Vůně vzpomínky

27. listopadu 2014 v 12:33 | BJ |  Já a zase já
Nedávno jsem se tu zamýšlela nad tím, jak nedostatečná je naše paměť a jak málo skutečně vnímáme svět, který nás obklopuje. Můžeme říct, že je to taková naše nutná sebezáchova - prostě se snažíme předejít tomu, aby nám praskla hlava. Je ale pravda, že se vzpomínka nedá zavřít do lahvičky jako drahý parfém?



Nedávno jsem šla do knihovny kolem domu, ve kterém bydlel žum, než jsme se sestěhovali k sobě. Bylo chladno, foukal vítr a ke mně zavála chladná vůně mrazu, která pro mě už od chladných říjnových dnů přeznamenává příchod Vánoc. Ta specifická vůně a tmavý dům stojící přede mnou se proměnily v atmosféru prosincových večerů minulého roku a vyvolaly ve mně nečekaně vzpomínku. Nebyla to vzpomínka na nějakou konkrétní chvíli nebo událost, spíš znovuprožití vůně a atmosféry té doby. V domě na Rybičkové, jak žumovu starému bydlišti říkám, jsem moc času nestrávila. Byly to spíš krátké návštěvy před nebo po procházce, trocha čaje, jedna nebo dvě noci na nepohodlné posteli. Brzy jsme si našli společné bydlení, ten dům pro mě ale zůstává zhmotněním našich společných začátků. Ve chvíli, která mě přenesla zpátky do loňského prosince, se mi smíchalo hned několik věcí a pocitů. Vzpomněla jsem si na vůni čaje, který jsme nalévali z konvičky s čínským motivem (ta se přestěhovala s námi a v novém bytě vypadá docela jinak), smísenou s atmosférou tmavé a studené předsíně s velkou starou pohovkou, na které nikdy nikdo neseděl. Malá kuchyňka, vždycky trochu zasmrádlá od posledního vaření, splynula s velkou koupelnou s hnědými neosobními kachličkami, nikdy dost teplou vodou a lesem ručníků visících na dvou rovnoběžných šňůrách. Rozlámaná noc ve dvou na jedné posteli, tajné uchechtnutí pod peřinou adresované přitroublému spolubydlícímu. Čísi kočárek pod širokými schody, vždycky tam byl. Ráno za oknem tramvaje, studená postel a studený byt. Vánoční trhy, mráz. A ten pocit, ten pocit, že musím vstát a jet do svého za psiskem. Tam v koutě čeká zbytek strachu z neznámého samostatného života, v ostatních koutech spokojenost z jeho zvládnutí a trocha vůně italského oběda mého spolubydlícího, nechal i pro mě.

Bylo to, jako bych odzátkovala nějakou svoji lahvičku se vzpomínkovou vůní a rozlila ji kolem. Tak intenzivní! A tak si říkám: nemáme každý v sobě takovou lahvičku, která čeká na něco, něco úplně nečekaného a nepřivolatelného, aby se otevřela? Taková lahvička je něco docela podvědomého, je úplně jiná než vzpomínky v seznamech, o kterých jsem posledně psala. Zaznamenává opravdu významné chvíle, ne ty, které si oštítkujeme slovem "důležité", ale ty, které možná budeme jednou potřebovat znovu prožít. Co myslíte?

Vaše


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 27. listopadu 2014 v 15:12 | Reagovat

Líbí se mi to přirovnání k lahvičce od parfému. Takovéto momenty, kdy se lahvička najednou rozbije se vzpomínkou jsou zajímavé, občas ten parfém jen jakoby zavoní a já mám pocit deja vu. :-)

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 28. listopadu 2014 v 12:37 | Reagovat

[1]: To přirovnání bohužel není moje, půjčila jsem si ho z Rebeccy Daphne du Maurier (výborná knížka, doporučuju!), ale přijde mi dokonale výstižné. :)

3 Lotte Lotte | Web | 4. prosince 2014 v 23:29 | Reagovat

Nojo, vůně je mocná čarodějka (vykrádám HP). Tolik vzpomínek, kolik se člověku může vrátit díky náhodnému závanu vůně! Člověk si to ani neuvědomuje, kolik věcí má spjatých s nějakou vůní. A pak když ji náhodně ucítí, může se mu vrátit tolik věcí, nečekaných vzpomínek, které ani nijak nemusí souviset s tím, co zrovna prožívá. Je to zvláštní. Hezky zvláštní. :)

4 Pozorovatelka Pozorovatelka | Web | 18. září 2016 v 16:01 | Reagovat

Moc hezky jsi to popsala a nemůžu s tebou nic než souhlasit. :)

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. září 2016 v 22:10 | Reagovat

[4]: Díkydík. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama