Srpen 2013

Podivuhodný případ Benjamina Buttona - Brad Pitt skutečně nestárne

11. srpna 2013 v 14:36 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Mí drazí,
na úvod je třeba říci, že nejsem fanynkou Brada Pitta a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli je "sexy" (a tohle slovo se mi taky nelíbí). Koneckonců film Podivuhodný případ Benjamina Buttona rozhodně nestojí na Bradově oslňujícím hereckém výkonu. Abych řekla pravdu, nejsem schopná říct, jak moc (nebo málo) dobrý herec Pitt je, viděla jsem s ním krom tohohle jen jeden film, který ještě ke všemu nebyl úplně v "mém" stylu...

Tak jako tak mě Podivuhodný případ Benjamina Buttona zaujal. Čím? Hlavně originalitou hlavní myšlenky, řekla bych, ale i jejím věrohodným podáním. Co mě překvapilo, je fakt, že je film zpracováním stejnojmenné povídky Francise Scotta Fitzgeralda, nikdy dřív jsem o tom neslyšela. Teda o Fitzgeraldovi ano, to dá rozum. Zvlášť během gatsbyovsko-dicapriovského období. Stejně tak o Benjaminovi. Ale nikdy bych je nebyla spojila dohromady.

Po únoru

2. srpna 2013 v 0:11 | BJ |  Já a zase já
Dnes mi bylo smutno -
- asi jako před únorem.
To smutné bylo, že nic kolem
mi neříkalo, že mám tebe.

Upřímně? V poslední době jsem na blog kašlala. Hm, proč ten minulý čas? Pořád kašlu. Zas sem jednou zavítat mě musela donutit až nezapuditelná potřeba vypsat se. Papír nějak nezabral, kdovíproč. Víte, co pomáhá na špatnou náladu? Bublifuk. Vlastně začínám chápat, proč byla Glinda tak superpozitivní.

Můj optimismus je, zdá se, nenávratně tentam a já mám náladu pod psa, snad proto, že jsem už dlouho nesepisovala svá "Miluju, když..." Miluju, když mi není takhle, to jo. Vlastně nechápu, proč se říká "je mi pod psa" - jestli "pod" znamená "o levl níž", pak bych hádala, že pod psem je kočka a kočky mám ráda. Takže mi asi pod psa není - a jestli ano, měla bych se radovat.

Čeká mě spousta změn. Nové město, nová škola, nový život ve vlastním bytě jen se spolubydlícím, který je něco mezi Italem a Němcem a narodil se napůl neviditelný. Jediné, čeho se bojím, je to, abych tuhle novou etapu nezačínala dočista sama. Brno je cizí. Je to kříženec, na kterém je málo moravského a skoro nic českého, velké maloměsto bez známé tváře a záchytného bodu. A můj záchytný bod, ten, o který jsem si myslela, že se můžu kdykoliv opřít, se najednou rozhýbal a já mám pocit, že mě nedokáže zachytit, až budu padat. A já padám. Konkrétně teď. Kde je můj Raoul?

Pořád častěji se ptám sama sebe, co znamená "šťastně až na věky" a jestli jsem se už za tohle nedostala a nečeká mě další slzavé údolí. Mám prince? Ano, svým způsobem. Člověk je tím, kým chce být. Chceš? Kašlu na korunu a bílého koně. "Jsi šťastná?" - Nevím. - "Chci, abys byla. Zařídím to." To bych si přála. Milovat neznamená jen brát a dát to, čeho mám nazbyt. Znamená to brát s ohledem a chtít dát i to, co sama nemám.

Zvláštní je, že když se svět hroutí, nikdo si toho nevšimne - jen ti, kdo do vašeho světa opravdu patří. Kamarádi. Rodina. Je báječné mít někoho, kdo se vám snaží vysvětlit, že všechno stojí na svém místě a bude stát i ve chvíli, kdy nebudete chtít existovat. "Nikdo si nezaslouží tvoje slzy - a ten, kdo by si je zasloužil, tě nikdy nerozpláče," říkala mi jedna kamarádka, která mě sama po čase odhodila nepotřebnou stranou. Měla jsem to za moudro, ale teď chápu, že nic není stoprocentně pravdivé. "Neplač, to bude v pořádku." - "Noták, přece si nenech ublížit!" - "Jestli ti něco udělal, zabiju ho!" Vím, že jste všichni milí a máte mě rádi, ale asi jentak neuvěřím, že do všeho vidíte. Ne do nás. Ne do mě. Láska. Naděje? Co na mně sejde. Andělé? Jeho mi opatrujte.
Odpusť mi, prosím, musela jsem se svěřit. Komu? Asi jen sobě. Chybíš mi. Neubližuj mi. Snad jsi tohle nečetl.

Promiňte ten depresivní článek, příště se polepším. I když... kdo četl víc než první odstavec?


Tvá