Letadýlkem k sousedům

7. dubna 2014 v 23:44 | BJ |  Já a zase já
Mí drazí,
tak si představte (představujete si?), že BJ poprvé letěla letadlem! Moje letecké poprvé, které mě mělo připravit na osmihodinovou cestu do USA, trvalo celých (chvilka napětí) 25 minut, přesně tolik, kolik je potřeba na "popolétnutí" z Ostravy do Bratislavy. Inu, nějak člověk začít musí.
(Fotka vpravo je naprosto děsná, ale skvěle zobrazuje moje nadšení z letadla a... hm... vlastně všeho nového.)
Abyste rozuměli, nešlo o nějaké drobounké letadélko Káně, které někdo probral ze spaní, aby na tom kousíčku cesty nezkušené Barbaře ukázalo, zač je toho loket. Věc se má tak: ČSA mají letadlo, které se hodilo trošku předvést, jelikož a protože je to největší kousek, jaký můžou nabídnout. A tak tenhle Airbus A330-300 (to zní tak nudně, že jsem to musela zkopírovat odjinud) letěl z Prahy do Ostravy, tam nabral mě a mého drahého muže, popoletěl ještě kousek do Bratislavy a navečer se vrtátil do Prahy, to všechno jenom proto, aby si ho mohli všichni pořádně prohlédnout. A je pravda, že jsem si nevšimla jediného neobsazeného místa, tak nadšení z tohohle letu byli všichni ti, kdo jsou ujetí na letadla asi jako my na Fantoma. Pro ně (mého muže nevyjímaje) to pravděpodobně bylo, jako kdyby si obsazení FO z West Endu nebo Broadwaye udělalo výlet do Prahy a z nudy si střihlo jedno dvě představení v Karlíně. Proto mi muž namluvil, že mě musí před létem zasvětit do létání, a prostě jsme v tom letadle museli být. A bylo to bájo.


V úvodu budiž řečeno, že jsem na ostravském letišti neviděla nikoho, kdo by se zběsile snažil zabránit své životní lásce v odletu. Možnosti, jak si to vysvětlit, jsou dvě: buď takové scény nejsou v reálu tak časté jako v romantických filmech, nebo se nešťastní zamilovaní rozhodli, že své lásce nadeběhnou a pěšky ji dohoní v Bratislavě. Tak jako tak by se mě tohle stejně netýkalo, já měla svého drahého polovičáka pořád vedle sebe a celou dobu jsem jím byla navigována, popostrkována a vláčena.

"Tohle si sundej - tamto vyndej - tady projdi - tohle připrav - sedni si - pojď přece - stůj - počkej, já tě vyfotím - pojď, ty vopice - támhle si sedni - zapni se - koukej z okýnka - ne mě se dívej!"

A tak jsem seděla v letadle a divila jsem se v duchu spoustě věcí. Předně: letadlo mi nepřišlo až tak veliké. Možná proto, že jsem ze všeho toho vyprávění a opěvování nabyla dojmu, že musí být dlouhé jako dálnice z Prahy do Brna a vysoké jako pět pětihlavých draků na sobě. A ta malilinkatá okýnka! Chci říct: nevymýšlejí si ve filmech okna větší, než je zdrávo? Přemýšlela jsem, jestli mají letušky přesně nalinkováno, jak se mají líčit. Vypadaly, jako kdyby fasovaly ty samé rudé rtěnky a světlé stíny spolu s uniformou, a já jim trochu záviděla, že jim ty rtěnky sedí, i když je asi mají povinně. Kdyby tak mně mohly na kráse přidat černé ponožky, které musím nosit do práce!

Po vzlétnutí jsem měla chvíli pocit, že jsem na nějaké fujavé atrakci, co jich je sedlecká pouť u nás v Hoře plná, a usilovně jsem se snažila nemyslet na to, že pode mnou není nic než vzduch. Překvapily mě mráčky - kdovíproč jsem čekala, že z letadla uvidím souvislý koberec mraků, přestože byla nádherně jasná obloha. Občas jsme potkali pár kousků bílé cukrové vaty, které ani omylem neodpovídaly mé kobercovité představě. Co už, řekla by Lotte.

Ve chvíli, kdy jsem začala mít pocit, že už se všechno ustálilo a já si zvykla tak, abych mohla říct, že let do Ameriky zvládnu i bez pytliku na blinkání, zahlásil kapitán (a to bylo úplně jako ve filmu a tudíž i podle mého očekávání), že brzy budeme klesat, že doufá, že se nám let líbil, že děkuje, že jsme cestovali s nimi, že v Bratislavě je tuze hezky, že přeje pěkný den a že věří, že se brzy zase setkáme. Pak sebou letadlo chvíli mrskalo, načež se vydalo dolů, ještě níž a docela nizoučko, proletělo kolem slovenského traktoru, vysunulo nožičky, aby ten zbytek doběhlo - a bylo po všem.

V Bratislavě bylo skutečně hezky, a i když nás pan kapitán zapomněl varovat před otřesným stavěm tamější hromadné dopravy, strávili jsme tam pěkné odpoledne. Dokonce s ukázalo, že i Slováci tak jako já věří v sílu bublin, a protože bublifuk je nejpozitivnější věc na světě, potkali jsme v ulicích Bratislavy tlupu místních, kteří usilovně foukali nádherné duhové bubliny a nám dali taky fouknout. Zmrzlina, pár fotek, něco k jídlu a domů.

Tady na obrázku můžete vidět letadýlko, které o nás v té době ještě nevědělo. Není zvláštní vyfotit si zespodu letadlo, ve kterém jsme o pár hodin později seděli? Tady letí z Prahy do Ostravy a můj muž ho fotí z balkonu bytu své maminky.


A tady už máme i toho, kdo mě do toho letadla vyloženě donutil vlézt - a patří mu za to můj dík. Potlesk pro mého muže!


Co vy a létání? Jsem jediná letadly skoro nedotčená?
Přeju přenádherný den!
Vaše

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | Web | 12. dubna 2014 v 14:51 | Reagovat

Jéžiš, to já letěla letadlem poprvé, když mi byly čtyři, a to bylo do Řecka. Letěli jsme v noci a já seděla u okýnka a štvalo mě, jak se všichni smáli, když jsem se dívala na světýlka venku a říkala jsem, že objevuju.
A podruhé jsem letěla (ách) před pěti lety o prázdninách do Anglie...

Každopádně na tak dalekou cestu přeji hodně štěstí a opravdu jen minimální potřebu pytlíků :)

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 14. dubna 2014 v 13:30 | Reagovat

Nojo, já vím, já vím. Prostě jsem v tomhle pozadu. Ještě že si mě můj muž vzal do péče. :D
Do Anglie jsem před lety (jestli se nepletu, už to taky bude pět roků) jela autobusem, tam trajektem a zpátky tunelem. Jet tolik hodin je otravné, ale trajekt za to stál :)

3 ChristinaD ChristinaD | E-mail | Web | 15. dubna 2014 v 6:36 | Reagovat

Se máš. :( Já ještě letadlem nikdy neletěla, fakt ne. :) A strašně moc bych chtěla... :D

4 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 16. dubna 2014 v 0:41 | Reagovat

[3]: No vida, nejsem jediná, kdo nelétá skoro od narození! Jéje, to jsem ráda! :D

5 Pan Tulimil Pan Tulimil | E-mail | 22. dubna 2014 v 0:29 | Reagovat

Drahá BJ, jsem pravidelným čtenářem Vašeho blogu a musím uznat, že vaše texty a příběhy ze života jsou opravdu kouzelné. Miluji Vás.

Jen Váš
Tulimil

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. dubna 2014 v 0:43 | Reagovat

Vážený pane Tulimile,
tisíceré díky za váš komentář. Budiž vám odpuštěno, že jste jej vložil omylem. Z toho důvodu - tedy proto, že jste mi původně chtěl poslat soukromou zprávu - nepovažuji za nutné, abych o vašem vyznání informovala svého muže.
Těší mě váš zájem a upřímně doufám, že důvěru vámi ve mne vloženou nezklamu.
Na brzké setkání v článcích a pod nimi se těší
Barbara Jane Bramborová-Mišáčková

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama