Vším, čím jsem, jsem ráda

4. února 2015 v 14:09 | BJ |  Já a zase já
Velevážení a milí a nemilí,

před časem mi na jednom pohovoru řekl člověk, se kterým jsem pohovorovala (čili pohovořila): "Na každé práci se dá najít něco, co má člověk rád." S tím já naprosto souhlasím. Jelikož už jsem si odžila celou pětinu století a brzy budu dospělá i pro ty tam za velkou louží, a tak už mám za sebou aspoň kousek cesty, za kterým se můžu ohlížet. No dobře, to jsem trochu nadsadila, ale pár věcí už jsem zkusila a zažila. Třeba pár různých brigád. Většinou šlo o typické studentské brigády a o některých z nich může mít člověk, který s nimi nemá zkušenosti, vcelku pokřivenou představu. Když se to vezme kolem a kolem, všechno má svoje pro a proti a ve výsledku ani práce ve fast foodu není tak zlá, jak si většina lidí myslí.



BJ jako lahůdkářka

To zní bájo, což? Jedny prázdniny jsem pracovala na úseku lahůdek v Bille. Musím říct, že jsem měla tuhle práci vážně ráda. Předtím jsem pracovala i jako brigádník na doplňování, ale to mi přišlo takové... suché. Člověk jen skládá krabičky vedle sebe a to je všechno. Ale na lahůdkách jsem měla na starost hlavně dopek - a to jsem milovala. V podstatě to není tak, že by člověk sám něco pekl, prostě jenom naskládáte budoucí housky, chleby a tak vůbec na pekáč a šup s tím do trouby, ale máte z toho pocit, jako byste se osobně podíleli na tom, co bude mít támhleta paní s kočárkem k večeři. A jak to voní! Navíc jsem se někdy dostala i za pult se salámy a šunkou, to zas mělo jinou výhodu: konktakt s lidmi. Pamatuju si paní, která kupovala šunku na chlebíčky, že prý se jí dcera vdává. Jeden pán se zase rozpovídal o tom, jak poznat, že jste si na Vánoce koupili dobrého kapra. Abych řekla pravdu, docela ráda jsem nosila i svou uniformu, košili, zástěru a lodičku, i když ostatní ty lodičky na hlavu nenáviděli. A aspoň jsem lehce přičuchla k tomu, jaké to je, když se ošklivě popálíte, to se mi později mohlo hodit. :D
Mimochodem, nevěřili byste, jak těžké je naučit se velkou vidlicí nabrat slaninu tak, aby se vám nerozpadla na slaninovou kaši.


Velká vedoucí malých táborníků

Dvě léta (tedy jejich část) jsem strávila na dětském táboře kousek od Lipnice nad Sázavou. Ten tábor, to byl takový můj ráj, Čtrnáct dní jsem vypnula svět a věnovala se dětem, které o to vážně stály - i kluci si rádi poslechli pro ně upravenou pohádku na dobrou noc, holčičky se nemohly dohodnout, která se mnou půjde za ruku. Tábor znamenal čtrnáctidenní zápřah bez chvilky oddechu, ale stál za to, i když mi na konci hučelo v hlavě jako v úlu.


Kasa a já

Poslední středoškolské léto jsem zakotvila za kasou v Penny. Práce pokladních se obecně pokládá za úmornou dřinu, ale mně to tak rozhodně nepřišlo. Užívala jsem si kontakt s lidmi. Pravidelně k nám chodila paní, která mi říkala kočičko, a od ní mě to vůbec neuráželo. Jednou jsem zase dostala od nějakého staršího pána vynadáno, že jsem taková mladá a hezká, a přitom pořád svobodná. Časem jsem se naučila obsluhovat jako blesk a bavilo mě předhánět sama sebe a markovat ještě rychleji. Když vidím v Brně otrávené pokladní, kterým trvá sto osmdesát pět a půl roku, než vám namarkují rohlíky, vážně mě to rozčiluje. Mělo to ale háček: strašáka jménem manko. Sice mi nikdy v kase nechyběla žádná závratná člástka (tedy... až na výjimky nechybělo nic), ale stejně jsem se každý večer při počítání kasy klepala a v duchu přemítala, jestli jsem někomu nemohla vrátit špatně. Zrovna nadšená jsem nebyla ani z paní vedoucí a její zástupkyně, ženských příjemných jak osina v zadku, ale celkově to byla vcelku příjemná brigáda. Venku bylo nádherně teplo i večer, já už měla odmaturováno a moje výplata našla uplatnění až v září v Brně.


Nejhezčí ze všech rajd z Kentucky Fried

A už jsme v Brně. Zabydlela jsem se tu docela rychle, i díky ségře, po které jsem zdědila byt a která mi zprostředkovala nástup do KFC krátce poté, co jsem se přistěhovala. Abych řekla pravdu, první měsíc jsem trpěla. Měla jsem pocit, že nikdy nemůžu dohnat tempo, s jakým pracují ostatní, a ještě všechno dělat správně. Moc mi nepomohla ani "tvrdá ruka" manažerek, které si vzaly za úkol nováčky pořádně zvalchovat, a už vůbec ne popáleniny. Těch mívá nováček desítky a postupně je přestává vnímat. Časem jsem si ale zvykla a spoustu věcí jsem si zautomatizovala tak, že mi nědělalo problém přejít na turborychlost. Přestala jsem se stydět křičet na kuchyň, kolik čeho chybí a nechybí, navíc jsem se seznámila se svým drahým mužem. Příjemně mě překvapilo, jak moc se dbá na hygienu a kvalitu všech surovin. Navíc jsme se často zasmáli a nikdy nebyla nuda, člověk se smíchem nejlíp udrží na nohách. Mimochodem, není pravda, že zaměstnanci fastfoodů jsou dutí jako bambus. Drtivou většinu z nás tvořili vysokoškolští studenti, kteří jednoduše potřebovali práci přizpůsobitelnou rozvrhu - a to je hlavní výhoda práce v KFC.
Svoji kuřecí uniformu jsem už neměla tak ráda, jak tenkrát tu pekařskou. Tvořilo ji šedé tričko, tvrdé rifle, černá zástěra, pásek a kšilt. K tomu si každý musel pořídit pracovní boty, černé gumičky a černé ponožky. Musí se nechat, že mělo všechno praktické opodstatnění (když se po provozu rozlije nějaký ten horký olej, jste za pracovní boty vážně rádi), a i když mě ročilovala nesvoboda i co se gumiček a ponožek týče, musí se nechat, že zaměstnanci KFC zpravidla vypadají o dost upraveněji než "kolegové" od McDonnald's. Když jsem se převlékala z uniformy zpátky do civilu, měla jsem pocit, že svlékám cizí kůži. Brzy jsem si oblíbila barevné oblečení a zvlášť šaty, cítila jsem, že je to nutný protiklad k přísné uniformě.
Po návratu z USA mě začala tahle práce rozčilovat. Zjistila jsem, že špatně snáším všechen ten stres a jsem protivná, ruce jsem měla vysušené od dezinfekčního mýdla a věděla jsem, že rok u kuřátek byl víc než dost. Dal mi ale dost na to, abych v něm neviděla jen to špatné.


Elektroholka

A jsme u mé poslední práce. V současné době pracuju jako prodejce bílé techniky a nemám si na co stěžovat. Po odchodu z KFC jsem si poprvé zašla ke kadeřnici a na manikúru, dostala jsem novou uniformu, která sestává z bílé košile a šátku, k tomu mám černé balerínky, černé kalhoty a sukni. Uniformu jsem vzala hypervážně, odmítám ke košili nosit jentak nějaké kalhoty a boty, líbí se mi i možnost nosit sukni (pořídila jsem si sukni s vysokým pasem). Sama práce mě baví - jsem tam od toho, abych mluvila s lidmi, zjišťovala, co potřebují, a pomáhala jim najít to nejvhodnější řešení. Takže jsme zase u toho: jsem tvor společenský a potřebuju mluvit a mluvit, dokud mi pusa neupadne. Mám teď práci, ve které se cítím jako "slečna", ne "ty tam". Naučila jsem se spoustu nového - dřív jsem neměla nejmenší tušení, jak co funguje a co může třeba taková pračka umět, a teď to všechno hrozně ráda objevuju. Samozřejmě tajně sním o tom, že najdu něco, co bude alespoň vzdáleně připomínat můj studijní obor, ale nemůžu říct, že by hledání šlo nějak zvlášť dobře. Tak jako tak, rozhodně by mohlo být hůř.


A co vy, jaké práce a brigády už máte za sebou?


Vaše


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alienor Alienor | Web | 5. února 2015 v 11:23 | Reagovat

Páni, máš už toho za sebou docela dost, a určitě musí být cenná zkušenost vyzkoušet si všechny možné pracovní "obory".

Já brigád moc neměla- nějaký ten sběr šutrů na jaře na polích, dvoje letní prázdniny u pásu v továrně, třikrát volební komise a pak jedna brigáda v oboru, která mi byla zprostředkována přímo naší katedrou. Ta mě bavila nejvíc.

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 6. února 2015 v 10:30 | Reagovat

Inu, možná bych tuhletu zkušenost vyměnila za něco trochu příbuzného oboru, který studuju. :D Ale ne, rozhodně mi to vždycky něco dalo.

Noné, a co jsi dělala?

3 sarushef sarushef | Web | 6. února 2015 v 23:04 | Reagovat

U mě to bylo zahradictví, call centrum, pár hospod, umývání nádobí a možná ještě pár věcí, co si na ně teď nevzomenu. Ale vždycky mě lákaly právě ty lahůdky :D

4 Alienor Alienor | Web | 8. února 2015 v 12:02 | Reagovat

[2]: Dělala jsem textometrii frankofonních písní, slouží to pro výzkum neologismů a vývoje jazyka mladých lidí :)

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 8. února 2015 v 14:03 | Reagovat

Tak jelikož mám šestnáct, nemám momentálně moc zkušeností :D Občas dělám akce s dětmi jako maškarní ples, halloween a podobné věci s mojí učitelkou na dramaťák jinak pravidelně docházím do raw restaurace a dodavatelské služby, kde dělám recepty, fotím je, výtvor pak sním :D a přidám ještě něco zajímavého k surovinám a dám to na web. Taky různě propaguju články na internetu... A obojí mě baví :D

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 8. února 2015 v 21:38 | Reagovat

[3]: Žjova. Zvládla jsem rok ve fastfoodu, ale na call centrum bych asi neměla. A to už jsem se skoro vyrovnala se svou fóbií z telefonování. :D

[4]: To zní skvěle. U nás jsme v prváku dělali sondy do mluveného korpusu (nahrávky s přepisem). Byla to ohromně zajímavá, ale zároveň dost ubíjející práce. :D

[5]: To zní jako hobby, na kterém se dá vydělat, sen každého a každé! :D

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 12. února 2015 v 23:14 | Reagovat

Jsi rozená prodavačka a to myslím jako poklonu. Ne každý se na tuto práci hodí a tebe očividně těší kontakt s lidmi, navíc pocit (oprávněný), že děláš něco užitečného. Pozor ale na turborychlosti! Je jasné, že ti to dobře odsejpá a práce ti pod rukama hraje, ale jak říkáš, je ti dvacet pět, jsi mladá a plná sil. Za dvacet let si s touhle turborychlostí můžeš podříznout větev, protože neudržíš standart - a jak si šéfové zvyknou, že člověk zvládá víc než musí, pak to zvládání víc budou požadovat jako samozřejmost. A taky není problém držet turborychlost na pád dnů nebo týdnů na brigádě - ale pracovat tímto fofrem několik let, nebo několik desítek let... zkus nad tím přemýšlet. A neber to, že ti chci rozsekat to nadšení nad prací, o které píšeš, naopak mě zaujalo, s jakým elánem jsi do toho šla a jak na této práci nacházíš to dobré.
I když to je hlavně proto, že jsi ten správný typ pro tuto činnost. :-)

8 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 16. února 2015 v 0:01 | Reagovat

[7]: S tou rychlostí, to máš pravdu. Stačil mi ten rok u KFC, kdy jsi postupem času unavenější a unavenější, ale pořád se po tobě chce ta "turborychlost". Je mi teprve dvacet, ale to je vedlejší, chápu, co myslíš. Za pět let, doufám, budu mít vystudováno, a ve slabých chvilkách se odvažuju snít i o tom, že nebudu prodavačka, prodejkyně nebo jak tomu bude která firma říkat, i když mě kontakt s lidmi opravdu baví, a budu mít práci aspoň trochu příbuznou mému oboru.
Mockrát ti děkuju za komentář. :)

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 16. února 2015 v 12:43 | Reagovat

[8]: Ajaj, sekla jsem se. Ale asi jsem to přehlídla, nebo si tu pětadvacítku nějak odvodila. Máš teda ještě náskok... :-D
A je to fakt, fyzička je vysilující a co člověk zvládá ve dvaceti (a ještě i ve třiceti), najednou ke čtyřicítce ztrácí kapku dech a k padesátce ještě víc. Ale do důchodu pořád daleko a i když lidi v padesáti ještě dokážou za práci vzít, dvacet jim prostě není a ty síly nejsou takové. No, však zčásti už jsi poznala na vlastní kůži, rok v KFC je dost dlouhá doba...
Snad po vystudování najdeš práci, která bude méně hektická a přitom stejně užitečná. Práci prodavačky bych ti nepřála, ale kdyby nebylo zbytí, určitě by ses uplatnila, protože to v sobě máš. :-)
A se studiem držím palce. Určitě to zvládneš! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama