Duben 2014

Protože jsem si oblékla naruby pravou ponožku

22. dubna 2014 v 0:23 | BJ |  Událo se v Brně
Dnes - vlastně už skoro včera - to bylo půl roku, co jsem poprvé snídala se svým mužem. Zpětně bychom tu snídani mohli překřtít slovy "první rande", ale to se mi nelíbí, a tak o tom nebudu mluvit. Dnes - a teď už doopravdy včera - mě můj muž vyzvedl z práce. Občas mám pocit, jako by mě vodil a vyzvedával ze školky, ale ani o tom nechci mluvit. Řeč má být o mé pravé ponožce.
Do práce musím nosit černé ponožky. Kdybych o tom napsala báseň, pravděpodobně by se našel někdo, kdo by vyjádřil myšlenku, že se "autorka pokouší vylíčit trýznivost dnešního temného - černého - světa za použití symbolů v podobě předmětů každodenní potřeby". A včera - protože už jsou čtyři minuty po půlnoci - se mi podařilo obléct si pravou ponožku naruby, což (jak známo) nosí štěstí. A o tom mluvit chci.


Co se stalo v pondělí po deváté hodině v ulici Antonína Slavíka

10. dubna 2014 v 18:17 | BJ |  Událo se v Brně


V pondělí večer - po deváté hodině - potkala jsem pavouka. Bylo to v ulici Antonína Slavíka a ten pavouk kráčel po Slavíkovi docela způsobně. Byl veliký a černý a měl fialkové oči, podle měřítek pavoučic jistě velmi moderní švihák. Viděli jste někdy kráčet pavouka po chodníku? To je právě to! Moderní pavouk, to není nějaká moucha, dámy a pánové, aby běhal po zdech a kdesi cosi! Má styl - a chodí po chodníku.

"Dobrý večer, slečno," řekl pavouk.

Ohromená tím, co vidím, neslyšela jsem. Kdo to kdy viděl, pavouk si vykračuje po chodníku! Běžíš do práce, pavoučku?

"Havěť lidská, ani pozdravit to neumí!" ulevil si pavouk a kráčel dál.

Letadýlkem k sousedům

7. dubna 2014 v 23:44 | BJ |  Já a zase já
Mí drazí,
tak si představte (představujete si?), že BJ poprvé letěla letadlem! Moje letecké poprvé, které mě mělo připravit na osmihodinovou cestu do USA, trvalo celých (chvilka napětí) 25 minut, přesně tolik, kolik je potřeba na "popolétnutí" z Ostravy do Bratislavy. Inu, nějak člověk začít musí.
(Fotka vpravo je naprosto děsná, ale skvěle zobrazuje moje nadšení z letadla a... hm... vlastně všeho nového.)
Abyste rozuměli, nešlo o nějaké drobounké letadélko Káně, které někdo probral ze spaní, aby na tom kousíčku cesty nezkušené Barbaře ukázalo, zač je toho loket. Věc se má tak: ČSA mají letadlo, které se hodilo trošku předvést, jelikož a protože je to největší kousek, jaký můžou nabídnout. A tak tenhle Airbus A330-300 (to zní tak nudně, že jsem to musela zkopírovat odjinud) letěl z Prahy do Ostravy, tam nabral mě a mého drahého muže, popoletěl ještě kousek do Bratislavy a navečer se vrtátil do Prahy, to všechno jenom proto, aby si ho mohli všichni pořádně prohlédnout. A je pravda, že jsem si nevšimla jediného neobsazeného místa, tak nadšení z tohohle letu byli všichni ti, kdo jsou ujetí na letadla asi jako my na Fantoma. Pro ně (mého muže nevyjímaje) to pravděpodobně bylo, jako kdyby si obsazení FO z West Endu nebo Broadwaye udělalo výlet do Prahy a z nudy si střihlo jedno dvě představení v Karlíně. Proto mi muž namluvil, že mě musí před létem zasvětit do létání, a prostě jsme v tom letadle museli být. A bylo to bájo.