým způsobem uklidňovalo. Pozoroval jsem modře hrajícího motýla, který vesele přelétal po záhoně a přistával tu na žlutém, tu na oranžovém květu, a asi poprvé od Christininy smrti jsem se cítil uvolněný a klidný. Má napjatá mysl se konečně uklidnila a já, ukolébán melodickým šuměním větru ve větvích lípy, jsem pomalu sklouzl do spánku, který mi byl po dvě noci upírán.
Když jsem se vzbudil, bylo už slunce na druhé straně a já nebyl na lavičce sám. Na samém okraji seděla paní Giryová zahalená do teplého šálu a ustaraně mě pozorovala, v rukou nervózně převracela jakousi obálku.
"Jste tu už dlouho?" zeptal jsem se.
"Asi hodinu" řekla, "nechtěla jsem vás budit. Vlastně jsme o vás předtím měly s Meg starost, hledaly jsme vás všude po domě, nenapadlo nás, že budete tady." V posledních slovech byla patrná otázka, která přímo křičela i z pohledu paní Giryové - Co dělám v zahradě? Kde jsem se tam vlastně vzal? Sám jsem nevěděl, rozhodl jsem se tedy předstírat, že jsem si skrytého dotazu nevšiml. Ukázal jsem na dopis, který neustále otáčela v prstech.
"Kvůli tomu jste mě hledaly - kvůli tomu jste za mnou přišla sem?"
Přikývla. "Je to pro vás - od hraběte de Chagny."
Popadl jsem obálku a rozlomil pečeť. Uvnitř stálo jen pár slov.
Vážený pane,
vím, že se měl Gustave dle naší úmluvy dnes vrátit do Vašeho domu, ale to bohužel není možné. Od soboty chlapce trápí horečka, je zřejmě nachlazený - jistě chápete, že nedovolím, aby v takovém stavu opustil dům.
S úctou
Raoul de Chagny
Zmuchlal jsem dopis a vztekle ho odhodil na zem.
"Kolik je hodin?" zavrčel jsem směrem k paní Giryové.
"A-asi pár minut po jedné hodině," vykoktala.
Zvedl jsem se a rázně odcházel. "Ten idiot Raoul," cedil jsem mezi zuby, "proč jsem toho ožralého blázna už dávno nezabil?"
Koutkem oka jsem zahlédl, že se paní Giryová sehnula pro zmuchlaný papír, aby zjistila, co mě tak rozzlobilo.
"Počkejte, kam chcete jít, vždyť se nic tak hrozného nestalo!" volala za mnou. Zatnul jsem zuby a ignoroval její volání. Věděl jsem, že kdybych se teď na ni otočil, mohl bych později litovat toho, co jsem řekl nebo udělal.
K sídlu de Chagnyů jsem dorazil neuvěřitelně rychle, kůň měl tlamu plnou pěny a já sám jsem na tom nebyl nejlíp, na čele se mi perlil pot a při každém nádechu jsem cítil ostrou bolest na plicích. Když jsem seskočil z koně, trochu se mi zamotala hlava, přesto jsem se celý zadýchaný vrhl k velkým vstupním dveřím. Rozrazil jsem je a sotva popadaje dech jsem hrubě odstrčil u nich postávajícího sluhu, který samým překvapením nevydal ani hlásku.
"Raoule de Chagny, ty sprostý křiváku, kde je můj syn!" rozkřikl jsem se u paty schodiště.
"Vylez, ty zbabělče, a řekni mi, kde je Gustave!"
Otevřely se jedny dveře a z nich vystrčil hlavu de Chagny, když uviděl mě, vyšel mi vstříc.
"Co se děje?" zeptal se. "Nedostal jste snad můj vzkaz? Slyšel jsem tu nějaký křik, to jste snad -"
"Kde je můj syn, de Chagny?" opakoval jsem znovu, aniž bych ztišil hlas, každou slabiku jsem vyplivl zvlášť důrazně.
"Ale přece jsem vám, psal, že -"
"Myslíš si, že ti na tohle naletím? Řekl jsem, že bude Gustave dnes v poledne doma. Nedodržel jsi slib, ty -"
"A dost!" ozval se rázně de Chagny, ačkoliv doteď skoro šeptal. "Tady jste v mém domě, tak tu laskavě nehulákejte!"
"Chci vidět svého syna!" trval jsem na svém.
"Tady nemáte co rozkazovat," zasyčel. Sestoupil do poloviny schodiště, zatímco já jsem došel až k němu, takže jsme teď stáli jen kousek od sebe. "Psal jsem vám, že je Gustave nemocný, a tak to také je."
"Proč bych ti měl věřit, ty…!" neudržel jsem se a vrhl se na něj. Ruce jsem natáhl po jeho krku, měl jsem sto chutí ho na místě uškrtit. Stále se mi ale těžko dýchalo a před očima se mi dělaly mžitky, takže se mi lehce vykroutil a stočil mi ruku za zády. Rozhodně bych se ale nesnížil k tomu, abych dal najevo bolest, která mi paží projela.
"Chcete snad VY MNĚ nadávat do lhářů?" procedil mezi zuby těsně u mého ucha. Po chvíli mi ruku pustil a podíval se mi zpříma do očí. "Ocenil bych, kdybyste ztišil hlas, chlapec před chvílí usnul," řekl se znatelným sebeovládáním, "jestli jste schopný se chovat alespoň trochu jako dospělý muž, ukážu vám, kde spí."
Jeho zřejmá snaha ukončit konflikt mě natolik udivila, že jsem se vydal bez jediného slova za ním. Vedl mě do místnosti, odkud předtím vyšel, prostorného pokoje s velkým oknem a širokou postelí s nebesy. U postele seděla na nízké stoličce světlovlasá žena, která se zdála být o něco starší než de Chagny, držela za ruku Gustava, který sebou ve spánku trhal a v obličeji měl nezdravou barvu. Byl celý zpocený, mírně pohyboval rty, jako by chtěl něco říct, vlasy měl přilepené k čelu.
"Horečka pomalu polevuje, řekla bych," pronesla světlovlasá žena a já si přitom všiml, že má stejně pichlavě modré oči jako de Chagny, "ale jistě si ještě pár dní poleží. Je dobře, že alespoň konečně usnul."
Zmateně jsem přikývl a přistoupil ke Gustavovu loži. De Chagnyova sestra stáhla svou ruku a já vzal do svých dlaní Gustavovy drobné prsty. Když jsem ucítil, jak pálí a chvějí se, uvědomil jsem si, že to není de Chagny, kdo se zachoval jako špatný otec a komu bych měl něco vyčítat. Nesnažil se mě tím svým vzkazem vodit za nos a teď jsem si byl jistý, že by ho nic takového ani nenapadlo. Když jsem se na něj podíval, uvědomil jsem si, že vypadá přinejmenším stejně vyčerpaně jako já: pod očima měl děsivě nafialovělé kruhy, na tváři světlé strniště, pohled zakalený nevyspáním. Zřejmě byl celou dobu u Gustavovy postele, zatímco já…
Hlavou mi bleskla strašná myšlenka. Co když Gustave - má nemoc - je možné, že by…? Rychle jsem svou ruku odtáhl, jako bych tím mohl zvrátit působení nákazy.
"Byl za ním lékař?" zeptal jsem se de Chagnyho šeptem.
Přikývl. "Prý jde jen o nachlazení, ale raději jsme se sestrou stále u něj, kdyby se mu náhodou přitížilo."
Ze srdce mi měl spadnout kámen, ale ve mně pořád hlodalo bolestné "kdyby". Tedy nachlazení. Lékař by se přece nemýlil! Nebo ano? Kdyby měl Gustave trpět stejnou nemocí jako já, nikdy bych si to neodpustil. Co jsem to proboha za otce? Ach Gustave, chlapče, prosím, hlavně se uzdrav! A až se uzdraví? Co pak? Bude dál žít v mém domě prolezlém tou strašnou nemocí? A co já? Kolik času mi zbývá? Mám riskovat, že to jednou bude můj malý syn, kdo mě najde mrtvého na zemi, že bude vystaven pohledu na skleněné doširoka otevřené oči mé mrtvoly?
"Musím s vámi mluvit, de Chagny," oznámil jsem a de Chagny překvapeně přikývl. Vyšel z pokoje a já vykročil za ním.
Vešli jsme do místnosti, kde jsem ho zastihl naloženého v lihu při své poslední návštěvě, de Chagny se usadil za pracovní stůl z leštěného mahagonu a ukázal na křeslo naproti. Posadil jsem se, on vytáhl doutník a zapálil si.
"O čem jste chtěl mluvit?" zeptal se přímo. Natáhl ke mně ruku s krabičkou s doutníky, já jsem posunkem ruky odmítl. Nasládlý kouř se mu vznášel od úst a naplňoval místnost. Byl stále hustší a hutnější, zalézal mi až do plicních sklípků a nepříjemně dráždil ke kašli.
"Chtěl jsem vás -," nedokončil jsem větu. Dusivý kouř ve mně vyprovokoval dávivý kašel a já nemohl nikde v rychlosti najít kapesník. Rychle jsem natáhl před ústa ruku v bílém rukávu, který se rychle barvil do červenohněda, krev na něm kreslila podivné děsivé obrazce. Chtěl jsem se zvednout a otevřít okno, abych se zbavil toho příšerného kouře, který mě dusil a sžíral mě zevnitř, ale zamotala se mi hlava a zatmělo se mi před očima, dopadl jsem zpátky do křesla. De Chagny pochopil, uhasil doutník a otevřel okno. Snažil jsem se mezi křečovitými otřesy těla zhluboka nadechnout a vypudit tak z plic zbytky dráždivého kouře. De Chagny na mě zíral s očima doširoka otevřenýma. Po zdánlivě nekonečné době záchvat konečně ustal, měl jsem ale pocit, že mě kašel přešel jen proto, že už na něj nemám sílu.
"Můžu vám nějak -," zeptal se nejistě de Chagny. Mávnutím ruky jsem naznačil, že nepotřebuju pomoc a silou vůle jsem sebral síly k nevyhnutelnému rozhovoru, který mě čekal.
"Vraťme se k tomu, proč jsem s vámi chtěl mluvit." Na chvíli jsem se odmlčel, pořád jsem bojoval sám se sebou a nebylo pro mě jednoduché vyslovit to, co jsem měl v plánu. Nakonec jsem to vyhrkl tak rychle, že jsem sám sobě sotva rozuměl. "V první řadě bych se vám chtěl omluvit."
"Co prosím?" de Chagny zřejmě nevěřil vlastním uším.
"De Chagny, nenuťte mě to opakovat, nezahrávejte si se mnou," zavrčel jsem podrážděně. Konečně se mi podařilo začít klidněji dýchat a byl jsem tak schopný bez větších potíží normálně mluvit. "To ale není jediné, co jsem vám chtěl říct." Zhluboka jsem se nadechl a se sebezapřením pronesl: "Chci, aby zůstal Gustave ve vašem domě." Vážně jsem to řekl nahlas?
De Chagny jen přikývl. Žádný úžas. Žádná nedůvěra. Ukázal na můj krví potřísněný rukáv.
"To kvůli tomu?"
Teď bylo na mně, abych kývl. "Nevím, kolik času mi zbývá. Chci, aby bylo o chlapce postaráno."
"Dám mu všechno, co bude potřebovat, tím si můžete být jist," řekl de Chagny a zpříma se mi podíval do očí.
"Já vím."
"Budete - budete ho chtít vídat, než…"
"Než umřu, to myslíte," ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou, "ne, myslím, že bude lepší, když mě Gustave už nikdy neuvidí. Nechci, aby…"
"Chápu."
"Ale chtěl bych, abyste mi něco slíbil."
"Myslím, že v téhle situaci, ať je to cokoliv -"
"Cokoliv nežádám. Chci jen, abyste mě pravidelně informoval o tom, jak se Gustavovi daří. Nejlépe písemně."
"To nebude problém."
Smutně jsem přikývl. "Děkuji vám. To je tedy vše, bude asi nejlepší, když už půjdu." Zkusil jsem se zvednout, když jsem zjistil, že mě slabost už přešla, vykročil jsem ke dveřím.
"Počkejte," ozval se de Chagny za mými zády. Otočil jsem se k němu a zadíval se mu do těch neobvykle modrých očí.
"Tentokrát… Tentokrát je to tedy doopravdy naše poslední setkání, monsieur le fantôme?"
"Eriku. Jmenuju si Erik," řekl jsem po chvilce přemýšlení. "A myslím, že ano. Tentokrát se vidíme naposledy, monsieur le vicomte."
"Raoule," řekl.
"Raoule,"opakoval jsem.
"Nemělo by to skončit takhle. Christine… Ona by nechtěla… Chtěla by, aby… Já - odpouštím vám."
"A já vám."
Oba jsme pokývali hlavou a já se znovu obrátil k odchodu. S rukou na dveřích jsem se ale znovu otočil na de Chagnyho a položil otázku, která mi tak dlouho ležela v hlavě:
"Jedno jsem nikdy nepochopil, Raoule. Proč jste odešel? Proč jste nebojoval? Proč jste se jí vzdal?"
"Byla to její volba, Eriku. Vybrala si vás. Miluji ji - miloval jsem. Proto jsem ji nemohl nutit, aby se mnou zůstala. Rozhodla za sebe, rozhodla za Gustava, měla na to právo. A já neměl právo ji svazovat," na chvíli se odmlčel, jako by zvažoval, má-li položit svou otázku. "Kdyby… kdyby se nerozhodla pro vás, snažil byste se vy ji přimět zůstat?"
Zamyslel jsem se a došlo mi, že má pravdu a že to, co jsem pokládal za zbabělost, bylo největší hrdinství a sebeobětování, jaké jsem si dovedl představit.
"Nevím," zavrtěl jsem hlavou a spíš pro sebe dodal: "Není to mým obličejem. To v duši jsem pokřivený."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fanta Light Fanta Light | 18. března 2012 v 8:25 | Reagovat

úžasné... proistě... slovy to nelze vyjádřit. jen doufám že ti dva si ještě pokecají.

2 Lotte Lotte | Web | 18. března 2012 v 8:41 | Reagovat

Úžasné, Barbaro! Naprosto úžasné!
Ubohý Erik, už neuvidí Gustíka! :(

3 Ellanor Ellanor | 18. března 2012 v 18:19 | Reagovat

OO, to je smutný díl, to už je konec příběhu?:(:(

Protože to ctu na entomologicke burze, kde je v neděli dost nuda, šla jsem hned zjistit, jestli může lítat po zahradě modrý motýl, pac mi to přišlo divné. Tak prý ti modrasci nejdou moc vidět, jsou dost nenapadni (ti evropští), pravděpodobnější je zlutasek. Není to důležité, ale když přehodis barvu modreho motýla a žlutého květu, můžeš to dat přečíst i entomologovi i botanikovi s čistým svědomím:))))))))...

4 BarbaraJane BarbaraJane | 18. března 2012 v 18:30 | Reagovat

[1]: To nevím, jestli si pokecají. Zklamu tě hodně, když ne? :D

[2]: Děkuji, děkuji, děkuji! Ale zas bych nepřeháněla. :D
Jak píše Leroux: ubohý, nešťastný Erik!

[3]: Ještě úplný konec není. Myslím :D
On bude možná problém spíš v tom, že tak nějak Fantomův dědic pluje jaksi mimo jakýkoliv čas a prostor a já jsem nikdy neupřesnila, jaké je roční období :-/ Je v létě modrý motýl pravděpodobnější? :D

5 Ellanor Ellanor | 18. března 2012 v 18:54 | Reagovat

JJá jsem vůbec nepredpokladala žádnou přesnou roční dobu, prostě modrasci jsou v evropě nenapadni:)

6 BarbaraJane BarbaraJane | 18. března 2012 v 18:59 | Reagovat

[5]: Ach ták! To má Erik štěstí, že ho viděl, že? :D

7 Ellanor Ellanor | 18. března 2012 v 19:12 | Reagovat

No rozhodně!, poprvé v životě vyjde na zahradu a hned modrasek :)).. woow, ta povídka je kouzelná, jsou v ní skryté takové tajné perly:)..

8 BarbaraJane BarbaraJane | 18. března 2012 v 19:22 | Reagovat

V domě, jako je Erikův, se může stát cokoliv. To máš jako s tím, že ho je slyšet, když chce, a není, když nechce. Takže se hudba line celým domem a kašel zůstává v pracovně :D

9 Lotte Lotte | Web | 18. března 2012 v 20:19 | Reagovat

Erikův dům a zahrada musí být jedinečné, none? :D

10 BarbaraJane BarbaraJane | 18. března 2012 v 20:34 | Reagovat

Jistěže! Ani bych se nedivila, kdyby se mu tam zjevily třeba návštěvnice z budoucnosti, co, Lotte? :D

11 Lotte Lotte | Web | 18. března 2012 v 21:15 | Reagovat

To by byla super exkurze, není-liž pravda? :D

12 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 8:03 | Reagovat

Balíme, jedééém! :D

13 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 8:06 | Reagovat

Jupíjej! Stihnem to do druhé hodiny? :D

14 Ellanor Ellanor | Web | 19. března 2012 v 9:15 | Reagovat

A taky je kouzelny i sam Erik, kdyz si oci rychle privyknout a kuze se nespali po tam dlouhe dobe ve tme :)..

15 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 9:39 | Reagovat

[13]: Jde spíš o to, kdy se vrátíme. Do páté hodiny musím být zpátky :D

[14]: Vždycky jsem říkala, že je to výjimečná postava! :D

16 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 16:41 | Reagovat

Proč do páté hodiny? :D

17 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 17:55 | Reagovat

Měla jsem schůzku s týmem kvůli debatní lize. Kromě prodebaatování zadaných témat jsme se museli domluvit n společném oblečení :D

18 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 18:19 | Reagovat

Ach tak...:D

19 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 18:35 | Reagovat

No nic, radši to naplánujeme předem. Musíme to přece Erikovi dopředu ohlásit, aby ho z nás neranila mrtvice :D

20 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 18:59 | Reagovat

Jak mu to chceš předem ohlásit? :D

21 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 19:25 | Reagovat

To je to, o čem právě přemýšlím! Nějaké návrhy? :D

22 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 20:01 | Reagovat

Dopis asi nepůjde :D

23 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 20:39 | Reagovat

A coby nešel :D

24 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 20:47 | Reagovat

A to chceš zařídit jak? :D

25 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 21:24 | Reagovat

Když se můžem přemístit my, proč by nešel dopis? :D

26 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 21:28 | Reagovat

Ajo! :D

27 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 21:31 | Reagovat

Tak vidíš. Nevím, co řešíš :D

28 Lotte Lotte | Web | 19. března 2012 v 21:32 | Reagovat

Sama už nevím. :D

29 BarbaraJane BarbaraJane | 19. března 2012 v 21:45 | Reagovat

A dilema je fuč! :D

30 Lotte Lotte | Web | 20. března 2012 v 6:12 | Reagovat

Snadno a rychle! :D

31 BarbaraJane BarbaraJane | 20. března 2012 v 18:19 | Reagovat

Není to skvělé? :D

32 Lotte Lotte | Web | 20. března 2012 v 19:23 | Reagovat

Ohromně! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama