Říjen 2014

Sonda do mé hlavy

29. října 2014 v 14:51 | BJ |  Já a zase já
Do Brna se vloudila zima a pavouk z ulice Antonína Slavíka už se docela jistě neprochází večer po ulicích.

Čas letí, dávno už jsme s mužem zpátky z Ameriky. Jsem teď šťastná jako nikdy. Škola mě pořád baví, snad až na jeden předmět, se kterým se, věřím, nějak poperu. Když jsem si uvědomila, že mě stará práce vyčerpává a deptá, rozhodla jsem se konečně nasměrovat svůj život k něčemu novému a našla jsem si práci, která mi dává možnost komunikovat s lidmi a pracovat bez stresu a s příjemnými kolegy - a to všechno v košili a s libovolnými šperky, úpravou vlasů a nehtů a vůbec projeveny vlastní osobnosti. A co je ze všeho nejhlavnější, s mužíčkem, se kterým jsme se nedávno přestěhovali do nového pokoje a navrch jsme oslavili roční výročí, se máme pořád víc a víc rádi, což mi dává jistotu a pocit klidu a bezpečí při řešení jakékokoliv problému.

Přes moji absolutní vnitřní spokojenost - a možná právě pro ni - se ale občas přistihnu, jak nechávám minuty a hodiny svého života míjet kolem jako v mlze a v podstatě nevnímám, co se děje kolem mě. Když se dívám do minulosti, musím vzpomínky rekonstruovat spíš na základě slovní, ne vjemové paměti. Můžu všem svým známým a kamarádům říct, že představení Fantoma na Broadwayi bylo krásné, že mě ohromily rychlé změny scény, že jsem měla štěstí na skvělé obsazení i že mě zklamala uspěchanost Broadwaye, nejsem ale schopná znovu vyvolat sám zážitek, jako by doopravdy nebyl můj. Jako bych měla v hlavě pod nadpisem FANTOM OPERY NA BROADWAYI jen seznam slov a slovních spojení.

FANTOM OPERY NA BROADWAYI
krásné představení - dobré
rychlé změny scény - dobré
skvělé obsazení - dobré
uspěchanost Broadwaye - špatné

Na základě tohohle seznamu rekonstruuju vzpomínku. Jak si potom můžu být jistá, že jde o skutečnou vzpomínku, ne kód, který mi kdosi v noci uložil do hlavy a já ho teď jen papouškuju? V Rebecce (románu, který v češtině vyšel i pod titulem Mrtvá a živá) si hlavní hrdinka posteskne, že by bylo krásné, kdyby mohla vzpomínku uložit do lahvičky jako parfém a navždycky tak zakonzervovat její vůni. Myslím, že to je možné, a že je to jediný způsob, jak se vyhnout "seznamovým vzpomínkám". Musím prostě doopravdy žít každou chvíli. Nevypínat, vnímat. Občas se zkouším na docela obyčejné věci dívat jinýma očima - sama sobě o nich vyprávím, jako kdybych to vyprávění psala. Dnes mě Lotte upozornila na to, že se můj blog stal blogem týdne. Její upozornění a celá tahle skutečnost mě přiměla uvědomit si, že zanedbáváním svého blogu se připravuju i o možnost "nového pozorování" světa a následného promítání mého pozorování do článků, kvůli čemuž svoje druhé - pozorovací a vypravěcí - oči vypínám a svět se kolem mě jenom míhá. To je škoda a zcela jistě bych to měla napravit, a tak vám zkusím "promítnout" něco z toho, jak jsem si vyprávěla o cestě do práce.