Sonda do mé hlavy

29. října 2014 v 14:51 | BJ |  Já a zase já
Do Brna se vloudila zima a pavouk z ulice Antonína Slavíka už se docela jistě neprochází večer po ulicích.

Čas letí, dávno už jsme s mužem zpátky z Ameriky. Jsem teď šťastná jako nikdy. Škola mě pořád baví, snad až na jeden předmět, se kterým se, věřím, nějak poperu. Když jsem si uvědomila, že mě stará práce vyčerpává a deptá, rozhodla jsem se konečně nasměrovat svůj život k něčemu novému a našla jsem si práci, která mi dává možnost komunikovat s lidmi a pracovat bez stresu a s příjemnými kolegy - a to všechno v košili a s libovolnými šperky, úpravou vlasů a nehtů a vůbec projeveny vlastní osobnosti. A co je ze všeho nejhlavnější, s mužíčkem, se kterým jsme se nedávno přestěhovali do nového pokoje a navrch jsme oslavili roční výročí, se máme pořád víc a víc rádi, což mi dává jistotu a pocit klidu a bezpečí při řešení jakékokoliv problému.

Přes moji absolutní vnitřní spokojenost - a možná právě pro ni - se ale občas přistihnu, jak nechávám minuty a hodiny svého života míjet kolem jako v mlze a v podstatě nevnímám, co se děje kolem mě. Když se dívám do minulosti, musím vzpomínky rekonstruovat spíš na základě slovní, ne vjemové paměti. Můžu všem svým známým a kamarádům říct, že představení Fantoma na Broadwayi bylo krásné, že mě ohromily rychlé změny scény, že jsem měla štěstí na skvělé obsazení i že mě zklamala uspěchanost Broadwaye, nejsem ale schopná znovu vyvolat sám zážitek, jako by doopravdy nebyl můj. Jako bych měla v hlavě pod nadpisem FANTOM OPERY NA BROADWAYI jen seznam slov a slovních spojení.

FANTOM OPERY NA BROADWAYI
krásné představení - dobré
rychlé změny scény - dobré
skvělé obsazení - dobré
uspěchanost Broadwaye - špatné

Na základě tohohle seznamu rekonstruuju vzpomínku. Jak si potom můžu být jistá, že jde o skutečnou vzpomínku, ne kód, který mi kdosi v noci uložil do hlavy a já ho teď jen papouškuju? V Rebecce (románu, který v češtině vyšel i pod titulem Mrtvá a živá) si hlavní hrdinka posteskne, že by bylo krásné, kdyby mohla vzpomínku uložit do lahvičky jako parfém a navždycky tak zakonzervovat její vůni. Myslím, že to je možné, a že je to jediný způsob, jak se vyhnout "seznamovým vzpomínkám". Musím prostě doopravdy žít každou chvíli. Nevypínat, vnímat. Občas se zkouším na docela obyčejné věci dívat jinýma očima - sama sobě o nich vyprávím, jako kdybych to vyprávění psala. Dnes mě Lotte upozornila na to, že se můj blog stal blogem týdne. Její upozornění a celá tahle skutečnost mě přiměla uvědomit si, že zanedbáváním svého blogu se připravuju i o možnost "nového pozorování" světa a následného promítání mého pozorování do článků, kvůli čemuž svoje druhé - pozorovací a vypravěcí - oči vypínám a svět se kolem mě jenom míhá. To je škoda a zcela jistě bych to měla napravit, a tak vám zkusím "promítnout" něco z toho, jak jsem si vyprávěla o cestě do práce.



Nestihnu autobus, nestihnu autobus, nestihnu autobus. Skoro jistě vím, že ho stihnu, ale trochu se mi líbí ten nepříjemný pocit, který člověk má, když si uvědomí, že si právě zadělal na nějaký průšvih. Tady někde jsem před časem potkala toho pavouka. Vlastně ani nevím, jestli se mi to v té tmě nezdálo. Ten kopec je legračně strmý. Co by se stalo, kdybych zakopla? Je možné se skutálet až dolů? Vinárna na rohu má otevřeno a mně se líbí představa, že bych do ní zapadla, vypnula mobil a delší dobu nevylezla. S mobilem by se vypnuly i všechny povinnosti a nemohly by na mě. Háček je v tom, že vínu nerozumím a piju ho jen výjimečně. A Brněnka je jako vždycky otevřená. Chvála jí, bez ní by neměl muž co snídat. Je příjemné myslet na mužíčka. Mají všichni takový klidně neklidný pocit, když myslí na ty, které mají rádi? Dlouho nejede žádné auto. Představuju si, že za zatáčkou sedí velký drak a kdovíproč nechce nechat stovky lidí projet. Červený panáček. Mám přeběhnout? "Neměla bych" a "nechce se mi čekat" se ve mně perou. Ta představa mě pobavila. Ze zatáčky se blíží jedno jediné docela malinké auto, projede a blikne zelený panáček. Semafor určitě čekal zrovna na tohle auto, které asi někam spěchá. Co by si mysleli lidi kolem, kdybych přeskákála na druhou stanu jen po bílých čárách? Míša v mé hlavě protáčí oči a bručí: "Barboro, Barboro, kdy ty z toho vyrosteš?" Zase ten pocit a navíc se mi chce nahlas smát. Kolem běží nějaká slečna, "nějakých slečen" a "nějakých pánů" je park plný. Všichni "někam" běží. Představuju si, že existují jen v úseku, kde je můžu vidět. Plakát se ztraceným koťátkem je už celý rozmáčený a potrhaný. Jestli se kotě našlo? Majitelka musí být strašně milá. Má krátké vlasy, brýle a červené kalhoty a je mladá - docela určitě, podle toho jména. Zajímalo by mě, jestli bude jízdní řád mého autobusu žlutý celý ten rok a půl, co bude jezdit jinudy. Nestane se potom z nové trasy trasa normální? Jaký je potom smysl žlutého papíru? Myslím na všechny, kdo se v září přistěhují do Brna a za rok je udiví, že náš autobus má vlastně doopravdy jezdit jinou cestou. Autobus je zas přeplněný. Takže číst nebudu. Snažím se na každém najít něco hezkého. Tahle slečna má hezký kabát... a vlasy. A tady paní nehty a vlasy. A támhle paní... taky vlasy. Proč mají všichni hezké vlasy? Musím se přestat bát kadeřníků. Po výplatě určitě k nějakému zajdu. Támhleten kluk se dívá hrozně drze, rozčiluje mě to, ani nevím proč. Proč sedí? A má černou bundu. Všichni s drzým pohledem mají černou bundu. Na hlavním nádraží půlka autobusu vystupuje, další nastupují. Kam jedou? Vedle mě teď stojí docela mladý člověk a občas se na mě podívá. Nejsem si jistá, jestli je mi povědomý. Možná je to jeden z nových kolegů, kteří se mi představují po tlupách a já jsem ze seznamování s nimi tak nadšená, že samým nadšením hned zapomínám jména i tváře. Pocit, který přináší myšlenka, že si mě možná pamatuje a já jeho ne, je hrozně trapný. I co, možná to ani není kolega, hlavně se musím tvářit nenápadně. Tahle zastávka se jmenuje jako majitelka našeho bytu. Látky Čiperka. Kdo pojmenuje obchod s látkami "Čiperka"? Celý obchod vypadá podezřele. Nastupuje slečna s dravcem na kožené rukavici. Pták má přes oči čepičku a neklidně sebou šije. Slečna má na sobě bundu, která vypadá jako myslivec. Myslím, že bunda může vypadat jako myslivec. Je legrační pozorovat, jak lidi na dravého ptáka reagují. "Hele, paní tam má vorla!" slyším někoho. Všichni víc nebo míň nápadně pokukují. Slečna, na kterou nevidím, se určitě rozpačitě usmívá. Někteří se snaží tvářit, jako že je dravec nezajímá. Jako by říkali "No to je toho, to už přece každý viděl!" a pohledem okřikovali svoje kamarády, matky a sourozence, aby nekoukali tak vyjeveně.

A v tu chvíli se stávám součástí cestujících a moje paměť zase zapisuje svoje řetězce a seznamy slov. Znovu mě zapíná až příchod domů ze školy druhý den. Když vcházím do pokoje, uvědomuju si, že je mi tu zvláštně dobře. I když tu teď se mnou nikdo není, postel, oblečení, talíř od snídaně i atmosféra pokoje připomínají přítomnost mého mužíčka a naše společné fungování v roční pididomácnosti.

Zapínám počítač a jdu psát článek. Musím odteď zůstat zapnutá.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 29. října 2014 v 21:20 | Reagovat

Ty cesty znám... Jsou podobné. Míhají se jako střípky, zavěšené na provázcích ve zvonkohře.
Ty myšlenky jsou mi povědomé, ale v mém případě se snažím napodobovat výrazy spolucestujících a přemítám nad tím, co se jim asi míhá hlavou...
Nádherný článek, jako vždy.
Piš dál, chybíš tady. :)

2 BarbaraJane BarbaraJane | 29. října 2014 v 22:28 | Reagovat

Děkuju moc. V poslední době je toho hodně, jsem ráda, když vedle školy a práce stihnu přečíst i nějakou tu povinnou četbu. To má za následek dvě věci:
1) všechno se kolem mě jenom míhá a já nejsem schopná s určitostí říct, co jsem dělala minulý týden
2) blog odsouvám na druhou kolej
a oboje je přinejmenším smutné. Moc děkuju za podporu, pokusím se polepšit.

3 Lotte Lotte | Web | 30. října 2014 v 15:34 | Reagovat

A víš, že si taky občas tak nějak zkouším podobnou metodu uvažování a zaznamenávání dne? Ovšem nikdy mi to nevydrží a hlavně ve škole to jaksi vypínám. A už na to rezignuju - denní stereotyp je moc ubíjející na takovou vypravěčskou metodu - tedy pro mě.
A jinak - snad se ti tedy podaří víc blogovat, ale chápu, že toho máš moc. :)

4 BarbaraJane BarbaraJane | 1. listopadu 2014 v 23:36 | Reagovat

To je právě to, že mi to nevydrží v kuse dost dlouho. Provedu výzkum a až přijdu na to, jak "si vyprávět" delší dobu, ozvu se. :D

5 Lotte Lotte | Web | 2. listopadu 2014 v 7:14 | Reagovat

Jestli se ti někdy podaří "si vyprávět" a zároveň ještě s někým do toho hovořit, tak to se mi ozvi tutově. To už je nejvyšší level. :D

6 Anička Anička | Web | 2. listopadu 2014 v 10:02 | Reagovat

Je zvláštní, že zrovna nedávno jsem uvažovala o tom, jestli se věci opravdu staly, když jediný důkaz, který máme, jsou naše vzpomínky (možná to souviselo s tím, že se mi tou dobou zdálo pár dost divných snů a já se potom lidí v nich vystupujících musela ptát, jestli něco takového opravdu udělali).

Ach, zlo jménem křižovatka Antonína Slavíka. Já tama každý týden chodím do tanečních.
A na vinárnu taky vždycky koukám. Ne že bych uvažovala o možnosti vstoupení, ale ona tam prostě <em>je</em>.

Měj se fanfárově, než se zase ukážeš! :)

7 Viky Viky | 3. listopadu 2014 v 15:04 | Reagovat

Ahojte! Prepáčte nechcem spamovať ,ale mám čerstvo zložený blog :) Rada uvidím že si ho niekto pozerá Ďakujem :)
http://vikyina.blog.cz/

8 Adele Adele | Web | 7. listopadu 2014 v 18:35 | Reagovat

Lahvičku na vzpomínky bych rozhodně potřebovala Neustále nad něčím přemítám, má mysl je plná myšlenek a mé vzpomínky... ty chudinky schovám do šuplíků, které se zamknou a já zapomenu, že bych k nim měla nějaký klíč.
Svět kolem sebe vnímám jen minimálně. Dokonce bych řekla, že se ze mě stal jeden z těch lidí, kteří pořád někam spěchají.

S blogem tě naprosto chápu. Sama jsem odsunula blog na druhou kolej a když tam čas od času, když tam zajdu, tak zjistím, že mi blogování moc chybí. Vydržím několik dní přidávat články a...  pak jej šoupnu stranou. Je to začarovaný kruh. Mermomocí se z něj snažím dostat, ale jsem stále ve fázi bojování. :)

Ach jo, až moc často vypínám :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama