Březen 2013

Two long years!

27. března 2013 v 22:52 | BJ |  Já a zase já
Tadááá!
Pro nechápavější: to bylo napodobení zvuku takové té oslavové frkačky. Proč? Noták, přátelé! Nevzpomínáte si, co se stalo 27. března 2011? Vážně ne? No, nedivím se. Já sama jsem se musela podívat do archivu, abych zjistila, kdy jsem vložila svůj první článek. A je to venku! Znovu: tadááá! BJin blog slaví dva roky!
Když tak nad tím přemýšlím, vlastně ani není možné, aby si někdo z vás pamatoval, co se stalo v tento den před dvěma lety, protože věškerou svou "klientelu" jsem nabrala až v pozdější době. V začátcích jsem se mírně topila v depresích z toho, že mě nikdo nečetl, nečte a nebude číst. Potom si přibaletila slečna Lotte s ostatními a znovu: tadááá! To, co dělá můj blog mým blogem (potřebovala bych název, jako je Lotteland), bylo na světě.
Je pravda, že v poslední době neprocházím zrovna na články úrodným obdobím. Je toho teď vážně dost, navíc vše ztěžuje těžká lenóra, která mne postihla někdy mezi prvním a devatenáctým rokem věku. Těžko říct, nakolik se to tu opět "rozjede", až odmaturuju - koneckonců, budu-li mít trochu (víc) štěstí, čeká mě ještě větší zápřah na vysoké -, tak jako tak ale nehrozí, že bych svůj blog nechala definitivně umřít. Existují blogy, které nemají dlouhého trvání, pak i takové, co po slibném vzestupu najednou něco srazí. Můj ale nepatří ani do jedné z těchto skupin. Snad proto, že si tak nějak žije svým tempem, šetří síly a má jich dost ještě na pěkných pár sezón.
Protože se dnes vyskytly nějaké záležitosti, které posunuly tenhle článek až do pozdních večerních hodin, dopracuju ho až zítra. Alespoň jeho torzo ale muselo být publikováno už dnes, jednak abych symbolicky oslavila dva roky, co se mnou můj blog (a Krabička) vydržel, jednak také proto, abych poděkovala všem, kdo alespoň občas zavítají a přečtou třeba zlomek mých sáhodlouhých elaborátů a všem a oničem. Nikdy mi nesešlo na návštěvnosti ani počtu komentářů - ale obsah komentářů, možnost diskuze o tématech, která nás zajímají, a pocit sounáležitosti se skupinou blogerů je právě tím, co mě drží nad vodou, která by se mohla zavřít nad mým blogem, ale i v reálném světě nad mým zdravým rozumem.
Takže děkuju, můj drahý blogu, žes to se mnou vydržel.
Děkuji, mí drazí blogeři (či spíš blogerky), za totéž.

Už dva roky vaše


BJina seminárka aneb Co má společného FO a SOČka?

23. března 2013 v 23:58 | BJ |  Nezařaditelné fantomákoviny

Mí drazí,
jak sama zjišťuji, průměrnému čtvrťákovi je nadprůměrně nakládáno na hřbet. Jste-li navíc čtvrťák na GJO, je vám zcela jistě přiloženo pár povinností navíc, abyste se nenudili a abyste mohli soptit, až vám kamarádi z jiných škol jen tak mezi řečí oznámí, že to nebo tamto u nich vážně dělat nemusí. Jedna taková "vychytávka", kterou u nás děláme a jinde se nám proto smějou, je seminárka.
Víte, ono se to nepíše jentak pronic zanic. Upřímně, kdybych měla na vysoké psát bakalářku a neměla předtím zkušenosti se seminárkou, předpokládám, že bych se zbláznila. (Vlastně jsem měla co dělat, abych se nezbláznila už během psaní seminárky, ale to nechme stranou.) I přesto, že má, jak bylo řečeno, tenhle náklad na studentův hřbet své opodstatnění, je víceméně nepsanou povinností našeho průměrného studenta, aby reptal, stěžoval si, nešťastně áchal a óchal, vzdychal a nechodil do školy, kdykoliv má cokoliv ze své seminárky ukázat vedoucímu své práce. V takové chvíli mají výhodu jen jedni: ti, kdo si vybrali dobré téma.
Moje seminárka s názvem Fantom Opery, nejznámější ze zapomenutých románů, kterou bych vám ráda tímhle článkem představila, měla, troufám si tvrdit, to nejlepší a zároveň nejpitomější téma, jaké jsem si mohla vybrat. Proč nejlepší? Protože ten, kdo píše o své "srdcovce", má nespornou výhodu v tom, že i ve chvíli, kdy je psaní nejúmornější, ho to pořád baví. A proč nejpitomější? Přátelé, zkusili jste si někdy souvisle převyprávět všechno, co víte a můžete vědět o FO, a doplnit to komentářem o tom, co z vašich (ne)vědomostí vyplývá? TO SE NEDÁ!!! :D

Pohádka pro Lotte a proti Lotte aneb Hromada divných snů

11. března 2013 v 21:58 | BJ |  Já a zase já
Mí drazí,
vaše BJ prochází nečekanou krizí - nemůžu najít svůj oblíbený šál. Chápejte - venku je zima a já prostě jiný nosit nechci!!! Jenže to máte tak. Když je jeden Christine, prostě hodí šál do moře a čeká, až přiběhne vikomt a francouzsky zašveholí "Slečno, přinesu vám váš šál!" Jenže když je člověk BJ a prostě ten šál někam zašantročí, je na situaci krátký i vikomt de Chagny.
Každopádně je tu něco, čeho se Lotte důrazně dožaduje - a právem -: nová pohádka! :)

Kyle měl zvláštní sen. Byl oblečený do červené vesty a upnutých kalhot - ne že by mu neslušely, to musel uznat - a přes bok měl koženou brašnu. Připomínala mu jeho starou školní tašku, byl v ní ale jen jeden velký sešit - a ještě ke všemu byl plný kresbiček a čmáranin. Na jeho zelené obálce zářil nápis: LIFE'S MORE PAINLESS FOR THE BRAINLESS. (Takhle přesně vypadá, jen tak pro úplnost, BJin sešit na matiku. Zvenku i zevnitř.) Když snový Kyle ve snu shledal, že mu to i v prapodivném odění setsakramentsky sekne (však to má jako úřadující Raoul v popisu práce!), počal se soustředit i na své okolí. Uklidnilo ho, když si uvědomil, že stojí na jakémsi pódiu, přestože bylo pro jeho ctižádost a teatrálnost příliš malé. Dav nadšeně jásal - ono konec konců moc nejde jásat zklamaně - a to Kyle ještě ani neotevřel pusu! Zato osoba, která s ním sdílela ono pódium, řečnila za tři. A řečnila a řečnila a řečnila. V maličké pauze mezi koncem jednoho a začátkem druhého zdánlivě nekonečného souvětí pronášeného fistulí, jakou by asi mohla mluvit panenka Barbie, kdyby byl její hlas o něco růžovější, se ona osůbka na Kyla otočila a věnovala mu zářivý úsměv - a v tom přišel ten šok.

Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid (Příběh studenta, který byl nepřítelem Stephena Wraysforda)

10. března 2013 v 21:33 | BJ |  Čtenářský deník obyčejného knihomola
Mí drazí,
i když jsem posledně v článku o knize Birdsong Sebastiana Faulkse říkala, že jsem se nikdy moc nezajímala o téma světových válek, když se nad tím tak zamyslím, rukama mi prošlo nemálo knih, do kterých se právě tohle téma promítlo - Petr a Lucie z první světové války, podobný příběh s názvem Romeo, Julie a tma zasazený do druhé světové, všem známá Sophiina volba i další. Co je na Birdsongu mezi knihami, které jsem četla, výjimečné, je jeho zasazení přímo do bojišť první světové války a výpověď očima jednoho z vojáků, kteří se jí přímo zúčastnili. Zatímco ale Faulks čtenáři zprostředkovává to, co sám nemohl zažít, literatura nám nabízí i celou skupinu autorů, kteří válkou skutečně prošli a zažili to, co Faulksův hrdina Stephen.
Asi všichni jsme ve škole slyšeli o "lost generation" - tedy ztracené geneaci - autorech, které první světová válka spolkla jako mladé kluky a vyplivla jako muže, jimž se zdálo nemožné se po tom všem znovu začlenit do společnosti a normálního života. S pocitem ztracenosti se z války nevraceli jen Hemingwayové a Fitzgeraldové, spolubojovníci fiktivního Stephena, ale i ti, kdo stáli na druhé straně, mezi nimi jistý Erich Paul Remark. Remark nastoupil do války v roce 1916, kdy mu bylo osmnáct let. Šílená představa - v mém věku nejsme pořádně připravení ani na opravdový život bez pomoci rodičů, natož pak na válku! Dá se ale říct, že bylo docela štěstí, že byl Remark brzo raněn, zbytek války totiž strávil mimo bojiště. Zní to skoro nesmyslně, ale je možné, že mu zranění zachránilo život.
Po válce bloudil od jednoho povolání k druhému, cestoval, oženil se, psal. V roce 1929 vydal dílo, které ho proslavilo: Im Westen nichts Neues, v češtině Na západní frontě klid. Také si změnil jméno, použil jméno "Maria" podle své matky a psanou formu příjmení, kterou používal jeho dědeček, tedy Remarque. Problém přišel s nástupem nacistů k moci - těm se Remarque se svým líčením hrůz války příliš nehodil, takže se dostal na seznam zakázaných autorů. Dokonce byl obviněn z lhářství a z toho, že je ve skutečnosti Žid, který nikdy ve válce nebyl, roku 1938 byl dokonce zbaven německého občanství a o rok později emigroval do USA. Tak dopadl muž, který ještě jako student nasadil krk za svou zemi.
Jak víte, o autorech knih, které jsem četla, se povětšinou nerozepisuju. Tentokrát jsem ale udělala výjimku, zaujala mě totiž osobnost autora i provázanost jeho osudů s jeho tvorbou. Tím, o čem jsem původně chtěla psát, je ale především zmiňovaná kniha Na západní frontě klid.

Like Minds aneb Pokračování BJiných večerů s Eddiem

4. března 2013 v 18:56 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Velevážení a milí (a vy ostatní),
konečně mi přišly jarní prázdniny, tedy týden, kdy je oblíbenou větou čtvrťáka prohlášení "Zítra se začnu učit." Než ale zítřek nadejde (což je prakticky nemožné), vznikne studentovi či studentce dostatek času na nicnedělání, popřípadě něconeužitečnéhodělání - v mém případě mimo jiné i na nějaký ten film. Nedávno jsem si chtěla pustit muzikál Nine, protože má všechny předpoklady k tomu, aby se mi mohl líbit: jeho filmovou podobu vytvořil režisér Chicaga, sám muzikál napsali pánové Yeston a Kopit, tedy autoři muzikálu Fantom, přišemž Arthur Kopit je zároveň autorem scénáře k Fantomovi, který byl použit pro film Fantom Opery z roku 1990. Jenže Krabičce se tenhle film nějak nezamlouval. V poslední době si zvykla ignorvat mé prosby a přání, když chci použít sluchátka, a bez nich Nine prostě nebylo slyšet. A tak jsem zapátala v neuspořádané hromadě filmů, co tu mám, a vyšantročila film Like Minds.

U filmů to funguje takhle: Chcete-li se podívat na něco dobrého, hledejte Eddieho Redmayna. Eddiemu se totiž až zázračně daří získávat role v samých skvělých filmech a minisériích, Tess of the D'Urbervilles počínaje (ano, Lotte, vím, že je to nejdepresivnější film pod sluncem :D) a Les Misérables konče (ano, CM, víme, že se ti Bídníci nelíbili. My všichni to víme :D). A film Like Minds není výjimkou. Jenže zatímco šťastné Lotte podsouvá její oblíbenec filmy o zkrocení zlého workoholika ve slunné Francii, Eddie se mi nebojí podstrčit temný příběh, ze kterého člověku místy jde mráz po zádech. Mně. Člověku, který se ještě nepodíval ani ne The Lost Tribe s Hadleym, protože je to nějaké fujavé a hororoidní. Díky, Eddie, taky tě mám ráda.