Epilog 3

21. dubna 2012 v 19:49 | BJ |  Fantomův dědic
Monsieur Firmin seděl na lavičce v parku de Tuilliers a vyhříval se v jarních paprscích se svým velkým psem. Myšlenky zabloudily do doby před už skoro dvaceti lety, kdy nedaleko odtud v opeře zažíval nejkrušnější chvíle svého života. Od té doby už v umění nepracoval, zdálo se mu to příliš nebezpečné. Teď si užíval zaslouženého odpočinku a nedávno se vrátil do Paříže, doufaje, ze potká staré známé a zavzpomíná na staré časy.



Najednou kolem přeběhlo nějaké malé dítě. Nevěnoval by mu pozornost, jako ostatním dětem v parku, ale na to, jak bylo malé, bylo nezvykle rychlé. S námahou zaostřil na toho malého čertíka a zjistil, ze vypadá spíš jako andílek. Blonďaté kudrnaté vlásky mu vlají na všechny strany. Teď se k němu vrací a zastavuje se před Jackem. Byla to holčička, oproti Jackovi, velkému chlupatému vlkodavu, vypadala zblízka ještě menší než před chvílí zdálky.
"Doblý den, můžu si pohladit pejska?" pozdravila zdvořile a nebojácně se zeptala. Jack zaujat několikrát švihnul svým ocasem, teď se jí díval přímo z očí do očí.
"Ale jistě, Beruško, nebojíš se?"
"Ne, nebojím, můžu se u vás schovat?"
"Pročpak?" Otázal se zvědavě starý muž.
"Pššt!" Přiložila si prstíček k ústům a schovala se mezi psa a jeho pána. Přikrčila se, za psem skoro nebyla vidět. Vypadala ohromně pobaveně. Monsieur Firmin na ni hleděl a snažil se odhadnout její věk, došel víceméně ke třem až čtyřem rokům.
"Christinko!" Kolem přeběhl vytáhlý tmavovlasý mladík a svíral v ruce slaměný klobouček, který určitě patřil k tomu námořnickému oblečku, co měla holčička na sobě. Utíkal dál na druhou stranu parku, zmizel dřív, než stačil Firmin nějak zareagovat.
"To je klásný pejsek, jak se jmenuje?" Žvatlala holčička, upírala na něho velké modré oči. Vůbec jí nevadilo, že se tu baví s cizím pánem a že ji nejspíš hledají po celém parku.
"Christine! Christine!" ozval se hlas za zády. Pan Firmin byl natolik překvapen, že se opřel o hůlku, aby se mohl nadzvednout na lavičce a otočit. Hlas zněl velice povědomě, volal známé jméno, ale ne zoufale, spíš částečně pobaveně a trochu naštvaně.
"Haló, pane, nehledáte takovou blonďatou holčičku?"
"Ano, hledám, viděl jste ji?" Muž byl ve vycházkovém obleku podle poslední módy, mohl mít přes čtyřicet, prostě v nejlepších letech. Světlé vlasy a licousy prokvetlé šedinami mu dodávaly na důstojnosti. Držel se zpříma jako aristokrat, ale tváře měl červené od spěchu. Smál se, ale bylo vidět, že má v obličeji i vrásky od starostí stejně jako od smíchu. Teď když obešel lavičku, uviděl za chlupatým psem jak jeho šedavá srst plynule přechází do světlých andělských kudrlinek.
"Christinko, všude tě s Gustavem a chůvou hledáme. Nemůžeš jen tak utéct, už jsem ti to vysvětloval několikrát." Řekl přísně a zvedl ji do výšky, ona přitom kopala nožičkama. Hned si ovšem uvědomila, že zlobila, chytla ho kolem krku a tvářila se jako učiněný anděl.
"Já jsem si chtěla jenom pohladit pejska, papá. Žejo?" Obrátila se vesele na pana Firmina a teď se na něho zahleděl i tatínek.
"Promiňte, neznáme se? Monsieur Firmin?!"
"Vikomte, to je ale překvapení!" Vstal namáhavě muž z lavičky. Raoul držel dcerku na jedné ruce a druhou si potřásl se starým známým. "Jak se vám daří?" Ptal se Firmin se zájmem.
"Máme se dobře, jak vidíte, nenudíme se." Obrátil zrak na toho svého andílka. "Od té doby, co se naučila chodit, běhá a není k zastavení. Nám nezbývá, než být také neustále v poklusu."
"To jsou nejkrásnější starosti." Mrkl šibalsky Firmin. "Počkejte až se začne zajímat o šaty a klobouky, to se teprve zapotíte!" Smál se bodře a vypadal, že mluví z vlastní zkušenosti.
Z dálky se blížila světlovlasá žena v blankytných šatech a nesla Raoulovi špacírku a cylindr, který by mu při hledání dcerky zbytečně překážel. "Chůva s babičkou na vás čekají u altánku, uf, ta malá má snad rychlejší nohy než Gustave."
"Zahanbeně přiznávám, že sice nemá, ale je tak vynalézavá, že mi rychlé nohy nestačí." Z druhé strany přišel mladík, který před chvílí proběhl kolem a očividně taky holčičku hledal. Pan Firmin překvapen, jaká se to u něho sešla společnost, teď těkal očima z jednoho na druhého. Ženu nepoznával, ale teď když si všichni sešli kolem Raoula, všiml si jedné zvláštnosti. Mladík byl o půl hlavy vyšší než Raoul, měl tmavé rozčepýřené vlasy, hnědé oči a i přes slušivé sako na něm bylo vidět, že v poslední době hodně vyrostl. Vytáhlé ruce i nohy ještě nenabyly na síle, očividně do toho musel dorůst. Všichni, kromě něho, byli světlovlasí a modroocí. Přesto byli jedna rodina, nebo se tak k sobě aspoň chovali, což za chvíli potvrdil sám Gustave. "Maman, prosím vás, sedněte si, chvíli tu můžeme zůstat, když si chce Christinka hrát se psem. Nevadí vám, to?" Pomáhal své matce, aby si sedla vedle pana Firmina, který ale jeho otázku přeslechl. Všimnul si totiž, že žena nemá korzet a v elegantním kabátku schovává rostoucí bříško. "Děkuji ti, zlatíčko." Poděkovala mladíkovi, sundala si růžové rukavičky a vzala si na klín malý slamáček, který by teď holčičce asi překážel. Ta se zase vrhla na psa, svírala ho kolem krku a něco mu povídala. Pes flegmaticky držel a nechal si všechno líbit.

"Je to taková naše liška podšitá, máme celá rodina co dělat, abychom ji uhlídali." Navázal Raoul na rozhovor. "Pane Firmine, možná si pamatujete na mou ženu, Meg Giryovou, teď hraběnku de Chagny." Firmin vytřeštil oči, samozřejmě jen trochu, v rámci slušnosti. "To je překvapení, madam, velice mě těší, že vás potkávám po tak dlouhé době." Meg se trochu červenala, ale ve stínu klobouku s růžovým peřím to nešlo moc poznat. "To je opravdu dlouhá doba, co jsme se neviděli, jak se vám daří, pane Firmine? Vypadáte spokojeně."
"Tak to víte, už jsem na odpočinku, jarní slunce svědčí mým starým kostem. Stejně jako těm mladým." Usmál se a upřel pohled na Gustava, který teď poskládal své dlouhé nohy vedle sestřičky a dával pozor, jestli pejskovi moc neubližuje. "To je Gustave, syn Christine." Když viděla jeho výraz, snažila se co nejrychleji a nejstručněji vysvětlit.. "Už je to delší doba, co nás opustila." Přes obličej přešel stín smutku, Gustave si naštěstí ničeho nevšiml. Vzápětí se Meg zase usmívala. "Gustave, prosím, pojď se seznámit s panem Firminem, známe se z dob, kdy jsme pracovali v Opeře. Gustav má hudební nadání, skládá hudbu, dokonce už měl několik svých koncertů." Stručně mladíka představila, ten starému muži energicky stiskl ruku a trochu přeskakujícím hlasem se představil. "Gustave, vikomt de Chagny, velice mě těší." Všechno na tomto mladíkovi nasvědčovalo tomu, že je teprve na prahu života, kromě jeho jasných vážných očí, které dávaly tušit, že toho na svůj věk už hodně zažil.
"O, to zní úžasně, mladý hudebník a skladatel! Škoda, že už v opeře tolik let nepracuji, ale kontakty tam stále mám." Zakončil Firmin nenápadnou nabídkou. Gustave se usmál a poděkoval spíše neurčitě. Opera přecejen nebylo prostředí, které vyhledával, dával přednost čistě koncertním skladbám, ale stát se může cokoliv.
"Tati, plosím, já bych chtěla takového pejska taky domů." Škemrala holčička a dělala kukadla na tatínka, který ji pro jistotu zase držel v náručí.
"Jak by se to asi líbilo našim dvěma kocourům, Christinko, co? To tě nenapadlo?" promlouval na ni trpělivě Raoul. "Když to nebude tady monsieur Firminovi vadit, můžeš si zase někdy přijít pejska pohladit. Ano?" Otočil se na Firmina, který s úsměvem přikyvoval. "Teď ale musíme jít, babička i chůva už o nás mají jistě starost." Položil ji na zem, ale chytil ji za ručičku, aby se hned zas někam nerozběhla, když měla tu možnost. Gustave nabídl Meg rámě a pomohl jí vstát z lavičky. Bylo to spíše gentlemanské gesto, vstala docela svižně. Raoul se rozloučil, nasadil si cylindr a do druhé ruky vzal špacírku. Brzdil dcerku, která ho táhla pryč, protože ji zaujalo něco jiného a jen spěšně se stihl otočit na manželku, jestli je taky následuje. "Nashledanou, pane Firmine, určitě se zase uvidíme." Pozdravila Meg. I Gustav se rozloučil, usmál se, pokývnul hlavou a zlehka se dotkl svého slamáku. Jeho chování se moc neshodovalo s věkem, na který vypadal. Pana Firmina svým vzezřením velmi zaujal.
"Ale jistě, budu se těšit, sedávám tu skoro každou sobotu odpoledne a někdy i v týdnu." Dosedl zpět na lavičku a hleděl za odcházející společností. Stejně jako jeho pes Jack, který trochu kňučel, jako by mu bylo líto, že jdou jeho noví kamarádi pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 21. dubna 2012 v 23:06 | Reagovat

Ooo, Gustík je pravý syn svého tatínka! :)

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 21. dubna 2012 v 23:10 | Reagovat

Svých tatínků :D

3 Lotte Lotte | Web | 21. dubna 2012 v 23:11 | Reagovat

Chjo. No tak jo, no. :D

4 Ellanor Ellanor | Web | 21. dubna 2012 v 23:45 | Reagovat

Ja si ho trochu predstavuji jako dlouhana malire Ambrose z Hello Dolly :))
http://youtu.be/JVA3jgpgIY8?t=1m39s

Mimochodem vzhled postav neni v me hlave jako podle LND, ale prave jako v Hello Dolly. Nicmene nedokazu tento pribeh presne casove zaradit, jen tipuju, ze je to doba "po secesi".

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. dubna 2012 v 13:01 | Reagovat

Nejsem si jistá, jaký rok uvádí LND, ale Manhattanská opera byla otevřena (teda jestli nemám špatnou informaci) roku 1906, takže minimálně Australské LND by mělo pracovat s tímhle rokem.

Mimochodem, nevěřil byste, co vám vyjede, když na uloz.to zadáte Hello Dolly :-/

6 Ellanor Ellanor | Web | 22. dubna 2012 v 13:33 | Reagovat

Ale verila, nam se to nepodarilo sehnat v jinem verzi, nez z Primy. Tzn predabovane dialogy, ale pisnicky bez titulku :(.. V tehle variante jsem kdysi na Nove videla i Pomadu, vrchol trapnosti, jak neco takoveho muze televize vysilat?

Tak jsem nad premyslela, a myslim, ze doba LND a Hello Dolly je stejna. Je to velmi brzky zacatek 20. stoleti, pred 1. svetovou valkou. Ovsem, co se tyce realii a kostymu, tak v Hello Dolly je toho mnohem vic, az zrak prechazi :o).. (ja vim, mela bych s tim dat pokoj, vsecko resim pres ty hadry :o))..

7 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. dubna 2012 v 13:58 | Reagovat

Co o to, to mně by nevadilo, když je to bez titulků, aspoň mě to nutí snažit se rozumět. Jenže když jsem zadala Hello Dolly, ptalo se mě uloz.to, jestli už mi bylo osmnáct. Tak jsem to odklikla a místo filmu na mě vybafly čuňárny :-/

A coby ne, každý si všímáme víc toho, čemu rozumíme nejvíc. :)
A musím říct, že fantomáctví jednomu fakt vleze na mozek. Taťka u oběda koukal na nějaký seriál, který by mě vůbec nezaujal, kdyby se tam neobjevil takový podivínský staý pán, který složil hudbu, která dokáže člověka dostat do takového jakotransu. Shodou okolností se ten pán jmenoval Erik Nevimjakdál :D

8 Ellanor Ellanor | Web | 22. dubna 2012 v 14:42 | Reagovat

No me je to jasne, co na Tebe vybaflo. Mozna kdybys zadala, ze Ti neni 18, tak by Ti to nabidlo ten film :o))..

Nerada bych se opakovala, ale tesne po shlednuti FO25 u nas doma probehl tento dialog. (Pouzivame internetovy prohlizec Operu, coz je neco jako IE, Safari nebo Firefox. Nevim, co pouzivate vy.)

Honza sedi u pocitace: "Ale ne, spadla nam Opera."
ja jdu kolem: "Za to muze urcite Fantom!" :o)

9 Lotte Lotte | Web | 22. dubna 2012 v 15:17 | Reagovat

Tak to je zlatý dialog. :D :D
Já teda používám Google Chrome, ale Operu mám taky. :D

10 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. dubna 2012 v 16:33 | Reagovat

[8]: No vida, to mě nenapadlo, jdu to zkusit bez osmnáctky :D

Chich, Ellanor děsí své okolí hláškami pravé fantomačky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama