Papírová lež

15. listopadu 2012 v 23:04 | BJ |  Já a zase já

Došel ke dveřím a natáhl ruku. Tak dlouho se neviděli! Co řekne, až ho uvidí? A uvidí hovůbec ráda? Nejistě ruku stáhl. Pravda byla taková, že se od chvíle, kdy nastoupil na vysokou, vídali žalostně málo. Zezačátku byli v neustálém spojení - volali si a on jezdil každý víkend domů, sem, za ní. Dokonce si posílali dopisy - to byl její nápad. Tak jako to těžké starodávné klepadlo, které sama přibila na dveře, a na které se teď nejistě díval, jako by ho mohlo popálit.


Kdo mohl za to, že se spojení přerušilo? Jednou musel věnovat víkend škole, podruhé pomáhal klukům stěhovat nábytek do nového bytu... Když přijel za ní, dívali se na sebe jako dva cizí lidé a když se konečně rozpovídala, zdála se duchem nepřítomná. Vyprávěla mu o dalších románech, které četla, o báječných hrdinech a jejich vybájených příbězích. Často se vracela k tomu jednomu. V tu chvíli jako by k němu mluvil někdo docela jiný. Dívala se skrz něj, snad i skrz stěnu za ním, a se zápalem mluvila o lidech, kteří žili jen na papíře, jako by byli opravdoví. Rád se díval, jak jí jiskří oči, jak se usmívá nebo červená, když vypráví nějakou dojemnou pasáž, nebo jak div nevyskočí ze židle při líčení krvavého boje za hodnoty, které byly v tu chvíli na prvním místě pro její hrdiny, ale i pro ni. Přesto z ní měl občas strach. Čím víc se vžívala do svých kouzelných příběhů, tím byla vzdálenější - jemu, ale snad i sama sobě a světu kolem. Když se viděli naposled, odcházel od ní s hlavou plnou zmatených myšlenek, cítil se jako příliš reálný vetřelec v jejím dokonalém pohádkovém snu.

Minul týden, po něm další. Pokaždé se našel důvod, proč se domů nevracet. Pádné důvody přešly v narychlo spíchnuté výmluvy, o kterých si ani on nemyslel, že jsou věrohodné. Nakonec už se nezmohl ani na výmluvu. Prostě proseděl víkend u televize ve svém pražském bytě s lahví piva v ruce. Nepřemýšlel nad tím, ale už se mu ani domů nechtělo. Sejde z očí, sejde z mysli, říká se. A jemu to takhle vyhovovalo. Když byl daleko, neměl už ten pocit, že k ní nepatří a že jí nemůže stačit. Pár hovorů přes skype ho v tom jen utvrdilo. Když s ní nebyl, snad ještě víc se ztrácela ve svých příbězích a ony ji pohlcovaly.

Proč se vrátil - teď, po takové době? Sám nevěděl. Snad že včera narazil v Praze na tu knihu. Její oblíbenou. Dívala se na něj z výkladní skříně, tak nějak… vyčítavě? A on tu teď stál a nebyl schopný jediného pohybu. Najednou si uvědomil, jak moc mu celou dobu chyběla - ale chyběl i on jí?

"Zbabělče!" zasyčel sám pro sebe a konečně zvedl ruku ke klepadlu. Kov třikrát klapl o kov, vcelku tiše, jemně. Strnule naslouchal. Nic. Neslyšela?
Další tři rány, teď už ráznější. Uvnitř se nic nepohnulo. Co když není doma? Měl bys jít… Ne! Je tu, jistě že je! Jen neslyší. Bušil do dveří jako zběsilý. Zdálo se mu, že kov klepadla dusí jeho rány, a tak na dveře zaútočil pěstmi.
"Jano? Jano, já vím, že tam jsi! To jsem já, Petr! Petr, slyšíš? Otevři!"
Čekal, že se aspoň pohne záclona, ale nic se nedělo. Zkusil ještě zvonek, i když věděl, že ho vždycky nesnášela. Znovu nic. Zkusmo vzal za kliku - povolila.

Seděla v obýváku na gauči, kolena přitažená k bradě, z očí jí kanuly obrovské slzy. Televize věrně přehrávala její oblíbený film snad pomilionté.
"It's too late, Angel," řekla se slzami v očích hlavní hrdinka a Janiny rty se přitom pohnuly v identickém pohybu. Přišel jsi pozdě, pochop to. Pozdě na co?
"Jani, já…" vydechl. Prudce se otočila a vyskočila na nohy.
"Věděla jsem to! Věděla jsem, že se vrátíš!" Z očí jí vytryskly nové slzy, tentokrát ale doprovázené úsměvem.
"Mrzí mě to, tak moc mě to mrzí," mumlal jí do vlasů, když ho objala. Křečovitě se k němu tiskla, jako by se bála, že se jí vypaří pod rukama.
"Mrzí? Nemusí, vůbec nemusí. Já to věděla celou dobu. Celou dobu, víš? Věděla jsem, že se vrátíš, Marie."

Marie? Marie. Blesk z čistého nebe. Rána bičem. Marie…

"Jaks mi to řekla?"
Maličko se od něj odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí. "Marie. Jak jinak. Jmenuješ se tak. Mám ráda tvoje jméno. Tak ráda ho vyslovuju! Marius… můj Marius! Vrátil ses."
Co je tohle za pohled?
Dívala se na něj, ale jako by ho neviděla. Znova a znova opakovala to jméno. Marie. Marie, můj Marie! Nepřítomně se usmívala.
"Ale já přece nejsem -"
"Copak nejsi?"
"Marius!"
Zasmála se a znovu se posadila na pohovku. Všiml si, že vedle ní leží ta kniha. Otevřená. Byl by se vsadil, že ví, na které stránce.

"Zrovna jsem na tebe myslela, víš? Říkala jsem si: kdy už se vrátí? Proč mě tu nechává samotnou? A ty jsi tady. Vážně tu jsi!" Natáhla k němu ruku. "Pojď si sednout ke mně! Přece nebudeš postávat ve dveřích, když jsi se svou ženou."
Omámeně se posadil vedle ní a mechanicky hladil ruku, kterou mu podala. Jako automat. Od zápěstí k prstům. Od prstů k zápěstí. Několikrát přejel přes hladký hrbolek, než ho napadlo se na její ruku podívat. Na prsteníčku se leskl prsten, ten, co jí dal, když spolu byli rok. Hlavou mu bleskl nápad.

Tvářila se překvapeně, když jí prsten pomalu sundal a podržel jí ho před očima.
"Podívej se na ten prstýnek," řekl jemně, "co vidíš?"
"Co bych měla vidět?"
"Co je vevnitř vyryté?"
"Velké pé, samozřejmě."
"Co znamená to pé, Jani?"
"Pontmercy, přirozeně." Řekla to pomalu a zřetelně, tak, jak mluvíme s těmi, které pokládáme za blázny nebo hlupáky. Už to nemohl vydržet. Chytil ji oběma rukama za ramena a prudce s ní zatřásl.
"NE! Znamená to Petr, pamatuješ? Petr! Já jsem Petr! Žádný Marius! Prober se přece!"
Nechala sebou třást jako s hadrovou panenkou. "Petr?" opakovala dutě.
"Petr," přikývl. "Žádný Marius."
Chvíli zírala přímo před sebe, jako by vůbec nechápala, co jí právě řekl. Modré oči třeštila na televizi, ale ani trochu nevnímala film, který před ní běžel.
"Žádný Marius," zopakoval jí ještě jednou. Pomalu a klidně. Pustil její ramena a znovu ji chytil za ruku. Podívala se na něj, v očích se jí mihl záblesk pochopení.
"Žádný Marius. Ale ovšemže!" Krátce se zasmála a zavrtěla hlavou, jako by ji právě vyvedl z nějakého drobného úsměvného omylu. "To je přirozené."
"Vážně?" Naděje! Jako hvězda zablikala někde v něm, přestože viděl tu prázdnotu v jejích očích. Věřil, že ji překoná a roztrhá jako slunce mraky. Že bude mít zpátky svoji Janu.
"To je přirozené," opakovala znovu a odtáhla se od něj. "Marius by mě nikdy neopustil." Jiskra naděje se zasyčením zhasla.
"Byl tu pořád se mnou, víš? Tady, tady u mě," rozmáchla kolem sebe rukou ve všeobjímajícím gestu, které nakonec skončilo u té proklaté knihy. "Nikdy mě nenechal samotnou. Od chvíle, kdy jsme se potkali. Vždycky je vedle mě, když ho potřebuju. Proto ho miluju, víš? Proto jsem si ho vzala. Slyšíš?" zašeptala. Na chvíli zmlkla a naslouchala tichu křičícímu kolem. Pak se vztyčila a vyběhla ke dveřím, které prudce rozrazila.

"Marie? Marie!" vykřikla do prázdna před sebou. "Marie!"
"Pojď přece dovnitř, Jano," zaprosil zoufale a snažil se ji od dveří odvést. Nenechala se.
"Marie! Marie!" křičela znova a znova. Pak se najednou zklidnila. "Tady jsi," usmála se na neviditelného návštěvníka, "pojď dál! Seznamte se: Marius Pontmercy, můj manžel. Marie, tohle je… jeden kamarád. Nepamatuju si jeho jméno. Komu na tom záleží?"
Zavřela dveře vešla do kuchyně, kde postavila na čaj. Tiše si přitom prozpěvovala a vůbec nevnímala, že stojí za ní. Šokovaně na ni zíral. Co se to s ní stalo? Její posedlost knihami mu nikdy nepřišla docela normální, ale chápal ji. Věděl, že v době, kdy své rodiče nezajímala ani tolik jako prasklá žárovka nad jídelním stolem, potřebovala svůj svět, do kterého by mohla utéct. Věděl, že svoje útočiště mohla najít jen v knihách, které jí daly její vlastní vesmír s celým zástupem přátel. Ale netušil, jak moc jí může její literární bublina zamlžit mysl.

"Jani, Jani, prosím tě, prober se," spíš vzlykl, než vyslovil přání, které bylo dopředu plané. Znovu k ní přistoupil, tentokrát s nevyřčenou otázkou smím? na rtech. Když neprotestovala, objal ji.
"Jsem tady, jsem tady s tebou. Já, Petr! Tvůj Petr!"
Smutně zavrtěla sklopenou hlavou. Jemně ji přiměl, aby se na něj podívala.
"Ne. Zbyl mi jen Marius. Můj Petr na mě zapomněl," špitla a z očí se jí skutálely dvě nové slzy. Přesto se mu zazdálo, že z nich na chvíli zmizela snová mlha, což mu dodalo novou naději.
"Nezapomněl," zkusil to naposled, "je tu s tebou! Podívej, držím tě - jsem to já! Jani, Janičko, dívej se na mě! Žádný Marius není - nikdy nebyl!" Pomalu se mu vykroutila. Nechal ji.

"Proč mi tohle říkáš? Proč říkáš, že není? Je skutečný - je můj. Miluje mě. Proč mi ho bereš? Proč nechceš, abych byla šťastná?"
Poslední výčitku řekla tak tiše, že ji spíš vytušil, než slyšel. Pochopil. Pochopil, že prohrál. Snad by jí mohl pomoct, kdyby chtěla - ale ona nechtěla. Zuby nehty se držela své představy jako štítu, který ji měl chránit před bolestí. Kdesi hluboko si uvědomovala, že její výmysl není skutečný, ale právě ta část jejího já, která si byla vědoma toho průhledného bludu, nejurputileji trvala na jeho zachování, aby nemusela už nikdy trpět.
Z jeho poslední naděje nezbyla už ani ta ubohá jiskra. Byl by se vypořádal s jakýmkoliv sokem, ale věděl, že nemůže soupeřit s tím papírovým.
Přišel jsi pozdě, pochop to. Příliš pozdě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 16. listopadu 2012 v 5:50 | Reagovat

Kdyby to tak četla moje maminka!
"Vidíš, vidíš, Marcelo, a takhle dopadneš, jestli místo učení budeš zírat na to krákání nebo číst ty nablblý knížky, nebo dokonce sedět u toho pitomýho počítače." :D

Noné, už bylo načase zase něco napsat, už mi tvé psaní chybělo, zrovna nedávno jsem si to říkala, když jsem si pročítala Dědice! :)

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 16. listopadu 2012 v 7:32 | Reagovat

Moje mamka by si taky pošmákla s tím jejím "Neseď pořád nad těma knížkama a nepolouchej ty kňourárny, vymejvá ti to mozek!" :D
Jo, jsem sama sobě inspirací. Jak úchvatné! :D

Nojo, lenost zabíjí moje nesmělé povídkové pokusy :D

3 Lotte Lotte | 16. listopadu 2012 v 8:11 | Reagovat

Však i jméno hlavní hrdinky trochu zavání :D I její náklonnost PRÁVĚ k Mariovi a Angelovi....

Znám, znám :D

4 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 16. listopadu 2012 v 9:55 | Reagovat

Mám kamarádku Janu. Spolu s tou máme kamarádku, která zná Angela. A Maria miluje každý, none? Jde o shodu náhod. :D

Kdy budu mít další pohádku? A co RLND? :D

5 Lotte Lotte | Web | 16. listopadu 2012 v 18:06 | Reagovat

Maria miluje každý? Většina lidí, co znám NEZNÁ Maria, protože než by přečetli tak tlustou knihu jako jsou Bídníci tak by radši skočili z mostu :D

I'm taking my time :D

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 16. listopadu 2012 v 18:26 | Reagovat

Oprava: každý, kdo ho zná. Těch přece není tak málo - i když jich vskutku není mnoho :D

Chm. A mě to jednoho krásného dne zavraždí. :D

7 Lotte Lotte | Web | 17. listopadu 2012 v 7:59 | Reagovat

Tak nevím co u tebe, ale u mě to seriously není nikdo :D  

Vždyť jsem obojí zveřejnila nedávno :D

8 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. listopadu 2012 v 10:38 | Reagovat

Dobře. Všichni, kdo znají Bídníky, milují Maria. Stačí? :D

Stejně už je to dávno. :D

9 Lotte Lotte | Web | 17. listopadu 2012 v 11:47 | Reagovat

Better. :D

Není :D

10 ChristineMaria ChristineMaria | 17. listopadu 2012 v 14:35 | Reagovat

ok, budu za idiota...moc hezky napsané, :-) ale mně něco uniká, že jo? :-x  :-?

11 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. listopadu 2012 v 15:07 | Reagovat

[9]: stejně je to hrůza, jak jsou všichni nevzdělaní! :-/ :D

Ale jojo!

[10]: Eh... co přesně myslíš?

12 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 17. listopadu 2012 v 16:01 | Reagovat

no jakože se prostě nechytám a neorientuju :-(  :-x

13 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. listopadu 2012 v 16:05 | Reagovat

V té povídce? Eh, tam není třeba vědět víc, než kdo je Marius Pontmercy (a ta anglická věta je z Tess of the D'Urbervilles, o tom jsem psala nedávno :))

14 ChristineMaria ChristineMaria | 17. listopadu 2012 v 18:40 | Reagovat

jo ták! takže to na nic nenavazuje? to jsem pak v obraze...

15 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. listopadu 2012 v 18:50 | Reagovat

Óne, je to jen jednorázovka :)

16 Adele Adele | Web | 18. listopadu 2012 v 10:23 | Reagovat

[1]: Jj, jako kdybych slyšela i tu moji.

Povídka je nádherná. Každý muzikálofil a knihofil se v ní najde...:D

17 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. listopadu 2012 v 15:29 | Reagovat

Člověka až hřeje u srdce, když vidím, že jsme na tom zřejmě všechny stejně... :D

18 Nell Nell | Web | 25. listopadu 2012 v 21:25 | Reagovat

http://www.youtube.com/watch?v=mtM_cc4SPJI toto som počúvala, keď som to začala čítať. Spoločne to bolo proste vážne, vážne peknotné a skvelotné. Hoci až hentaký stav zamilovanosti do knižnej postavy je rozhodne zaujímavý. Chvíľkovo by som ho chcela zažiť. :D Predstav si, vidieť Fantóma v tvojej izbe. Vtipnotné. :D

Oh, takže nie som jediná, ktorej rodičom vadí, že ich dieťa veľa číta? :D Ale vážne, je to odveci záležitosť. Čo by za niečo také rodičia iných deciek dali! :D

19 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 26. listopadu 2012 v 8:45 | Reagovat

Já se k tomuhle stavu knižní mimózy občas docela blížím. Jsem blááááázen, světe! :D

Já to nechápu. U ostatních je to pořád: "Kdyby sis radši vzal(a) knížku a trošku se vzdělával(a)!" a u náš "Odlož tu blbou knížku, nebo ti ji spálím!" :D

20 Nell Nell | Web | 26. listopadu 2012 v 9:56 | Reagovat

Ale to je aké super! :D

Yop, a : "Čo si to kúpila?" "Knihu." "Ježíííš, zase knihu!" :D Nevedia to oceniť, proste. :D

21 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 26. listopadu 2012 v 13:00 | Reagovat

Ale jó, nestěžuju si :D

Jsme nešťastně dcery nechápavých rodičů :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama