Fantomův dědic (Třináctá část)

16. dubna 2012 v 21:10 | BJ |  Fantomův dědic
Mí drazí,

vkládám symbolickou třináctou a také poslední část Fantomova dědice, který měl být původně jen záležitostí jedné dvou stránek - a jak se nám rozrostl! Děkuju vám, kdo jste měli tu trpělivost a četli moje "veledílo" od prvního do posledního dílu :)

Vaše




Drahý hrabě de Chagny - Raoule,

mnohokrát Vám děkuji za Vaše zprávy o chlapcově zdraví, nesmírně rád čtu, že se mu daří dobře - věřte, že mi jeho zdraví a prospěch velmi leží na srdci. Ve svém posledním dopise se ptáte, jak se vede mně. Nevím, nakolik mám tuto otázku považovat za pouhou formalitu, nicméně Vám mohu říci, že se cítím o něco lépe než dřív. To, že se ve chvílích, kdy sedám na prosluněné zahradě u svého domu, cítím naprosto zdravý, ale myslím neznamená, že by má nemoc odezněla - ale to mě, věřte, příliš netrápí.

Musel jsem se při čtení poslední zprávy od Vás usmát, zvlášť ve Vaší otázce, nepotřebuji-li Vaši pomoc, jsem i přes uplynulá léta rozpoznal naivního mladíčka s velkým srdcem, který se vypravil hluboko pod zem, netuše, co ho tam čeká. Nechápejte mě špatně: nevysmívám se Vám, právě naopak. Dovolím si Vaší nabídky využít, i když ne úplně pro sebe. Jde o slečnu Giryovou - rád bych, aby se znovu začlenila do normálního života. Napadlo mě, že by bylo skvělé, kdyby se mohla stát soukromou učitelkou tance, ale jistě je Vám jasné, že zrovna neoplývám známými, kteří by měli zájem o učitelku pro své ratolesti. Proto se s touto prosbou obracím na Vás, věřím, že mi vyhovíte.

Zůstávám, pane, Vaším upřímným přítelem.



***



Můj nejdražší Gustave,

dnes, když čteš tento dopis, jsi dospělý muž - a snad by bylo vhodné, aby se Ti právě v tuto chvíli připomněl někdo, kdo se vlastní vinou připravil o možnost sledovat Tvou cestu životem. Kdo jsem? Přítel, snad vzpomínka, matný stín z minulosti, stín člověka, který na Tebe do poslední chvíle nepřestal myslet. Ne, nemám právo nazývat se Tvým otcem, přesto doufám, že sis někde v nejzazším koutku mysli uchoval obraz muže, který našel spřízněnou duši v dítěti, ale který tomuto dítěti nemohl a nedokázal dát víc než svou lásku a lásku k hudbě.

Jednou jsi mi řekl, že Ti tvá matka vyprávěla pohádku o Andělu hudby - a pokud minulost naprosto neodezněla, je možné, že se k Tobě donesl i hrůzný příběh o fantomu Opery. Možná se dnes směješ matčině pohádce, možná, že nevěříš pověstem o přízraku, proto je na mně, abych Ti řekl, že přízraky existují a v mnohých lidech, i v těch zdánlivě nejvíc zavrženíhodných, můžeme najít záblesk anděla - a ten, kdo Ti píše tento dopis, je toho důkazem.

Stalo se před mnoha lety, že na svět přišel člověk, ve kterém bylo - tak jako ve všech lidech - stejně dobrého i zlého. Snad že se Osud rozhodl zjistit, dokáží-li lidé zavřít oči a dívat se srdcem, schoval nově narozenou duši do těla ohyzdnějšího, než je sám ďábel. Bohužel se ukázalo, že lidé nejsou připraveni oddělit zrak od očí. Za odpudivým zevnějškem čekali odpudivou duši, a proto neměli pro onoho člověka nic než urážky, ponižování, bolest. Činili tak ze strachu, to ale nezmirňovalo trápení, které způsobovali. Nešťastník, o kterém Ti vyprávím, se snažil proti bolesti bránit, obrnit se - a tak schoval všechno dobré a zranitelné, co v něm bylo, za neprostupný závoj zloby a zla, které v něm rostlo, posílené každou novou ranou. Tak se zrodil přízrak, démon: tak přišel na svět fantóm. Utekl před lidmi pod zem - ale cítil, že tak jako všichni ostatní potřebuje duši do páru, pro kterou by probudil to dobré, co v něm dřímá a co zatím vkládal jen do umění. Nedokázal potlačit city, které se v něm vzdouvaly od chvíle, když přišel na svět, a které explodovaly v okamžiku, kdy našel dívku, ve které tušil spřízněnou duši. Tak se zrodil Anděl, Anděl hudby.

Ten muž - anděl i démon, ale stále míň než člověk - se upnul k myšlence, že ta dívka je jedinou osobou, která mu může porozumět a milovat ho. Byl pevně přesvědčen o tom, že nikdo jiný není schopen mu být přítelem, a zatím vedle něj žily dvě ženy, které pro něj byly schopny čehokoliv. On byl ale slepý - a z jeho slepoty pramenilo trápení nejen pro něj samého, ale i pro ty, kterým na něm záleželo.

Říkal jsem, že lidé nejsou připravení dívat se srdcem - existují ale výjimky, bílé vrány. Jednou z nich byla Tvá matka, je jí i slečna Giryová a její matka. Je třeba si takových výjimečných lidí vážit, drahý Gustave.

Možná se ptáš, bylo-li opravdu nutné psát Ti tento dopis, jestli jsem chtěl jen vyprávět příběh znetvořeného muže. Věř mi, že neplýtvám Tvým časem z pouhého rozmaru. Příběh fantóma Opery a Anděla hudby, toho nešťastníka, jehož tvář byla původem trápení pro něj i další, jsem Ti chtěl předat proto, abych teď mohl sepnout ruce a prosit Tě o něco, co je pro mě důležitější, než si dovedeš představit: Neopakuj chyby ostatních! Neopakuj chyby davu: nesuď podle toho, co vidí Tvé oči, a neodsuzuj! Neopakuj chyby toho, kdo byl nazýván fantomem: neodpovídej na zlobu zlobou! Nechoď s klapkami na očích, jinak neuvidíš, kolik přátel doopravdy máš.

Jsi mým dědicem - jsi dědicem fantomovým. Mým dědictvím, tím, co chci předat Tobě, Gustave, je to, co už jsi sám objevil - ta krása uvnitř, krása očím neviditelná, krása ukrytá v naší hudbě i v nás samých. Nedovol - o to Tě prosím já, kdo jsem se o právo cokoliv žádat sám připravil -, aby se součástí dědictví staly i chyby, kterých jsem se dopustil, a aby se zlo, které se mi přimísilo do života, přeneslo i do toho Tvého.

Upřímně doufám, že vyslyšíš mé prosby, že se snad z vyprávění svého otce či slečny Giryové dozvíš něco víc o muži, který psal tento dopis, a že to nebude stud, co budeš pociťovat ve chvílích, kdy si vzpomeneš na to, že jsi fantomův dědic.


Tvůj milující přítel "pan Y"


Erik

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 16. dubna 2012 v 21:29 | Reagovat

Ach, už konec? Tak brzy...
Jako celek jsem si tvoji povídku moc zamilovala, byla v ní zachycena úžasná atmosféra, hltala jsem každý díl a loučí se mi s ní těžce.
Erikův dopis je jímavý, to by pohnulo i kamenem. Gustík se za svého tatínka, lépe řečeno tatínky rozhodně nebude muset stydět. :)

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 16. dubna 2012 v 21:40 | Reagovat

Nojo, atmosféra neatmosféra, všechny zápletky utekly do RLND a u mě nezůstala žádná :D

Říkala jsem si, jestli to Erik s tou "jímavostí" nepřehnal, jestli je to pořád on. Mám problém: neustále porovnávám Erika z LND (potažmo i z Dědice) s tím Lerouxovým - což by se, jak zjišťuju, nemělo...

3 Lotte Lotte | Web | 16. dubna 2012 v 21:41 | Reagovat

Jak utekly, símtě? :D

Ne, to by se asi fakt nemělo. To je trošku jinde, nehledě na to, že by správně v LND neměl žít, žeano. :D

4 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 16. dubna 2012 v 21:58 | Reagovat

Jéééé, to je hezkééééé
chtěla bych umět takhle psát...
já sama sbírám odvahu na psaní povídky, tak uvidíme, jestli tu odvahu nakonec najdu, i když pochybuju...

Mohu mít dotaz mimo mísu? co mám dělat. když se mi videa v článku při uveřejnění rozhodí, ačkoliv po uložení do rozepsaných se zdá vše v pořádku...už se s tím trápim přes hodinu ???

5 Ellanor Ellanor | Web | 16. dubna 2012 v 23:02 | Reagovat

Tak to jsem se hodne spletla, kdyz jsem psala, jak si myslim, ze to dopadne. Jen doufam, ze jsi to tak nezkratila kvuli mym spekulacim :(.. :)..

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 8:07 | Reagovat

[3]: Normálně vzaly roha, no :D

"bububu - jsem Lerouxův Erik a vlastně jsem už deset let po smrti!" :D

[4]: No, bohužel je to tak, že s těmi videi neuděláš vůbec nic. Taky mě to štve :-/
O čem by měla tvoje povídka být? :)

[5]: Ne-e, takhle to bylo plánované. Vlastně měl být konec už asi před pěti díly :D

7 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 17. dubna 2012 v 15:02 | Reagovat

[6]: Aha, to je špatné, budu to muset udělat jinak... :-?
No, chtěla bych stvořit něco na téma šťastného konce Erik+Christine. Musím nějak ventilovat frustraci z oficiálního konce příběhu :-!

8 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 15:18 | Reagovat

[7]: ktereho pribehu? ktere casti pribehu? :)

9 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 16:10 | Reagovat

[7]: Nojo, na to je už tisíc variací - Světová láska Erik + Christine 4ever :D
Nejsem si jistá kde (myslím, že u Fanty) byl překlad jedné povídky, kde dokonce zavraždili chudáka Raoula a pak ho spálili :-/ :D

10 Lotte Lotte | Web | 17. dubna 2012 v 16:44 | Reagovat

A já zabila rovnou Erika. Jak jsem to mohla uděláááát? :D

11 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 16:55 | Reagovat

jo ta byla drsna, ale nasla jsem tam i silenejsi... brr..

12 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 16:55 | Reagovat

[9]: ale zase bydleli ve Fort William, tam jsem stavovali na svatebni ceste :o))..

13 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 17:09 | Reagovat

[10]: Jak? To už jsme přece řešily: Jsi zlá do morku kostí :D

[12]: To přece nezmirňuje vraždu, které se autor dopustil! :D

14 Lotte Lotte | Web | 17. dubna 2012 v 17:12 | Reagovat

Ajo! Já zapomněla! :D

15 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 17:23 | Reagovat

Zlá a ještě sklerotická.Skvělá kombinace :D

16 Mai Mai | Web | 17. dubna 2012 v 17:39 | Reagovat

Zdravím a chtěla bych ti vzkázat, že design je hotov. prohlédnout si ho můžeš zde: http://maitsuki-zkousky-designu.blog.cz/
pokud budeš spokojená, napiš mi na mail nebo přes zprávu autorovi, domluvíme se, jestli ti ho sem nastavím já, nebo jak bychom to udělaly ;-)

17 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 18:06 | Reagovat

Noné, noné, noné! Čučte na drát, přátelé, jaký pěkný kabátek bude mít můj blog! S Lonem! :)

18 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 18:17 | Reagovat

No pekne, skoda tech pixelu a ze opona mi prijde spis ruzova :)..

19 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 18:28 | Reagovat

Kušuj, osobo! Musíš furt rejpat? :D
Ale máš recht, je to trošku kostičkatý, ale co se dá dělat. :)

20 Lotte Lotte | Web | 17. dubna 2012 v 18:31 | Reagovat

ÁÁÁ! Vážně pěkný, ale můj výkřik byl kvůli jednomu opožděnému  zjištění. Jak pravil náš učitel ekonomiky, měla bych si poskočit, páč si stojím na vedení.
Ty jsi mě nechala v tom psaní? Jak jen budu psát s vědomím, že ty už máš padla? :D

A jak se teda Meg a Erik spolu nakonec domluvili?:D V jednom díle se líbají a v dalším už Erik píše dopis na rozloučenou? Ubohé, zmatené Lotťátko! D: :D

21 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 18:36 | Reagovat

[20]: Mluvis mi z duse. Asi si budu muset napsat svoje kapitoly k dilu BJ.

22 Lotte Lotte | Web | 17. dubna 2012 v 18:37 | Reagovat

[21]: Bombózní! :D

23 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 19:56 | Reagovat

[20]: Drahá Lotte, možná se budeš divit, ale nikterak už netoužím být pod tlakem dalších dílů chtivých čtenářů, teď už se chci jen smát (a otravovat, že chci další díl :D)

Co bylo s Meg a Erikem? Erika jsem se neptala, předpokládala jsem, že co sám bude chtít říct, to řekne - co ne, to ať si čtenář domyslí po svém, touží-li nutně vědět, co bylo :))

24 Lotte Lotte | Web | 17. dubna 2012 v 20:26 | Reagovat

Domyslet po svém? Ti taky řeknu, ať si co bude s Henrim domyslíš sama a RLND zabalím. To by bylo moc snadné. :D

25 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. dubna 2012 v 20:43 | Reagovat

Já to nezabalila! To se nedá vůbec srovnávat! Erik prostě nechtěl říct, co se přesně stalo, to je jeho věc. Možná to vůbec nebylo zajímavé. Možná až moc. A možná ani neumřel - sám psal, že je mu líp. A trhni si lopatou a vůbec na mě nezkoušej, že ti Henri neřekl, co dělal nebo nedělal. Mně to psal sám Erik. Ty píšeš v er-formě, takže smůla, kamarádko :D

26 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 20:47 | Reagovat

Vidis ju, Lotte, tu lisku podsitou ? No pockej.. :)..

27 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 21:12 | Reagovat

Mas na mailu druhy dil :)..

28 Lotte Lotte | Web | 17. dubna 2012 v 21:13 | Reagovat

[26]: Uá, to zní slibně! :D

29 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 21:16 | Reagovat

Radsi jsem to rozdelila na kratsi useky, jinak byste se taky jeste treba tyden nedockaly.. :)

30 Ellanor Ellanor | Web | 17. dubna 2012 v 23:49 | Reagovat

BJ fanfiction odehravajici se v dobe po prvnim dopisu:

..

Meg jako vždy počkala až Gustav usnul, teď seděla v křesle a upřeně hleděla do ohně krbu. Raoul důrazně zavřel dveře, aby ji nepolekal. Přinesl jí sklenici vína. Sobě si samozřejmě nenalil, ale měl pocit, že jí to pomůže. Ani se nezeptal, dokonce ani ve chvíli když jí sklenici podával. Mlčela i ona a sklenici si vzala aniž by se něho podívala na delší než nezbytně nutný okamžik, kývla místo poděkování. Hleděl na ni a nebyl si jistý, jestli ví, co ve sklenici je, jestli vůbec ví, že ji má v ruce. Pomalu ji nesla k ústům a trochu upila. Ani teď žádná reakce. Raoul se tedy otočil a šel si sednou do druhého křesla. Meg byla pořád hodně vyhublá, ale za poslední měsíce se přecejen dalo mluvit o změně. Bývala vážná, ale už neplakala, byla bledá, ale už neměla tak propadlé oči a tmavé kruhy kolem nich. Nebyl už na ni tak žalostný pohled, vždyť se taky dostala konečně mezi lidi. Dvakrát do týdne dávala hodiny baletu, na jedno odpoledne dokonce docházela do opery, kde dávala rady mladým začínajícím baletkám. Návrat do starého prostředí ji už neskličoval. Aspoň co mohl Raoul posoudit. Dny trávila s Gustavem nebo svou matkou. Večery většinou s ním, někdy v mlčení, v poslední době ale občas i v hovoru. Dnes ale nebyla v myšlenkách vůbec nablízku.

„Slečno Giryová, zdá se mi, že je vám v poslední době lépe.“ Upíral na ni oči a zkoušel přimět koutky úst, aby směřovaly nahoru. Taky měl pocit, že se to za tu dobu už odnaučil. Jediný Gustav byl doposud důvodem se zase usmívat, v jeho nepřítomnosti ale padala na všechny vážnost. „Jsem rád, že tu se mnou trávíte večery.“
„Snažím se dělat pro Gustava, co mohu.“ On mluvil o něčem jiném.
„Rozhovory s vámi jsou vždy takovou příjemnou jiskrou na konci dne. A jen vaše přítomnost mi stačí k uklidnění.“

Meg se na něj otočila a s překvapením zjistila, že už není v křesle. Je vedle ní a dokonce klečí, aby se jí mohl dívat zpříma do očí. Lekla se a byla by vyskočila z křesla, kdyby jí v tom nebránila jeho přítomnost. „Vstaňte, pane hrabě, prosím vás.“ Místo toho ji chytil za ruku, její reakce byla ale zcela nečekaná.
„Ona je mrtvá, je mrtvá. Kvůli mě.“ Tak už to bylo dlouho, ani jeden z nich se na to snažil nemyslet. Přesto to nad nimi viselo. Dokud o tom nebudou mluvit, bude to tam viset nadále.
„Byla to nehoda, slečno Giryová, byla to nehoda. Tehdy to bylo velmi vypjaté období a skončilo katastrofou. My jsme ale zůstali naživu, není tedy na nás, abychom žili?!“
„Pane hrabě, prosím, nevíte všechno. Co se stalo předtím, proč.. Proč jsem z toho byla tak zoufalá, proč jsem to udělala.. než se stala ta nehoda.“
„Nezáleží mi na tom. Znám vás takovou, jakou jste teď.“ Její slzy už kapaly na krajkový límeček.
„To já jsem vám toto trápení způsobila.“
„Ne tak úplně. Ale vy byste mě z něho mohla vysvobodit.“ Konečně se mu podařilo přesvědčit ji, aby se nechala chytit za ruku. „Prosím, neplačte. Už ne.“

„Udělala jsem to ze žárlivosti! Ale nechtěla jsem jí ublížit. To on, to on si mě nevšímal, to jeho jsem chtěla potrestat. Tolik jsem mu obětovala. Byla jsem tak zoufalá. Nezlobte se.“
„Vím to. Slečno Giryová, prosím, uklidněte se. Nezlobím se na vás. Už ne. Věříte mi?“ Chtěla říct ‘ne‘, ale neřekla to.

Její šedozelené mandlové oči upřeně hleděly do těch jeho modrých. Nebylo v nich nic zlého. Zloba, vztek ani smutek.. Hleděla na něho a bylo teď oběma jasné, že dokud si toto neřekli, nemohli se jeden druhému upřímně podívat do očí. Ne tak jako teď.

„Nezlobte se, pane hrabě...“
„Prosím, říkejte mi Raoule, tolik jste pro mě udělala.“
„Nemohu, Raoule.“
„Jak to myslíte?“ Držel ji stále za ruku, teď už pro jistotu oběma dlaněmi.
„Nechci se vás dotknout, ale pokud to tedy chcete slyšet, asi to budu muset říct.“
„Řekněte, prosím.“
„Já nechci, aby mě zase další muž ...oslovoval jejím jménem.“ Kousla se do rtu a očekávala jeho výbuch vzteku.
„Další muž?“
„S Erikem jsme se rozešli v dobrém.“ Přišla rychle s vysvětlením. „Asi už půjdu spát, dobrou noc.“ Chtěla prostě utéct, tohle neměla říkat. Ale opravdu by ji to trápilo. Doufala, že už ji pustí, že ji nechá být.
„Počkejte.“ Zadržel ji. „Asi ani vy nevíte vše. Christine si vybrala Erika, chtěla mě opustit. Nemám jí to za zlé, už ne. Miloval jsem ji, chybí mi. Ale teď je teď, co se stalo, už je pryč. Nechci už žít v minulosti. Ani nevíte, jak jsem si cítil, když místo nekonečného smutku a truchlení jsem si uvědomil, že ve mě zase svítá jiskřička naděje?“ Políbil ji na ruce. "To vy jste ji ve mě zažehla."

31 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. dubna 2012 v 8:11 | Reagovat

Noné, noné, noné!
Ach Raoule!
Já pana hraběte asi miluju :D

Achjo, Ellanor, tohle není legrace. Nechtěla jsem je donekonečna párovat a chtěla jsem nechat volný prostor, prostě trochu nevyplněného místa, dát postavám možnost, aby si žily po svém - ale tohle, tohle! Achjo, skorem jsem nad tím slzela! Ellanor, co mi to děláš?

32 Ellanor Ellanor | Web | 18. dubna 2012 v 9:01 | Reagovat

Sak jsi jim nechala prostor, nebo spise nam ctenarum jsi nechala prostor :).. Prislo mi to takove useknute, tak se nezlob :o)..

Taky jsem to napsala, abych Ti udelala radost trrochu s tim Raoulem. Coz se mi, zda se, podarilo :o)..

Hehe, dohnala jsem BJ k slzam, jsem spisovatelka! :o))))))

33 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. dubna 2012 v 9:41 | Reagovat

Však já se nezlobím - právě naopak. Takhle to vypadá vážně trestuhodné, že jsem to tak ušmikla :-/
Ale nezabila jsem Erika, není to skvělé? :D

(Skorem mě to svádí se zeptat: a co bylo dááál? :D)

34 Ellanor Ellanor | Web | 18. dubna 2012 v 11:22 | Reagovat

Naskakalo to do Wordu samo. Erik tam neni, takze je stale hodne prostoru pro ctenarovu fantazii:

..

Monsieur Firmin sedel na lavecke v parku de Tuilliers a vyhrival se v jarnich paprscich se svym velkym psem. Myslenky zabloudily do doby pred uz skoro dvaceti lety, kdy nedaleko odtud v opere zazival nejkrusnejsi chvile sveho zivota. Od te doby uz v umeni nepracoval, zdalo se mu to prilis nebezpecne. Ted si uzival zaslouzeneho odpocinku a nedavno se vratil do Parize, doufaje, ze potka stare zname a zazvzpomíná na staré časy.

Najednou kolem prebehlo nejake male dite. Nevenoval by mu pozornost, jako ostatnim detem v parku, ale na to, jak bylo male, bylo nezvykle rychle. S namahou zaostril na toho maleho certika a zjistil, ze vypada spis jako andilek, blondate kudrnate vlasky mu vlaji na vsechny strany. Ted se k nemu vraci a zastavuje se pred Jackem. Byla to holcicka, oproti Jackovi, velkemu chlupatemu vlkodavu, vypadala jeste mensi.

"Dobly den, muzu si pohladit pejska?" zeptala se nebojácně a Jack zaujat nekolikrat svihnul svym ocasem, ted se ji dival primo z oci do oci.
"Ale jiste, Berusko, nebojis se?"
"Ne, nebojim, muzu se u vas schovat?"
"Procpak?"
"Pššt!" Prilozila si prsticek k ustum a schovala se mezi psa a jeho pana. Vypadala ohromne pobavene. Monsieur Firmin na ni hledel a snazil se odhadnout jeji vek, dosel vicemene asi ke trem az čtyřem rokum.

"Christinko!" Kolem prebehl vytáhlý tmavovlasy mladik a sviral v ruce slameny kloboucek, ktery urcite patril k tomu namornickemu oblecku, co mela holcicka na sobe. Utíkal dál k potoku, zmizel dřív, než stačil Firmin nějak zareagovat.
„To je klásný pejsek, jak se jmenuje?“ Žvatlala holčička, upírala na něho velké modré oči a vůbec jí nevadilo, že se tu baví s cizím pánem a že ji hledají po celém parku.

„Christine! Christine!“ ozval se hlas za zády. Pan Firmin byl natolik překvapen, že se opřel o hůlku, aby mohl vstát z lavičky. Hlas zněl velice povědomě, volal známé jméno, ale ne zoufale, spíš částečně pobaveně a trochu naštvaně.
„Haló, pane, nehledáte takovou blonďatou holčičku?“
„Ano, hledám, viděl jste ji?“ Muž byl ve vycházkovém obleku podle poslední módy, mohl mít přes čtyřicet, prostě v nejlepších letech. Světlé vlasy prokvetlé šedinami mu dodávaly na důstojnosti, držel se vzpříma, ale tváře měl červené od spěchu. Smál se, ale bylo vidět, že má v obličeji i vrásky od starostí stejně jako od smíchu. Teď když obešel lavičku, uviděl za chlupatým psem jak jeho šedavá srst plynule přechází do světlých andělských kudrlinek.
„Christinko, všude tě s Gustavem a chůvou hledáme. Nemůžeš jen tak utéct, už jsem ti to vysvětloval několikrát.“ Řekl přísně a zvedl ji do výšky, ona přitom kopala nožičkama. Vědoma si toho, že zlobila, chytla ho kolem krku a tvářila se jako učiněný anděl.
„Já jsem si chtěla jenom pohladit pejska, tati, žejo?“ Obrátila se vesele na pana Firmina a teď se na něho zahleděl i tatínek.
„Promiňte, neznáme se? Monsieur Firmin?!“
„Vikomte, to je ale překvapení!“ Vstal namáhavě Firmin. Raoul držel dcerku na jedné ruce a druhou si potřásl se starým známým. „Jak se vám daří?“
„Máme se dobře, jak vidíte, nenudíme se.“ Obrátil zrak na toho svého andílka.
„To jsou nejkrásnější starosti.“ Mrkl šibalsky Firmin. „Počkejte až se začne zajímat o šaty a klobouky!“ Vypadal, že mluví ze své zkušenosti.

Z dálky se blížila světlovlasá žena a nesla Raoulovi špacírku a cylindr, který by mu při hledání dcerky zbytečně překážel. „Chůva s babičkou na vás čekají u altánku, uf, ta malá má snad rychlejší nohy než Gustave.“
„Zahanbeně přiznávám, že sice nemá, ale je tak vynalézavá, že mi rychlé nohy nestačí.“ Z druhé strany přišel mladík, který před chvílí proběhl kolem a očividně taky holčičku hledal. Pan Firmin překvapen, jaká se to u něho sešla společnost, teď těkal očima z jednoho na druhého. Ženu nepoznávala, ale teď když si všichni sešli kolem Raoula, všiml si jedné zvláštnosti. Mladík byl o půl hlavy vyšší než Raoul, měl tmavé rozčepýřené vlasy, hnědé oči a bylo na něm vidět, že v poslední době hodně vyrostl. Vytáhlé ruce i nohy ještě nenabyly na síle, očividně do toho musel dorůst. Ostatní členové rodiny byli všichni světlovlasí a modroocí. Přesto se k sobě chovali jako rodina, což za chvíli potvrdil sám Gustave. „Maman, prosím vás, sedněte si, chvíli tu můžeme zůstat, když si chce Christinka hrát se psem. Nevadí vám, to?“ Zatím pomáhal své matce, aby si sedla vedle pana Firmina, který jeho otázku přeslechl. Všimnul si totiž, že žena nemá korzet a v elegantním kabátku schovává rostoucí bříško. „Děkuji ti, zlatíčko.“ Poděkovala mladíkovi a vzala si na klín malý slamáček, který by teď holčičce asi překážel, když se zase vrhla na psa a svírala ho kolem krku a něco mu povídala. Pes flegmaticky držel a nechal si všechno líbit.

„Je to taková naše liška podšitá, máme celá rodina co dělat, abychom ji uhlídali.“ Navázal Raoul na rozhovor. „Pane Firmine, možná si pamatujete na mou ženu, Meg Giryovou, teď hraběnku de Chagny.“ Firmin vytřeštil oči, samozřejmě jen trochu v rámci slušnosti. „To je překvapení, madam, velice mě těší, že vás potkávám po tak dlouhé době.“ Meg se trochu červenala, ale ve stínu klobouku to nešlo moc poznat. „To je opravdu dlouhá doba, co jsme se neviděli, jak se vám daří, pane Firmine, vypadáte spokojeně.“
„Tak to víte, už jsem na odpočinku, jarní slunce svědčí mým starým kostem, stejně jako těm mladým.“ Usmál se a upřel pohled na Gustava, který teď poskládal své dlouhé nohy vedle sestřičky a dával pozor, jestli pejskovi moc neubližuje. „To je Gustav, syn Christine.“ Když viděla jeho výraz, snažila se co nejrychleji a nejstručněji vysvětlit.. „Už je to delší doba, co nás opustila.“ Přes obličej přešel rychlý stín smutku, Gustav si naštěstí ničeho nevšiml. Vzápětí se Meg zase usmívala. „Gustave, prosím, pojď se seznámit s panem Firminem, známe se z dob, kdy jsme pracovali v Opeře. Gustav má hudební nadání, skládá hudbu, dokonce už měl několik svých koncertů.“ Stručně mladíka představila, ten starému muži energicky stiskl ruku a trochu přeskakujícím hlasem se představil. „Gustave, vikomt de Chagny, velice mě těší.“ Všechno na tomto mladíkovi nasvědčovalo tomu, že je teprve na prahu života, kromě jeho jasných vážných očí, které dávaly tušit, že toho na svůj věk už hodně zažil.
„O, to zní úžasně, mladý hudebník a skladatel, škoda, že už v opeře tolik let nepracuji, ale kontakty tam stále mám.“ Zakončil Firmin neurčitě. Gustave se usmál a poděkoval taktéž spíš neurčitě. Opera přecejen nebylo prostředí, které vyhledával, dával přednost čistě koncertním skladbám, ale stát se může cokoliv.

„Tati, plosím, já bych chtěla takového pejska taky domů.“ Škemrala holčička a dělala na tatínka kukadla.
„Jak by se to asi líbilo našim dvěma kocourům, Christinko, co? To tě nenapadlo?“ promlouval na ni trpělivě Raoul. „Když to nebude tady panu Firminovi vadit, můžeš si zase někdy přijít si pejska pohladit? Ano?“ Otočil se na Firmina, který s úsměvem přikyvoval. „Teď ale musíme jít, babička i chůva už o nás mají jistě starost.“ Položil ji na zem, ale chytil ji za ručičku, aby se hned zas někam nerozběhla, když měla tu možnost. Gustave nabídl Meg rámě a pomohl jí vstát z lavičky. Bylo to spíše gentlemanské gesto, vstala docela svižně. Raoul se rozloučil, nasadil si cylindr a do druhé ruky vzal špacírku. Brzdil dcerku, která ho táhla pryč, protože ji zaujalo něco jiného a jen spěšně se stihl otočit na manželku, jestli taky jde. „Nashledanou, pane Firmine, určitě se zase uvidíme.“ Pozdravila Meg. I Gustav se rozloučil, usmál se, pokývnul hlavou a zlehka se dotkl svého slamáku. Jeho chování se moc neshodovalo s věkem, na který vypadal. Pana Firmina celkově velmi zaujal.
„Ale jistě, budu se těšit, sedávám tu skoro každou sobotu odpoledne a někdy i v týdnu.“ Dosedl zpět na lavičku a hleděl za odcházející společností, stejně jako jeho pes Jack, který trochu kňučel, jako by mu bylo líto, že jdou jeho noví kamarádi pryč.

35 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. dubna 2012 v 11:46 | Reagovat

Noné, noné, noné! To je roztomilá rodinka :)
Víš, co mě napadlo? Že Christinka a Gustave nejsou sourozenci, vzato kolem a kolem, takže b se čistě teoreticky dalo davázat s lovestory druhé generace :D

36 Ellanor Ellanor | Web | 18. dubna 2012 v 12:00 | Reagovat

Tak to ani za zlate prase :).. Ja neverim ocim, co tu ctu, vdyt jsi rikala, ze nechces vsechny parovat 8-O :))..

Jednak v te dobe bylo lidem jedno, jestli jsou pribuzni, viz Jak je dulezite miti Filipa. I dnes neni protizakonne vzit si bratrance nebo sestrenici. Dokonce jsem takove lidi potkala.
A taky dost spolehlive pusobi, kdyz spolu dva lide vyrustaji, jak jsem cetla v jedne studii. Kdyz spolu ziji jako bratr a sestra, docela spolehlive to pusobi, aby se do sebe nezabouchli :)..

A nakonec posledni duvod, cetla jsem jednu fanfiction, kdy se dala dohromady druha generace, a uprimne, prislo mi to trapne a krecovite :o)..

37 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. dubna 2012 v 12:07 | Reagovat

Klíd, dělala jsem si legraci :D

Nojo, ale oficiálně přece jenom aspoň napůl sourozenci jsou, to by nikomu divné nebylo? To je přece jenom silnější kalibr než bratranec a sestřenice...

38 Ellanor Ellanor | Web | 18. dubna 2012 v 12:18 | Reagovat

Vim na 100%, ze toto nebude treba v budoucnu resit :o))..

39 Ellanor Ellanor | Web | 18. dubna 2012 v 13:09 | Reagovat

A nebo tam můžem vmáčknout i Erika.

Bylo už k večeru, tma byla dřív než obvykle, protože obloha byla zatažená. Někdo zazvonil u dveří, první vyběhla Christinka, která utekla z koupelny jakoby něco tušila. Když služebná otevřela dveře, propletla se kolem ní a zavolala "Jéé, stlejda! Doblý den, stlejdo, máš plo mě nějaké hlačky?!" Bezelstně se na něho vrhla a Erik se přes bolavé kolena sklonil a vzal si ji do náruče. "Dobrý večer, ty ma malá Beruško, něco jsem ti přinesl, ale to není první věc, kterou bys měla chtít hned po pozdravu." Holčička ho držela kolem krku a pusinkovala ho na vrásčitou tvář. "To nevadí, já to pšíště řeknu líp."

40 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. dubna 2012 v 13:32 | Reagovat

Stlejda fantom :D
(Vážně bych měla přestat číst komentáře ve škole, moje "chichichi" se u spolužáků nesetkalo s pochopením :D

41 Ellanor Ellanor | Web | 18. dubna 2012 v 14:01 | Reagovat

Ted uz snad muzeme rict, ze to pro vsechny dopadlo dobre. Pro vsechny, co to slo.. :o).. Ja jsem spokojena..

42 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. dubna 2012 v 15:38 | Reagovat

A ani jsme nikoho nezavraždily! :D

43 Ellanor Ellanor | Web | 19. dubna 2012 v 13:28 | Reagovat

Tak jsem nad tim premyslela, nevim jaky na to maji nazor ostatni, ale ty moje dodatky se mi tak zamlouvaji, ze jsem rikala, jestli to nedat samostatne do clanku? Neco jako epilog - dodatek k Fantomove dedici. Respektive Epilog 1 a Epilog 2. Jeste bych to trochu upravila. Co rikas, BJ? Neni to moc drze ode me?! :o)..

44 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 19. dubna 2012 v 13:41 | Reagovat

No ale to je dobrý nápad, stlejda fantom se musí zužitkovat!
Nicméně bude nutno uvést, že to není z mé hlavy :D

45 Ellanor Ellanor | Web | 19. dubna 2012 v 13:44 | Reagovat

Jiste, jiste, to je prece BJ-fanfiction :)..

46 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 19. dubna 2012 v 14:23 | Reagovat

Mám povolení uvést autorčino jméno? :)

47 Ellanor Ellanor | Web | 19. dubna 2012 v 14:46 | Reagovat

Jistě, jistě, ale jak říkám, chtěla bych to ještě trochu upravit. Pošlu to během dneška :))..

48 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 19. dubna 2012 v 15:17 | Reagovat

Výborně! :)

49 Ellanor Ellanor | Web | 20. dubna 2012 v 9:28 | Reagovat

Tak jsem to vcera poslala, ty prvni dve casti. Treti s Erikem jsem do noci rozepisovala tak, ze je nejdelsi ze vsech.. Achjo, zastrelte me nekdo! potrebuju delat i jine veci! :o)))))

50 Adele Adele | Web | 21. dubna 2012 v 19:29 | Reagovat

Ten dopis je skvělým zakončením povídky, teda když do toho nezahrnu Epilog od Ellanor.

Dopis zakončil FD - pro povídku v níž je zachycena Erikova smutná duše a kde se při jejím čtení neobejdu bez kapesníku a Epilog slibuje happyend!

K této povídce se mi víc hodí sad end, ale přece jen jsem romantická duše, která stále hledá jiskřičku naděje a doufá, že se šťastného konce dočká :D

51 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 21. dubna 2012 v 19:56 | Reagovat

I já jsem člověk romanticky založený (možná až moc :D), o to víc jsem ocenila Ellanořin epilog, protože nebýt jeho, asi bych nemohla spát kvůli výčitkám svědomí, jak jsem Dědice zakončila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama