Osmá kapitola: Záchrana

23. ledna 2015 v 13:00 | Ellanor |  Jaro v Opeře
Velevážení a milí,
tomu neuvěříte! Po převeledlouhé době přichází Ellanor s novou kapitolou Jara v Opeře! Předchozí díly samozřejmě najdete v rubrice, takže si je můžete připomenout - a já už nebudu rušit. :)


Tiché šplouchání se neslo podzemím jen těsně nad hladinou. Zkušené pohyby kormidelníka nerozrážely kalnou vodu o nic víc než bylo nezbytně nutné. Přesto šlo poznat, že zachovat co největší ticho již není jeho prioritou. Člun se rychle sunul kupředu klikatými chodbami. Občas zavadil o něco pod hladinou, občas vyrušil noční obyvatele podzemí. Kormidelník byl sice zkušený, ale spěchal, a to se mu normálně nestávalo.

Christine trochu probral tvrdý náraz. Zezačátku se nedokázala pohnout ani otevřít oči. Matně si uvědomovala, že leží na něčem tvrdém a houpe se s ní celý svět. Uvědomovala si ruce, které ji chytly a opatrně zvedly, nevěděla ale, kde je dole a kde nahoře. Necítila pod sebou pevnou zem. "Nic mi není, nic mi není!" Zamumlala jakoby ze sna a ohnala se bezvládnou rukou v krátkém návalu paniky. Něco ji víc stisklo a chytlo pevněji. Pak už vnímala jen bolest střídavě různých částí svého těla. Uvědomovala si zimu a mokro. Pak také teplo a hlas zdálky jakoby ji někdo konejšil a ujišťoval, že už je všechno v pořádku. Nechala se uklidnit tím krásným hlasem a upadla do sladkého spánku. Ten hlas jí přišel tak povědomý...


Jenže ten krátký sen netrval dlouho. Probudila se s trhnutím a prudce se posadila. Chytla se za hlavu, která jí okamžitě rozbolela. Potlačila to píchnutí bolesti a zaostřovala zrak. Uvědomila si postupně, že leží - tedy sedí - na posteli. Zírala do lampy, která byla v tom prostoru jediná povědomá. Byla to ta její lampa. Skleněný cylindr měl sice rozbitý a ohořelý okraj, ale jinak držel pohromadě. Lampa opět statečně svítila a osvětlovala prostor plný neznámých věcí. Zvláštní pokoj zařízený jako ložnice... nebo něco takového.

Pak za sebou uslyšela odkašlání. Pomalu se otočila a pohlédla do tváře muže v masce. Stál ve stínu a chvíli váhal. "Christine, je vám lépe?" "Cože?! A-ano, jak dlouho už tu ležím?" Chtěla vyskočit z postele, ale musela to udělat velice rozvážně. Nakonec rozlámaně vstala, vší silou překonala slabost nohou a postavila se mu tváří v tvář. "Ani ne chvíli. Jste zraněná? Bolí vás něco?" Chtěl jí říct, že by měla ještě ležet, ale překvapila ho ta prudká reakce, řekl tedy jen: "Tady jsem vám přinesl nějaké suché oblečení, nemůžete v tom mokrém dál zůstávat... Nejsou to bohužel dámské šaty..." Christine otevřela a zavřela pusu, opatrně si třela naražený bok a nedokázala najít žádná slova. Uvědomovala si třas způsobený chladem z mokrého oblečení. Nedocházel jí ale význam slov, nedokázala je úplně jasně vnímat. Fantom udělal dva kroky do světla a ona si najednou nebyla jista svou odvahou. Je to on, je to opravdu on. Ten přízrak z opery, ten, který jí nedal spát. Který ji opěvoval, lákal, zastrašoval i vydíral a nakonec... Christine cítila, jak má vyprahlo v ústech. Opřela se o sloupek postele, aby si byla jista, že ji nohy unesou. Při uhýbání jeho očím si teď uvědomila jeho zvláštní vzezření.

Doposud se vídávali jen na území opery nebo při podobných příležitostech. Míval vždy na sobě frak a byl dokonale upravený, že by se v eleganci mohl bez obav poměřovat s leckterým mužem v hledišti. Teď měl ale na sobě nejspíš něco pracovního, těžko to jinak nazvat. Sledoval jak na něho hledí, jak očima sjela k jeho vojenským botám a kalhotám se špinavými koleny. Ke lněné košili a černé vestě, která asi patřila k tomu kabátu, který měla přes sebe přehozený ona. Maska nebyla bílá, jak ji znala z opery. Bílá barva asi nebyla moc praktická při stíhání vetřelců v podzemí, tato maska byla šedá nebo spíš zašedlá. Viditelná část obličeje neměla přirozenou barvu, zdálo se, že je špinavá. Pozorné oko by si všimlo, že to bylo něco jako tmavé maskování, které bylo narychlo setřeno. Ovšem aniž k tomu měl dotyčný mýdlo. Celý zjev doplňoval beztvarý klobouk se širokou krempou. "Christine?!" na tmavém obličeji zasvítily bílé zuby. Musel se ozvat, fascinovaně a vyděšeně ho pozorovala a to mu bylo krajně nepříjemné. Rychle sklopila zrak a snažila se soustředit na loužičku, která se jí tvořila okolo bot. "Nechám vás tu, abyste se mohla převléci," řekl rychle a ještě rychleji odešel.

Těžce se posadila zpět na postel. Všimla si toaletního stolku se džbánem a umyvadlem. Vzala do ruky malé zrcátko a zděsila se pohledu na svůj obličej. Vypadala jako indián z dětské knížky. Poté, co ze sebe umyla špínu na všech viditelných místech se opatrně rozhlédla. Okruh světla z její lampy nebyl velký, netušila, co se za ním skrývá, protože pokoj byl velký a světlo dopadalo až ke stěně jen na dvou stranách. Viděla ale v průchodu dopadající světlo z jiné místnosti. Nezbývalo než věřit tomu, že je sama a začala se opatrně zouvat. Dělala, že nevidí hromádku suchého oblečení, sundala si boty a vylila z nich vodu. Sundala si i kalhoty a prohlížela si velkou modřinu, která se už začala vybarvovat. Měla veliké štěstí. Jasně si to uvědomovala, když si prohmatávala celé tělo a vzpomínala na svůj pád do vody. Zachránila ji totiž jediná část oblečení, která nebyla pánská. Nechala si totiž pod košilí korzet. Kdyby ho neměla, nejspíš si při pádu přelomí záda vejpůl. Takhle to odnesly kostice a ona vyvázla jen s modřinou. Nebylo ani pomyšlení, že si korzet sundá, připadala si bez něho jako nahá. To uschne na těle, přesvědčovala sama sebe. Ovázala si kus nějaké látky kolem pasu jako sukni a pak se velice pečlivě omotala dekou kolem ramen. Sedla si na postel a čekala.

* * * * *

Upravil se, aby nebudil takovou hrůzu a sám sobě si nepřipadal trapně. Než se k ní ale vrátil, zůstal stát za okruhem světla a horečnatě přemýšlel. Celý minulý rok strávil mnoho času, sil, energie a svého talentu, aby ji okouzlil a získal. V životě po ničem netoužil víc, než po její náklonnosti. Pravda, jeho metody byly občas svérázné, plně ale odrážely jeho žár a šílenou touhu po ní. To všechno pak dokázal jakoby mávnutím kouzelného proutku zahodit. Jen pro její štěstí. O to větší bolest mu to působilo, ale udělal by pro ni cokoliv. Vrhnul by se do nejtemnější hlubiny, vyšplhal na nejvyšší útes, kdyby se jen trochu zdálo, že to k něčemu bude. Místo toho si vyrval srdce z hrudi a přese všechnu bolest ji nechal odejít. Ale ona je teď tady. Nechápal to. Pozoroval ze stínu, jak sedí na kraji židle a těká pohledem po místnosti. Nedokázal odtrhnout pohled od té bílé šíje. Jak mu asi bude, až zase odejde. To už podruhé nezvládne. Protřel si oči, aby se tam už nedíval. Zhluboka se nadechl, sklonil hlavu a sundal si masku, aby mohl horké čelo opřít o nejbližší studenou zeď. Byl mimo kruh světla, byl si jistý, že ho ještě nemůže vidět. Hromadilo se v něm zoufalství, takhle se tam nemůže vrátit. Prudce uhodil hlavou o zeď a pár chvil zůstal nehybně stát. Několik pomalých nádechů a výdechů. Pak se opatrně odlepil a promnul si bolavé odřené čelo. Zakryl ho maskou a vyrazil rozvážných krokem vstříc svému trápení.

Když se vrátil, vypadal jinak. Přestože styl oblečení se nezměnil, byl o poznání upravenější. Maska byla bílá, čistá vesta a košile zapnutá až ke krku doplněná neformální vázankou. Přisedl si k ní a na malý stoleček si rozložil zelenou lahvičku s čirou tekutinou, dvě krabičky a obvaz. "Můžu?" Vzal její ruku do dlaní a prohlížel si zraněný prst. Rána byla vymytá, ale hluboká a pořád krvácela. "Řízla jsem se o sklo, není to nic vážného." A chtěla ruku stáhnout. Nechtěl ji pustit, vůbec nevypadal, že by o tomto připouštěl nějakou diskuzi. "Bude to trochu štípat." Polil ji prst tou vodičkou, která trochu zasyčela, a ona zatnula zuby a pevně zavřela oči, do kterých jí vstoupily slzy. "Promiňte," omluvil se sotva slyšitelně. Vzal krabičku, ve které byla mast, a tlustou vrstvou jí potřel zraněné místo. Pak ho převázal pruhem látky. Sledovala, jak pečlivě si počíná, jak motá obvaz jako zkušený zdravotník a na konci ho natrhnul na dva konce a uvázal mašličku. "Děkuji, to bylo... opravdu velmi pozorné." Nezmohla se na nic víc než zdvořilou frázi. "Bylo to nutné," vysvětlil stručně. Podal jí druhou větší krabičku s vysvětlením, že tato mast je na modřiny a ostatní věci odnesl.

Když se vrátil, sedl si dostatečně daleko a sledoval, jak hledí na mast ve svojí ruce. "Proč jste přišla, Christine?" Snažil se v hlase potlačit naléhavost. Zvedla k němu oči. Byla zase tak krásná, jak si ji pamatoval. Světlá pleť, čokoládové oči, tak krásně vykrojené rty. Oválný obličej orámován drobnými pramínky, vlhkostí zkroucenými do prstýnků. Do očí se mu teď odvážila podívat jen letmo. Tvářila se vážně a unaveně. Ta malá piha na bradě... násilím odtrhl oči. "Potřebovala jsem s vámi mluvit," odpověděla, dál ale žádnou další větou nenavázala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kristalia Kristalia | 23. ledna 2015 v 16:12 | Reagovat

Jsem moc ráda za další kapitolu, byla úžasná, moc se těším na další. :-D

2 Kristalia Kristalia | E-mail | 25. ledna 2015 v 10:50 | Reagovat

Kdy asi bude další část? Už se vážně nemůžu dočkat!

3 Lotte Lotte | Web | 25. ledna 2015 v 15:09 | Reagovat

No páni, Jaro v Opeře je zpět! To je bájo! Takové nostalgické čtení, když si uvědomím, že naposledy ta povídka vyšla v roce 2012? Páni, čas letí, časy se mění. :)
Dialog Christine a Erika je kouzelný, opatrný, nervózní, přesto dojímavý.
Odhodlávání se Erika než znovu předstoupil ke Christine je tak smutné.
To jak prásknul hlavou o zeď - to je poukázka k Lerouxovi či prostě čtu moc mezi řádky? :D
Jsem ráda, že jsi se vrátila k té povídce. :)

4 Ellanor Ellanor | Web | 25. ledna 2015 v 23:49 | Reagovat

Holky, moc díky za chválu :o)))...

95% tohoto textu jsem měla napsáno už tehdy, před těmi dvěma a půl lety, takže tuto kapitolu zveřejnit nebylo tak těžké. Horší ale budou ty další. Uvidím v únoru, kolik budu mít práce (pan ředitel mě nechává napnutou), takže dřív než za dva týdny to nebude.

Ta nejtěžší část - dialogy Erika a Christine jsou totiž hodně těžko představitelné. Něco z toho, co už je napsáno, mi přijde dětinské a mám sto chutí to smazat.. no uvidím :).. Ale díky :)...

5 Ellanor Ellanor | Web | 25. ledna 2015 v 23:52 | Reagovat

[3]: Myslíš toho Lerouxe, kterého jsem ještě pořád nečetla?? Stydím se, ale před dopsáním s tím začínat nemůžu..

6 Kristalia Kristalia | 3. února 2015 v 17:35 | Reagovat

Tak jak to vypadá s pokračováním? :-D

7 christinemaria christinemaria | Web | 15. února 2015 v 13:31 | Reagovat

no teda, nestačím zírat - už jsem v pokračování ani nedoufala. skvělá práce, Ellanor, krásně napsané :) těším se na další vývoj příběhu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama