Květen 2012

The Phantom of the Paradise (1974) - Příběh (dalšího) podvedeného skladatele, tentokrát v retro scifioblečku

28. května 2012 v 22:41 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Dalším důkazem faktu, že má fantomolog stále co objevovat, je film Briana de Palmy The Phantom of the Paradise, což je vážně něco úplně jiného, než na co jsme my fantomáci a fantomologové zvyklí - a rozhodně něco naprosto odlišného od nejšílenějších představ, jaké kdy mohl Gaston Leroux mít, buť i v podnapilém stavu.
Jde o jakousi rockovou operu s přísadou tajemna i šíleností, takže divák chvílemi přemýšlí, jestli opravdu viděl, co viděl - tenhle film vás prostě nutí uvažovat nad tím, co všechno tvůrci mysleli a co až tak úplně nemysleli vážně.

Třetí kapitola: Pochybnosti

24. května 2012 v 17:45 | BJ |  Jaro v Opeře
Přípravy na svatbu byly v plném proudu, seznam hostů nebyl dlouhý, ale malou svatbou se to nazvat nedalo. Navštívili už i cukráře a kuchaře. Na zkoušku šatů měla jít budoucí nevěsta příští týden. Zatím je viděla jen v módním žurnálu a netušila, kolik metrů hedvábného taftu, krajky a perliček na ně krejčí objednal. Očividně je považoval za skvělou reklamu a chystal je jako své mistrovské dílo. Vždyť kolikrát se poštěstí, šít svatební šaty pro tak slavnou osobnost, jako je přední pařížská operní diva. Taky Raoul si nechával šít nový žaket a u kloboučníka si objednal cylindr podle nejnovější módy. Když nadšeně mluvil o nových kapesních hodinkách a dalších klenotech pro ni, poprosila ho Christine, ať už se o tom nezmiňuje. Že se radši nechá překvapit. V duchu ji to ale trápilo. To opravdu nebyly nejlevnější investice. Ačkoliv se tomu bránila a sama se uklidňovala, z ničeho nic ji to začalo znervózňovat. Jakákoliv zmínka o blížící se svatbě byla najednou jako píchnutí špendlíkem.


Un monstre à Paris (2011) - Špetka FO v animáku

19. května 2012 v 19:13 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Včera večer jsem si konečně udělala čas a pustila si film, o kterém se už před nějakou dobou zmiňovala Ellanor - film Příšera v Paříži (v originále Un monstre à Paris). Přemýšlela jsem, jestli se o tomhle filmu mám nebo nemám zmiňovat, nakonec jsem se - jak vidíte - rozhodla o něm napsat alespoň krátký článek (tedy, uvidíme, jak "krátký" nakonec bude). Proč? Protože ve filmu najdeme pár věcí, které, zdá se, ukazují k FO. Náhoda? Možná...



M. M. Kaye: Vzdálené vrcholky hor 1

7. května 2012 v 18:34 | BJ |  Čtenářský deník obyčejného knihomola
Mí drazí,
ze svého světa provoněného stokrát otáčenými stránkami románů se znovu hlásí knihomolka BJ, tentokrát s románem Vzdálené vrcholky hor (v originále The Far Pavilions) britské spisovatelky Mary Margaret Kaye (1908-2004). Jde o nejslavnější autorčin román, který se dočkal i filmového a seriálového zpracování. Děj románu se odehrává v Indii v druhé polovině 19. století, to znamená v době, kdy se královna Viktorie pyšnila titulem indické císařovny, a je v něm dost cítit, že autorka o Indii "něco ví". V každé druhé větě se objevuje slovo v některém z místních jazyků, čtenáři je skvěle přiblížena i kultura Indie, její podnebí a krajina. Paní Kaye (která, čistě náhodou, má v městské knihovně místečko hned vedle Susan Kay :D) doopravdy neměla k Indii daleko - narodila se tam a snad každý druhý muž v její rodině (dědeček, otec, bratr i manžel) sloužili jako důstojníci v indické armádě.

Charles Dickens: Nadějné vyhlídky

1. května 2012 v 21:28 | BJ |  Čtenářský deník obyčejného knihomola
Vážení přátelé,
po nějaké době, kdy práce na mém blogu buď nepocházela z mé hlavy (Ellanor krásně vytváří dojem, že jsem na blogu velmi činná) nebo nebyla čtenáři viditelná (pomalu jsem totiž začala s úpravou překladů LND) jsem tu konečně s něčím mým a novým - a to je článek o knize Charlese Dickense Nadějné vyhlídky.
K téhle knize jsem se vlastně dostala docela náhodou, dalo by se říct z nudy: to jsem takhle jednou dočetla jednu knížku a neměla jsem kdy si dojít do knihovny, tak jsem se rozhodla porozhlédnout ve vlastních skromných zásobách, protože u mě platí, že to, co mám doma, čtu jako poslední (proč?). První, co upoutalo mou pozornost, byly právě Dickensovy Nadějné vyhlídky, za což jsem vážně ráda. Tenhle román se totiž čte vážně jedna radost - i když je příběh komplikovanější, než si čtenář uvědomuje. Je psaný s nádhernou lehkostí, která vytváří dojem, že příběh tak nějak člověku sám přechází do krve, aniž bychom se museli namáhat čtením. Vše je protkané takovým vzdušným humorem - humorem, který těžkopádně nedopadá na zbytek celku a nepůsobí rušivě, i když je součástí každičké kapitoly. Častá jsou neobvyklá, vtipná a trefná přirovnání a hrátky s jazykem - škoda, že není moje angličtina tak skvělá, abych si mohla přečíst originál. Román je psaný v ich-formě, což nám pomáhá nejen se do hlavního hrdiny Pipa vcítit, ale mnohem líp pochopit jeho charakter.