Březen 2015

Prodala jsem se

29. března 2015 v 23:22 | BJ |  Psaní o psaní
Mí drazí,
ne, tenhle článek není o prostituci, i když je to teď tak populární téma. Je o změnách, které mě teď potkaly a potkají, předně o tom, jak se mi podařilo prodat sama sebe a to, co umím, na trhu práce a najít si tu nejlepší možnou brigádu. Ale co si budem, "Prodala jsem se" zní o dost líp než "Dala jsem výpověď v práci a na bytě a brzo budu jinde pracovat a jinde bydlet". A asi na takový článek klikne víc lidí. To by mě koneckonců docela zajímalo - zaujal vás název mého článku, protože jste předpokládali článek s nějakým citlivějším tématem?

Ale o co jde? Jako studentku oboru, který nemá zrovna největší pracovní uplatnění, mě děsí představa, že po škole nenajdu slušnou práci. Co může dělat vystudovaný bohemista?

Starý Bond vs. nový Bond

18. března 2015 v 21:27 | BJ |  Jak se tak dívám (filmový deník)
Velevážení a milí,
asi je zbytečné se ptát, jestli jste někdy viděli nějakou bondovku. Bondovky prostě nejde minout, jsou prapůvodem všech špionážních a vůbec akčních filmů, jsou tím, čím je Pikachu mezi Pokémony a rudý lak na nehty mezi... inu mezi laky na nehty. Prostě by to bez nich nešlo. Dost možná jste žádnou bondovku nečetli (to ani já ne, ale včera jsem jednu dostala k narozeninám), ale silně pochybuju, že jste ani žádnou neviděli, ať už náhodou, nebo proto, že jste byli donuceni nějakým svým Bonda zbožňujícím známým (každý takového máme).

Takže jsme se shodli na tom, že víme, o čem je řeč. Skvěle. Nabízí se ale otázka, která otřásá světem milovníků bondovek: Je lepší starý, nebo nový Bond?





Padesát odstínů tuposti - opravdu?

10. března 2015 v 23:38 | BJ |  Já a zase já
Velevážení a milí,
myslím, že už se nařečnilo dost o tom, jaká je trilogie Padesát odstínů šedi a těch dvou dalších věcí hloupost, pitomost, brak, Stmívání pro odrostlé puberťačky (na tom koneckonců něco bude) a tak vůbec. Z navážení se do Padesáti odstínů se stal hit, prostě terno. Jak dokážete aspoň trochu vtipně napsat na facebook, co že je to za hrozný odpad, máte vyhráno, protože jste na pět až deset minut inteleguánským králem světa literatury v pojetí statusových lidí. Každý chce být za inteleguána - a po premiéře filmové verze prvního dílu trilogie je to lehčí než kdy jindy. Je jedno, jestli jste knihu skutečně četli nebo jste alespoň viděli film, nadávání na Padesát odstínů se dá okoukat kdekoliv, takže všichni víme, že nazvat autorku domácí machnou, co prostě hodila na papír své neukojené touhy, je óká. Nechci tvrdit, že Padesát odstínů stojí za ty peníze, čas a duševní energii, ani že je autorka sofistikovaná dáma, která dává světu to, co mu chybí. Jen... vážně je nutné opakovat to samé pořád dokola? A proč mluví o autorce knihy ti, kdo viděli jen film a možná ani to ne?