Šestá kapitola: Hledání

15. července 2012 v 20:00 | BJ |  Jaro v Opeře
Seděla na studených schodech a dumala. Kdyby byla na jeho místě, tak asi nemá kam utéct, musí zůstat v podzemí. Nebo ne? Musel přece někde žít než přišel sem, není pro něj podzemí jediné možné místo pro život. Ale tady se přece skrýval před světem, tady měl svou hudbu. Ano, ale pod operou už nežije, nikdo ho v tomto svatostánku hudby už neviděl. Ztratil tedy důvod tu žít. Kam tedy mohl jít? Logicky musel jít někam dostatečně daleko od míst, kam se dostali četníci. Nemohla připustit myšlenku, že už nežije v pařížském podzemí. To prostě nešlo, protože jinak by sama popřela ten důvod proč tu je... Hmm... Tento člověk nejspíš nepůjde nikam, kde to je příliš snadno dostupné. Snad ani nikam kde to páchne, což je v podzemí hodně míst. Ale kam tedy půjde? Ach, jak ten člověk musí mít těžký život. Nejde si téměř představit, co musel prožívat. Nakonec Christine dospěla k rozhodnutí řídit se podle dvou věcí. Podle pocitu a podle čichu. Nepůjde nikam, kde je vzduch zatuchlý. Zkusí se vžít do jeho pocitů? A jde to vůbec? Nezblázní se z toho? Ne, udělá to jako detektiv, bude postupovat intuitivně. Muselo tu přece něco zbýt, podle čeho by se dalo pátrat. Proč jen si někdy nepřečetla nějakou knihu s detektivním příběhem? Když už byl na nějakou knihu čas, vždycky sáhla po dívčím románu nebo jiném tématu, který se životem nemá mnoho společného. A teď by se jí to tolik hodilo.


Opatrně obhlédla okolí opuštěného příbytku. Věděla, že četníci odsud nevyšli bez úhony, tak si počínala velice opatrně. Dávala si pozor, jestli nezavadí o nějaké natáhnuté lanko, překračovala vystupující dlaždice a ničeho se zbytečně nedotýkala. Když pominula cestu od jezera, tak od tohoto podzemního doupěte vedly dvě možné trasy někam dál. Našla křížení dvou velkých chodeb s vodním kanálem, v podstatě křižovatku ve tvaru T, kde ale jedna ze tří cest byla zamřížována. Chodby byly široké a prostorné, měly vodní kanál a kamenné okraje, po kterých se dalo pohodlně jít. V té jedné se po chvíli rozhlížení zaleskla na zdi cedulka a k velkému překvapení Christine na ní bylo napsáno Rue Royale - Královská ulice. Hleděla na ni a nevěřila vlastním očím. Tato chodba vede po tou ulicí? Královská ulice vede zhruba na jih od opery směrem k Seině. Je ta cedulka pravá nebo je to past od Fantoma? Zdálo se, že cedulka je tam již dlouho, byla zašlá jako okolní stěny. V podstatě je jedno, jestli říká pravdu. Je to místo, odkud může začít a rozlišit směry, ať už jsou skutečné nebo falešné. Jedna chodba tedy vede na jih a druhá, ve které voda víc proudí, zahýbá jakoby na západ, východním směrem se přes mříž nelze dostat. Nikdy nebyla zběhlá v mapách. Dobře si ale pamatovala plánky opery, které visely v jedné z kanceláří ředitelů. Chodívala kolem nich a občas tam čekávala a zvláště plány sklepení si se zájmem prohlížela. Samozřejmě podzemí v nich nebylo zakresleno, ale to, ve kterých místech se do něho prochází, si domyslela. Taky měla trochu v hlavě mapu Paříže. Měla tedy dvě možnosti, jít směrem na jih k Seině nebo na západ.

Přemýšlela, dumala, chodila po břehu sem a tam, srovnávala a snažila se do každé chodby dohlédnout co nejdále. Už si myslela, že si bude muset hodit mincí, protože s drahocenným petrolejem jí utíkal i čas, když se jí zdálo, že něco slyší. Vzdálený šum a přibližoval se. Voda v tom kanále pod Královskou ulicí spíše stála, teď se na ní ale začaly dělat vlnky a zvětšovaly se. Nakonec voda vyšplíchla až přes okraj. "Seina", přemýšlela nahlas. Nehledě na to, že by musela překonat vodu, kdyby chtěla směrem k Seině, rozhodla se tedy pro západní směr. Vykročila rázným krokem. Držela lampu vysoko a trochu za sebou, aby ji neoslňovala do očí.

Měla v kapse ještě jednu věc, kterou vzala potají kulisákům. Kousek křídy. Teď za to byla opravdu vděčná, protože po nějaké době se chodby začaly větvit a zužovat. Voda se stékala a tok už šel snadno přeskočit, některé chodby byly zcela bez kanálu a šlo jít po schodech nahoru nebo dolů. Snažila se neodbočovat do moc vedlejších cest, vždy se snažila nějak logicky rozhodnout a hlavně se nezamotat. Na každém rozcestí si napsala značku, odkud přišla. Výrazně to zvyšovalo její šance na návrat. Neměla tak aspoň pocit, že jde na jistou smrt, protože po paměti by se nevrátila. Kdyby tedy nebyla její výprava úspěšná, mohla se uklidňovat pocitem, že ví kudy zpět. Většinou se dalo vše přejít nebo přeskočit suchou nohou, ale asi dvakrát se opět musela přebrodit a jen doufala, že nebude muset brzy plavat.

Rozhodla se, že až bude petrolej na poslední čtvrtině, otočí se k návratu, dříve ne. Ztlumila plamínek na co nejmenší. Viděla tak toho dost málo a musela zpomalit, ale postupovala směrem vpřed, měla ještě čas, než se bude muset otočit a zahanbeně se vrátit. "Jak dlouho už jdu? Proč jsem si nevzala aspoň vodu na svlažení hrdla?!" Musela si na chvíli sednout. Ujistila se, že má v kapse sirky a lampu zhasla, aby šetřila petrolej. Opřela se zády o stěnu a upírala oči do tmy, jestli přece jen něco neuvidí i bez světla. Nechala trochu nohy odpočinout, protáhla si krk a záda, protože vzpřímeně nějak nedokázala v podzemí chodit. Uvědomovala si ve tmě prostor a velikost chodby, ale nebyla si jistá, jestli to není jen tím, co si pamatuje, dokud bylo světlo. Za chvíli začala rozlišovat obrysy a dokonce snad měla dojem, že vidí i okraj vodního kanálu. Ne ale tak jasně, že by dokázala jít potmě. A rozhodně by potmě neviděla značky kudy zpět.

Lampu radši rozsvítila už po chvíli, zdálo se, že šustění a pískání je až příliš blízko. Se světlem se cítila mnohem bezpečněji, byl to její spojenec. Po asi půlhodinovém odpočinku, kdy si nechtěla připouštět pocit žízně, který ji i v tomto vlhkém prostředí nakonec dohnal a s rukou přitisknutou na prázdném žaludku, se zase zvedla a vydala se dál kupředu.

Šla další vleklou chvíli dlouhou nepřerušovanou chodbou, kde jen nahlížela do odboček, ale neodbočovala do nich, některé byly slepé, jiné nepříjemně páchly. Chodba pak dvakrát zahnula a napojila se na nějakou širší. Objevilo se menší jezero, kde kamenný okraj rychle končil. "Ale ne." Řekla si sklesle. Na jedné straně břehu bylo ve vodě několik dřev, vypadala jak naplavená, ale bylo to zvláštní, neviděla cestou zatím nic víc než pár menších klacků a klasické odpadky, co v kanálech bývají. Tohle sice na první pohled vypadalo jako nějaké plavidlo, ale při bližším prozkoumání to byly jen shnilé, příliš těžké a odporně kluzké větve, mezi kterými se nedala najít ani jedna, která by se dala použít na zjištění hloubky. Roztrpčeně kopla do toho kusu dřeva co ležel na břehu nejblíž a unaveně se otočila, že se vrátí k poslednímu rozcestí. Na něm smazala svou značku a zkusila chodbu nalevo, která mírně klesala a šel z ní zlověstný chlad. Nedívala se na lampu, naposledy, když se na ni podívala, byla v ní třetina petroleje. Jak už je to dlouho?

Pokračovala co noha nohu mine a měla pocit, že i když střídá ruce, z té lampy ji bolí obě dvě jako nikdy v životě. Plamínek byl ztlumený a musela tedy upírat oči do tmy a lampu zvedat vysoko. A jít dál a dál...

Fantom stál v temném výklenku chodby a v ruce držel laso. Nikdy nepolevil ve své ostražitosti, zvlášť když tento nový "dům" ještě neměl pořádně vybaven a nebyly v okolí nachystány všechny pasti a upozornění na vetřelce. Přesto částečně zaslechl a částečně vytušil, že má nevítaného hosta. Dobře si pamatoval, co zbylo z jeho původního obydlí po zásahu četníků a jiných samozvaných vykonavatelů spravedlnosti. "Ty hyeny si nikdy nedají pokoj... A nikdy se nepoučí." Ušklíbl se a přichystal si smyčku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellanor Ellanor | Web | 15. července 2012 v 20:13 | Reagovat

(Ke kapitole chybí ještě tento odstaveček, protože BJ není na netu, aby to opravila, zkopíruju ho sem.)

******
Fantom stál v temném výklenku chodby a v ruce držel laso. Nikdy nepolevil ve své ostražitosti, zvlášť když tento nový „dům“ ještě neměl pořádně vybaven a nebyly v okolí nachystány všechny pasti a upozornění na vetřelce. Přesto částečně zaslechl a částečně vytušil, že má nevítaného hosta. Dobře si pamatoval, co zbylo z jeho původního obydlí po zásahu četníků a jiných samozvaných vykonavatelů spravedlnosti. „Ty hyeny si nikdy nedají pokoj... A nikdy se nepoučí.“ Ušklíbl se a přichystal si smyčku.

2 Lotte Lotte | Web | 15. července 2012 v 21:57 | Reagovat

Jupí! Šups smyšku na krček! :D
Bože, kde se ve mě ta krvežíznivost na Christine sakryš bere? :D

3 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 16. července 2012 v 13:15 | Reagovat

no Lotte! :-D
Ha!že by to byl ještě šílenější příběh než ten můj? Fantom uškrtí Christine! moment...to nepozná svou milovanou? Eriku, začni se sebou něco dělat dřív, než bude pozdě :-? :-D

4 Lotte Lotte | Web | 16. července 2012 v 18:29 | Reagovat

Mám předstírat, že se stydím? :D To svedu,  já už se červenala pro horší věci :D

5 Ellanor Ellanor | Web | 16. července 2012 v 23:15 | Reagovat

Zajimalo by mne, jak BJ zkopirovala tu sedmou kapitolu, jestli tam bude vsecko jak ma byt :o)).. Ne, ze bych ji chtela neco podcenovat nebo ji neco vycitat, ale clovek to vymysli co nejdramatictejsi.. hlavne vygraduje eno nuno konec.. a ona to tam zapomene dat :))..

[2]: Drzi ruku ve vysce oci :)..

[3]: Zni to hodne silene a nejvyssi stupen by byl, kdyby ona uskrtila jeho :o)).. a jestli ji pozna driv nez ... to si musis pockat na pristi kapitolu :o))..

6 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 19. července 2012 v 14:26 | Reagovat

Eriku! Siréna má zmlsaný jazýček, musíš si s tou zrádkyní Christinou poradit sám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama