Epilog 2

27. dubna 2012 v 21:38 | BJ |  Fantomův dědic
Stalo se, že i Ellanořin epilog byl doplněn, a to o epilog 2, který máte teď před sebou. V praxi to znamená, že původní epilog 2 je teď epilog 3 a epilog 3 je epilogem 4. Chápeme se? :)
Zároveň přibylo i malé doplnění k epilogu 4.
Co víc si může čtenář přát? :)


Raoul pomalu zavřel dveře ložnice a obešel postel, aby mohl položit lampu na stolek. Naskytl se mu jedinečný pohled na rozpuštěné vlasy třpytící se v záři plamínku. Vlasy v barvě lipového medu, které si ona pomalu a rozvážně pročesávala. Tvář měla odvrácenou a částečně zakrytou záplavou vln. Co ale nebylo vidět, bylo slyšet. Raoulovi klesla nálada na bod mrazu. Přisedl si na kraj postele, ale dostatečně daleko, aby se nedotkl ani krajky její noční košile.

"To všechny ženy o svatební noci pláčou?" Zeptal se. Kartáč se zastavil, bylo slyšet těžké nadechnutí. "To nevím... Asi jen ty, které nemají čisté svědomí."

Chvíli bylo ticho, Raoul rychle v myšlenkách přelétl uplynulý den a celou poslední dobu. Meg vypadala šťastně, tvrdila, že je šťastná. Pravda, mívala takové smutné chvilky, ale nebylo jich mnoho a vždy ji z toho dokázal vytrhnout. Přičítal to ještě prošlým traumatům a doufal, že čas to vyléčí.

Samozřejmě mu teď na mysl přišlo i to, jestli se historie neopakuje, jestli prostě není zase on za toho hlupáka, zamilovaného s růžovými brýlemi. Toho, který se prostě ani teď po prošlých životních útrapách zase nepoučil a zase udělal tu samou chybu. Věřil ženě. Ženám se prostě nedá věřit, neříkal to někdo takhle v jeho okolí? Jenže on si byl jist, že není jen poblázněně zamilovaný, že ji miluje opravdu hluboce... A o to víc ho celá tahle vnitřní debata se sebou samým bolela.


Odhodlal se natáhnout ruku a odhrnout její krásné vlasy. Dívala se na něho očima plnýma slz, pak si je rychle utřela do rukávu. Bylo to chování spíš malé holky než dospělé ženy, což si asi rychle uvědomila. Sebrala odvahu a narovnala se, aby mu mohla hledět do očí. Nadechla se a už už chtěla něco říct, ale pak si uvědomila, že nedávno spolu mluvili o tom, že se nemá stále omlouvat. Že už je vše omluveno. Sklopila zrak, ale za chvíli se na něho podívala znova zpříma, přiměla ji k tomu jeho otázka. "Je v tom ještě někdo jiný? Chci vědět pravdu."

"To ne, Raoule, mám ráda jen vás." Usmála se krátce. Zdálo se, že mu spadl kámen ze srdce.

"Ach, drahá Meg, ať byste řekla cokoliv, nedokázala byste mě víc zmást a potěšit zároveň jednou jedinou větou."

Přisedl si blíž a objal ji. Dal se v ní trochu tušit vnitřní boj, který vyhrála ta její část, která toužila býti objata. "Nejednala jsem s vámi čestně, Raoule. Neřekla jsem vám úplně všechno. Chtěla jsem to nadosmrti zatajit, ale vy se ke mě chováte tak... tak mile, tak upřímně. Trápí mě svědomí. Ach, kéž bych se za sebe nemusela tak stydět."
"Snad to nebude tak zlé." Konejšil ji, teď už výrazně klidnější Raoul, připravený skoro na všechno. "Jen si uvědomte, co všechno jsme spolu zažili, to přece utuží vztahy a ukáže ryzího člověka, ať už má minulost jakoukoliv." Jindy by v takové situaci těžko hledal slova, ale teď měl pocit, že tahle uklidňující věta mu byla seslána ze samotného nebe. Meg to dodalo odvahy.

"Opravdu si myslíte, že máme takový vztah, že mě máte rád bez ohledu na to, co se stalo v minulosti?"
"A nedokázal jsem to dnes dostatečně jasně?!" Musel se zasmát, tohle byl od jeho novomanželky opravdu naivní dotaz. Chtěl ji políbit na čelo, ale i když se víc a víc nakláněl, čelo se stále nepřibližovalo. Pořád uhýbala, až mu vyklouzla z náruče a odtáhla se pryč po záminkou, že si vezme kapesníček. Zůstala ale sedět na okraji postele aspoň metr od něho, kapesníček žmoulala v ruce a oči ani nos si ním neotřela.

"Musím vám to říct, mé svědomí to neunese." Poškrábala se ve vlasech a mlčela. Byl celý napnutý a ticho se dalo krájet. Seděla napřed zkroušeně a pak bylo vidět, jak jí to v hlavě víří, oči těkaly se a tam, byla celá neklidná, kroutila hlavou a jako vrchol svého tichého rozčílení se uhodila rukou do čela. Podvědomě k ní natáhl ruce, ale nemělo to žádný smysl. Tvář měla schovanou v dlaních a něco jakoby říkala, nešlo ale rozumět vůbec nic. Pak umlkla, zhluboka se nadechla a vydechla. Pak se na něho podívala a zeptala se. "Ten večer na molu v Coney Island, slyšel jste něco z našeho rozhovoru, než se stalo to ...neštěstí?" Její věcný tón byl až překvapující.
"To neslyšel, ale jestli stále myslíte na to neštěstí, vždyť už jsme to přece mnohokrát..." Kroutila hlavou tak vehementně, že ji radši nechal mluvit.
"Velice si vás vážím Raoule, chtěla bych vám říct, jak moc vás mám ráda, ale nebylo by to vhodné vzhledem tomu, co vám ještě musím povědět." Dívala se mu do očí a s největším sebeovládáním zatnula prsty do prostěradla, aby se zase nezhroutila a konečně řekla co má na srdci. Větu ale neměla připravenou, přesto to musela říct. "Víte pro Erika a pro svou práci jsem obětovala opravdu hodně. Deset let života, deset let dřiny... a nejen to. Hodně jsem se snažila to dělat pro něho, abych jeho zaujala, spíš než diváky. Já vím, že tohle nechcete slyšet, bylo to prostě tak. Erik je umělec s hlavou v oblacích, praktické věci jsme musely řešit za něho. Jeho vize byly úžasné, ale realizovat je musel někdo jiný. Od toho jsme byli my. Stejně tak peníze na to někdo musel sehnat. Byly to zezačátku opravdu krušné časy... pokusím se to zkrátit." Jeho pohled byl víc než nechápavý. "Víte jako hlavní hvězda show jsem měla jistou moc a vliv. Nedělala jsem to dobrovolně, prostě situace mě donutila... Já jsem byla dost často ten poslední, kdo dokázal přesvědčit věřitele o odkladu splátky. Někdy se taky říká, že showbyznys vás semele a použitého vyplivne..." Sklonila hlavu a utřela si oči. Když ji zvedla, viděla jak se jeho čelo krabatí námahou a přemýšlením. Pak se mezi obočím udělala svislá rýha a tím bylo naznačeno, že nabyl podezření, o co tu asi jde. Následně klesla brada, obličej nabyl nevěřícného výrazu a pomalu začal kroutit hlavou. "To..." začal, pak polknul. "Jak..." zkusil to znova. Když ho viděla, jak se mu v obličeji zračí zděšení, vyřinul se nový proud slz. Padaly jedna za druhou, obličej, krk i košilka byly celé mokré. "Měla jsem vám to říct, ale tolik jsem se styděla, chtěla jsem si to jako tajemství vzít s sebou do hrobu. Nechtěla jsem vám ublížit, teď už je pozdě. Ach, kéž bych mohla nějak vrátit čas, udělala bych cokoliv." Ticho. Seděl zarytě a díval se do země.


Chtěla se utřít kapesníčkem, ale uvědomila si, že je tu vlastně jen na návštěvě, odložila ho na polštář a utřela si oči rukou. Nic, ani to oblečení, co měla na sobě, nebylo její. Věděla, že musí pryč, nechtěla to udělat teatrálně, okázale, jako když chce, aby ji někdo zadržel. Krátce se na něho podívala, ale on stále hleděl do země. Prostě vstala a řekla velice tiše "sbohem". Po tom slově, se jí hrdlo stáhlo a měla pocit, že nemůže dýchat. Cestou ke dveřím se musela opřít o židli. Přestože tělo dávalo jasně najevo, že to nezvládne, odhodlaně udělala několik dalších kroků. V tu chvíli se jí udělalo černo před očima a dál o sobě nevěděla.


Ve chvíli kdy se Meg probrala ze sladkého nevědomí a rozpomněla se, co se stalo, tak ji zachvátila panika. Seděl u ní a byl ve střehu. "Ležte, nevstávejte." Přitiskl ji zpět na polštář. Uvědomila si, že má nohy podložené hromadou podušek, aby byly výš než hlava. Asi už měl Raoul své zkušenosti. "Přinesu vám vodu, ale napřed si musím být jistý, že nevstanete." Držel ji pevně za ramena, dokud neucítil, že leží klidně. Přikryl ji dekou a šel otevřít okno. Studený noční vzduch naplnil celou místnost, chladil na čele a štípal v plicích. "Ležte." Řekl ještě a vyšel ze dveří. Meg po chvíli těžkou rukou zvedla deku a chtěla vstát, chlad ji ale rychle přesvědčil. Mokrá košilka ji studila a bolest hlavy neustupovala. Zavřela pevně oči a dopadla zpátky na polštář. V této usvědčující pozici, s jednou nohou na útěku ji našel Raoul. Zdálo se, že ho nevnímá, zavřel tedy okno, znovu ji uložil na podušky a dal jí na čelo obklad. "Napijte se, Meg, vyplakala jsem toho tolik za dnešní večer." Jeho hlas zněl směsicí něhy jako předtím a zároveň vážně a smutně. Několik doušků se jí podařilo polknout. Dívala se na něho s obavou, teď když jí nic jiného nezbývalo a musela tu zůstat. On se ale pohledu do jejích očí vyhýbal. Zaměstnal se raději výměnou obkladu. Když ho znova pokládal na její čelo, nechal tam chvíli ruku, ale ne tak dlouho, aby ho svou rukou dohnala. Její dlaň těžce dopadla na studenou látku. Po delší chvíli, kdy jen seděl a přemýšlel, konečně promluvil.

"Trvám na tom, co jsem řekl." Zaznělo těžkým hlasem bez bližšího upřesnění.

"Jen mi řekněte, on vás do toho nutil?" Zamračil se.
"Ne, vůbec o tom nevěděl. O to zoufaleji jsem se cítila, když pak dal přednost Christine." Řekla tiše.
"Hmm." Vstal a začal přecházet po místnosti. Ne rozčileně, spíše rozvážně přemýšlel. Pak se vrátil, znova si přisedl a taky se napil vody.

"Musím se přiznat, že jsem to nečekal. Když tak nad tím ale přemýšlím... Každý si neseme nějaké hříchy z minulosti. Všechny nás osud pokouší a my mu čelíme, jak nejlépe dokážeme. Ani já nejsem pyšný na to, jak jsem se ještě před pár lety choval. A to po mě, prosím, nechtějte, abych vám to popisoval. Taky jsem přesvědčen o tom, že už to nikdy nechci opakovat." Konečně se na ni podíval. Měla doširoka otevřené oči a snažila se zjistit co nejvíc. Takhle spolknout svoje ego a srovnat její hříchy se svými, to chtělo velký kus cti. Kéž by se mu mohla podívat do hlavy, na co ještě myslí. Odmlčel se. "Vy o mých proviněních z minulosti určitě alespoň tušíte." Pokud teď byla taková upřímná chvíle, nemohl se tvářit jako svatoušek. "Nemohu vás odsuzovat. Ať hodí kamenem, kdo je bez viny." Konstatoval vážným hlasem.

"Mezi neodsuzovat a milovat je velmi dlouhá cesta." Doplnila zase ona věcným tónem spíše pro sebe, oči ji zase pálily. Nedávala si velké naděje, teď se zdálo, že oprávněně. Vstala, ignorovala bolest hlavy, napila se zhluboka vody, aby se jí nestala znova ta nepříjemnost. Seděla na okraji postele vedle něho a zase měla ten pocit, že se musí co nejdřív odstěhovat. "Omlouvám se, že jsem to neřekla dřív, alespoň včera nebo kdykoliv, než jsme se vzali. Snad to půjde ještě nějak..."
"Máte mě ráda?" Zeptal se vážně. Podívala se na něho červenýma očima.
"Miluji vás z celého srdce. Nepochybujte o tom, prosím." Sklonila hlavu. "Až budu odcházet, utrhne mi to srdce..." Odhrnul rozcuchané vlasy a díval se na ni zkoumavě.
"Nedívejte se tak na mě, prosím." Vědoma si svého zničeného uplakaného výrazu se natáhla pro obklad a přitiskla si ho na obličej. Pomalu ho vzal do ruky a políbil ji na čelo.
"I já vás miluji a nic mě od toho neodradí." Políbil ji něžně na rty, pevně ji objal a dlouho zůstával zabořený nosem v jejích vlasech.

"Je tu ale ještě jedna věc. Bodá mě osten žárlivosti." Řekl to už výrazně lehčím tónem. Přimhouřil oči, mračil se, ale trochu se zdálo, že se snad i usmívá. "Naprosto zbytečně, nejradši bych to z hlavy úplně vytěsnila. V lásce nemám za svůj život moc šťastných zážitků a pozitivních zkušeností." Odpověděla smutně. Jeho čelo se zase nakrabatilo, přivinul si ji k sobě. Na to nevěděl co říct. "Ani nevíte, jak jsem ráda, že mám vás."
"A já vás."

Tahle svatební noc nebyla úplně typická. Oblečeni na nerozestlané posteli si povídali dlouho do ranních hodin. Zvláštní bylo, že už se nevyhýbali tématům z minulosti. O těch smutných nebylo moc potřeba mluvit, ale třeba vlastní zážitky z mládí a dětství, o těch si doposud nikdy navzájem nevyprávěli. Byli jako dva čerstvě zamilovaní milenci na louce. Chyběla jen hvězdná obloha, na které by si ukazovali souhvězdí. Nakonec Meg únavou klesly víčka a spala svému manželovi na rameni, zatímco on skoro oči nezamhouřil. Přemýšlel a opatrně objímal svoji křehkou, ale přitom statečnou ženu. Za tuto noc nabyli dojmu, že jsou si mnohem bližší než doposud. Jejich šťastné výrazy u snídaně okolí nepřikládalo těm správným příčinám, ale to jim nevadilo. Opravdovou svatební noc prostě o pár dní posunuli, nebylo kam spěchat.
A to je konec červené knihovny, víc toho tu nebude:).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellanor Ellanor | Web | 27. dubna 2012 v 21:53 | Reagovat

To se nam to pekne zkomplikovalo. Myslim s temi epilogy :).. To doplneni, ten kratky rozhovor,  asi opravdu nebylo zverejnenihodne...

2 Ellanor Ellanor | Web | 27. dubna 2012 v 21:54 | Reagovat

A vidim, ze jsi vynechala posledni vetu, ta tam byla schvalne :o))..

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 27. dubna 2012 v 21:55 | Reagovat

K tomu doplnění - kam přesně to mám doplnit? Nejsem si tím úplně jistá...
(A musím přiznat, že to, cos nám dávkovala v komentářích, jsem teď už znovu nečetla, takže vlastně úplně nevím, jak to vypadá spolu)

4 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 27. dubna 2012 v 21:56 | Reagovat

[2]: Ach ták! Pardon - máš ji tam mít! :D

5 Lotte Lotte | Web | 27. dubna 2012 v 22:04 | Reagovat

Ach, ach! Jak jsou ti dva rozkošní! *.*

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 27. dubna 2012 v 22:07 | Reagovat

Lotte, ty máš tohle slovo vážně ráda, žejo? :D Ale musím s tebou souhlasit :)

[2]: Věta byla doplněna, omlouvám se za její smazání. Působila na mě tak trochu rušivě, tak jsem si myslela, že není určena pro oko čtenářovo.

7 Lotte Lotte | Web | 27. dubna 2012 v 22:09 | Reagovat

Nemám ho ráda. Miluju ho! :D

8 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 27. dubna 2012 v 22:19 | Reagovat

Ach tak. Jak rozkošné! :D

9 Lotte Lotte | Web | 27. dubna 2012 v 22:21 | Reagovat

Da! :D

10 Ellanor Ellanor | Web | 27. dubna 2012 v 22:48 | Reagovat

Je ta veta rusiva, je to takove umrtveni rozvasneneho ctenare :o))))

[3]: vubec nevim, asi to nezverejnuj.. maximalne to pripsat do komentaru..

11 Ellanor Ellanor | Web | 27. dubna 2012 v 23:08 | Reagovat

No a jak se vam to jevi s doplnenymi dvema odstavecky.. jako celek?

Muzu vam rict, ze sklouznout k cervene knihovne je tak strasne lehke.. achjo :)..

12 Lotte Lotte | Web | 28. dubna 2012 v 6:32 | Reagovat

Právě ty dva odstavce mě přiměly, abych Meg odpustila, že je s kraulíkem a ne Erikem, což je přeloženo ta nejvyšší poklona, jakou bych těm odstavcům kdy mohla složit. :D

13 Ellanor Ellanor | 28. dubna 2012 v 11:06 | Reagovat

Oo, to je velka pocta:) diky..

14 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 28. dubna 2012 v 20:45 | Reagovat

To se na mě nezlob, ale líp Meg udělat nemohla, než se dát dohromady s Raoulem! :D

15 Lotte Lotte | Web | 28. dubna 2012 v 21:00 | Reagovat

(Raoulistkaehehm)

16 BarbaraJane BarbaraJane | 2. května 2012 v 8:46 | Reagovat

No a co? Raoulismus není nemoc :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama