Březen 2017

Sláva, kopla jsem se do kotníku!

25. března 2017 v 10:30 | BarbaraJane |  Já a zase já
Vážení, slavnostně oznamuju, že koloběžkářská sezóna je zahájená. Pozná se to tak, že jsem se letos poprvé pořádně kopla do kotníku. Jó, to mi v zimě chybělo.

Víte, kopat se do kotníků, až bolestí úpíme, to je oblíbená kratochvíle koloběžkářů. Proto asi jezdíme na koloběžce: protože kolo nebolí. Je to jako kočka vs. pes: pes vás nepoškrábe, když vás má rád, ale já jsem prostě na kočky.

My koloběžkáři vůbec hodně sneseme. Osobně bych řekla, že jsme praví hrdinové dnešní doby, kteří se nezištně obětují pro svou lásku. No dobře, tak nezištné to není. Jednak je koloběžka super, jednak na ní člověk prostě vypadá cool. Ale co kvůli ní vytrpíme!

Trojí bolení koloběžkářovo

Koloběžkářské utrpení (čili bolení) bych rozdělila na tři typy:
  1. Bolení bezprostřední (tzv. kotníkové)
  2. Bolení zpětné (tzv. celočlověčí)
  3. Bolení karetní (tzv. PIN bolení)

Žumova imaginární mapa nejlepších hospod

18. března 2017 v 12:38 | BarbaraJane |  Žum a já, já a žum
Žum a já máme mapu nejlepších hospod na světě. Teda převážně v Brně a okolí, ale rozšiřujeme. Je to velice praktická věc, díky mapě víme, kam se určo vrátíme. Patřit na naši mapu, to je lepší než mít michelinskou hvězdu. Naše mapa má jedinou nevýhodu: je imaginární. Ale jednoho dne, až nebudeme tak líní, ji zhmotníme. Možná zítra! (Ale spíš ne.)

Co musí hospoda/restaurace/cokoliv, co připomíná krčmu, splňovat, aby se dostala na naši mapu? Nó, to je různé. Musí být prostě jinačí.

Opravdická hospoda Šedý vlk

Jedna z nejzajímavějších hospod (do slova a do písmene) na naší seznamomapě je restaurace U Šedého vlka v Dolních Kounicích. Dolní Kounice jsou malinké městečko kousek od Brna, kde mají klášter, zámek, kostelík na kopci, synagogu a taky Šedého vlka. To je vám místo, o jakém Brňák slyšel jen vyprávět: u dvou stolů tam celý den vysedávají štamgasti a vykládají o fotbalu, paňmáma hospodská vám doporučí vrabca, protože toho si chlapi pochvalovali, a kolem dokola lítá jedna jediná otravná moucha, aby se neřeklo, když je to léto. Pivo tam stojí pětadvacet korun a při odchodu si můžete koupit ještě nanuk do ruky. Požehnané místo!

Noční můry aneb Chyťte Barboru, než uteče z postele

11. března 2017 v 12:59 | BarbaraJane |  Žum a já, já a žum
Nevěříli byste, co se mi včera zdálo.

Ani já bych tomu asi nevěřila. Nevím, nepamatuju si to. Pamatuju si jenom to, že jsem elegantním trojskokem opustila postel a za vydatného řevu jsem se pokoušela utéct co nejdál. Žum mě s ledovým klidem odchytil, uložil do postele a ne zrovna citlivě mi nakázal: "Prosimtě Barboro, spi!"

On žum není moc citlivý, když ho ve dvě ráno nejdřív pokopete a pak ještě křičíte na celé kolo. Ale to se mu jeden nemůže divit. Já jsem se taky nedivila, divila jsem se jen tomu, že nevím, co mě tak vyděsilo. Měla jsem dvě teorie:

1) Někde tu je obří pavouk, minimálně půlmetrový. (Pravděpodobně se schovává za postelí.)
2) Viděla jsem ducha nebo jiného bubáka.

Kdovíproč se mi spíš pozdávala teorie 1), takže jsem dobrou hodinu strávila zíráním na okraj postele a čekáním, jestli odtamtud něco nevyleze. Usnula jsem, až když za postel vlezly kočky (byla jsem přesvědčená, že jdou toho olbřímího pavouka ulovit). Ráno jsem nikde žádného pavouka nenašla, takže ho čičiny asi fakt snědly.


Po tomhle článku mě nebudete chtít znát

4. března 2017 v 13:36 | BarbaraJane |  Já a zase já
Dneska budu fér. Když si tu pravidelně dělám legraci z nebohého žuma, jednou se taky zaměřím na sebe, aby to nevypadalo, že žum je podivín a já děvče snů. Ve skutečnosti je žum nejlepší možný žumíček a já jsem ta divná. Mám totiž pár zvyklostí a libůstek, které nejsou tak docela obyčejnské. A rozhodla jsem se vám je přiznat.

Uf, týjo. Snad mi neutečete. Tak tedy...